Křesťanský hlas pro Palestinu

Prohlášení představitelů palestinských křesťanů různých církví Palestinský kairos z roku 2009 je stále aktuální, v úterý 17. prosince se koná debata věnovaná právě křesťanům v Palestině, Palestinskému kairosu a teologii osvobození.

Photo_filipoutrata

Filip Outrata

16.12.2013 08:47

Fotka

Pozvánka na debatu na téma „Jak se žije křesťanům v Palestině? Palestinský kairos a teologie osvobození"

V listopadu 2009 vydali představitelé palestinských křesťanů různých církví společné prohlášení nazvané Palestinský kairos: Okamžik pravdy – Poselství víry, naděje a lásky ze srdce palestinského utrpení. Po více než čtyřech letech text neztratil nic na své aktuálnosti.

Palestinský kairos, záměrně navazující na stejně nazvané prohlášení jihoafrických křesťanů v éře apartheidu vydané v roce 1985, je totiž zároveň „časem příhodným“, příležitostí pro změnu smýšlení a jednání pro všechny lidi.

Papíry na tuhle zem máme přímo od Boha
Autor jedné z nejpozoruhodnějších knih na téma vztahu křesťanů k palestinské otázce, psychoterapeut a aktivista Mark Braverman vypráví následující příběh.

Křesťanský palestinský farmář ze Západního břehu Daoud Nassar se rozhodl vzdorovat propracované strategii izraelských úřadů, které usilují o to zabrat co nejvíce zemědělské půdy na okupovaných územích původním majitelům a nahnat je do městských enkláv, jakýchsi palestinských bantustanů, kde budou drženi pod stálou vojenskou kontrolou a šikanováni natolik, aby co nejvíce z nich pochopilo bezvýchodnost své situace a rozhodlo se pro odchod do emigrace.

Daoud na rozdíl od většiny ostatních za cenu obrovských výdajů uspěje a dožene svůj případ až k izraelskému Nejvyššímu soudu, který mu dá zapravdu. Odmítne pak i nabídky na odkoupení majetku nastrčenými osobami.

Jednou ho při práci na svém pozemku sousedícím s ilegální židovskou osadou zastaví mladík s poloautomatickou puškou. „Co děláš na naší půdě?“ ptá se Daouda. „To je moje půda“, odpověděl farmář. „Ne, je naše,“ trval na svém mladík. „Tuhle půdu koupil můj dědeček, máme na to písemné doklady.“ Mladík z osady jen zvedl oči od země k nebi. „Tvoje papíry jsou jen tady odsud. My máme na tuhle zem papíry od Boha.

V příběhu je celá tragika situace palestinského etnika, zejména jeho menšinové křesťanské části, která vedle tlaku sílícího fundamentalismu židovských osadníků a dlouhodobé diskriminační politiky izraelského státu čelí i rostoucí radikalizaci části muslimských Palestinců. Čas přitom hraje proti Palestincům.

Bez ohledu na to, jaká vláda je v Izraeli u moci, stále bez přestávky probíhá bourání palestinských domů a výstavba nových židovských osad, ve skutečnosti celých měst, na palestinském území. To je situace, do které promluvili a stále promlouvají zástupci palestinských křesťanských církví.

Ježíšova „politika“ proti fundamentalismu a zneužívání náboženství
Naděje neznamená poddat se zlu, ale spíše mu odolávat a nadále mu odporovat. V současnosti ani v budoucnosti nevidíme nic než úpadek a ničení. Vidíme, že panuje právo silnějšího, že věci stále více směřují k rasové separaci a zavedení zákonů, které nám upírají existenci a naši důstojnost.

Naděje podle autorů dokumentu Palestinský kairos není lakováním věcí na růžovo, lacinou útěchou bez opory v realitě. Pravdivý popis skutečnosti diskriminace, represe a emigrace je prvním úkolem, přípravou pro to, aby prorocké slovo mohlo vůbec zaznít.

Fundamentalistický výklad Bible stejně jako jakéhokoli jiného textu jej zbavuje života a činí z něj mrtvou literu, „papír“, znesvobodňující zákon, který přináší jen smrt a destrukci. „Tento mrtvý zákon je dnes proti nám používán jako zbraň, aby nás zbavil našich práv a naší vlastní země.

Biblické zaslíbení, opakují palestinští křesťané slova izraelských proroků, nikdy nebylo politickým programem práva na výhradní moc nad zemí, ale poukazovalo k univerzální spáse. Univerzální základ každé prorocké řeči je v rozpoznání jediné lidské důstojnosti a z ní vyplývajících nedělitelných práv, vlastních všem lidem, stvořeným bez rozdílu k Božímu obrazu.

Slovo křesťanských Palestinců velmi připomíná důraz, s nímž současný římský biskup František aktualizuje „politiku“ zakladatele křesťanství. „Poslání církve je prorocké, mluvit slovo Boží odvážně, čestně a s láskou, v rámci příslušného kontextu a vprostřed denních událostí. Jestliže někomu straní, pak má stát po boku utlačovaným, jako Kristus, náš Pán, stál po boku každého chudáka a každého hříšníka, zval je k pokání, k životu a obnově důstojnosti, kterou jim udělil Bůh a kterou jim nikdo nemá právo odejmout.

