Jak se dalo očekávat, převážná většina české veřejnosti považuje zesnulého izraelského expremiéra Ariela Šarona za hrdinu. O sporných stránkách jeho působení, jako byla invaze do Libanonu a její symbol, masakr v uprchlických táborech Sabra a Šatíla, se sice píše a mluví, ale jsou vnímány jako stíny na převážně pozitivním odkazu. „Arik“ byl podle větší části české veřejnosti geniální stratég a statečný chlap, patriot.

To nejrozumnější, co může udělat ten, kdo takový pohled zcela nesdílí, je poukázat na jiné hrdiny státu Izrael. Na ty, kterým se nedostává a nikdy nedostane srovnatelného mediálního obdivu jako Šaronovi. Co hůř, kterým se sotva kdy dostane v médiích, rozhodně českých médiích hlavního proudu, jakékoli zmínky. Těmto u nás téměř neznámým hrdinům je věnován následující text. Výběr je nutně subjektivní; každý si své hrdiny hledá podle vlastního uvážení a vlastního vkusu.

Uri Avnery: z elitního bojovníka mírovým aktivistou

Stát Izrael je do velké míry státem válečníků. Povinné vojenské službě jsou (donedávna s výjimkou početných ultraortodoxních Židů) podrobeni všichni chlapci a všechny dívky. Většina politických lídrů země se rekrutovala z bývalých vojenských velitelů. Není proto vlastně překvapivé, že zřejmě nejvýznamnější izraelský mírový aktivista má za sebou také válečnickou minulost.

↗

Uri Avnery

Uri Avnery (narozen 1923 v Německu jako Helmut Ostermann) v mládí patřil k paramilitárním jednotkám Irgun, které ještě před vznikem Izraele metodami, které se dnes označují jako teroristické, bojovaly za věc budoucího židovského státu.

Již v řadách izraelské armády pak bojoval v arabsko-izraelské válce v roce 1948 a byl dvakrát raněn. Poté se věnoval nezávislé žurnalistice a v roce 1965 byl poprvé zvolen do Knessetu v barvách strany, kterou sám založil a jejímž jediným zástupcem v parlamentu se stal.

Avnery byl mezi prvními Izraelci, kteří si začali uvědomovat nutnost dialogu s Palestinci. Stěžejní událostí pro něj jako pro většinu ostatních izraelských mírových aktivistů byla okupace palestinských území po šestidenní válce v roce 1967 a odpor proti ní. V roce 1975 byl Avnery jedním ze zakladatelů Izraelské rady pro mír mezi Izraelci a Palestinci (The Israeli Council for Israeli-Palestinian Peace).

V červenci 1982 byl prvním Izraelcem, který se osobně setkal s Jásirem Arafatem. V roce 1993 Avnery založil organizaci Guš Šalom (Mírový blok) a v jejím čele vytrvale prosazuje dvojstátní řešení a kritizuje oficiální izraelskou politiku, která vytvoření palestinského státu dlouhodobě blokuje.

Za desítky let své aktivistické činnosti byl Uri Avnery fyzicky napaden a pobodán, dokonce vyděděn vlastní matkou za zradu vlasti setkáním s Arafátem, prohlašován za blázna a nepřítele své země, objevovaly se výzvy k jeho „cílené likvidaci“ (targeted killing). Přesto stále patří k vlivným hlasům v sekulárním mírovém hnutí, jehož význam v Izraeli sice klesá, ale stále představuje důležitou alternativu a kritický pohled na oficiální politiku Izraele.

Ilan Pappé: po stopách nuceného vysídlení Palestinců

Oficiální výklad událostí spojených se vznikem státu Izrael v roce 1948 je takový, že po 15. květnu 1948, kdy vojska sousedních arabských států zaútočila na mladý židovský stát, uprchly statisíce původních arabských obyvatel z území dnešního Izraele.

Ačkoli jde zřejmě o pohled dosud převažující, díky několika izraelským, tzv. novým historikům je možné říci, že je to pohled přinejmenším nepřesný, zřejmě ale lživý. Arabští obyvatelé dnešního Izraele neuprchli v důsledku války, ale ve své většině byli násilně vysídleni ještě před jejím vypuknutím.

Podle zákona platného v Izraeli se archivy otevírají vždy po uplynutí několika desetiletí; jiná je lhůta u archivů civilních (třicet let), jiná u vojenských (padesát let). Ilan Pappé (nar. 1954 v Haifě) patří k těm historikům (spolu sním se mezi „nové historiky“ řadí Avi Shlaim, Benny Morris, Tom Segev, Baruch Kimmerling a další), kteří v roce 1978/1979 využili zpřístupnění dokumentů týkajících se událostí před třiceti lety.

