Dvakrát o dialogu křesťanů a marxistů

Dialog marxistů a křesťanů není jen důležitou kapitolou našich dějin, ale i výzvou pro křesťany a levičáky těchto dní. Bez poctivého dialogu s vlastní tradicí se však daleko nedostaneme.

Hned dvě zajímavá setkání připomněla během uplynulého měsíce marxisticko-křesťanský dialog v Československu, pozoruhodnou a dodnes podnětnou součást našich moderních dějin. Nešlo přitom jen o ohlédnutí za uzavřenou historickou kapitolou, ale i o pohled na současnost a budoucnost.

Konference pořádaná Filosofickým ústavem Akademie věd na téma Marxisticko-křesťanský dialog v Československu přinesla odbornější, spíše historický pohled na dané téma. V sedmi blocích se téměř dvě desítky přednášejících (příznačně pouze mužů) věnovaly postupně dialogu jako takovému a jeho možnostem, výrazným osobnostem (Milan Machovec, Robert Kalivoda, Egon Bondy, Vítězslav Gardavský, Josef Lukl Hromádka, Jiří Němec a další) i jednotlivým tématům.

Komornější veřejná debata pořádaná v pražském dominikánském klášteře v rámci projektu Nádvoří národů se pak zaměřila více na přítomnost, na inspiraci, kterou samotná idea dialogu marxismu a křesťanství dodnes přináší, stejně jako na obavy, které dodnes u některých vzbuzuje.

Obě setkání měla také svůj význam pamětnický. Mezi účastníky konference byli přinejmenším dva křesťané angažovaní v marxisticko-křesťanském dialogu 60. let, shodou okolností po jednom za evangelické (teolog Jakub S. Trojan) i katolické (filosof Karel Floss) křesťanství.

Pohled do historie
Podmínkou možnosti dialogu marxistů a křesťanů byl souběžný pohyb, který přibližně současně v druhé polovině 60. let posunul jak československý politický režim, tak křesťanství, konkrétně římskokatolickou církev po 2. vatikánském koncilu, k větší otevřenosti a „dialogičnosti“ ve smyslu akceptace druhého jako partnera, nikoli pouze jako objektu represe či obracení na pravou víru.

Nejdůležitější události v dějinách československého marxisticko-křesťanského dialogu, ekumenický seminář v Jirchářích jako pravidelná platforma setkávání či mezinárodní konference v Mariánských Lázních na jaře 1967, kde se významní marxističtí myslitelé formátu Rogera Garaudyho sešli se špičkami evropské teologie Johannem Baptistou Metzem či Jürgenem Moltmannem, byly všechny plodem pražského jara.

Mariánskolázeňská konference přitom může pomoci nahlédnout limity dialogu v podmínkách represivního (byť slábnoucího) režimu zaštiťujícího se marxistickou ideologií. Omezením vnější povahy byla stálá kontrola režimu nad dialogem, jak nad jirchářskými setkáními tak nad mezinárodní konferencí.

Vnitřním limitem pak byla jistá tematická omezenost, upřednostňující obecná témata před těmi s návazností na konkrétní situaci, např. politické svobody v podmínkách československého režimu.

Spektakulární mezinárodní konference, i v podmínkách československého jara 60. let ojedinělá, dobře ukazuje i další omezení dialogu, totiž disproporci mezi počtem účastníků z obou stran. Na mariánskolázeňské konferenci bylo zhruba 170 křesťanů oproti třem desítkám marxistických intelektuálů. I v dalším průběhu dialogu někteří z jeho marxistických účastníků (například Milan Machovec) de facto svá marxistická východiska opustili.

Zajímavý „epilog dialogu“ přinesla v 80. a 90. letech korespondence významného českého teologa Karla Skalického s několika marxistickými či postmarxistickými intelektuály, Zdeňkem Mlynářem, Jiřím Pelikánem, Arnoštem Kolmanem a hlavně „ateistou z Boží milosti“ Františkem Janouchem.

Podstatným rozměrem (každého skutečného) dialogu je rozvíjení vztahů a vytváření dialogické otevřené kultury. Její absence se, pohledem Skalického korespondence, v ne příliš lichotivé podobě projevila v 90. letech, kdy nedialogický reálný socialismus vystřídal mnohdy stejně nedialogický antikomunistický divoký kapitalismus.

Dialog křesťanů a levice dnes
Debatní večer v dominikánském „nádvoří národů“ ukázal, že dialog křesťanů a marxistů, v dnešních podmínkách přesněji křesťanů a post- či neomarxistické levice, není ničím samozřejmým a snadným ani dnes.

Z tří hlavních hostů jeden, filosof Jan Sokol (další z pamětníků dialogu 60. až 80. let) byl skeptický či přinejmenším ostražitý ke křesťansko-levicovému dialogu jako takovému. Bylo znát, že považuje tuto kapitolu za víceméně uzavřenou a v jeho případnou budoucnost velké naděje nevkládá. Slovy Jana Sokola: Byli to přece jen komunisté, někteří byli úředníky ústředního výboru, to se nedá zapomenout.

Druhý z hostů, filosof Michael Hauser, zopakoval základní otázku jednoho z hybatelů marxisticko-křesťanského dialogu, filosofa Milana Machovce: Mohou si křesťané vzít něco od marxistů (levice), a naopak? Tato otázka zůstává klíčová v jakémkoli politickém, sociálním či ekonomickém kontextu.

Podle Hausera je situace oproti 60. či 70. letům složitější v tom, že na ateistické straně dnes málokdo nahlíží na křesťanství tak vstřícně jako „chápaví ateisté“ typu Machovce. Dnešním ateistům chybí schopnost pochopit křesťanství „v jeho výšinách“. Bez ní se ale nelze prokopat ke skutečně nosným a podstatným myšlenkám.

K nim mají pohříchu mnohdy daleko i ti, jimž by daná tradice měla být vlastní. Podle Václava Umlaufa, třetího z hlavních hostů debaty, je dnes stejná myšlenková vyprázdněnost věřících i politické levice. Svobodný člověk je vzácný úkaz v každém prostředí a režimu, soudí Václav Umlauf, jezuita a neúnavný inspirátor a organizátor sociálně zaměřených křesťanských aktivit.

A nahlédnutí do budoucnosti
Jak by mohla vypadat živá a přínosná budoucnost křesťansko-levicového dialogu ve vyprázdněném českém post-komunistickém kontextu? Křesťané i dnešní levice, marxistická, postmarxistická či jiná, mají společný úkol v hledání alternativ k dnešnímu systému. Úkol v mnohém obdobný tomu, jemuž v Chartě 77 společně čelili křesťané a marxisté tváří v tvář byrokratickému a represivnímu režimu „reálného socialismu“.

Z křesťanské perspektivy je důležité dodat, že „systémem“ není myšleno konkrétní politické uspořádání, ale jakékoli struktury (slovníkem teologie osvobození: struktury hříchu), které zbavují člověka života, základního zajištění, důstojnosti a svobody. Tyto struktury se čistě nepřekrývají se stávajícími politicko-ekonomickými systémy, ale jdou spíše napříč nimi. Pluralitě „struktur hříchu“ odpovídá i mnohost alternativ.

Hloubce křesťanské zvěsti odpovídá poznání, že stejně jako „struktury zla“ mají společný kořen v lidské touze hromadit a vládnout, mají i alternativy k nim společný zdroj ve stejně tak lidské a stejně tak hluboce zakořeněné touze sdílet se, usilovat o dobro a spravedlnost.

Křesťanství, otevřené ze své podstaty eschatologickému horizontu a žijící z budoucí naděje, ne z přítomných jistot, se zkrátka nemůže spokojit s pouhým přitakáním panujícímu systému se slovy „není alternativ“. Takové křesťanství by zradilo sama sebe. Stejně jako levice, která by prodala prosazování politických a sociálních práv pro všechny za přístup k moci, ať již v jakémkoli politickém režimu.

Dialog mezi křesťany a levičáky není možný bez poctivého dialogu levičáků i křesťanů s vlastní tradicí, s tím lepším v ní. Bez poctivého studia a pracného vytváření a udržování vztahů a míst setkávání a sdílení žádný skutečný dialog nevznikne. Naštěstí dnes, jak se zdá, podobná místa vznikají a hledají si svou cestu; nelze než si přát, aby se jim dařilo zachovat si otevřenost pro podněty tradice vlastní i „té druhé“.

A co si myslíte vy? Diskuse (58 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 28.Listopadu 2013, 05:43:48

Díky za zajímavý text, pane Outrato. Všichni bychom měli přemýšlet o tomto tématu.

Michael Hauser - filosof, Praha

Odkaz Čtvrtek, 28.Listopadu 2013, 21:55:42

Odkaz na diskusi Křesťané a marxisté

http://www.flu.cas.cz/cz/krestane-a-marxiste-debata-5-11-2013

Pavel Letko - Praha

diskuse Pátek, 29.Listopadu 2013, 11:59:35

poslechl jsem si diskusi, ale chybělo mně to nejdůležitější. 1) Pokus o porovnání cílů. Jaký je cíl marxistů? Jaký je cíl křesťanů? Jaká společnost? S jakými vztahy mezi lidmi? Ke svobodě? K vlastnictví?
2) pokus o porovnání náhledu na současný stav společnosti
3) pokus o porovnání receptů na stav společnosti
.
nicméně díky alespoň za taková setkání ...

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Ad pan Letko - porovnání cílů Pátek, 29.Listopadu 2013, 17:57:32

Jaký je cíl marxistů? Jaký je cíl křesťanů? Copak to jsou nějaké pevně organizované skupiny s jednotnými cíli, náhledy a recepty? Jedná se pouze o jednotlivce, z nichž každý možná má úplně jiný názor.

Pavel Letko - Praha

ad paní Hájková Pátek, 29.Listopadu 2013, 19:39:38

nejde o organizaci ale o ideje. Pokud si vzpomínám cílem marxistů by mohla být rovnost lidí - každý podle svých schopností každému podle jeho potřeb. Nebo ne? Nešlo mi samozřejmě o cíle, jako že jeden se chce oženit a druhý zůstat svobodný apod....

