Ve svém předchozím textu O Ujgurech podruhé jsem skončil poznámkou o rozvoji, developmentu, resp. tím, kdo určuje jeho podobu. Slyšet je o něm mnoho v době sportovních svátků. Tak i pekingská Olympiáda 2008 vedla kromě vyvlastnění pozemků, boření celých čtvrtí a nárůstu znečištění a kriminality, také k utažení šroubů dohledu a represe.

V období Olympiády došlo v Sin-ťiangu ke střetům s mnoha desítkami obětí na straně policie i militantů. V červenci 2009 v hlavním městě této provincie, Urumči, zahynulo při nepokojích oficiálně 197 lidí, 1700 bylo zraněno. Šlo v Číně o největší nepokoje v nultých letech. Následovalo hromadné zatýkání. Následně vláda vyhlásila „new deal“, program stamiliardových investic do rozvoje neklidné oblasti.

Útoky ujgurské strany na bezpečnostní složky a infrastrukturu jsou poměrně běžné. Naopak útok na civilisty mimo Sin-ťiang, jaký se odehrál v Kchun-mingu, byl donedávna výjimkou. Nárůst je vidět v posledních letech, jakkoli panují pochybnosti o skutečných pachatelích. V listopadu došlo kromě útoku v Pekingu, také k výbuchům v Tchaj-jüanu v provincii Šan-si v severní Číně. V Sin-ťiangu dochází k útokům také v rámci muslimské komunity na pročínské či Alláhovi neposlušné jedince (např. pijáky alkoholu).

Stát se snaží každý takový útok označit za terorismus. Mnohdy jde ovšem o živelné útoky bez jasné politické ideologie, bez požadavků. Ty se objevují obecně v čínské populaci jako výraz frustrace a bezmoci před byrokratickou mocí a velkokapitálem. Frustrace z toho, kdo či co určuje naše životy. Často jde o lidi, kterým byla „ve společenském zájmu rozvoje“ vyvlastněna půda, či kapitalistickým městem frustrované, vykořeněné jedince. Příkladem může být nedávný konflikt na trhu v Čchang-ša, při kterém zemřelo šest lidí. Takové útoky ale úzus za teroristické označí stěží.

Válka s terorismem a státním terorem

Terorismem chápeme systematickou hrozbu nebo užití násilí s politickými cíli. Užití násilí je prostředkem dosažení nové politické situace. Zpravidla se jedná o nerovné soupeře, stát na jedné a nestátní subjekt na druhé straně. Uplatňují ho ovšem obě strany. O státním terorismu se ale obvykle tolik nemluví.

Válka proti terorismu, kdysi pojem označující boj státu proti anarchistům, plně ožil po útocích 11. září v New Yorku. Válka vedená koalicí USA a ochotných, má za sebou stovky tisíc mrtvých. V Afghánistánu, Pákistánu, Iráku, na Filipínách, severní Africe, východní Africe, arabském poloostrově... Vojáci NATO i jejich nepřátelé dennodenně páchají zvěrstva srovnatelná s útokem v Kchun-mingu.

Čínská strana se s povděkem zapojila do války proti teroru. Po 11. září byla zesílena mezistátní spolupráce na „protiteroristických opatřeních“. Kromě jiného to poskytlo legitimizaci k zákrokům, které by jinak mohly být odsouzeny jako politické násilí. OSN i americká vláda zařadili Východoturkestánské islamistické hnutí a Východoturkestánské hnutí nezávislosti na seznamy teroristů. Ale např. Ujgurská americká asociace zpochybňuje existenci islamistické organizace.  

Kromě ideologické roviny má válka (s terorem) také svou kapitalistickou třídní podstatu. Touto podstatou je exploatace zdrojů a možnost investic (i do války — což můžeme považovat i za zásadní důvod okupace Afghánistánu).

Mnozí z (údajných) islamistů byli zabiti americkými bezpilotními drony. Tedy aktem státního terorismu na území cizího státu... A s kým pak mluvit o vládě zákona? S politickými reprezentacemi států, které jsou v područí partikulárních ekonomických zájmů nadřazených univerzálním hodnotám a emancipačnímu úsilí?