Otázka budoucího směřování a rozvoje Armády České republiky se určitě nestane zásadním tématem předvolební kampaně příštích dnů. Jak armáda, tak obranyschopnost země stojí tradičně mimo zájem politických stran i pozornost širší veřejnosti, snad s výjimkami nárazových skandálů.

Vedlejší pak už je, že podstatným problémem není sama armáda, ale systém obrany České republiky a že koneckonců obrana tvoří z hlediska její bezpečnosti jen dílčí a — ať se nám to líbí či nikoli — stále okrajovější prvek.

Proč bychom se tedy měli obranou, vojáky a jejich rolí v bezpečnostním systému zabývat, když na první pohled vše funguje? Zaprvé proto, že to pořád stojí opravdu hodně peněz a odpověď na otázku, co společnost za tyto peníze dostává, je velmi nesamozřejmá — zvláště v porovnání s jinými bezpečnostními silami a prostředky státu.

Za druhé proto, že politická reprezentace evidentně nemá úplně jasno, k čemu by armáda měla sloužit, a není pak divu, že armáda neví, co sama se sebou. Za třetí proto, že dosavadní samovolný vývoj v tradičním rámci národního státu narazil na své meze, a další živení mnoha rozsáhlých obranných aparátů v rámci jednotlivých evropských států připomíná ze všeho nejvíc krmení kukaččích mláďat.

K prvnímu důvodu je třeba uvést, že obranný rozpočet byl v posledních letech několikrát výrazně seškrtán. Aktuálních 42 miliard korun pro rok 2013 působí oproti rokům před krizí opravdu skromně: je to pouhé 1,08 % HDP a jen 3,6 % státního rozpočtu. Přitom až do roku 2005 se obranné výdaje pohybovaly kolem úrovně 2 % HDP, kterou doporučuje NATO ve své politické směrnici.

Ještě v roce 2002 obranný rozpočet činil 7,1 % státního rozpočtu, tedy relativně téměř dvojnásobek letošního podílu. Konstatovat, že se na armádě prostě podařilo ušetřit, je však nesmysl. Místo toho je třeba se ptát, zda na jedné straně nedochází ke ztrátě nenahraditelných a v budoucnu neobnovitelných schopností a zda se tím jen neprohlubuje skrytý dluh, který vzniká umrtvením obnovy a který se nám vymstí v budoucnosti.

Na druhou stranu je však třeba se ptát, zda za tuto sumu společnost a stát vůbec dostává odpovídající hodnotu. Co nám vlastně nabízí a jakou službu poskytuje ta nevelká skupina 21 tisíc mužů a žen v uniformě, která díky nesmírně nákladnému vybavení, výzbroji a infrastruktuře je zdaleka nejdražším lidským zdrojem, jakým veřejný sektor disponuje?

Rezort obrany a ozbrojené síly dnes tvoří více než 21 tisíc vojáků a přes osm tisíc občanských zaměstnanců. Z nich ovšem pozemní síly — jako bojové jádro armády — představují pouze 8,5 tisíce osob; plánovaný počet 10 630 se dlouhodobě nedaří naplnit. Vzdušné síly pak tvoří 4,2 tisíce vojáků (na místo plánovaných šesti tisíc).

Na tom je vidět problém chronického nepoměru mezi „bojovou“ a „nebojovou“ částí ozbrojených sil. Administrativa, systém velení a řízení a tzv. přímo podřízené útvary a zařízení (například Univerzita obrany) s mnoha tisíci vojáků a občanských zaměstnanců svým rozsahem stále odpovídají spíše dvousettisícové armádě než současnému malému profesionálnímu sboru.

Hlavním a navenek jasně deklarovaným úkolem armády je připravovat se k obraně a bránit Českou republiku. Nutným předpokladem pro plnění tohoto úkolu je ale spojenecký rámec. Obranu lze zajistit jedině alianční operací: naprostá většina evropských armád včetně té české by totiž při masivním napadení sama nedokázala fyzicky ubránit víc než zlomek území vlastního státu. Ne kvůli slabosti či zastaralosti, ale prostě kvůli kvantitativní malosti.

Princip kolektivní obrany je v realitě dnešní Evropy nikoli správný, nýbrž naprosto nevyhnutelný. Žádný desetimilionový stát nedokáže postavit víc než několik tisíc dobře vycvičených a vyzbrojených vojáků — při smysluplném kolektivním mechanismu to ale může stačit i na odražení silného agresora. Efekt a úspora jsou obrovské.

Tato logika kolektivního nasazení nás ovšem v uplynulém desetiletí mimo jiné dovedla k výrazné proměně onoho malého bojového jádra ozbrojených sil (dvě brigády plus menší útvary) na expediční sbor. Výcvik a do jisté míry i nová výzbroj a výstroj se přizpůsobily mezinárodním operacím, z nichž máme před očima hlavně končící misi v Afghánistánu.

Právě vysílání vojsk do zahraničních operací bylo dlouhé roky hlavním argumentem pro relativně vysoké obranné výdaje. Při tomto typu operačního působení (opakované rotace menších jednotek) ani příliš nevadila personální nenaplněnost útvarů.