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 29.Listopadu 2013, 19:59:1

Podstatné je, že marxisté dnes téměř neexistují. Tedy v nějaké "čisté" podobě. Existují pouze lidé, kteří jsou více či méně marxismem ovlivnění. A i těch je velmi málo. Nejsem si jistá, že cílem všech těchto lidí marxismem ovlivněných je rovnost lidí - tedy každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. Což je mimochodem podstata komunismu (tedy toho opravdového, ke kterému se mělo údajně dospět).
Na druhé straně křesťanů je lidově řečeno "hafo", ale ani oni nemají všichni nějaké stejné cíle. Mezi mnohými z nich jsou rozdíly, dá se říci "jako nebe a dudy".

Pavel Letko - Praha

tedy bez cíle? Pátek, 29.Listopadu 2013, 20:12:14

nemáme-li společný cíl, těžko hledat společnou cestu. Není divu, že je společnost tak atomizovaná. Nejde o to, že by všichni marxisté či všichni křesťané museli nutně mít společný cíl. Každý by měl být schopen definovat ten svůj a zasadit jej do marxismu či křesťanství. Ostatně komunisté se k Marxovi stále hlásí, ne? A je jich cca 15procent. Domníval bych se , že třeba právě na té rovnosti by se křesťané a marxisté mohli shodnout. A pak vysvětlit co si pod ní představují.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Panu Letkovi Pátek, 29.Listopadu 2013, 20:23:5

Jistě, že by se křesťané a marxisté mohli shodnout. O tom vůbec nepochybuji, Jenom to nesmíme chápat jako spojení nějakých celků. Sjednocení všech marxistů a všech křesťanů je totiž nemyslitelné. Moje představa je jiná. Ne sjednocení, ale průnik. Tedy NĚKTEŘÍ marxisté pochopí křesťanství a NĚKTEŘÍ křesťané pochopí zase marxismus. A jejich cíle mohou být úplně stejné.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - důchodce sociolog hudebník, Praha-Řeporyje

Roger Garaudy Sobota, 30.Listopadu 2013, 08:56:39

jeden z někdejších protagonistů řečeného"dialogu" skončil, pokud si to dobře pamatuji, jako mohamedán.
-- No,není to truchlivé?! --
Co spojuje křesťany a marxisty, kromě toho, že jsou lidé? Zdá se mi, že to je (blbě řečeno) humanismus. A co je rozděluje? Možná osvícenství? (Na které se dnes tak rádo plive. Ale: čtěme Kanta - tam to "všechno je"!)

-- Myslím, že marxistů je opravdu jak šafránu - do módy přišel spíš buddhismus, new age, zelené blouznění, politická korektnost, zkrátka kdeco .... -- Marxismus se takříkajíc "omrzel". A navíc se z toho slova stala nadávka.
-- Já se za marxistu považuji, ale pokud se mne zeptáte, co tím myslím, bude těžké najít odpověď. Vím, že nejsem ani "neomarxista" ani "postmarxista".
(pokračování příště)

Pavel Letko - Praha

budu se těšit pane Zilzere Sobota, 30.Listopadu 2013, 11:51:37

třeba se pokusíte zformulovat jak by měl vypadat ten konečný stav společnosti .............

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 30.Listopadu 2013, 12:23:38

To já vám můžu, pane Letko, rovnou říct, že žádný konečný stav společnosti (ve smyslu naprosté dokonalosti) asi nikdy nebude a tedy je zbytečné, aby se takový stav podrobně popisoval. Tak jen přibližně - rovnost všech, svoboda a sociální spravedlnost. To jsou přece známé věci a sám jste to uváděl.
Přesto však musíme k nějaké dokonalosti směřovat. Bez toho totiž bude všechno k ničemu a budeme spět jen k úpadku. Musíme se zkrátka smířit s tím, že absolutní pravda neexistuje a přesto o ni usilovat; tedy se s tím vlastně nesmířit. Tak to prostě je a myslím si, že tohle je marxistické hledisko.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 30.Listopadu 2013, 12:25:27

Napsala bych toho mnohem víc, ale musím vařit oběd.

Petrasek Milan - penzista

Pokud nechceme křesťanskě společnosti kálet do vlastního hnízda Neděle, 1.Prosince 2013, 11:00:1

je nezbytné i nejdestruktivnější epochální výrony téhle naší civilizace nesplachovat do podsvětí, ale na světle božím je analyzovat. Radikální ideály osvícenství bychom měli vnímat jako přirozenou součást hledání východiska.
Příkladně z manicheismu (jehož následkem je - Tappeltem řečeno - prometheovský komplex Marxe), které křesťanské smýšlení dostalo do vínku a které jej trvale limituje.
Neschopnost objektivní interpretace marxismu je následek ignorace dějin vlastního hnízda ............řekl bych

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co brání dialogu křesťanů s marxisty? Neděle, 1.Prosince 2013, 12:02:13

V dosavadním průběhu diskuse se věnovala pozornost především tomu, jakým způsobem by případně bylo možno navázat dialog mezi křesťanstvím a marxismem; ale sotva zde byla řeč o tom, proč je takovýto dialog natolik obtížný, respektive zásadně nemožný.

Samozřejmě, každý ví a každému je známo, že marxismus a křesťanství jsou principiálně neslučitelné v otázce náboženství jako takového, v otázce existence či neexistence Boha. To co je pro křesťanství substanciální (existence Boha a víra v něj a v jeho reálné působení v tomto světě), to je pro materialisticky fundovaný marxismus, s jeho kvalifikací náboženství jako "opium lidstva" a "povzdech utlačované bytosti" naprosto nepřijatelné.

Ale, toto nakonec není ten zcela zásadní problém. Například takový buddhismus (či jiné východní spirituální systémy) se objede bez oné představy personálního Boha.

Ale, i mezi těmito "bezbožnými" spirituálními systémy a marxismem existuje zcela principiální rozdíl v optice, v nahlížení na to, jakým způsobem řešit problémy světa a lidské společnosti.
Přitom, obě strany se mohou naprosto shodnout na tom, že stávající svět je špatný, že v něm vládne nespravedlnost, sociální nerovnost, že kapitalismus je špatný systém založený na lidském egoismu, atd.atd. Styčných bodů je tedy skutečně mnoho. Ale, v čem se (marxistický) materialismus a jakýkoli spirituální názor nikdy nemohou potkat, je otázka, jakým způsobem dosáhnout překonání stávajícího stavu.

Marxismus tvrdí: stávající s y s t é m jako takový je špatný - změňme tedy systém, nahražme ho systémem lepším; a tím se všechny zásadní problémy společnosti vyřeší samy sebou. Jakmile odpadnou tato vnějšková systémová pouta, zdravé lidské společnství se obnoví přirozenou cestou.

Oproti tomu duchovní pohled na svět praví: ano, tento svět je sice jako takový - ve svých stávajících formách - špatný; ale kořen všeho zla je nakonec ne v nějakých "strukturých" - nýbrž na vině je v posledku č l o v ě k sám. A jestliže je tedy zapotřebí změnit, zlepšit svět - pak je bezpodmínečně zapotřebí jako první krok změnit samotného člověka. Jeho mysl. Jeho duši. Neboť, dokud člověk sám bude ve svém nitru upsán nízkým, neduchovním, materiálním pohnutkám a potřebám, pak nikdy nedokáže vytvořit nějaký lepší, duchovnější, humánnější svět.

Takže, toto a právě toto je to, co zásadně znemožňuje marxismu a křesťanství, hledět na svět a na člověka tímtéž pohledem.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 1.Prosince 2013, 12:12:28

Copak musíme nutně přijmout jedno z těch hledisek - "buď a nebo"? Vždyť se to dá spojit dohromady.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Božský plán a marxismus Neděle, 1.Prosince 2013, 14:23:59

Vyslechl jsem si teď záznam oné avizované diskuse; zajímavé jsou především dva momenty.

Napřed ale odpověď paní Hájkové: ano, samozřejmě, právě a přesně o to jde - spojit oba pohledy, obě perspektivy, obě řešení v jeden jediný celek. - Ovšem, je veliká otázka, jestli takovouto "dialektickou syntézu" dokáží provést jak marxisté, tak i křesťané. Protože každá z obou stran by tu musela dát k dispozici své zcela základní premisy, základní články své "svaté víry".

Ale, teď k té diskusi. Tady kromě jiného zazněla téze, že křesťanství se od - materialistického - marxismu liší tím, že svět je utvářen podle jakéhosi "božského plánu". Zatímco podle marxistického pojetí lidský svět si lidé vytvářejí a utvářejí sami, v principiálně otevřeném (tedy shůry neřízeném) procesu svého progresivního ovládání přírody a jejích sil a zdrojů, prostřednictvím lidské práce.

Tato propast mezi oběma perspektivami je bezpochyby velká; klade se ovšem otázka, jestli tato dichotomie je skutečně natolik nepřekonatelná, jak se zdá napohled.

Za prvé, onen "božský plán": v tradiční představě je tomu ovšem tak, že "Bůh" je jakási zcela autonomní bytost, která svět a člověka stvořila čistě podle své vůle; či snad přesněji, podle své libovůle. Bůh mohl člověka stvořit i zcela jinak, anebo ho nemusel stvořit vůbec.
Ovšem, když se podíváme na to, jak tuto záležitost viděl Hegel (na kterého Marx samozřejmě filozoficky navazoval), pak se věc jeví poněkud jinak. Bůh (či filozoficky korektněji: "absolutní Duch") - ten naprosto neutváří svět podle nějaké vlastní subjektivní libovůle, nýbrž (jakožto sám Nejvyšší Rozum) může svět utvářet pouze v rámci toho, co je rozumné - čili v rámci a v intencích logiky, logické metafyziky. Bůh v tomto smyslu není nakonec nikým jiným nežli jakýmsi "nejvyšším logikem". Čili, onen "božský plán" není nějakou nahodilou libovůlí, nýbrž je jenom naplněním a realizací základních logicko-ontologických určení. "Bůh nehází v kostky", řekl svého času Einstein. Mohl by také říci (Einstein): "Bůh je nejvyšším fyzikem, a drží se striktně zákonů fyziky."
To znamená: onen "božský plán", když se na něj podíváme analyzujícím zrakem filozofie, není fakticky ani tak dalece vzdálen od vědecko-materialistického pojetí světa, jak ho propagoval a zastával Marx.