Dokumenty, ke kterým se Pappé a další badatelé dostali, vyprávěly podstatně jiný příběh než je ten oficiálně tradovaný. Jen v samotné Haifě bylo nuceně vysídleno 75 000 arabských starousedlíků v pouhých dvou dnech, ještě předtím, než první voják arabských armád vstoupil na území Izraele.

Nový pohled na události roku 1948 byl natolik převratný, že jej zpočátku většina historiků, izraelských i světových, odmítla přijmout. Oficiální verze byla do té míry podstatná pro politiku Izraele, že nebylo představitelné podrobit ji tak zásadní kritice.

Ilan Pappé zůstal, podle svých vlastních slov na letošní pražské přednášce, vpodstatě zcela osamocen. Někteří jeho kolegové, například Benny Morris, postupně začali obhajovat nucené vysídlení celkem 700 000 arabských obyvatel dnešního Izraele jako jedině možné a nutné.

Za dalších dvacet let, po zpřístupnění vojenských archivů, přibyly další důkazy pro Pappého odvážná tvrzení. Výsledkem byla kniha se záměrně provokativním titulem Etnické čištění Palestiny (The Ethnic Cleansing of Palestine, 2006). Po ní následoval ještě pohled na osud „zapomenutých Palestinců“, tedy arabských obyvatel Izraele, jejichž postavení není ani zdaleka tak idylické, jak se neinformovaná česká veřejnost domnívá (The Forgotten Palestinians, 2011).

Ilan Pappé dnes již neučí na univerzitě ve své rodné Haifě; jak předpokládal, setrvání v Izraeli se pro něj stalo neúnosným a dnes působí na univerzitě v anglickém Exeteru. Jak sám říká, není to sice snadná situace, ale v porovnání s Palestinci je na tom stále nesrovnatelně lépe.

Jeff Halper: proti demolicím palestinských domů

Nenápadně, po desítky let, probíhá na palestinských okupovaných územích i v samotném Izraeli organizované ničení palestinských domů. Od roku 1967 do dneška jich bylo srovnáno se zemí zhruba 27 000, rok co rok přibývají stovky dalších.

Tento izraelskou vládou řízený proces je odvrácenou stranou zakládání osad — ve skutečnosti celých měst a městských čtvrtí (hlavně ve východním Jeruzalémě) — cílem je za každou cenu získat co nejvíc půdy a vypudit z ní původní obyvatele.

↗

Jeff Halper

Antropolog Jeff Halper (narozen 1946 v Hibbingu, Minnesota) žije v Izraeli od roku 1973. V té době měl již za sebou účast v lidskoprávním hnutí a v odporu k válce ve Vietnamu. V sociálním aktivismu pokračoval souběžně s akademickou praxí i ve své nové vlasti. Při svém dobrovolnickém působení v Jeruzalémě se začal setkávat s případy palestinských obyvatel oloupených o svůj příbytek. To změnilo běh jeho života a obrátilo jej novým směrem.

Za symbolický bod obratu považuje Halper ve své knize Izraelec v Palestině (An Israeli in Palestine, 2008) 9. červenec 1998, kdy izraelské buldozery za asistence ozbrojenců poprvé srovnaly se zemí dům jeho palestinského přítele Salima Shawamreha na Západním břehu.

Halper, osobně přítomný demolici, poprvé naplno pochopil a procítil ryzí brutalitu a nespravedlnost izraelského přístupu k Palestincům, který nemá nic společného s obranou proti terorismu a bojem za vlastní bezpečnost.

Od té doby byl Jeff Halper přítomen mnoha domovním demolicím, byl za protesty proti nim opakovaně zatýkán. Spolu s dalšími izraelskými aktivisty (mimo jiné rabínem Arikem Aschermanem, o němž bude řeč dále) založil Halper v roce 1997 Izraelský výbor proti domovním demolicím (The Israeli Committee Against House Demolitions, ICAHD) a je koordinátorem jeho činnosti.

Podtitul Halperovy knihy „Vzdorovat vyhánění z domovů, zachránit duši Izraele“ (Resisting Dispossession, Redeeming Israel) by mohl být krédem celé izraelské lidskoprávní scény, která se navzdory neporozumění a nezájmu podstatné části společnosti a potížím působeným úřady vytrvale bere za věc Palestinců.

Arik Ascherman a Menachem Froman: rabíni za mír a lidská práva

Lidskoprávní aktivismus a ohled na práva Palestinců není v Izraeli pouze záležitostí sekulárních Židů jako je Uri Avnery, stejně jako radikální postoje nejsou vlastní pouze Židům ultraortodoxním. Řada věřících židovských Izraelců stojí v tomto úsilí po boku svým nenáboženským krajanům, a dokonce je někdy v odvaze a radikalitě postojů i předčí.

