Ve svém předchozím textu O Ujgurech podruhé jsem skončil poznámkou o rozvoji, developmentu, resp. tím, kdo určuje jeho podobu. Slyšet je o něm mnoho v době sportovních svátků. Tak i pekingská Olympiáda 2008 vedla kromě vyvlastnění pozemků, boření celých čtvrtí a nárůstu znečištění a kriminality, také k utažení šroubů dohledu a represe.

V období Olympiády došlo v Sin-ťiangu ke střetům s mnoha desítkami obětí na straně policie i militantů. V červenci 2009 v hlavním městě této provincie, Urumči, zahynulo při nepokojích oficiálně 197 lidí, 1700 bylo zraněno. Šlo v Číně o největší nepokoje v nultých letech. Následovalo hromadné zatýkání. Následně vláda vyhlásila „new deal“, program stamiliardových investic do rozvoje neklidné oblasti.

Útoky ujgurské strany na bezpečnostní složky a infrastrukturu jsou poměrně běžné. Naopak útok na civilisty mimo Sin-ťiang, jaký se odehrál v Kchun-mingu, byl donedávna výjimkou. Nárůst je vidět v posledních letech, jakkoli panují pochybnosti o skutečných pachatelích. V listopadu došlo kromě útoku v Pekingu, také k výbuchům v Tchaj-jüanu v provincii Šan-si v severní Číně. V Sin-ťiangu dochází k útokům také v rámci muslimské komunity na pročínské či Alláhovi neposlušné jedince (např. pijáky alkoholu).

Stát se snaží každý takový útok označit za terorismus. Mnohdy jde ovšem o živelné útoky bez jasné politické ideologie, bez požadavků. Ty se objevují obecně v čínské populaci jako výraz frustrace a bezmoci před byrokratickou mocí a velkokapitálem. Frustrace z toho, kdo či co určuje naše životy. Často jde o lidi, kterým byla „ve společenském zájmu rozvoje“ vyvlastněna půda, či kapitalistickým městem frustrované, vykořeněné jedince. Příkladem může být nedávný konflikt na trhu v Čchang-ša, při kterém zemřelo šest lidí. Takové útoky ale úzus za teroristické označí stěží.

Válka s terorismem a státním terorem

Terorismem chápeme systematickou hrozbu nebo užití násilí s politickými cíli. Užití násilí je prostředkem dosažení nové politické situace. Zpravidla se jedná o nerovné soupeře, stát na jedné a nestátní subjekt na druhé straně. Uplatňují ho ovšem obě strany. O státním terorismu se ale obvykle tolik nemluví.

Válka proti terorismu, kdysi pojem označující boj státu proti anarchistům, plně ožil po útocích 11. září v New Yorku. Válka vedená koalicí USA a ochotných, má za sebou stovky tisíc mrtvých. V Afghánistánu, Pákistánu, Iráku, na Filipínách, severní Africe, východní Africe, arabském poloostrově... Vojáci NATO i jejich nepřátelé dennodenně páchají zvěrstva srovnatelná s útokem v Kchun-mingu.

Čínská strana se s povděkem zapojila do války proti teroru. Po 11. září byla zesílena mezistátní spolupráce na „protiteroristických opatřeních“. Kromě jiného to poskytlo legitimizaci k zákrokům, které by jinak mohly být odsouzeny jako politické násilí. OSN i americká vláda zařadili Východoturkestánské islamistické hnutí a Východoturkestánské hnutí nezávislosti na seznamy teroristů. Ale např. Ujgurská americká asociace zpochybňuje existenci islamistické organizace.  

Kromě ideologické roviny má válka (s terorem) také svou kapitalistickou třídní podstatu. Touto podstatou je exploatace zdrojů a možnost investic (i do války — což můžeme považovat i za zásadní důvod okupace Afghánistánu).

Mnozí z (údajných) islamistů byli zabiti americkými bezpilotními drony. Tedy aktem státního terorismu na území cizího státu... A s kým pak mluvit o vládě zákona? S politickými reprezentacemi států, které jsou v područí partikulárních ekonomických zájmů nadřazených univerzálním hodnotám a emancipačnímu úsilí?

USA mučily a bez procesu a rozsudku, tedy nezákonně zadržovaly dvacet dva ujgurských údajných militantů napojených na Al-Kajdu, které unesly z válečné oblasti Afghánistánu a Pákistánu. Poté, co byly jejich obvinění zrušeny, byli vyhoštěni z USA, resp. vojenské věznice Guantanámo na Kubě.