A na straně druhé - Marx až s fundamentalistickým zaujetím zavrhoval jakoukoli metafyziku, s tím že jediným realistickým pohledem na svět je pohled přírodovědeckého zkoumání přírodních zákonů. Ovšem, c o jsou to vlastně tyto "přírodní zákony"? Je to něco materiálního? Je to něco, co takřečeno na svět přichází až se samotnou hmotou? Anebo je to ale něco principiálně nehmotného, čirá strukturální určení, v jejichž rámci se hmota, materiálno formuje a pohybuje? Pokud by byl tento druhý výklad správný, pak se takovéto pojetí oněch "přírodních zákonů" jen velice nepatrně liší právě od oné logické metafyziky, s kterou pracoval Hegel. A pro kterou on na jejím vrcholu měl označení "absolutní Duch", respektive "Bůh". Zkrátka: i onen čistě marxistický pohled na svět, pokud se vezme opravdu důsledně, nakonec vede také k nějakému i d e á l n í m u stavebnímu plánu, který je tady dán už před počátkem vlastního materiálního světa.

Takže, jak vidno: teologický a materialistický pohled na svět se nakonec nemusí lišit zas až tak dramaticky, jak se na první pohled může zdát. Jde jenom o to, oběma stranám ustřihnout to, čemu Marx říkal ("staré copy"): teologii ustřihnout - dnes už nemálo naivně působící - představu personálního boha, a materialismu sebrat jeho - stejně tak naivní - víru, že všechny otázky světa lze dostatečným způsobem vysvětlit jenom poukazem na jakési "přírodní zákony".

P.S. K tomu druhému tématu se vrátím příště.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 1.Prosince 2013, 18:56:8

"Podle marxistického pojetí lidský svět si lidé vytvářejí a utvářejí sami..."

Já myslím, že nejen podle marxistů, ale i podle (některých) křesťanů si lidský svět lidé vytvářejí sami. Někteří si to mysleli dokonce už v dávné minulosti - viz příklad:

"Srozuměl sem, pravím, že ta vůle Boží není: světa to jest, převráceného světa křtalt, aby jedni ušperkovaní, druzí nazí chodili; jedni přesycením říhali, druzí hladem zívali; jedni pracně vydělávali, druzí marně utráceli; jedni kratochvílili, druzí kvílili."
/Jan Ámos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce/

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 1.Prosince 2013, 19:45:34

Tedy, co se týká toho Komenského, to je myslím o něčem jiném. Samozřejmě i věřící člověk může naprosto uznat že b e z p r o s t ř e d n ě si lidé svůj svět vytvářejí sami, svými vlastními činy (a zločiny) - ale těmi zlými činy se dostávají do rozporu s oním - principiálně nadřazeným - plánem božím. Ten boží plán je tu dán, nalinkován předem - lidé jako jednotlivci sice mohou jednat v souladu s ním nebo v rozporu s ním, ale sami tento plán nemohou ani měnit, a už vůbec ne sami sestavit. Jednají v cizích intencích.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Minimalistický program marxismu Neděle, 1.Prosince 2013, 20:52:11

Teď tedy k onomu druhému tématu, které mě obzvláště zaujalo na onom diskusním panelu Křesťané a marxisté.

Jedná se o onu pasáž, kde M. Hauser reaguje na ataky svých názorových odpůrců, jakou roli vlastně ještě dneska hraje marxismus, a jestli by jeho realizace nevedla zase ke stejným následkům jako bolševická revoluce.
Michael Hauser na to odpovídá - pro tradicionalistické marxisty bezpochyby nemálo frustrujícím ne-li přímo defétistickým způsobem - že právě oněch klasických marxistů žádajících světovou revoluci je dneska už jenom naprosto pomálu, že ti kteří se ještě tak nějak hlásí k marxistické tradici jsou většinově už jenom "postmarxisté", respektive "neomarxisté". A že i mezi nimi jsou nemalé názorové rozdíly, a že tedy to, co by dneska ještě bylo možno nazvat "marxismem", že je to jenom jakýsi "minimální program", zřejmě nejmenší společný jmenovatel. A že daleko spíše nežli o konkrétní projekt revoluce se jedná o jakousi "afirmativní akci", což má být patrně rozuměno jako - v nastalé ideové dezorientaci po rozpadu komunistického světa - hledání nových záchytných bodů, nového směru.

Tento obraz bezpochyby realisticky odráží současný stav marxistické (respektive postmarxistické) komunity; nicméně, tento minimalistický program, jak řečeno, musí na přesvědčené marxisty působit nemálo frustrujícím dojmem: marxismus, tato svého času sebevědomá, hrdá doktrína, která si ještě historicky nedávno dělala ambice na to, změnit celý svět, zbavit ho vykořisťování a učinit ho všeobecně humánním, tato idea nové lidské společnosti se dneska jenom krčí někde v koutku, a nemá odvahu nebo prostě reálnou možnost vyhlásit jakýkoli vlastní autentický tvůrčí, akční program.

Bezpochyby, je nutno respektovat tu skutečnost, že marxismus teprve právě dokázal doslova vstát z mrtvých - a že mu k tomuto zmrtvýchvstání dopomohl jeho úhlavní nepřítel, totiž kapitalismus, tím že upadl do zcela nepřehlédnutelné krize. Takže se najednou zjistilo, že je to stále ještě Marx a jenom Marx, který dokázal odhalit určité principiální, neodstranitelné rozpory uvnitř mechanismů kapitalistické ekonomiky, které nutně k takovýmto otřesům, krizím vedou.

Dobrá; Marx je tedy rehabilitován alespň jako kritik a analytik kapitalismu - ale co dál? Kde je celý ten historicko-ideový náboj, který sliboval zásadní převrácení všech společenských poměrů, příchod nového, lepšího světa? Opravdu z toho nezbylo vůbec nic, aby to umožňovalo nějakou nosnou perspektivu do budoucnosti? Skutečně z celé myšlenkové budovy marxismu nezbylo nic více nežli kritka kapitalismu?

Nemyslím, že tomu tak je.

Pro odpověď na tuto otázku však musíme opustit Marxe jako ekonoma, a musíme pohlédnout na tu část jeho díla, které má ryze a autenticky filozofický charakter.
Jako první krok je naprosto nezbytné uvědomit si jedno: Marxův obraz či model světa sice skutečně nebyl a není natolik komplexní, všeobsahující a vševysvětlující, jak se jeho autor sám domníval - tento model má tedy v tomto smyslu jenom dílčí, parciální charakter.
Ale, na straně druhé - to opravdu naprosto neznamená, že Marx by byl jenom jeden autor z mnoha ostatních. Marx, to se nedá nic dělat, je legitimním účastníkem zcela e x k l u z i v n í komunity velkých systémových myslitelů - totiž takových myslitelů, kteří dokáží mechanismy lidské společnosti vřadit do procesuality celého světa.
Právě tohle vytváří zcela fundamentální rozdíl mezi pouhým p o z o r o v a t e l e m světa, a mezi skutečným myslitelem. Pozorovatel vychází prostě z toho světa (tedy v daném případě: z lidské společnosti), jak ho víceméně vidí před sebou. Fenomenologicky. Optikou pozitivních věd. Myslitel oproti tomu překračuje tento omezený horizont bezprostředních daností a pozitivních věd, a svět lidský vřazuje do struktur základních principů bytí vůbec.
Připomeňme si: toto vřazení světa lidského do řádu celého univerza bylo samozřejmostí pro myšlení antiky; v podobě náboženské jako podřazenost světa lidského světu božímu to bylo závazným kánonen celého křesťanského věku; především v Hegelově systému absolutního ducha pak toto propojení zdejsoucího a metafyzického obdrželo nejvyšší filozofický výraz.
Na tento Hegelův - ve své době se skutečně jako absolutní jevící - filozofický systém pak navázal Marx, který sice zavrhl Hegelovu metafyziku, ale ve skutečnosti z ní přejal daleko víc, než by byl kdykoli ochoten přiznat.
Marx totiž - zcela stejně důsledně jako všichni myslitelé oné myšlenkové linie před ním - nechápe člověka jenom ze sebe samého, jako nějakou prostě autonomní svébytnou figurku či bytost - nýbrž jako komplex vztahů, jako p r o d u k t s v ě t a ve kterém člověk žije, ve kterém je činný, který svou prací utváří a přitom je jím sám utvářen, formován.
Člověk tedy - dalo by se konstatovat poněkud paradoxně - člověk u Marxe není člověkem, nýbrž člověk je světem, a svět je člověkem.

Vynořuje se ovšem nezbytně námitka: jestliže by skutečně mělo být pravdou, že Marx náleží do okruhu oněch "exkluzivních" myslitelů, kteří dokáží člověka včlenit do samotného chodu a řádu bytí - proč se tedy marxismus natolik hluboce zmýlil ve svém projektu budoucnosti? Proč pokus vytvořit novou, kvalitativně vyspělejší společnost na základě tohoto myšlenkového modelu ztroskotal?

Odpověď zní: ne snad proto že toto Marxovo pojetí jako takové by bylo zásadně chybné; Marx se pouze ve svém revolučním zaujetí dopustil velice silné jednostrannosti.
Připomeňme si: celý Marxův projekt komunistické společnosti stojí na jednom základním předpokladu či axiomu - že totiž člověk, a to sice p r á v ě na základě své objektivní materiální činnosti či praxe, je principiálně sociální, kolektivistický tvor. A že tedy postačí odstranit pouta kapitalismu, a tato komunitární, solidární, humanistická společnost se obnoví sama od sebe. Ne snad proto, že člověk sám by byl natolik "uvědomělý" - ale proto, že samo jeho materiální bytí vytváří reálnou základnu pro tuto interpersonální pospolitost.

Právě v tomto spočívá ona jedinečná síla marxistického konceptu lidské společnosti: že nespoléhá na nějaké metafyzické či moralizující dobro, ale vychází z nejzákladnějších, nezrušitelných a neopomenutelných realit lidského žití. Právě tohle je ta centrální myšlenka celého marxismu - a ta si jako taková zachovává svou nezměněnou platnost i do dneška.

Ta chyba respektive zmíněná jednostrannost v Marxově modelu spočívá v tom, že on oné "materiální základně" v podobě lidské pracovní činnosti přiřkl pouze a jenom kolektivistický, socializující charakter. On tak v podstatě musel učinit, aby si uchoval ideovou základnu pro svůj koncept komunistické revoluce.
Takto jednostranný pohled je ovšem v posledku neudržitelný; to ovšem nic nemění na setrvávajícím filozofickém významu oné centrální Marxovy myšlenky o formování člověka (a lidské společnosti) jeho materiální činností, materiálními faktory vůbec.

