Článek o izraelských aktivistech, bojovnících za lidská práva a dalších hrdinech dnešní doby vyvolal zájem a rozmanité reakce. Jednou z nich bylo, že by bylo dobré napsat podobný článek o jejich palestinských protipólech, o těch, kdo usilují o spravedlnost pokojnými a nenásilnými prostředky a působí ve prospěch přátelství a vzájemné úcty všech obyvatel těžce zkoušené Svaté země.

Kdy jindy je pro to vhodná chvíle než dnes, kdy incident na palestinské ambasádě, smrt velvyslance a nalezení určitého množství zbraní vyvolaly v české veřejnosti vlnu protipalestinských nálad, pohotově se připojující k latentně přítomným protiarabským a protiislámským názorům.

Nejde přitom o to omlouvat nález několika zbraní nebo výbušnin na (budoucí) ambasádě. To je skutečně nepřijatelné a bylo by u jakékoli země světa. Nejde ani o to omlouvat předem všechny postoje oficiálních představitelů Palestiny tím, že jsou přece ve slabší pozici okupovaného území, jakkoli je to neoddiskutovatelné.

Sami Palestinci vědí nejlépe o slabých stránkách svých představitelů, a koneckonců volba Hamásu v roce 2006 v Gaze byla zřejmě především protestem proti neschopnému a zkorumpovanému dosavadnímu vedení.

Nic z toho ale neomlouvá vytváření a posilování předsudků typu toho, že Palestinci jsou násilničtí, antisemitští, neschopní, nebezpeční lidé druhé kategorie. Právě takový je, obávám se, často jejich obraz u části české veřejnosti, vydatně přikrmovaný některými bulvárními médii typu Reflexu.

Pojďme si tedy představit několik palestinských hrdinů nenásilného odporu, přátelství napříč rozdělením národa a náboženství, příkladů odvahy a důslednosti v úsilí o spravedlnost, smíření a přátelství.

Izzeldin Abuelaish: odmítnout nenávist

Dějiny Izraele a Palestiny nejsou jen velkými dějinami vojsk, hranic, mírových jednání. Jsou také stále přibývající řadou osobních tragédií, násilných úmrtí, rozdělených rodin, rozdělených vesnic, dějinami zranění, zášti a nenávisti. Tyto dějiny zasahují nakonec obě strany konfliktu, tváří v tvář bolesti a ztrátě nejbližších jsou si lidé rovni, ať již stojí na té či oné straně hranice.

Tím, co je pro jiný než tragický konec celého příběhu klíčové, je schopnost překonat nenávist, která se rodí z nespravedlnosti a bolesti. Jedním z těch, kdo dokázali najít sílu k odmítnutí nenávisti, je lékař Izzeldin Abuelaish.

Rodák z palestinského uprchlického tábora Džabalíja na území Gazy (narozen 1955) získal lékařské vzdělání v Egyptě, Evropě i Spojených státech a stal se prvním palestinským lékařem, který byl zaměstnán izraelskou nemocnicí v Tel Avivu. Od počátku se angažoval ve věci smíření mezi Palestinci a Izraelci.

V lednu 2009 v rámci operace izraelské armády Lité olovo v Gaze ztratil doktor Abuelaish tři dcery (ve věku třináct, patnáct a dvacet jedna let) a neteř (sedmnáct let), když izraelský tank zasáhl jejich dům.

I po této tragédii, o to krutější, že postihla jednoho z předních zastánců smíření a dorozumění, pokračuje Izzeldin Abuelaish ve svém úsilí o stavění mostů mezi znepřátelenými národy. Založil nadaci Dcery pro život (Daughters for Life Foundation) , která poskytuje stipendia dívkám a mladým ženám z Blízkého východu, bez ohledu na jejich národnost či náboženství.

