Otázka budoucího směřování a rozvoje Armády České republiky se určitě nestane zásadním tématem předvolební kampaně příštích dnů. Jak armáda, tak obranyschopnost země stojí tradičně mimo zájem politických stran i pozornost širší veřejnosti, snad s výjimkami nárazových skandálů.

Vedlejší pak už je, že podstatným problémem není sama armáda, ale systém obrany České republiky a že koneckonců obrana tvoří z hlediska její bezpečnosti jen dílčí a — ať se nám to líbí či nikoli — stále okrajovější prvek.

Proč bychom se tedy měli obranou, vojáky a jejich rolí v bezpečnostním systému zabývat, když na první pohled vše funguje? Zaprvé proto, že to pořád stojí opravdu hodně peněz a odpověď na otázku, co společnost za tyto peníze dostává, je velmi nesamozřejmá — zvláště v porovnání s jinými bezpečnostními silami a prostředky státu.

Za druhé proto, že politická reprezentace evidentně nemá úplně jasno, k čemu by armáda měla sloužit, a není pak divu, že armáda neví, co sama se sebou. Za třetí proto, že dosavadní samovolný vývoj v tradičním rámci národního státu narazil na své meze, a další živení mnoha rozsáhlých obranných aparátů v rámci jednotlivých evropských států připomíná ze všeho nejvíc krmení kukaččích mláďat.

K prvnímu důvodu je třeba uvést, že obranný rozpočet byl v posledních letech několikrát výrazně seškrtán. Aktuálních 42 miliard korun pro rok 2013 působí oproti rokům před krizí opravdu skromně: je to pouhé 1,08 % HDP a jen 3,6 % státního rozpočtu. Přitom až do roku 2005 se obranné výdaje pohybovaly kolem úrovně 2 % HDP, kterou doporučuje NATO ve své politické směrnici.

Ještě v roce 2002 obranný rozpočet činil 7,1 % státního rozpočtu, tedy relativně téměř dvojnásobek letošního podílu. Konstatovat, že se na armádě prostě podařilo ušetřit, je však nesmysl. Místo toho je třeba se ptát, zda na jedné straně nedochází ke ztrátě nenahraditelných a v budoucnu neobnovitelných schopností a zda se tím jen neprohlubuje skrytý dluh, který vzniká umrtvením obnovy a který se nám vymstí v budoucnosti.

Na druhou stranu je však třeba se ptát, zda za tuto sumu společnost a stát vůbec dostává odpovídající hodnotu. Co nám vlastně nabízí a jakou službu poskytuje ta nevelká skupina 21 tisíc mužů a žen v uniformě, která díky nesmírně nákladnému vybavení, výzbroji a infrastruktuře je zdaleka nejdražším lidským zdrojem, jakým veřejný sektor disponuje?

Rezort obrany a ozbrojené síly dnes tvoří více než 21 tisíc vojáků a přes osm tisíc občanských zaměstnanců. Z nich ovšem pozemní síly — jako bojové jádro armády — představují pouze 8,5 tisíce osob; plánovaný počet 10 630 se dlouhodobě nedaří naplnit. Vzdušné síly pak tvoří 4,2 tisíce vojáků (na místo plánovaných šesti tisíc).

Na tom je vidět problém chronického nepoměru mezi „bojovou“ a „nebojovou“ částí ozbrojených sil. Administrativa, systém velení a řízení a tzv. přímo podřízené útvary a zařízení (například Univerzita obrany) s mnoha tisíci vojáků a občanských zaměstnanců svým rozsahem stále odpovídají spíše dvousettisícové armádě než současnému malému profesionálnímu sboru.