Pokud by tedy dnešní (neo)marxisté ještě opravdu chtěli něco skutečně hodnotného zachovat či obnovit z Marxe, pak by museli dokázat uchopit právě tuto jeho centrální myšlenku, zbavit ji jejího jednostranného výkladu, a vrátit jí její pravý, to jest dialekticky vyvážený charakter.
Pak by nutně museli dojít k závěru, že projekt příští, postkapitalistické společnosti nespočívá ani v - iluzorním - komunismu, ale ani v jakémsi vágním projektu "samosprávy zezdola" - nýbrž právě a jedině v dialektické syntéze mezi kolektivistickým a individuálním, mezi zájmy celku a mezi spontánní aktivitou svébytné lidské osobnosti.
Jinými slovy, že jediný realistický projekt budoucnosti nemůže spočívat v ničem jiném, nežli v nalezení oné legendární "třetí cesty" mezi kapitalismem a socialismem.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Ano, p. Poláček se dotkl Neděle, 1.Prosince 2013, 21:00:29

naprosto zásadního bodu ve srovnání toho, jak chtějí neduhy světa řešit křesťané (změna lidské duše) a jak marxisté (změna systému). O tom jsme tu diskutovali někdy v roce 2011.
Jsem také pro propojení obého, nicméně (jako "marxista") musím trvat na té změně systému, bez ní není změna lidských duší možná. Je to však podmínka nutná, nikoli dostačující...

Ty uvozovky jsou tam proto, že se ztotožňuji s marxismem v jeho analytické části, nikoli v jeho složce "prorocké" - proletářské revoluce atd.

Pavel Letko - Praha

velké díky panu Poláčkovi Pondělí, 2.Prosince 2013, 07:59:52

ale i paní Hájkové a p. Plevovi. Po vynikajícím úvodu p. Poláčka se tedy znovu nabízí otázka: jak by měl vypadat tedy ten "konečný" SYSTÉM podle marxistů? Myslím, že opravdu lze zjednodušeně definovat marxistické řešení (změna systému) a křesťanské řešení (změna člověka). Křesťané by tedy z otázky : jaký má být systém? mohli vyklouznout tvrzením, že je to jedno. Bude-li lepší člověk, automaticky bude i lepší systém. Přičemž lepšího člověka může definovat třeba (všeobecně uznávanými) ctnostmi. Naproti tomu marxista se přeci nemůže tak lehko vyvléknout z otázky jaký má být systém, který "samovolně" zlepší člověka? Učil jsem se to ve škole, ale předpokládám nějakou reflexi zkušenosti s realizací marxismu. u nás i ve světě. Ostatně nejde mi o nějaké prázdné filozofické cvičení. Otázka jak má vypadat "konečný" systém (spravedlivý, ideální etc) se týká celé (nejen) levice. Jaký je tedy cíl oné "třetí cesty" ?

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - důchodce sociolog hudebník, Praha-Řeporyje

Pavlu Letkovi Pondělí, 2.Prosince 2013, 08:43:53

K Vaší chvále Josefa Poláčka se mohu ve většině bodů (je to obšírné, chce to pořádně přečíst) přidat.

Ale:
nemyslím si (a takovou otázku jste mi také položil), že je "cílem" nějaký konečný "stav" společnosti.
-- Jistě, je třeba nějakým způsobem představy o ("jiné" než kapitalistické)společnosti popsat, konkretizovat.
Nesmíme se ale domnívat, že řešíme nějakou intelektuální ("logickou") úlohu. Můžeme poměrně přesně říci, jak by mělo vypadat ve společnosti, která oplývá materiálním bohatstvím, vše, co patří ke společným věcem: školství (výchova a vzdělávání), zdravotnictví, veřejná správa, doprava, finanční operace, atd.
Bylo by ale bláhové věřit v nějakého "nového člověka", a stejně tak v jakousi "metanoiu" (tedy jakýsi zásadní obrat vědomí, který nastolí "novou" situaci, nový svět, zkrátka, který nám otevře brány ráje....) Jistou podobu metanoie nabízel přece i Adolf Hitler a jeho nadšení následovatelé. A my dnes můžeme být rádi, že (pravda, za strašlivou cenu) "Němci" od takovéto duchovní proměny upustili (což neznamená, že se o to v budoucnu oni nebo někdo jiný nepokusí!

Rodí se stále noví lidé, kteří vyrůstají v daných podmínkách ("poměrech",jak říká Kosík). A s nimi se rodí pořád nová naděje (viz legenda o Vánocích, zrození syna "Božího"...)
(O tom - tedy o "zrození" -, mimochodem, vede velmi zajímavé úvahy Hannah Arendt.)

-- Problémem jsou ony (zjednodušeně řečeno) ctnosti, o kterých píše Eva Hájková. --

Kant právě podmínky možnosti ctnosti, v návaznosti zejména na Rousseaua, analyzuje ve své Kritice praktického rozumu (i jinde); Josef Poláček pak správně připomíná, jakým způsobem to dále rozvíjí Hegel.

FACIT:
Je tu před námi rozdělaná práce. Na nás je, zda v ní chceme pokračovat, nebo vše odhodit v pyšné představě, že zorovna "my" vymyslíme a postavíme "nový svět".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Otázka příštího světa Pondělí, 2.Prosince 2013, 13:09:45

Tak především, díky za příznivé přijetí mého příspěvku. Měl jsem přece jenom poněkud pochybnosti, jestli není příliš rozvláčný; ale nedá se nic dělat, tohle je opravdu centrální problém marxismu, to se nedá vyřídit několika holými větami.

Teď se tu ovšem Vašimi následnými poznámkami a otázkami otevřel celý krajně složitý komplex témat a problémů, opravdu nevím jestli se to všechno dá zodpovědět najednou, vlastně každý jeden z těch bodů by zasluhoval samostatnou tématizaci a diskusi.

Takže, napřed k otázce pana Letka, jak by měl vypadat onen "konečný" systém podle marxistů: v prvé řadě si opravdu nejsem tak zcela jistý, do jaké míry jsem kompetentní či legitimizován hovořit za marxistickou "frakci". Já sám se jako ryzí marxista nedefinuji (aniž jako cokoli jiného); já prostě jenom vidím a respektuji substanciální a neopomenutelný přínos Marxe pro teorii a filozofii společnosti, a tedy i pro teorii a filozofii společnosti budoucí.

Co se oné marxistické (respektive postmarxistické) frakce týká, pak ta si podle mého přesvědčení za svou současnou slabou a defeinzivní pozici může v prvé řadě sama - tím že zmeškala včas sama kriticky přehodnotit a revidovat určité základní axiómy Marxova myšlenkového modelu. (Mám tím na mysli především v minulém příspěvku předestřené zcela jednostranné Marxovo pojetí vztahu jednotlivec-společnost, ale ještě i mnohé další.) Tím se marxisté dostali do pozice, kdy nedokázali vysvětlit, proč vlastně projekt komunistické společnosti ztroskotal - a kde je tedy možno hledat nové cesty. To pak vede k onomu konstatování M. Hausera, že současní postmarxisté provádějí jenom nějakou "afirmativní akci" - což je vlastně asi jenom eufemismus pro naprostou dezorientaci, co se týče jakéhokoli projektu budoucí společnosti.

Takže, jestliže se teď pokusím načrtnout přece jenom nějaké obrysy společnosti budoucí, je to výlučně můj vlastní model, který sice na jedné straně vychází z oněch pozitivních částí Marxova učení, ale na straně druhé cílí k tomu, revidovat právě ty jednostrannosti, kterých se Marx dopustil.

Vůdčí myšlenkou těchto mých úvah je především myšlenka či metoda d i a l e k t i k y.

Dialektika, to je myšlenková, filozofická metoda, ke které se Marx sice verbálně hlásil - ale podle mého nejhlubšího přesvědčení celý jeho projekt komunistické společnosti ztroskotal právě na tom, že on při konstruování svého modelu světa hrubě porušil v podstatě veškeré zásadní principy skutečné dialektiky.

Co je tedy - podle mého pojetí - pravá dialektika? Já začnu odpověď z poněkud jiné stranu. Já mám určitou představu, určitou vizi tohoto světa, jeho existence a jeho vývoje, kterou nemohu nijak dokázat, že je reálná, pravá, klíčová. Ale přesto - tuto vizi mám a vlastním už delší řadu let, pořád kolem ní tak nějak kroužím, přezkušuji ji v nových a nových souvislostech - a stále znovu se mi jeví, že by nemusela být tak docela marná.

Jádrem této vize je představa, že ten pravý svět je prostě - někde uprostřed. Že věci (a tedy i náš svět) mají nějakou svou středovou polohu či pozici, kde takřečeno "jsou u sebe samých". Kde se nacházejí ve vnitřní rovnováze. V harmonii se sebou samými. (Domnívám se dokonce, že tato má vize se dosti blíží Platónovu pojetí "idejí", jakožto optimálních předobrazů materiálního světa.)

Jenže: tento "ideální" či "harmonický" či "středový" stav - ten je možno v praxi, v realitě jen velice obtížně možno dosáhnout. Proč? - Protože neexistuje věc, neexistuje entita, která by byla prostě jednoduchá. Všechny věci našeho světa jsou složeny z částí, z elementů, které právě jenom ve zcela ideálním stavu spolu plně harmonují. V reálné praxi tyto elementy spolu navzájem soupeří o dominanci, o to který z nich bude vůdčím elementen celého systému.
Tolik všeobecně. A k tomu pak ještě přistupuje fakt, že my lidé sami si chceme ušetřit práci danou věc, daný fenomén, daný systém vůbec jenom p o z n a t v celé jeho komplexitě - natož pak abychom byli schopni ho r e a l i z o v a t v této jeho komplexní harmonii a vyváženosti.

To znamená: v reálné společenské (respektive dějinné) praxi my sice máme jakési tušení onoho původního vyváženého, harmonického, středového stavu věcí - ale ve skutečnosti se vždycky chytneme jenom jednoho jediného z oněch svářících se elementů dané věci, a tento jeden element prohásíme za reprezentativní, dominantní, vůdčí.
Zkrátka: podle mého vidění věci se celé lidské dějiny - a to jak společenské praxe, tak i dějiny idejí - vyznačují neustálým kolísáním, oscilováním kolem onoho "pravého středu". My se vždycky nacházíme v nějaké úchylce. Jeden čas se prosadí odchylka jedním směrem, pak se tato jak ideově tak i prakticky vyčerpá, a je zatlačena a nahražena svým kontrahentem, z náprotivného úhlu. Nastane změna paradigmatu (či přímo revoluce) - a jedna jednostrannost je nahražena jednostranností opačnou.
A stále a stále se motáme kolem toho "pravého středu", jako můry kolem pouliční lampy - a stále a stále nejsme schopni či ochotni tento pravý střed najít, a uskutečnit jeho intence pravého, vyváženého, harmonického žití.

