Obyvatelé globálního Severu stále přetrvávají v iluzi, že svět jsou oni. Vidí tu světovou válku, tu konec světa. V krizi se však zmítá, a sám krizí je západní způsob života. Ten je založený na vykořisťování, naneštěstí dál pronikající po planetě. Je iluzí si myslet, že jde o nějaký „svobodný stav“, který jsme si vybrali. Ne, je určen třídní, autoritářskou strukturou společnosti. K udržení tohoto nedemokratického, v jádru fašistického stavu slouží nacionalismus a rasismus.

Ty po relativní době evropské stability v období studené války nastupují s čím dál větší intenzitou. V záchvatu, který postihuje české (ale obecně i západní) obyvatelstvo uvědomující si stupňující se společenskou krizi Západu, dostávají prostor iracionální nenávistné nálady. Ty se chytají kulturních růzností. Aneb, co mají společného Romové, muslimové a Rusové? Jsou proti nám! Kdo jsme my? Hmm, ti, co se jim musí bránit, přeci!

Dokud si lidé ujíždějící si na vlně primitivního odporu a nenávisti k cizímu neuvědomí, že vinu za neutěšený stav nenesou ti druzí, ale společenská nerovnost a autoritářství omezující svobodný život, nepomůžou si a jen uškodí dalším. Útěchou trpícímu nesmí být, že trpí druzí.

Násilný vývoj na Ukrajině a jeho nafouknuté geopolitické konotace zastínily dokonce i informování o teroristickém činu v Číně. Že o utrpení v afrických a blízkovýchodních zemích — Iráku, Afghánistánu, střední Africe, Libyi a Sýrii především — už nemluvíme, se rozumí samo sebou. Ale přece jen jsem si myslel, že terorismus je tak silnou součástí diskurzu, že nebude opomenuta jediná příležitost, upozornit na nebezpečí teroristů.

Copak pro nás už válka proti terorismu (v přímém přenosu) skončila? Pominuly tak důvody, proč se lidé uchylují k terorismu? Nebo už jen nemá mobilizační potenciál? V tomto případě asi spíš platí, že Čína leží mimo rádius civilizace, jak ji stále vnímá velká část obyvatel Evropy v popředí (či v pozadí?) s českými politiky, údajně zástupci zájmů lidu. Světoobčanství globalizace zatím nepřinesla. Podívejme se tedy, co se v Číně stalo.

Prvního března při brutálním útoku dlouhými noži na nádraží v hlavním městě provincie Jün-nan, Kchun-mingu, zemřelo třicet tři lidí, z toho čtyři útočníci. Přes sto čtyřicet lidí bylo zraněno. Jak říká všednodenní fráze, k útoku se nikdo nepřihlásil. Oficiální místa obvinila separatistické ujgurské muslimské teroristy. Na místě byla nalezena vlajka Východního Turkestánu. Vraždění trvalo jen pár minut, než na místo dorazila zásahová jednotka, která ihned čtyři útočníky z osmi zastřelila. 

Jün-nan leží na hranicích pověstného Zlatého trojúhelníku, pašeráckého ráje především opia. Podle čínské policie je také místem přechodu hranic ujgurských povstalců, kteří se pak z Laosu a Myanmaru dostávají dál na školení na Blízký východ či do Pákistánu a Afghánistánu. To prý proto, že přejít střežené a pusté hranice ze Sin-ťiangu, Ujgurské autonomní oblasti (sousedící s Mongolskem, Ruskem, Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Afghánistánem, Pákistánem a Indií), se stalo příliš nebezpečným. 

Vykreslení teroristů se nemůže obejít bez analýzy jejich kulturní a ekonomické situace a vykořenění, a zdůraznění jejich etnicity. Repro Surian Soosay, flickr.com

Podobně jsou prý střežena centra pozornosti, jako je Peking. Proto si teroristé, poté co se jim nepodařilo dostat za hranice, k útoku vybrali jün-nanský Kchun-ming. Alespoň to tvrdí vyšetřující policie a Li Wej z čínského Institutu mezinárodních vztahů...

