Devět pražských galerií se na jeden měsíc proměnilo v místo setkání s československou fotografii osmdesátých let (více o jednotlivých galeriích). První širší průřez různorodými formami tohoto období nabízí spolu s výstavami také veřejně přístupné sympózium (14. a 15.10. 2011 ve Francouzském institutu), jež by mělo nabídnout odpovědi na otázky, které snímky i doba stále vyvolávají.

Festival Fotograf přichází necelý rok poté, co proběhla velká výstava malby osmdesátých let v brněnské Wannieck gallery. Také v souvislosti s touto přehlídkou se uskutečnila konference zkoumající fenomén poslední dekády normalizace. V rámci zkoumaného období byla pojmenována tzv. generace osmdesátých let, pod kterou se skrývala skupina umělců, kteří v osmdesátých letech začínali tvořit, formovali svůj umělecký výraz a také často dokončovali školu. V případě Festivalu Fotograf takové vymezení neplatí. Nejedná se o přehlídku jedné generace, ale o širší náhled na tvorbu fotografů v různých fázích jejich životů. Spojnicí se jim stává vliv osmdesátých let na práci a jejich možný odraz v ní.

Existuje tedy obecnější návod na to, jak vystavené fotografie uchopovat? Umělecký ředitel festivalu — Pavel Baňka — zastoupené projevy dělí do dvou silných skupin: fotografie experimentální a fotografie dokumentární. Takové jednoduché vymezení však platí jen v některých případech. Častěji můžeme mluvit o vzájemném prolínání v osobitých projektech jednotlivých autorů, jak ukazuje skupinová výstava v Komunikačním prostoru Školská 28, pocta Janu Pavlíkovi v Galerii 5. patro, nebo snímky Jana Svobody v Ateliéru Josefa Sudka. Vyhraněněji dokumentární polohu pak zastupují především záznamy uměleckých akcí vystavené v DOXu, nebo kladenský život zacycený objektivem Jiřího Hankeho v Galerii Leica.

Lze na výstavách najít vizuální stopu osmdesátých let? Je fotografie osmdesátých let, kterou Baňka označuje za poslední autentický tuzemský projev, něčím specifická? Touha po experimentu, neuhlazeném a nebo naopak až přespříliš dokonale komponovaném snímku, podobně jako hra s technikou fotografie a snímky přírody jsou tak široce rozkročené mezi různá umělecká směřování, že o jednotném stylu může být řeč jen stěží.

Zajímavější se zdá být obecnější otázka tázající se, proč jsou osmdesátá léta aktuální pro současnost. Čím to je, že právě na počátku druhého desetiletí dvacátého prvního století, je doba normalizace tolik přitažlivá? Již zmíněná konference uspořádaná v souvislosti s výstavou malby osmdesátých let naznačila možnou odpověď. Můžeme mluvit o jakémsi posunování zájmu; zatímco před deseti lety se dějiny umění vracely především do šedesátých let, dnes se přibližujeme současnosti. Stejně důležitá je také institucionalizace umělců aktivních v osmdesátých letech, kteří dnes často vyučují na uměleckých školách a svým způsobem tak ovlivňují vkus mladší generace.

Obecnější pouto obou období lze popsat také na základě podobnosti společenské situace; však se dnes nezřídka mluví o pokračující normalizaci. Osmdesátá léta jako tiché a z velké části pasivní čekání na změnu bylo korunováno změnou režimu. Podobně také nekonečné čekání na festival věnovaný fotografii osmdesátých let skončilo; kdy a jak bude naplněno očekávání proměny stávajících politických a společenských vztahů stále visí ve vzduchu.

Fotografie 80.let: Nekonečné čekání

Festival probíhá na různých místech v Praze do 31. října 2011