Čína usilovala o jejich vydání, podle mnohých komentátorů by je čekal trest smrti. Cynik by řekl, že jim americké vězení a mučení zachránilo život. Diplomacie a lokajské vztahy zapříčinily po mnoha obstrukcích a jednáních jejich vyhoštění do nesourodé řady zemí: Palau, Bermud, Salvadoru, Švýcarska, Albánie a poslední z nich v prosinci 2013 skončili po dvanácti letech zbavení na svobodě na Slovensku.

Mají to štěstí, že si znovunabyté svobody mohou konečně pořádně vážit. Jak říká Bohuslav Brouk, svoboda je pouhý pocit, který zásadně není vázán na žádné specifické životní poměry. Zapomeňme nyní na Ujgury a podívejme se obecně na terorismus a válku s ním.

Podoba a důsledky války s terorem

Co způsobila válka s terorem? Vytvoření a eskalaci konfliktů, utrpení zcela nevinných obětí, destabilizaci a devastaci celých oblastí. Že je celá válka kontraproduktivní se píše už dlouho. Válka s terorismem, ostatně jako každá politická represe států, nechrání universální hodnoty a práva. Válka s terorismem je neoimperialismem.

Pocit nebezpečí vyvolaný politiky a reprodukovaný sdělovacími prostředky vede k vytvoření potřeby společného boje proti údajnému nebezpečí. Obyvatelstvo se více identifikuje s postupem státu a podporuje „protiteroristická“ opatření. Přibývá dohledu, kontroly, dobrovolného omezení občanských svobod, mění se chování lidí. Sílí autoritářství. Heteronomní společnost je na svém vrcholu.

Znaky teroru nabývá sama tzv. válka proti teroru. Válkou (s) terorem posílila mezinárodní nerovnost a vojensko-průmyslový komplex. Nikdo jiný nezískal, jen ztratil. Mnozí zaplatili životem. Namísto rozvážného řešení konfliktů na základě vyhodnocení jejích příčin a diskuzi o nich došlo k destabilizaci a radikalizaci světa.

Francis Fukuyama (poté co si to s koncem dějin rozmyslel) upozorňuje, že terorismus není nepřítel, ale taktika. Válka proti terorismu smazává rozdíl mezi fundamentalismem a třeba bojem proti okupaci. Fukuyama kritizuje přehánění hrozby islamismu, rozpoutání iráckého masakru a přehodnocuje možnosti vývozu „hodnot“. Tragédie leninismu se vrací v neokonzervativní frašce naplněné přesvědčením, že je třeba vymýtit nepřátele. Říká, že boj proti terorismu je potřeba „demilitarizovat“. 

Válka s terorem se tváří jako spravedlivá válka. Ale jak upozorňuje Marjetka Pezdirc, je naopak sledováním partikulárních zájmů, které se neshodují se zájmy mezinárodní společnosti. Primitivní anti/teroristický diskurz má delegitimizovat politický boj jako násilí a ospravedlnit násilnou reakci.

Stát se stává prioritním činitelem, který je základem spravedlnosti, a proto smí použít „výjimečné“ opatření. Nesejde na tom, zda hrozí skutečné nebezpečí, postačí, pokud něco za nebezpečí označí. Lhostejno zda demokratické a ekologické aktivisty, náboženské skupiny, „cizince“ či politické oponenty. Tento proces označovaný jako sekuritizace je úspěšný, když je přijat veřejností. Tím je vyloučen jiný postup než „válka“.

Ustavený konflikt klade proti sobě Nás jako garanty „morálního řádu“ a ty, na které je třeba uplatnit represi, protože se z tohoto řádu vymykají. Terorista je orientální (nezápadní!), kriminálník, nepřítel a zlo. Je to jen kriminální zvíře. Rétoricky se to dobře ukazuje na vykreslování nepřítele, který „vraždí nevinné a slušné občany“. Diskurz oběti umožňuje uvědomit si, že My všichni se mu musíme postavit — alespoň v tom, že budeme schvalovat kroky vlád a represivních aparátů. My v tom případě — na rozdíl od nepřítele — nepácháme násilí, odplatu, ale konáme spravedlnost! Bráníme se! Válka proti teroru se tedy tváří jako sebeobrana a pomoc bezmocným.

Chceme-li v této dekonstrukci pokročit, musíme odpovědět, proč ten Druhý spáchal jako první násilný akt, který — jak jsme připustili — byl politickým sebevyjádřením. Skutečně byl ten Druhý prvním, kdo užil násilí? Převažující diskurz vytváří obraz, který nejenže některé problémy zamlčuje, odvádí od nich pozornost a vytváří nové jako je atmosféra podezřívání, nenávisti a rasismu.