O svém osobním příběhu napsal doktor Abuelaish knihu Nebudu nenávidět (I Shall Not Hate: A Gaza Doctor’s Journey). V ní představil početnému čtenářskému publiku po celém světě skutečný život obyvatel Gazy, ale i svou hlubokou naději, že je možné překonat nenávist, zášť a touhu po pomstě.

Daoud Nassar: ve Stanu národů

O Daoudu Nassarovi, farmáři ze Západního břehu nedaleko Betléma, který musel bojovat za prokázání staletého vlastnictví své půdy, jež měla být zabrána v zájmu Izraele, a dovedl svůj případ úspěšně až k izraelskému Nejvyššímu soudu, byla již na stránkách Deníku Referendum řeč. Daoud Nassar (narozen 1976) nicméně není jen zarputilým obráncem své rodinné půdy.

Křesťan luterského vyznání maturoval na křesťanské škole v Rakousku a poté vystudoval ekonomii na univerzitě v Betlémě a navazující studium managementu cestovního ruchu v Německu. Své vzdělání pak dokázal tvořivě spojit s osudem, který mu uchystalo vlastnictví půdy v místě strategicky důležitém pro Izrael.

I poté, co se Nassarovým podařilo složitě obhájit za pomoci dokumentů z osmanské, britské, jordánské i izraelské éry vlastnictví své půdy, museli čelit dalším a dalším pokusům o zásah do svých práv, například ve formě postavení cesty sloužící výhradně izraelským osadníkům skrze svůj pozemek.

Projekt Stan národů (Tent of the Nations) přivádí každoročně na farmu rodiny Nassarových převážně křesťanské dobrovolníky z celého světa, kteří se tu, v blízkosti nejposvátnějších míst tří abrahamovských náboženství, učí poznávat realitu života ve Svaté zemi a situaci na palestinských územích.

Spolu s dalšími podobně zaměřenými křesťanskými projekty, jako je Mezinárodní ekumenické doprovázení v Palestině a Izraeli (v současné sobě se plánuje zapojení dobrovolníků i z České republiky) přispívá projekt neohroženého palestinského zemědělce k překonávání často jednostranně zaměřené světové křesťanské veřejnosti i ke konkrétní pomoci obyvatel okupovaného Západního břehu v těžkostech každodenního života.

Ayed Morrar: Gándhí ze Západního břehu

Stavba zdi oddělující izraelská území a židovské osady na území Západního břehu od palestinského obyvatelstva, či oficiálním termínem „separační bariéry“, započatá v roce 2002, se stala symbolem dnešní situace ve Svaté zemi; pro jedny symbolem bezpečnosti, pro druhé nespravedlnosti a okupační moci.

V průběhu stavby zdi došlo k řadě konfliktů s obyvateli vesnic, jejichž územím měla plánovaná stavba procházet. Trasa bariéry, vedená zcela podle zájmu obyvatel židovských osad a strategické potřeby izraelské armády, by pro mnoho palestinských sídel znamenala rozdělení, likvidaci úrodné půdy včetně olivových sadů, a tím ztrátu zdroje obživy.

Nenásilný odpor proti stavbě zdi vyvolal zájem mezinárodní veřejnosti a také díky několika celovečerním dokumentům, promítaným například v rámci festivalu Jeden svět, se s ním mohla seznámit i česká veřejnost. Protesty svedly dohromady obyvatele vesnic, muže, ženy i děti, spolu s řadou aktivistů z Izraele i mnoha zemí světa.

Mezi nejznámější dějiště protestů patří Bil´in, jemuž se věnoval snímek Emada Burnata 5 rozbitých kamer (2011), který v roce 2012 získal na festivalu Jeden svět cenu za režii. Jiným velice sugestivním svědectvím je Budrus (2009), pojednávající o odporu obyvatel stejnojmenné vesnice severně od Ramalláhu.