A dialektika? - To je prostě metoda (a to sice jediná svého druhu), která programaticky umožňuje 1. vidět tento kyvadlový pohyb dějin, a 2. programaticky směřuje k tomu, tyto jednostrannosti překonat, tím že je spojí, syntetizuje v jeden jediný, komplexní, vyvážený celek.
Jinak řečeno, dialektika jako jediná programaticky směřuje k dosažní či obnovení onoho původního, vyváženého, "ideálního" stavu věcí.

Tolik všeobecně; nyní zpátky k marxismu, a k teorii či obrazu hypotetické společnosti příští.
Jak už jsem vylíčil minule, Marx spáchal doslova "zločin" jednostrannosti, naprosto jednostranného pojetí společnosti. Jeho chápání lidské bytosti jako principiáně sociálně, kolektivisticky založené - to je prostě naprostý nesmysl, a především právě naprosto hrubé porušení základních principů dialektiky, ke které se Marx natolik hlásil. S tímto jednostranným, naprosto nerealistickým pojetím člověka nikdy, prostě principiálně nikdy nemohla být vybudována funkční "komunistická" společnost.

Co tedy dělat, při úvahách o možném příštím uspořádání společnosti?

1. Vyjít z toho, že Marx měl v každém případě pravdu ve své kritice kapitalistické ekonomicko-společenské formace jakožto principiálně nehumánního typu společenské organizace, který je nezbytné nahradit novou, humánnější, kvalitativně vyspělejší společenskou formací.

2. Uvědomit si, v čem se Marx dopustil zásadních chyb - především v onom naprosto jednostranném pojetí člověka jako ryze společenské, komunitární bytosti.

3. Napravit, revidovat tento omyl Marxe. Příští historický společenský typus (pokud se ho podaří vytvořit) nebude jakousi bezrozporně homogenní komunistickou společností - nýbrž bude spojením, d i a l e k t i c k o u s y n t é z o u dvou zcela základních (a navzájem protikladných) poloh lidské bytosti, lidské existence: lidské i n d i v d i d u a l i t y na straně jedné, a lidské s p o l e č e n s k o s t i na straně druhé. Tento projekt dialektické syntézy je nesmírně obtížný - ale jedině jeho pozitivní vyřešení si může dělat ambice na to, navrátit svět věcí lidských k jejich původnímu, harmonickému, "středovému" stavu.

4. Jestliže je nezbytné provést tuto dialektickou syntézu v rovině obecně lidské, pak stejně tak je nutno ji uskutečnit v oné rovině, kterou Marx nazýval "materiální základnou" společnosti - tedy v oblasti ekonomiky.
Cílem tu není a nemůže být nějaké anonymní "všelidové vlastnictví" - nýbrž jenom a pouze opět dialektická syntéza navzájem protichůdných elementů, totiž elementů tržního hospodářství na straně jedné, a elementů - nazvěme to třeba "sociálního humanismu" - na straně druhé.

Závěrem ještě jednou: takováto dialektická syntéza sice na straně jedné míří k dosažení onoho vyváženého, středového, a tedy "ideálního" stavu věcí; ale na straně druhé to v žádném případě není nějaký provždy daný, harmonický, "rajský" stav. Jak bylo řečenno na začátku: každý komplexní systém je ve své existenci ohrožen vnitřním svárem jeho elementů o dominaci; a tím spíše systém natolik složitý a komplexní, jako je lidská společnost. Daleko spíše nežli nějaký trvající "ideální stav" by se i v tomto případě jednalo o neustálé b a l a n c o v á n í okolo onoho optimálního středu, neustálý zápas o nalezení té správné rovnováhy. Ale už jenom to vědomí, že lidskou společnost je nutno organizovat právě na tomto základě, by bylo historickým pokrokem vpřed.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Nový člověk? Pondělí, 2.Prosince 2013, 13:42:27

A teď ještě k - poněkud skepicky znějícímu - příspěvku J. Zilzera: A já bych zrovna trval na tom, že nějaké takové "metanoie", čili zcela zásadního přerodu lidského vědomí (a sebevnímání) je naprosto nezbytně zapotřebí. A že je to dokonce podmínkou pro instalování nějakého nového společenského typusu (jak jsem ho v hrubých obrysech naznačil výše). Bez "nového člověka" nevybudujeme žádný nový svět. Alespoň ne svět lepší, než je tento.

Ovšem, ono zcela zásadně záleží na tom, jak tohoto "nového člověka" pojímáme, a jakým způsobem ho chceme dosáhnout.

Jak ten Váš příklad z éry hitlerovského nacismu, tak ale i "nový člověk" socialismu respektive komunismu - to byla prostě a jednoduše umělá líheň. Fiktivní ideál, ke kterýmu se dané režimy snažily své obyvatelstvo "vycepovat". Zčásti ideologickou indoktrinací, zčásti organizovanou výchovou (Hitlerjugend, Komsomol).
V případě nacismu se jednalo o fikci nacionálně-rasově-mystické exkluzivity, v případě komunismu o fikci jakéhosi dokonale uvědomělého, kdykoli za zájmy společnosti bojujícího superčlověka, respektive "supersoudruha".

Napřed všeobecně, jestli je vůbec principiálně možno takovéto metanoie dosáhnout.
Na straně jedné je samozřejmě možno s dobrými argumenty zastávat názor, že člověk je nakonec stále stejný. Že základ jeho osobnoti tvoří ty samé pudy, ty samé emoce, ty samé vzorce chování s kterými žil už náš starověký, či dokonce i pravěký předek.
To je bezpochyby pravda. Ale na straně druhé - takovýchto "metanoií", zásadních změn sebereflexe člověka a jeho vztahu k ostatním, dějiny už dávno uskutečnily hned několik! Jenom my si to sami nedokážeme uvědomit, právě proto že tyto změny vědomí byly natolik úspěšné, že my tyto svého času revoluční změny dnes pociťujeme jako samozřejmé součásti našeho vlastního vědomí a cítění.
Jenom ta poslední, občanská revoluce, s její vůdčí ideou rovnosti - dokáže si například ještě dneska někdo představit, že by se například zaměstnanec nějaké firmy měl před svým nadřízeným klanět po pás, a oslovavat ho "Blahorodí"?...

Pokud my tedy tady a teď hovoříme - samozřejmě s nemalou nadsázkou - o "novém člověku", pak je to myšleno právě v tom smyslu, v jakém jsem načrtl zásadní rysy organizace potenciální nové společnosti: tento "nový člověk" by ve skutečnosti byl zároveň jakýmsi návratem člověka k sobě samému, k tomu původnímu, harmonickému, co je nezrušitelně uloženo v jeho duši, co ale on - kromě jiného pod tlakem deformovaného vnějšího světa - obvykle nedokáže ve svém životě plně realizovat.

Ne tedy nějaká "umělá líheň" na základě nějakého fiktivního ideálu; ale svým způsobem "probuzení" člověka, jeho vlastních lepších stránek.

Pavel Letko - Praha

opět díky panu Poláčkovi Pondělí, 2.Prosince 2013, 15:08:20

a nabízím jeden nápad ze Starého i Nového zákona ohledně toho středu o kterém p. Poláček píše. Jde o tzv. milostivé léto Hospodinovo. Abych to zestručnil. Jde o Boží nařízení (které ovšem nikdo zatím nikdy nerealizoval) že každých 50let dojde k určitému vyrovnání majetku. Vlastnictví "výrobních" prostředků, ale i peněz, je tak vlastně jen jakýmsi pronájmem. Dluhy jsou smazány atd. a začíná se znova. Nechybí tedy motivace, ale zároveň je chamtivost na řetězu. Co tomu říkáte? :)

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

z nebe na zem Pondělí, 2.Prosince 2013, 17:18:20

Ani dialog křesťanů a marxistů by nemusel mít jen abstraktně filosofující rozměr. Jestli ateisté nedostatečně vnímají metafyzické výšiny náboženství, tak věřící by se zase mohli snést z pohodlí eschatologických horizontů. Království boží už na zemi je totiž docela praktický úkol.

Pavel Letko - Praha

nejen pro pana Dolejše Pondělí, 2.Prosince 2013, 18:06:48

to je výborné, tak bych očekával nějaký váš nástin toho božího království na zemi. Království boží na zemi budovala i inkvizice, ale i komunisté se svými gulagy. Ptám se tedy po cílech. Jako když stavím dům, tak je sice důležité abych správně položil cihlu, ale také není od věci vědět jak má vypadat celý dům. Alespoň někdo by to měl vědět. Třeba vy, pane Dolejši? Na stránkách KSČM jsou obvyklé fráze o spravedlivé společnosti - a také o tom, že vychází z Marxe. Takže marxisté nejsou na vymření jak to vypadalo z diskuse viz výše? Ptám se jak ta sociální spravedlnost má vypadat. Každý si pod tím může představit cokoliv. No, možná je to záměr. Dokonce se hlásíte k tržní ekonomice.....

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 2.Prosince 2013, 19:04:40

Pan Dolejš si určitě myslí, že království boží musí být hlavně konkurenceschopné :-)

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Panu Letkovi Pondělí, 2.Prosince 2013, 19:41:32

Neodpouštějí se v milostivém létě kromě dluhů i hříchy?

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Panu Poláčkovi Pondělí, 2.Prosince 2013, 21:30:42

"Nový člověk" by ve skutečnosti byl zároveň jakýmsi návratem člověka k sobě samému, k tomu původnímu, harmonickému, co je nezrušitelně uloženo v jeho duši, co ale on - kromě jiného pod tlakem deformovaného vnějšího světa - obvykle nedokáže ve svém životě plně realizovat."
......Myslíte, že člověk se s něčím takovým rodí? Je tedy návrat k něčemu nezrušitelnému v jeho duši jakýmsi návratem - dejme tomu - do stavu dětské nevinnosti?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Království boží a návrat k sobě Pondělí, 2.Prosince 2013, 23:33:44

Takže, napřed k tomu "království božímu" na zemi: tady je problém v tom, že v originálním pojetí Ježíše toto království právě nemá nic společného, dnešní terminologií vyjádřeno, se světem politiky. Jedná se čistě o kvalitu lidské osobnosti, a spolu s tím i o kvalitu mezilidských vztahů.