Vládnoucí třídě ovšem zasévání těchto vykonstruovaných sporů slouží jako vhodný nástroj, jak udržovat bezmocné v žabomyších sporech, aniž by se starali o to zásadní — problém třídní společnosti. Političtí zástupci vládnoucí třídy mají svojí agendu, na níž mohou dokládat své „úspěchy“, fragmentarizovaná pracující třída (tedy i např. nezaměstnaní; ti kdo nevlastní produkční prostředky) má své umělé nepřátele, ale ani její utrpení, ani utrpení jejích nepřátel už umělé není, je reálné. Čím víc je jeden vyloučen z politických a ekonomických toků společnosti, tím je zranitelnější a tím častěji je cílem demagogických útoků. Hněv si na něm vylévá hnědá žluč, kterou může za určitých podmínek chytit každý z nás.

Nacionalismus je slouha

Představený konflikt je podle mě formou třídního a teprve odvozeně kulturního konfliktu, jež je vládnoucí mocí artikulován nejčastěji v nacionálním hávu.

Nedávno jsem k tématu nacionality napsal text, kde jsem vystoupil na obranu konstruktivistického pojetí národa. „Národ je výtvor státu a kapitalismu. Umožnil stupňování vykořisťování a autoritářských vztahů prostřednictvím centralizace, když podřídil jednotlivé komunity správě „národního státu“.“

Nacionalismus vyjadřuje politickou ideologii konstruovanou v zájmu mocenské elity. Vzniká jako náhradní pojivo společnosti založené na nerovnosti, proto je tak účinný mezi chudáky (ať už to slovo znamená cokoli). Náhradní proto, že s rozvojem moderního státu a kapitalismu už nestačil feudální model pevné společenské stratifikace.

Hledala se nová pohádka stabilizující sociální, politickou a ekonomickou nerovnost. Národ poskytuje dobrou konstrukci, v níž jsme si přece všichni rovni, i když někteří mají moc, a někteří nic. Ale i ti, kteří mají něco, se cítí v takové společnosti špatně. To se manifestuje různým způsobem. A omezování svobody druhých není pro ostatní zrovna příjemný způsob reakce na nerovnost. Zajímavá je tato mapka, neříká nic o absolutním bohatství, jen o nerovnosti v rámci každého státu. Čím zelenější, tím je koeficient bližší nule, která vyjadřuje rovnost příjmů.

Nacionalismus je v jádru agresivní, což se manifestuje v expanzi. Ta má zajistit exkluzivní skupině zdroje a kontrolu na úkor vyloučených druhých. Z uvedených důvodů je třeba se mít na pozoru nejen nad národovectvím národních států, ale i marginalizovaných. Proto je ošemetné trvat na právu na sebeurčení, manifestuje-li se ve vytvoření národního státu. Nebo budeme čelit další válce.

Naoko zděšený, ve skutečnosti však demagogický, mobilizační křik nad rozpouštěním se národa v evropské či světové identitě bohužel neodpovídá skutečnosti, mizení instituce národa není na pořadu dne. Je to o to horší, protože nás potkala smrt internacionalismu.

Jakkoli zdánlivě mizí hranice států, týká se to především ekonomických vztahů, a to ještě jen výběrově. Zmizelé celnice nahradily kamery v ulicích, soukromé tzv. bezpečnostní agentury, sledování mobilů a internetového připojení. Hranice určuje nadnárodní kapitál.

Ti, co volají do zbraně za umírající zas národ, mají pravdu v tom, že zájem nadnárodního kapitálu nebere vůbec ohled na komunitu, za níž především považují národ. Národ se tomuto kapitálu hodí jako nástroj, ne účel. A pak tu máme figury, dvojhlavé prezidenty, kteří mluví za oba, jeden horší než druhý. Že si hlavu navzájem neukousnou!

Inspirativní a žádoucí vývoj jsme mohli spatřit v poslední době v Bosně. Protestující snad poprvé od národnostní války překonali předsudky a objevili vlastní zájmy. To vedlo k uplatňování přímé demokracie a rozpoznání nerovnosti, na které je založený kapitalistický stát (navíc stvořený z vůle Mezinárodního měnového fondu a Světové banky). Ze strany státu protestující nemohli čekat nic jiného: byli obviněni z terorismu...

Možnost k diskuzi i zamyšlení, co se týče rasismu, migrace, represe a zneužití protiteroristické agendy k pronásledování politických oponentů, přinese blok přednášek v rámci letošního Anarchistického festivalu knihy. Koná se v Praze 19. a 20. dubna.