Logicky tak došlo k tomu, že armádě sice na papíře zůstal úkol obrany vlastního území, v reálu se však proměnila na nástroj exteritoriálního hájení politického zájmu České republiky, jímž je udržování silného aliančního zázemí. V přísném smyslu slova se armáda přestala podílet na poskytování bezpečnosti pro stát a občany.

Významnou výjimku pak představuje permanentní ochrana vzdušného prostoru taktickým nadzvukovým letectvem, v menší míře pak některé armádní kapacity pro chemickou a biologickou ochranu, které fungují stále a zálohují civilní instituce.

Role armády v bezpečnostním systému ČR je de facto omezena na okrajovou funkci poslední volby, když vše ostatní už je vyčerpáno nebo nestačí. „Poslední volba“ znamená, že — s uvedenými výjimkami taktického letectva a dílčích služeb v pohotovostním režimu — je armáda nejpomalejší složkou systému, její nasazení vyžaduje aktivaci či dokonce mobilizaci, to vše z bezpečnostního hlediska mimo reálný čas.

Na tomto stavu nic nemění ani nasazení při povodních, naposledy v červnu 2013. Naprosto nepřiměřená mediální prezentace mohla zvláště v některých regionálních denících vyvolat téměř dojem, že armáda řídí záchranné a likvidační práce. Ve skutečnosti síly a prostředky Armády ČR jen lokálně doplnily mnohem větší a akceschopnější systém ochrany obyvatelstva, opřený o Integrovaný záchranný systém, jednotky profesionálních a dobrovolných hasičů, Policii ČR a zdravotnickou záchrannou službu.

Volání některých politických dobrodruhů po větší roli armády při ochraně a obraně území České republiky je třeba brát s velkou rezervou. Tradiční role v bezpečnostním systému se mění a posouvají. Armáda ze své podstaty není tím, kdo poskytuje bezpečnost v první linii, celoplošně a stále — s výjimkou „policejní“ práce gripenů.

Obnovování záchranných a jiných humanitárních kapacit pro civilní ochranu je čirým nesmyslem — vždyť dnes máme plně funkční, mnohem všestrannější a pohotovější systém civilní. Je tedy nutné nezatahovat armádu do věcí, které jí už nepřísluší a kde její síly a prostředky nejsou třeba.

Naopak by se budoucí vláda měla vážně zamyslet nad tím, zda by státní rozpočet neměl více zohlednit, které sbory a instituce skutečně poskytují bezpečnost jako permanentní veřejnou službu na území státu.

Otázku poslání ozbrojených sil však nekomplikují jen zmatené představy o jejich domácím působení. Je zřejmé, že systém obrany na úrovni národního státu, zahrnující velení a řízení, samotnou bojovou sílu, materiální a logistické zajištění a širší hospodářské zázemí, se naprosto vyčerpal.

Pokud má být funkční, neúměrně vyčerpává zdroje země. Většinou je ale jeho funkčnost pouhou iluzí. Přesto se na ní může dobře přiživit obrovské množství subjektů — od vlastních zaměstnanců po firmy a podnikatele, kteří systému dodávají spoustu více či méně potřebných a předražených služeb a zboží.

Lepší a efektivnější řešení spočívající v kolektivní obraně a sdílení kapacit — ať v rámci NATO či EU — však také nestojí na zcela samozřejmých základech. V otázce specializace, tedy do jaké míry by se státy mohly zříkat některých svých schopností a naopak poskytovat určité schopnosti ostatním partnerům, na půdě NATO nepanuje vůbec shoda.

Naprosto scestné a nebezpečné jsou v tomto smyslu bláboly některých představitelů české krajní levice, že když už máme někoho vysílat, měly by to být jednotky „humanitárního“ charakteru jako polní nemocnice a podobně. O spojence, který by do operací nasazoval jen zdravotníky, chemiky a kuchaře, opravdu nikdo nestojí.

Přirozeně lze uvažovat i o alternativách: v čistě národním rámci to může být výstavba moderně vyzbrojené vševojskové armády, která bude mít sto nebo sto dvacet tisíc vojáků — z rozpočtového hlediska je však tato varianta v říši pohádek.

Jiným řešením, které jde zásadně proti proudu, by byla rezignace na sofistikovanou a technicky vyspělou profesionální sílu pro zahraniční nasazení, a místo ní zřízení územní domobrany na miličním principu.

Tento model známe ze švýcarské milice či severských domobran. Na něm založená obrana by se v praxi realizovala spíše asymetrickým, lokálně nevymezeným partyzánským bojem, bez těžké techniky a bez možnosti manévru — na to však zjevně není připraveno ani naše občanstvo, ani naši spojenci.

Při posuzování volebních programů — a nejen tehdy — je třeba mít na paměti, že nic lepšího a efektivnějšího než společnou obranu pořídit nemůžeme. V situaci přiškrceného, ale oproti jiným složkám bezpečnostního systému stále relativně vysokého rozpočtu je pak třeba soustředit se na udržení životaschopného mixu schopností, sil a prostředků, použitelného ve spojeneckém rámci.

A hlavně nezatěžovat armádu populistickými požadavky na větší roli v integrovaném záchranném systému, civilní ochraně a krizovém řízení. Na to tu máme mnohem kompetentnější instituce. Jen si toho možná někdo nevšiml.