Jak se dalo očekávat, převážná většina české veřejnosti považuje zesnulého izraelského expremiéra Ariela Šarona za hrdinu. O sporných stránkách jeho působení, jako byla invaze do Libanonu a její symbol, masakr v uprchlických táborech Sabra a Šatíla, se sice píše a mluví, ale jsou vnímány jako stíny na převážně pozitivním odkazu. „Arik“ byl podle větší části české veřejnosti geniální stratég a statečný chlap, patriot.

To nejrozumnější, co může udělat ten, kdo takový pohled zcela nesdílí, je poukázat na jiné hrdiny státu Izrael. Na ty, kterým se nedostává a nikdy nedostane srovnatelného mediálního obdivu jako Šaronovi. Co hůř, kterým se sotva kdy dostane v médiích, rozhodně českých médiích hlavního proudu, jakékoli zmínky. Těmto u nás téměř neznámým hrdinům je věnován následující text. Výběr je nutně subjektivní; každý si své hrdiny hledá podle vlastního uvážení a vlastního vkusu.

Uri Avnery: z elitního bojovníka mírovým aktivistou

Stát Izrael je do velké míry státem válečníků. Povinné vojenské službě jsou (donedávna s výjimkou početných ultraortodoxních Židů) podrobeni všichni chlapci a všechny dívky. Většina politických lídrů země se rekrutovala z bývalých vojenských velitelů. Není proto vlastně překvapivé, že zřejmě nejvýznamnější izraelský mírový aktivista má za sebou také válečnickou minulost.

↗

Uri Avnery

Uri Avnery (narozen 1923 v Německu jako Helmut Ostermann) v mládí patřil k paramilitárním jednotkám Irgun, které ještě před vznikem Izraele metodami, které se dnes označují jako teroristické, bojovaly za věc budoucího židovského státu.

Již v řadách izraelské armády pak bojoval v arabsko-izraelské válce v roce 1948 a byl dvakrát raněn. Poté se věnoval nezávislé žurnalistice a v roce 1965 byl poprvé zvolen do Knessetu v barvách strany, kterou sám založil a jejímž jediným zástupcem v parlamentu se stal.

Avnery byl mezi prvními Izraelci, kteří si začali uvědomovat nutnost dialogu s Palestinci. Stěžejní událostí pro něj jako pro většinu ostatních izraelských mírových aktivistů byla okupace palestinských území po šestidenní válce v roce 1967 a odpor proti ní. V roce 1975 byl Avnery jedním ze zakladatelů Izraelské rady pro mír mezi Izraelci a Palestinci (The Israeli Council for Israeli-Palestinian Peace).

V červenci 1982 byl prvním Izraelcem, který se osobně setkal s Jásirem Arafatem. V roce 1993 Avnery založil organizaci Guš Šalom (Mírový blok) a v jejím čele vytrvale prosazuje dvojstátní řešení a kritizuje oficiální izraelskou politiku, která vytvoření palestinského státu dlouhodobě blokuje.

Za desítky let své aktivistické činnosti byl Uri Avnery fyzicky napaden a pobodán, dokonce vyděděn vlastní matkou za zradu vlasti setkáním s Arafátem, prohlašován za blázna a nepřítele své země, objevovaly se výzvy k jeho „cílené likvidaci“ (targeted killing). Přesto stále patří k vlivným hlasům v sekulárním mírovém hnutí, jehož význam v Izraeli sice klesá, ale stále představuje důležitou alternativu a kritický pohled na oficiální politiku Izraele.

Ilan Pappé: po stopách nuceného vysídlení Palestinců

Oficiální výklad událostí spojených se vznikem státu Izrael v roce 1948 je takový, že po 15. květnu 1948, kdy vojska sousedních arabských států zaútočila na mladý židovský stát, uprchly statisíce původních arabských obyvatel z území dnešního Izraele.

Ačkoli jde zřejmě o pohled dosud převažující, díky několika izraelským, tzv. novým historikům je možné říci, že je to pohled přinejmenším nepřesný, zřejmě ale lživý. Arabští obyvatelé dnešního Izraele neuprchli v důsledku války, ale ve své většině byli násilně vysídleni ještě před jejím vypuknutím.

Podle zákona platného v Izraeli se archivy otevírají vždy po uplynutí několika desetiletí; jiná je lhůta u archivů civilních (třicet let), jiná u vojenských (padesát let). Ilan Pappé (nar. 1954 v Haifě) patří k těm historikům (spolu sním se mezi „nové historiky“ řadí Avi Shlaim, Benny Morris, Tom Segev, Baruch Kimmerling a další), kteří v roce 1978/1979 využili zpřístupnění dokumentů týkajících se událostí před třiceti lety.