Pravé pokání je osvobození k boji za svobodu druhých
Pokání v tradici biblických proroků není pasivním kormoucením a sebeobviňováním, ale naopak osvobozením od vnitřních okovů k odvážné aktivitě.

Nyní je čas pokání za naše mlčení, za lhostejnost, nedostatečné vyjádření společenství, ať už proto, že jsme nevytrvali ve svém poslání a tuto zemi ponechali jejímu osudu, nebo protože jsme se dostatečně nezabývali vytvořením nové a komplexní vize, k níž bychom směřovali. Zůstali jsme mezi sebou rozdělení navzdory našemu svědectví a tím své poselství oslabovali. Je čas pokání za to, že jsme se starali o vlastní instituce, někdy i na úkor vlastního poslání, a tím umlčovali prorocký hlas, který Duch daroval církvím.

Pravým pokáním je vůle k pravdě a spravedlnosti. K té jsou vyzýváni stejnou měrou všichni, izraelská vláda i představitelé palestinské samosprávy, ale také jeden každý Izraelec a Palestinec. Křesťané jsou ze samé podstaty své víry voláni k tomu, být aktivními činiteli změny, usilujícími za jakkoli nepříznivé situace o spravedlnost a právo pro všechny.

Palestinští křesťané, v duchu otevřenosti druhého vatikánského koncilu, považují za svou veškerou bolest, nespravedlnost i naději všech obyvatel země: těch, kteří jsou připravováni o svá práva, i těch, kteří se svým podílem na bezpráví připravují o lidskou důstojnost. Izraelská diskriminační politika ničí Boží obraz v Palestincích žijících v podmínkách okupace, stejně jako v Izraelcích, kteří se na okupaci podílejí a mají z ní užitek.

Veškeré dění v naší zemi, každý, kdo v ní žije, všechna bolest a naděje, nespravedlnost a všechny snahy ji ukončit jsou obsaženy v našich modlitbách a službě všech církevních institucí. Bohu buď díky, že naše církev pozvedá svůj hlas proti nespravedlnosti navzdory tomu, že někteří by byli raději, kdyby mlčela, uzavřená ve své zbožnosti.“ Slova, která neplatí zdaleka jen pro Palestinu, ale měla by být vlastní křesťanům celého světa.

Křesťané proti apartheidu
Může jakékoli prohlášení cokoli změnit na mocenské konstelaci, na politické realitě? Prohlášení Palestinský kairos nezůstává v rovině konstatování reality a obecných úvah; obsahuje i konkrétní návod k jednání. Právě za to bylo také nejvíce kritizováno: podporuje totiž ekonomické sankce proti Izraeli – vyzývá k bojkotu produktů z okupovaných území a k zastavení investic v Izraeli (hnutí vyvolané palestinskými občanskými iniciativami v roce 2005 BDS – boycott, divestment, sanctions).

Podle mnoha pozorovatelů, včetně uznávaných osobností jako je legenda nenásilného odporu proti apartheidu, anglikánský biskup Desmond Tutu, je dnešní režim na palestinských okupovaných územích ve svých důsledcích stejný jako někdejší jihoafrický apartheid. Ekonomické sankce jsou proto zcela adekvátní reakcí.

K bojkotu produktů z okupovaných území vyzvala již v roce 2009 Světová rada církví, nejvyšší ekumenický orgán světového křesťanstva, i jednotlivé významné církve, jako američtí presbyteriáni, kteří se ve zprávě své blízkovýchodní komise v roce 2010 k ekonomickým sankcím proti Izraeli také přihlásili.

Celkově se zdá, že se mezinárodní situace mění ve prospěch palestinské věci. Od vydání dokumentu Palestinský kairos došlo minimálně k jedné významné události: na podzim 2012 v hlasování valného shromáždění OSN pouze devět zemí (včetně České republiky) hlasovalo proti povýšení Palestiny na nečlenský pozorovatelský stát, 41 se zdrželo, zatímco 138 členských států hlasovalo pro. Izolace, do které se dostává Izrael a jeho nejbližší spojenci, je stále zjevnější.

Křesťané z celého světa, ať již jednotlivci, kteří působí na okupovaných územích jako „ekumeničtí průvodci“ pomáhající palestinským obyvatelům čelit vojenské šikaně, nebo představitelé církví, vyzývající k politické a ekonomické podpoře okupovaných, mohou svým důsledně nenásilným přístupem zásadně napomoci tomu, že i izraelský apartheid jednou odejde do učebnic dějepisu, tak jako dříve ten jihoafrický.

A mají ještě jeden důležitý úkol: na základě své víry, která pevně koření ve víře proroků starého Izraele, mohou proti všem kritikům přesvědčivě obhájit, že tímto důsledným přístupem pomáhají židovským obyvatelům Izraele stejně jako Palestincům samým.

Debata na téma Jak se žije křesťanům v Palestině? Palestinský kairos a teologie osvobození, pořádaná Mezinárodním hnutím solidarity za účasti palestinských křesťanů, se koná v úterý 17. prosince od 19:00 v klubu Cross, Plynární 23, Praha 7.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Martin Pleva - pedagog, Brno

Kdyby tak byli u nás křesťané tak odvážní... Pondělí, 16.Prosince 2013, 17:40:32

to by měli prestiž ve společnosti...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.