Jestli je takovýto postoj k lidské problematice možno nazvat "pohodlím eschatologických horizontů", jak míní pan Dolejš - to je otázka perspektivy. Pokud je člověk prakticky-materialisticky orientován, pak se mu ta křesťanská snaha o nápravu věcí lidských skutečně může zdát pouze idealistická či přímo iluzorní, naprosto vzdálená praktickým řešením problémů lidské společnosti.
Ovšem, z perspektivy opačné - je skutečně možno právem tvrdit, že jak samotný Ježíš, tak i prvotní křesťanská církev se schovali někam do "pohodlí eschatologických horizontů"? Tito lidé nejen pro svou víru, ale i pro nový mravní horizont s ní spojený (na kterémžto mravním horizontu, nedá se nic dělat, do značné míry stojí celá naše euroamerická civlizace, a to i ta sekulární) - takže tito lidé pro své dílo nasadili opravdu všechno, i své vlastní životy. O nějakém "pohodlí" se tu opravdu asi sotva dá hovořit.

Tento náhled je dokonalý příklad přesně pro onu dichotomii, o které jsem hovořil: marxista (respektive všeobecněji: materialista) se domnívá, že svět je možno zlepšit jenom společensko-systémovými změnami (v prvé řadě sociální revolucí), a jakékoli snahy zhumanizovat lidský svět vycházející od nitra, od duše člověka mu zákonitě připadají jako přinejlepším plané psychologizování, anebo jako v daném případě jako reálnému světu zcela vzdálené duchaření.
Zatímco strana náprotivná vidí zase jenom tu lidskou duši (a nutnost ji napravit), ale nevidí nutnost a potřebnost strukturálně-společenských změn a reforem.

P.S. Jako svým původem materialista vím z vlastní zkušenosti, jak krajně obtížné je vypěstovat v sobě pochopení pro to, že i ona spirituální, čistě personálně orientovaná perspektiva může mít také své oprávnění a svou nemalou reálnost. Mně osobně to trvalo několik let a stálo mě to dlouhou řadu diskusí s jedním mým spirituálně založeným oponentem, nežli jsem si dokázal uvědomit, že tento spirituální pohled na člověka a jeho svět má opravdu přesně všechno to, co postrádá střízlivý pohled materialistický.

K tomu "milostivému létu" pana Letka: nikoli; obávám se, že tímto způsobem zásadní dilema kapitalismu asi opravdu vyřešit nepůjde. ;) Kapitalista sice hledí především na bezprostřední, rychlý zisk - ale zároveň přece jenom hledí i do budoucnosti, na zisk příští. A kdyby měl mít vyhlídku na to že mu každých padesát let jeho veškerý zisk někdo sebere - obávám se, že namísto k "milostivému létu" by to vedlo k velice nemilostivým půtkám...

K paní Hájkové: tohle je krajně obtížná otázka, na kterou se dá jen stěží jednoznačně odpovědět.
Na straně jedné, řekl bych opravdu: ano. Ano, opravdu by se dalo říci, že člověk přichází na svět s tímto - dejme tomu - "semínkem dokonalosti" (teologicky řečeno: s věčnou duší). A je možno tuto věc vnímat i tak, že dítě, se svou spontánní a nezkalenou radostí z čirého žití, je opravdu vyjádřením a zobrazením této prapůvodní dokonalosti lidské duše.

Na straně druhé je ale nutno vidět i druhou věc: tato "prapůvodní dokonalost" v nás, to je opravdu jenom takový všeobecný životní základ - ale každý z nás jako konkrétní jedinec má zcela určité osobnostní charakteristiky, zcela konrétní zaměření vlastní osobnosti, které ho od tohoto "dokonalého středu" okamžitě vzdalují.
Položme si pro ilustraci otázku: je možno někde v reálné přírodě nalézt nějaký "dokonalý strom"? - Je samozřejmě možno nalézt stromy krásné, urostlé, ztepilé - ale ta "dokonalost sama", to je čistě nehmotná podstata, od které se každý konkrétní jedinec nějakým způsobem odlišuje.

A tak asi zůstane už navždy naším osudem: my máme onu prapůvodní (anebo: "božskou") dokonalost v sobě samých, ale zároveň ji nikdy nemůžeme plně dosáhnout.
Ale zase na straně druhé: to že ji nikdy nemůžeme plně dosáhnout, naprosto neznamená, že se alespoň nemůžeme snažit se jí přiblížit natolik, nakolik je to nám, smrtelníkům, vůbec jenom možné.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 3.Prosince 2013, 05:22:8

Pane Poláčku, říkáte, že každý má od narození něco jako "zaměření vlastní osobnosti, které ho od tohoto "dokonalého středu" okamžitě vzdalují.". Nakolik to je v něm? Není to spíš tak, že ho ihned začíná ovlivňovat a formovat ten okolní svět? Že napodobují, co vidí špatného? Nedávno jsme se bavili s jedním známým o tom, jak děti dovedou být kruté (třeba šikanují, týrají zvířata). Těžko říct, zda napodobují. Faktem je, že některé děti to prostě nedělají, přestože to vidí.

Petrasek Milan - penzista

Jedno krátké varování Úterý, 3.Prosince 2013, 09:50:16

před dojmem mentálního příbuzenství člověka s bohem dobrotivým a všemohoucím.
Židokřesťanská víra nemá patent na řešení lidského údělu - je hypotézou zbytnělou na nepevném základů lidské omezenosti.
Adventu je vždy na krátku.........řekl bych.

Pavel Letko - Praha

Několik poznámek Úterý, 3.Prosince 2013, 10:11:47


1) Rodíme se jako ty nedokonalé stromy – ovšem s ideou dokonalého stromu. Okolí nás může kazit a ničit jako smog stromy, a navíc se můžeme ničit my sami – nebo usilovat o svou dokonalost, jejíž obraz v sobě neseme. Děti tedy ještě nejsou příliš zničeny „smogem“ z okolí, ale nesou v sobě po rodičích dědičnou zátěž (nedokonalost).
2) Hříchy (těch druhých) máme odpouštět pořád – nejen v milostivém létě. Naopak nemáme očekávat, že naše hříchy nám druzí budou odpouštět. Paní Hájková na to docela kápla – dluh a hřích mohou být synonyma. V milostivém létě je tedy přeneseně NAŘÍZENO všeobecné odpuštění.
3) Samozřejmě, že by se dnešním majitelům nelíbil princip milostivého léta. Tak jako se jim nelíbilo zabavení majetku v roce 1917 v Rusku a v roce 1948 v Československu. Ostatně si docela dovedu představit, že za nějakých 30 – 50let bude to, co církev dnes slavně „zrestituuje“ neslavně vracet pod heslem „co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Podobně cokoliv bylo privatizováno, může být zase zestátněno. Ještě se nenarodil faraon, který by si zajistil pro sebe a svou rodinu vlastnictví na věčné časy, a není důvod se domnívat, že nějaký dnešní podnikatel takové zajištění právě získal………. Milostivé léto ruší „definitivní“ časově neomezené vlastnictví (výrobních prostředků) a přitom ponechává možnost iniciativy. Marx vidí lék ve zrušení vlastnictví, jeho odpůrci považují soukromé vlastnictví za Svaté. Milostivé léto je tedy kompromisem. Vlastnictví ano – ale dočasně. Neklade mu tedy limit co do velikosti, ale do času. Eliminuje riziko revolucí a velkých nerovností.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

žít doopravdy a ne jen v duchu Úterý, 3.Prosince 2013, 11:21:0

samozřejmě, Konkureceschopnost je zákonem ekonomického přežití paní Hájková, tudíž rezignovat na ni by nám ani případnému novému člověku idealistu opravdu nepomohlo. I to je atribut věcného uvažování které snad nemusí být cizí ani věřícím pokud nezvolí iluzorní útěk od reality..
. Poku člověk nedlí jen duchem někde na výšinách, neživí se rosou a zpěvem, systém trhu (tedy interakce ekonomických subjektů), bere jako něco co tu je a pokud hledá nějaký spravedlivější ale uskutečnítielný řád, tak nejlépe s ohledme na jeho existenci. V tom je rozdíl mezi idealistickým a iluzorním.

Petrasek Milan - penzista

Řekněte mi pane Letko, kde v té Praze Úterý, 3.Prosince 2013, 13:52:55

najdu zdroj, který by mně zprostředkovala cestu k poznání obrazu skutečné dokonalosti.
Těch neskutečně parciálních obrazů, kterými se trh jen hemží mám již plné zuby.........doopravdy.
Pane Dolejši, váš poslední odstavec je příklad až nebezpečně povedeného pojetí spravedlivého humáního reálného trhu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Narychlo Úterý, 3.Prosince 2013, 14:10:24

Mám teď jen chvíli času, a příště se sem dostanu až za několik dní, takže jenom narychlo několik stručných poznámek a odpovědí.

Paní Hájková a pan Letko: "Rodíme se jako ty nedokonalé stromy – ovšem s ideou dokonalého stromu" - ano, to je přesně to co jsem měl na mysli.

Teď ovšem ta otázka, jestli ta naše neschopnost dosáhnout oné původní, ideální dokonalosti je dána negativním vlivem prostředí - anebo ale jestli je to neschopnost, nemožnost principiální.

Jistě, vlivy okolí, prostředí mohou být na (dětskou) duši až vysloveně devastující; ale na straně druhé, ono opravdu nelze zůstat navždy dítětem. Člověk (i se svou duší) se musí ponořit do "dospělého" života, i se všemi jeho překážkami, nástrahami, a i traumaty - neboť jedině vyrovnáváním se s těmito překážkami opravdu vyzrává lidská osobnost. O co ale v životě nakonec jde je právě to, aby člověk opravdu vyzrával - a nikoli zakrňoval, tím že se stáhne do ulity svého vlastní sebestřednosti, svého osobního egoismu. Aby svůj život, svou osobnost udržoval pokud možno v blízkosti ono "ideálního středu".

Tolik tedy k onomu vlivu prostředí; ale zůstává otevřena ona druhá otázka, jestli my - jako konkrétní individua, jako konkrétní osobnosti - můžeme principiálně dosáhnout onoho předpokládaného prapůvodního ideálního stavu. - Tak, jak se to například traduje o velkých spirituálních osobnostech jako Buddha nebo Ježíš.