Reakcí politických představitelů na útok je snaha zesílit regulaci, dohled a represi... Říká se tomu „zesílit bezpečností opatření“. Připravuje se další speciální proti-teroristická legislativa na státní úrovni.

Čínský oficiální tisk kritizoval západní média za to, jak informovala o masakru. Použila dost odlišného vyznění slov bez expresivity, než když informovaly např. o útocích v Londýně. The Economist k tomu podotýká, že je možné, že se vraždění dopustili ujgurští separatisté, ale lze to stěží ověřit v zemi, kde jsou sdělovací prostředky kontrolované státem. Proto by se čínští komentátoři neměli divit údajné západní zdrženlivosti. 

The Economist také upozorňuje, že čínská státní politika v tzv. autonomní oblasti omezuje výuku ujgurštiny, ujgurskou kulturu, náboženskou svobodu. Vedoucí místa jsou převážně obsazována Chany. Samozřejmě nechybí těžba přírodního bohatství. Na redistribuci zisku z ní — přes existenci autonomní oblasti — mají místní obyvatelé minimální vliv. (Což ovšem v Evropě také dobře známe, vzpomeňme jen švédské Sámy) V důsledku toho v posledních letech přibývá násilných střetů a útoků.

Objevily se také pochybnosti o vinících útoku, především za hranicemi Číny. Způsobuje je nejen jeho lokalizace, ale i bezprecedentně brutální provedení. Obvyklé útoky separatistů směřovaly na instituce a jejich reprezentanty.

Především se ale vznáší pochyby nad označením útoku za teroristický. Proč? Protože terorismem chápeme vynucování politických cílů, bezhlavé vraždění je nenaznačuje. Jedna nalezená vlajka na místě činu není příliš prokazatelným motivem. Že čin spáchali lidé ujgurského etnika ovšem zpochybněno nebylo.

Skoro všichni Ujgurové vyznávají sunnitský islám. Mnohým tak svitne při jednoduché zkratce (či zkratu?) — za vším hledej muslima. Protimuslimská xenofobie je rovná rasismu, na jehož bázi přistupují — k radosti vládnoucích tříd — široké vrstvy obyvatel: žádají zvýšit represi a bojovat proti islámu. Prosťáčkové boží!

Dnes „každý“ Číňan pomalu už ví, že Ujgurové jsou nebezpeční, podobně jako to my víme o Romech, a vlastně zneužívají naši, čínskou blahosklonost. Zatím to však nedorůstá rozměrů evropského rasismu. Nedopatřením jsem nahlédl také do komentářů k těm málo českým zprávám o útoku.

Malé ryby českého rybníka mají jasno: Za vše můžou muslimové! Někteří západní liberálové pak čas od času obviní Komunistickou stranu jako příčinu ujgurské nespokojenosti a demagogicky poznamenají, že na „demokratickém Západě“ se podobné věci přece nedějí. Ale máme tu nejen Basky a Iry.

Vykreslení teroristů bez analýzy jejich kulturní a ekonomické situace a vykořenění, a zdůraznění jejich etnicity či vyznání, je nejen rasismem, ale především jej reprodukuje.

Jednostranný ekonomický rozvoj orientovaný na infrastrukturu a konzum — doplněný nutnou dávkou represe — se dnes obecně pokládá za nejlepší lék na boj se separatismem a terorismem. Ale tak jen zakrývá a neřeší skutečné příčiny.

Těmi jsou různé formy nerovnosti. Nedostatek kulturní a politické autonomie vede až k patologickým důsledkům. Násilí plodí násilí, rasismus plodí rasismus. Hledá se snadno identifikovatelný viník. V pozadí zůstává pravý viník — ekonomická nerovnost, jíž jsou nerovné platy jen nepodstatným příkladem. Daleko důležitější je, kdo ovládá přírodní i lidské zdroje.