Ayedu Morrarovi se podařilo sjednotit obyvatele Budrusu bez ohledu na jejich politickou příslušnost a několik let vytrvat v důsledném nenásilném odporu za účasti řady izraelských i světových aktivistů. Po desítkách demonstrací, pochodů i nebezpečných a vypjatých situací, kdy třeba ženy a dívky z vesnice včetně Morrarovy dcery Iltezam bránily vojákům a buldozerům v likvidaci staletých oliv, se podařilo dosáhnout změny trasy a zachránit podstatnou část půdy.

V roce 2010 se Ayed Morrar zastal svého přítele, izraelského aktivisty Jonathana Pollaka, jenž byl za nenásilné protesty odsouzen k tříměsíčnímu vězení. Protestovat proti okupaci, zdůraznil Morrar, neznamená terorismus či podporu zabíjení, ale právě naopak, přináší skutečné přátelství a úctu k lidskému životu a lidské důstojnosti.

Elias Chacour: potřebujeme společné přátele

Arcibiskup Elias Michael Chacour (1939) je hlavou řeckokatolické (melchitské) církve v Izraeli. Sám sebe považuje za Palestince národností, Araba jazykem a kulturou, křesťana vyznáním a Izraelce státní příslušností. Vzdělání získal v Paříži a na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, jako první arabský absolvent vyššího gradu.

Své hlavní životní poslání Chacour našel v budování škol, od úrovně mateřské školy až po univerzitní. Ve vesnici Ibilin na severu Izraele založil rozsáhlé vzdělávací centrum, které patří mezi čtyři nejkvalitnější školy v Izraeli. Je také viceprezidentem centra pro teologii osvobození Sabeel v Jeruzalémě, které dlouhodobě usiluje o křesťanskou reflexi situace okupované Palestiny.

V knize Pokrevní bratři (Blood Brothers, 1984) popsal Elias Chacour své dětství v palestinské vesnici v Galileji, přátelství s židovskými sousedy, i drastický konec idylického soužití v roce 1948, kdy byly desítky tisíc (a celkově statisíce) arabských obyvatel nuceně vysídleny. Nyní vyhnanec ve vlastní zemi, vzal si za své životní krédo Ježíšova slova „blahoslavení tvůrci pokoje“ (Mt 5,9).

V roce 2001 Elias Chacour převzal čestný doktorát na univerzitě v Atlantě. Jeho slova pronesená při této příležitosti považuji za jednu z nejhlubších výpovědí o izraelsko-palestinských vztazích vůbec:

„Vy, kdo žijete ve Spojených státech a jste proizraelsky zaměřeni, ve jménu palestinských dětí vás vyzývám: buďte Izraeli i nadále přáteli. Potřebují vaše přátelství. Jen, prosím, nespojujte toto přátelství automaticky s nepřátelstvím vůči mně, Palestinci, který draze zaplatil za zločiny, jichž se druzí dopustili vůči mým milovaným židovským bratřím a sestrám v Osvětimi a jinde.

A pokud se již cítíte být na straně palestinské věci — a buď za to Bohu chvála — pak vězte, že jste na správné straně. Pokud by však být na naší straně znamenalo stát se jednostranně zaměřenými proti mým židovským bratřím a sestrám, pak raději naši stranu opusťte. O takové přátelství nestojíme. Potřebujeme společného přítele, ne jednoho nepřítele navíc.“

Svědectví naděje

Ke slovům Eliase Chacoura je těžké cokoli dodávat. Snad jen to, že svědectví palestinských bojovníků za spravedlnost, smíření a přátelství je, alespoň pro mne, mocným důvodem pro naději navzdory temným konturám vnější situace ve Svaté zemi.

Tato naděje není laciným utěšováním, bere v úvahu celou tíži dějin, ale odmítá se podvolit zdánlivé nevyhnutelnosti a hledá do budoucna to nejlepší řešení pro všechny, jímž nemůže být nic jiného než mír založený na spravedlnosti, vzájemné úctě a přátelství. A jako v případě hrdinů izraelských, i u jejich palestinských protějšků je tato naděje zcela univerzální.