Z hlediska čistě filozofického toto podle všeho možné - není. Právě proto jsem zcela vědomě a cíleně použil onu formulaci, že " každý z nás jako konkrétní jedinec má zcela určité osobnostní charakteristiky, zcela konrétní zaměření vlastní osobnosti, které ho od tohoto 'dokonalého středu' okamžitě vzdalují". Je to v podstatě prastarý filozofický kánon (alespoň uvnitř "idealistické" větve filozofického myšlení): ideálno je něco principiáně jiného, nežli zdejsoucí, materiální, jevový svět. Proto i sám Platón své "ideje" konstruuje jako čistě nehmotné, ideální podstaty věcí. V našem předmětném světě tohoto naprosto ideálního stavu principiálně nelze dosáhnout, to co je zdejsoucí už samotnou svou individualitou se právě nějakým způsobem odchyluje od onoho původního, čistě ideálního stavu. To platí i pro člověka, a jeho osobnost.
- Na straně druhé je nutno uznamenat, že právě onen řečený Platón měl zcela závažný plán, vytvořit "ideální stát", který by se řídil právě onou prapůvodní, nehmotnou, dokonalou ideou.
Ovšem, i Platón si byl vědom jak velmi obtížné je tomuto ideálnímu stavu se v realitě přiblížit - proto ta velice přísná a velice všestranná výchova "strážců státu" (včetně společného vlastnictví, v zájmu naprosté harmonie), proto i jeho obavy, jak rychle i takovýto ideální stát zdegeneruje, jakmile filozofové poleví ve svém úsilí a "přestanou správně počítat".

P.S. Ještě k tomu Buddhovi a Ježíšovi: ono by bylo možno věc vidět tak, že tyto spirituální osobnosti dosáhly v určitém smyslu dokonalosti - ale právě jenom a pouze j a k o ž t o spirituální aktéři.
Ale jakožto konkrétní, živoucí jedinci - pokud zůstaneme alespoň trochu realisty, pak nemá smysl si namlouvat, že i v této oblasti by se jednalo o jakési absolutně "dokonalé" osobnosti, zcela zbavené jakýchkoli čistě lidských emocí, názorů, preferencí, a třeba i předpojatostí.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

když navážu na některé diskusní linie Středa, 4.Prosince 2013, 00:48:7

řekl bych:
1) jak křesťanství, tak marximus už určitým způsobem svět změnily

2) doba jejich slávy je ale zřejmě nenávratně pryč

3) křesťanství a marxismus tak kromě vědomí této zašlé slávy spojují i otázky, které se točí okolo hledání vlastní role ve světě, který je už v mnoha ohledech jinde a na který lze obtížně aplikovat zkušenosti, ideje a postoje, které dotyčné přivedly na výsluní

4) výsledkem této s i t u a c e obou směrů je snad až příliš velké pokušení vybojovávat dávno minulé bitvy anebo donekonečna analyzovat a interpretovat své kořeny, prameny a klasiky v naději, že poskytnou určité vodítko

5) když to řeknu jinak: K. i M. přišly s určitou interpretací historie, v níž byl ukotven i obraz světa, který se ještě nezrodil. Tyto interpretace a obrazy však byly natolik vhodně situované v určitém dějinném momentu, že se přetavily v reálnou "změnu světa", v dějinnou sílu či vektor, který začal určitý svět skutečně rýsovat a tím zpětně potvrzovat "pravdu svých proroků". Proměna světa však patrně musela dojít do bodu, o kterém neměli proroci ani nejmenší šajnu. A tehdy přichází dějinné rozcestí: původně progresivní síla či vektor se buď drží svých východisek - a stává si silou konzervativní, anebo je pod tlakem dějinné situace mění - čímž ale ztrácí (anebo rozmlžuje) svojí identitu.

6) má-li tu být nějaký závěr tak leda: domnívám, že odpovědí na současnou situaci není ani křesťanství, ani marxismus. Oba směry nám sice stále mají co říci, ale: vidíte v nich stle nějakou dějinnou sílu či směr...?

7) o čem však nyní přemýšlím? Přečtěte si lekce Bruno Latoura z února tohoto roku - http://www.bruno-latour.fr/node/486

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 4.Prosince 2013, 17:09:12

Vrátím se ještě k představě pana Poláčka, "že ten pravý svět je prostě - někde uprostřed. Že věci (a tedy i náš svět) mají nějakou svou středovou polohu či pozici, kde takřečeno "jsou u sebe samých". Kde se nacházejí ve vnitřní rovnováze".
Připomíná mi to Komenského představu o "podobenství kola" z jeho knihy "Hlubina bezpečnosti", kdy v centru je Bůh a kolem něho kruh světa, tvořený věcmi a jevy hmotné a duchovní povahy, které v tom centru vznikají a zanikají. Čím větší vzdálenost od centra, tím větší neklid a obráceně - čím blíže centru, tím větší klid a rovnováha.
A k příspěvku pana Holubce podotýkám, že je sice možné, že křesťanství i marxismus už mají svou slávu dávno za sebou, ovšem obojí jaksi samostatně. Jejich dialog by však mohl vést k něčemu úplně novému.

Jan Dospiva - Orlová

Středa, 4.Prosince 2013, 22:13:5

Pro pana Poláčka - a víte, že tvrzení, že Ježíš nebyl zbaven jakýchkoli čistě lidských emocí, názorů, preferencí, a třeba i předpojatostí, mi jako křesťanovi nepřijde vůbec svatokrádežné? Jednak podle evangelií Ježíš rozhodně měl "čistě" lidské emoce a podle vlastních slov si byl svých limitů vědom, a jednak se to nijak nevylučuje s tím, že v Kristu se pro lidi Bůh stal obyčejným člověkem a sám se obětoval, byť pro někoho může být tahle představa bláznovstvím.

Pro pana Holubce a paní Hájkovou - jako novou, do budoucna nosnou, a přitom autenticky křesťanskou považuji myšlenku papeže Františka o jedenáctém přikázání Nebudeš vytvářet ekonomiku vyloučení a nerovnosti.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Tržní ekonomika, Marx a komunistický program Čtvrtek, 5.Prosince 2013, 12:43:5

Navazují tímto na příspěvek P. Letka z 2. prosince "nejen pro pana Dolejše"

Pane Letko, tím postřehem, že komunisté se "dokonce hlásí k tržní ekonomice" jste přesně postihl jádro současné programové schozofrenie komunistické strany.

Ano, KSČM v nových podmínkách (po listopadovém převratu) skutečně akceptovala existenci tržní ekonomiky. To byl bezpochyby realistický počin; ovšem, je otázka, do jaké míry si českomoravští komunisté dokázali uvědomit, do jakých neřešitelných teoreticko-principiálních problémů se tím dostali.
Neboť, jak píšete, komunisté se - přirozeně - zároveň stále ještě hlásí k Marxovi; jenže mít obojí zároveň, totiž tržní ekonomiku i Marxe, prostě a jednoduše není možné. Je nutno rozhodnout se pro jedno nebo pro druhé.

Proč je kompatibilita obojího - tedy Marxe a tržní ekonomiky - vyloučena? - Prostě proto, že pro Marxe je právě tržní ekonomika prapůvodním zdrojem všeho zla; teologickou řečí vyjádřeno je tržní ekonomika pro Marxe vysloveně dílem ďáblovým.

Proč tomu tak je (a nutně být musí)?

1. Tržní ekonomika je substanciálně spjata s tvorbou nadhodnoty - a zdrojem nadhodnoty je podle Marxe výlučně živá lidská práce. Za podmínek tržní ekonomiky dochází nevyhnutelně k tomu, že tuto nadhodnotu vytvořenou pracovníky (zaměstnanci) si přisvojuje zaměstnavatel-kapitalista; dochází tedy k ekonomicko-sociálnímu efektu tzv. "vykořisťování". Odstranit toto vykořisťování je zcela centrálním cílem veškerého marxismu, a tedy i komunismu, pokud ten vůbec ještě má být hoden svého jména.

2. S existencí tržní ekonomiky je taktéž zcela nerozlučitelně spojen fenomén tzv. "odcizení".
Tento marxistický pojem není zcela jednoduché pochopit ho v jeho hloubce, v podstatě je nutná alespoň jistá znalost filozofie.
V kostce se jedná o toto: za podmínek tržní ekonomiky člověk sám ztrácí svou vládu nad svým vlastním světem, nad produkty svých vlastních rukou. Původní, přirozený stav se převrací, mechanický svět věcí (tj. svět peněz, kapitálu, zisku) získává vládu nad člověkem. Člověk sám je ovládán anonymními, jemu a jeho vlastní lidské podstatě odcizenými silami trhu, mechanismy tržní ekonomiky.

Takže, ještě jednou: je prostě absolutně vyloučené, hlásit se k Marxovi a být přitom zastáncem tržní ekonomiky.
Jestliže českomoravská komunistická strana přesto právě toto činí (tj. hlásí se k obojímu), pak jsou možné jenom dvě alternativy:

Buďto KSČM se k tržní ekonomice přihlásila jenom naoko, pod tlakem poměrů po listopadovém převratu, a ve skutečnosti - po případném převzetí moci - chystá opět zavedení centrálně plánované, respektive nějaké jiné "netržní" ekonomiky.

Anebo je tomu naopak, KSČM se opravdu smířila s realitou tržní ekonomiky - pak ale její přihlášení se k Marxově odkazu má jenom verbální charakter, ve skutečnosti Marxe dávno hodila přes palubu.

Je ovšem možná alternativa ještě třetí, a ta je zřejmě ze všech nejpravděpodobnější: že si totiž v rámci KSČM s tímto absolutním protimluvem jaksi nikdo příliš neláme hlavu. Vezme se trochu Marxe, trochu tržní ekonomiky, tak nějak se to smíchá dohromady, to celé se skryje pod chytlavým heslem "sociálně spravedlivá společnost". A v rámci strany zřejmě není k mání jeden jediný natolik vyspělý či odpovědný teoretik, který by svým stranickým soudruhům dokázal vysvětlit, že samotný Marx by je za toto jejich přihlášení se k tržní ekonomice všechny proklel až do desátého kolena.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Marxismus a křesťanství - jenom vyčpělé iluze minulosti? Čtvrtek, 5.Prosince 2013, 13:04:32

K P. Holubcovi: bezpochyby, je možno se na věc tak dívat. Já sám jsem opakovaně vyjádřil názor, že od křesťanství v současné době už zřejmě není možno očekávat nové světodějné impulzy - ani společenské, ani duchovní. A o (dosavadním, tradičním) marxismu lze prohlásit víceméně totéž.

Ovšem, zůstat jenom u takovéhoto konstatování by bylo dost laciné. Ani marxismus, a - snad - ani křesťanství nevznikly a nesehrály svou historickou roli jenom proto, že by se je "někdo vymyslel".
V každém případě marxismus - v podstatě lze říci, že kdyby marxismus nevymyslel Marx, musel by ho vymyslet někdo jiný. Marx totiž odhalil jisté zcela objektivně existující rysy a procesy tržně-kapitalistické ekonomiky - kdyby je neobjevil a neanalyzoval on, učinil by to na jeho místě někdo jiný. Stejně tak, jako kdyby dejme tomu genetiku neobjevil Gregor Mendel, učinil by tak dříve či později nějaký jiný výzkumník.

Křesťanství - tady se samozřejmě nedá tak zcela jednoduše říci, že kdyby křesťanství "nestvořil" Ježíš, že by ho na jeho místě vymyslel někdo jiný.
Ovšem: je nutno si uvědomit, že Ježíšovo křesťanství se mohlo rozšířit a etablovat jenom a jedině proto, že tehdejší svět byl pro to už objektivně zralý. Centralizovaná Římská říše, stejně tak jako pozvolna narůstající univerzalistické pojetí člověka - to všechno si žádalo odpovídající odraz i v duchovní, spirituální oblasti - tedy jednoho jediného (ústřeního) Boha, s univerzalistickým poselstvím humanity (tedy v daném případě: křesťanské všelidské rovnosti a "lásky").

Zkrátka, jednou větou: ani křesťanství ani marxismus nevznikly jenom nějak nahodile, oba tyto myšlenkové směry postihují zcela reálné momenty v procesu sebenacházení se lidské bytosti v průběhu jejích dějin. Jestliže je možno dneska hovořit o "ztrátě dějinného impulzu", pak se to týká jenom těch dosavadních konkrétních forem; ale jak marxismus tak i křesťanství stále ještě obsahují své pravé jádro, s trvalou hodnotou, pro které je jenom zapotřebí najít novou výrazovou formu, která bude na výši současného člověka při vstupu do třetího tisíciletí jeho novodobé existence.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ježíš jako člověk Čtvrtek, 5.Prosince 2013, 13:20:53

Vážený pane Dospivo, Vaše vyznání že "že tvrzení, že Ježíš nebyl zbaven jakýchkoli čistě lidských emocí, názorů, preferencí, a třeba i předpojatostí, mi jako křesťanovi nepřijde vůbec svatokrádežné" Vás bezpochyby ctí; je ovšem otázkou, kolik Vašich církevních spolubratrů (a spolusester) s Vámi tento postoj sdílí. A kolik z nich lpí stále ještě na ikonově čistém, ničím nezkaleném obraze "Syna Božího". - Ostatně, stačí si připomenout onen příval rozhořčení, které zaplavilo křesťanský svět při uvedení filmu "Poslední pokušení Ježíše Krista" - ačkoliv se jednalo i zde stále ještě o nemálo stylizovaný obraz Ježíše Nazaretského.

Co se pak onoho křesťanského mýtu o "obětování se Boha prostřednictvím Ježíše" - ano, pro střízlivou mysl se zde skutečně vynořuje několik nemalých nesrovnalostí.

Za prvé, Bůh sám svou existencí zcela zjevně stojí naprosto mimo veškeré kategorie nejen smrti, ale i bolesti - klade se tedy otázka, co on ze sebe samotného vlastně "obětoval", když byl ukřižován Ježíš z Nazaretu.

A na straně druhé, opravdu mi není naprosto nic známo o tom, že onen zmíněný Ježíš by se na kříž nechal přibít dobrovolně - a že by se tedy vědomě a záměrně "obětoval".

Takže, musím přiznat, ona křesťanská téze o "obětování" mi připadá skutečně značně málo pochopitelná.

Jako nejpravděpodobnější se jeví - bohužel velmi střízlivý a nemytologický - výklad, že křesťanská komunita poté co Ježíše vybavila atributem "Boží Syn", dost dobře nemohla vysvětlit tristní fakt že Bůh Otec svého vlastního syna nechal vystavit natolik mučivé smrti; a proto prostě nebylo možno nalézt jiný výklad nežli právě ten, že se jednalo o vědomou "oběť".

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 5.Prosince 2013, 18:11:5

Svatý Pavel Ježíšovy emoce neřešil. Zaměřil se na jeho vzkříšení a na tom založil celý systém.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 5.Prosince 2013, 20:36:6

Nepolemizuji. Jen to konstatuji, protože je o tom řeč.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

o nahodilosti Čtvrtek, 5.Prosince 2013, 22:18:22

Pane Poláčku, neřekl bych, že marxismus či křesťanství jsou jenom jenom vyčpělé iluze minulosti. Skoro se mi až chce říci právě naopak, neboť některé centrální ideje - jako třeba panem Dospivou zmíněné 11. přikázání či Marxova analýza kapitalismu - nám v mnohém pomáhají pochopit a čelit současné situaci.

Co jsem se ale snažil sdělit je toto: že je třeba tyto ideje a vhledy nově integrovat do koherentního světonázoru, který nám otevře dveře do světa, který tu ještě není - jestli mi tedy rozumíte. A myslím, že oním rámcem už nemůže být ani křesťanství, ani marxismus.

V čem totiž spatřuji slabiny obou těchto směrů je jejich pojetí dějin jako nutného, plánovitého či cíleného procesu. Pojem nahodilosti je zde proto velice zásadní. Ano, skutečně jsem přesvědčen, že i křesťanství i marximus vznikly a uspěly nahodile. A to právě díky správnému porozumění "dějinné konstelaci", stejně jako vstupu určitých aktérů do této situace - a tedy i těm "reálným momentům v procesu sebenacházení se lidské bytosti v průběhu jejích dějin."

Když se chytím vašeho příkladu, kdyby genetiku neobjevil Mendel, nikdo jiný ji objevit n e m us e l. A kdyby ano, to, že ji objeví jindy, třeba o sto let později, i to dosti zásadně průběh dějin pozmění.

Nahodilost přitom v žádném případě nelze chápat jako náhodnost a ani to není protiklad determinovanosti či osudu. Nahodilost totiž znamená, že prostředí je nějak strukturované, že zde jsou aktéři, jejichž činy lze alespoň částečně předvídat, ale i trendy, které lze do určité míry popsat. Nelze si však myslet, že jsme schopni nějak získat "pravdivý" či "skutečný" obraz skutečnosti a díky tomu mít v hrsti budoucnost i minulost. Nahodilost zkrátka znamená právě to, že "obvykle to mohlo být jinak" - tedy přinejmenším pokud jde o tak komplexní proces, jako je lidské rozhodování (a tedy i dějinný proces, tak jak ho chápou třeba marxisti) či vývoj ekosystémů (i to je dějinným procesem: např. Latour místo historie mluví o "geostory", kde jsou lidé a lidské organizace pouze jedním z mnoha aktérů).

Abych to shrnul, to, že křesťanství či marximus mají určité centrální ideje (pro některé dogmata), je sice pravda, ale to ještě neznamená, že tyto ideje budou mít vždy co říci k aktuální dějinné situaci. Zvlášť pokud "se začně hýbat i pozadí, na kterém se podle představ marxismu i křesťanství historie či dějiny odehrávají." To, co tvrdí Latour je totiž to, že ono "pozadí", ona "příroda" a "přírodní zákony" se stávají dějinným aktérem, proměňují se, reagují na změny svého prostředí (a lidstvo se stalo vpravdě "geologickou" silou: změnilo klima na Zemi). Proto Latour mluví o "politické teologii Gaii", a jakkoli to zní na první pohled zvláštně, myslím, že jde o velice významný vhled, který je pro pochopení současné situace vhodný a přitom jde o velkou slepou skvrnu jak marxismu, tak křesťanství.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Světonázor do budoucna Pátek, 6.Prosince 2013, 14:04:16

K panu Holubcovi: zdá se, že jsem Vaše intence přece jenom poněkud mylně vyložil; tím lépe, že jsme se nakonec přece jenom "našli".

Váš postulát, že "je třeba tyto ideje a vhledy nově integrovat do koherentního světonázoru, který nám otevře dveře do světa, který tu ještě není" - ano, to je přesně a bezezbytku i můj vlastní názor.

Co se té otázky nutnosti a nahodilosti a determinismu týče, to je samozřejmě krajně složité a komplexní filozofické téma; v tuhle chvíli to nehodlám (a ani nemám čas) to rozebírat do větší šíře.

Takže jenom zcela pragmaticky: ten svět ve kterém my žijeme naše životy je konec koneců ve svém vývoji jaksi "polootevřený". To jest, ani není bezezbytku sevřen nějakým absolutním, mechaniským determinismem - ale ani není absolutně "otevřený" v tom smyslu, že by jeho vývoj byl výsledkem jenom našeho vlastního chtění.

Profesor Dvořák - jinak bezpochyby špičkový kunsthistorik - v rámci svého výkladu o dějinách pražské "Královské cesty" zde v jednom pokračování zmínil, že v jednom domě zde svého času bydlel i jakýsi Marx. Vzápětí hned ovšem osvětlil, že to bylo kdysi ve středověku, že se v žádném případě nejednalo o onoho Karla Marxe, o kterém "by bylo lepší, kdyby se nikdy nenarodil". (!)
Je skutečně zarážející, jak akademicky vzdělaný člověk dokáže prohlásit takovýto nesmysl. Jako by Marx byl jakýsi démon, který se vynořil odněkud z podsvětí, a jenom čistě ze zlé vůle do světa lidí implantoval zlé sémě komunismu!
Marx byl myslitelem své doby, který navázal na - už před ním - existující proudy a hnutí ve společnosti, hledající nový, spravedlivější svět. Marx nacházel odpovědi na otázky, které kladla tehdejší doba. A jsou to otázky, které samou svou existencí stále ještě klade kapitalistická ekonomicko-společenská formace.
To je právě ten důvod proč tvrdím, že kdyby nebylo (Karla) