Protesty mladých lidí (nejen) v jižních Čechách sleduji s velkým zájmem. Se středoškoláky trávím veškerý svůj pracovní čas, několik exemplářů mám i doma mezi svými nejbližšími. Hluboce vnímám jejich úzkosti, starosti, obavy. Jsou vesměs jiné než ty, které trápí mne, ale o naší společně prožívané krizi přesto vypovídají hodně.

Moji žáci se moc nebojí globálních změn klimatu. Já ano. Snad aby mne uklidnili, vkládají do svých kompozic na toto téma vtipné odstavce o pšoukání krav. To, že velkochov hovězího dobytka je rovněž jedním z nebezpečných antropogenních vlivů, do svých úvah nezahrnují.

Nebojí se ani využívání energie z jádra — Černobyl už byl přece tak dávno a Fukušima tak daleko. Jaderné odzbrojení je nezajímá vůbec, přestože nad příběhem hirošimské dívenky Sadako Sasaki se dojme i ten největší cynik ve třídě.

Mnohé z nich děsí islámský terorismus, zato Breivik je pro ně jen pomatenec, jehož stačí zavřít, a máme v Evropě klid, tedy až na ty přistěhovalce a zneužívače sociálních dávek. Já to vnímám značně odlišně.

Etuda Daniela Landy s černým kohoutem jim připadá vesměs legrační. Což o to, jako hodně liberální člověk neupírám panu Landovi svobodnou volbu ozdobit se nacistickými symboly a stát se idiotem v přímém přenosu, mrazí mne však při pomyšlení na Janečkovy peníze a zřejmě i Randákovy informace v pozadí.

A pak je tu ovšem komunistická radní pro školství Vítězslava Baborová. A ejhle — shoda, z té mám strach i já! Ne, nemyslím si, že by snad, až se jednou budu ucházet o místo učitelky dějepisu v jižních Čechách, probrala moje materiály a poručila mi odstranit z nich překypující složky o Záviši Kalandrovi a Františce Zemínové. Obávám se však, a to zcela vážně, že školství v Jihočeském kraji pojede pod jejím vedením v úplně stejných kolejích jako za předchozí velké koalice ČSSD a ODS.

Začtete-li se totiž do koncepčního dokumentu „Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje výchovně vzdělávací soustavy Jihočeského kraje 2012-2016“ ještě z dílny ČSSD a ODS, zjistíte například, že tyto strany se otevřeně snažily udržet poměr žáků gymnázií, středních odborných škol a učilišť bez maturity na stavu 19:48:33. Podporu učňovskému školství ve svém programu vehementně vyjadřují i komunisté.

Pochopitelně nemám vůbec nic proti tomu, aby učiliště byla dobře vybavena nebo aby se výchově a vzdělávání učňů věnovali vysoce motivovaní a adekvátně zaplacení učitelé a mistři odborného výcviku. Mám ovšem vážné obavy, že se tady direktivně — proti vůli rodičů a jejich dospívajících dětí - stanoví pravidlo „nejméně třetina deváťáků na učiliště“. Já zkrátka nesouhlasím, aby o sekundárním vzdělávání u nás rozhodoval Svaz průmyslu a obchodu, tedy abychom v souladu s programem jihočeské KSČM „přizpůsobovali síť středních škol a odborných učilišť trhu práce“.

Je možná chvályhodné, že podniky a firmy v jednotlivých krajích chtějí podporovat „své“ učně, ale nikde nevidím záruku, že se to nebude dít na úkor všeobecného vzdělání těchto mladých lidí, že nebudou záměrně vychováváni jen jako úzce specializovaní pracovníci k montážním linkám. Je smutnou skutečností, že ačkoli se stále volá po lidech, kteří umějí „dělat rukama“, v praxi jsou nezaměstnaností nejvíce ohroženi právě lidé dělnických profesí. Se vší vážností říkám, že raději vidím naše adolescenty ve školních lavicích maturitních oborů než před úřadem práce.

Navíc nepovažuji za šťastné, když se odborné či učňovské školství orientuje výhradně „na potřeby praxe“. Zážitek, jak ředitel jednoho takového učiliště vypoklonkoval ze své kanceláře mé přátele, s nimiž jsem spolupracovala na projektu k multikulturní výchově, neboť podle jeho názoru kvůli takovým, jako jsme my, nám tady za chvíli budou „Tataři řezat hlavy“, mou důvěru v institut učňovského školství věru neposílil. I negymnaziální vzdělání by přece mělo kultivovat, zahrnovat všeobecně vzdělávací předměty, byť v podání méně akademickém. Je více než žádoucí, aby právě učni měli dobré sociálně-právní vědomí, dokázali se orientovat v politice i praktické ekonomice, aby se pak vinou své nevědomosti nestávali snadnou obětí ať už extremistů, anebo třeba lichvářů.

Zlaté etické pravidlo říká, že nemáme činit druhým to, co nechceme, aby oni činili nám. Za svůj život jsem si nesčetněkrát vyposlechla, ať místo politiky či občanského aktivismu raději přiložím ruku k dílu, jdu vyčistit potok nebo vysázet pár stromků. Na nevyžádané rady jsem tedy poněkud alergická, a proto nehodlám mladým lidem vnucovat, že se vlastně mají bát něčeho úplně jiného. Je to jejich autentický strach a já jim docela dobře rozumím. Moderní vzdělávání pro společnost 21. století skutečně nezajistíme návratem do školské praxe století minulého.

Vlastně bych si ale sama docela přála, aby nic horšího než paní Baborová regionálnímu školství nehrozilo. Skeptik ve mně ovšem tuší, že tak jednoduché to mít rozhodně nebudeme.