Arik Ascherman (narozen 1959 v Erie, Pensylvánie) je reformní rabín a spoluzakladatel lidskoprávní organizace Rabíni pro lidská práva (Rabbis for Human Rights, založeno 1988). Organizace sdružující rabíny i studenty náboženství, muže i ženy, se zaměřuje především na pomoc Palestincům a jejich ochranu před útoky ze strany radikálních fundamentalistických osadníků.

Podobně jako jeho kolegové a kolegyně, i rabín Ascherman čelil v roce 2004 obvinění z maření policejního výkonu, když se s dalšími Izraelci pokoušel bránit demolicím palestinských domů ve Východním Jeruzalémě.

↗

Rabi Froman předává výtisky Koránu imámovi poničené mešity

Velmi barvitou a výjimečnou postavou byl v loňském roce zesnulý rabín Menachem Froman (či Fruman, 1945-2013). Ortodoxní rabín z osady Tekoa na Západním břehu byl zpočátku typickým náboženským sionistou, v roce 1974 spoluzakládal radikální osadnické hnutí Blok věrných (Guš emunim). Cílem hnutí bylo posilovat židovské osídlení Judeje a Samaří, tedy palestinského Západního břehu.

Fromanovy názory se radikálně změnily mimo jiné pod vlivem událostí jako byl hebronský masakr, kdy fanatický osadník Baruch Goldstein v roce 1994 postřílel při bohoslužbě v Hebronu tři desítky modlících se Palestinců.

Rabi Froman začal usilovat o smíření a vzájemné porozumění, založené na společné náboženské tradici a společné lásce k jediné Svaté zemi, která je společným domovem židovských i muslimských (a křesťanských) obyvatel. Když byla na podzim 2010 vypálena mešita v Beit Fajjaru na Západním břehu, rabín Froman s kolegou Aharonem Lichtensteinem předali imámovi poškozené svatyně dvanáct výtisků Koránu.

Může se zdát překvapivé, že v radikalitě přístupu k dialogu s Palestinci překonal svérázný ortodoxní rabín i mnohé sekulární aktivisty. Neváhal se setkat s představiteli Hamásu jako byl (rovněž duchovní) šajch Ahmad Jásín.

V roce 2008 Froman spolu s palestinským novinářem Chálidem Amayrehem navrhl plán příměří v Gaze, který by zahrnoval ukončení násilí z obou stran, propuštění zajatců včetně známého Gilada Šalita a konec izraelské blokády Gazy. Plán byl údajně přijat představiteli Hamásu, ale nikoli izraelskou vládou.

Izraelští „rebelové“ a jejich poselství

K seznamu hrdinů by bylo možné připojit mnohá další jména. Novinářka Amira Hass (narozen 1956), přispěvatelka novin Haarec, jako první izraelský žurnalista žila mezi Palestinci na Západním břehu a pomáhala prorážet membránu nezájmu, které stále více oba národy odsouzené žít vedle sebe v jediné zemi odděluje. Spisovatel Amos Oz (narozen 1939) se dlouhodobě zastává palestinského státu, požaduje ukončení okupace a odsuzuje fanatismus z obou stran.

Bylo by možné vyjmenovat celou řadu dalších neziskových organizací zaměřujících se na boj za lidská práva. Dámy z „Hlídky na checkointech“ (Machsom Watch) monitorují chování izraelských ozbrojených sil na přechodech, které stojí palestinské obyvatele hodiny a hodiny čekání při cestě na velmi krátké vzdálenosti.

Prolomit mlčení (Breaking the Silence) sdružuje izraelské vojenské veterány, kteří podávají svědectví o skutečném dění na okupovaných územích. Informační středisko B´Tselem („Ke společnému obrazu Božímu“) soustavně informuje o porušování lidských práv a bojuje proti rozšířené „kultuře popírání“.

Hlas těchto málo známých hrdinů možná v izraelské společnosti dnes možná není příliš silný. Pokusíme-li se o alespoň přibližnou analogii s českým prostředím, stejně okrajové postavení v české společnosti často mají ti, kdo se zastávají Romů či cizinců. V lepším případě jsou posuzováni jako podivíni, v tom horším jako zrádci a nepřátelé vlastního národa.

V Izraeli je přitom toto nepřátelství mnohem silnější než si dokážeme představit. Právě proto však je, alespoň pro mne, poselství izraelských „rebelů“ tak silné a hodné obdivu.

Tím, co je na jejich aktivistickém hrdinství skutečně univerzální, je však pochopení, že „ten druhý“ musí být vzat zcela vážně ve svém lidství, musí být nahlížen nikoli jako nepřítel nebo objekt mých plánů, ale jako bližní, jako bratr a sestra, jako bytost nadaná stejnými právy a obdařená stejnou důstojností. Bez tohoto hluboce lidského přístupu nelze nikdy dospět ke skutečnému míru, skutečné bezpečnosti a skutečné spravedlnosti. Ve Svaté zemi ani nikde jinde na světě.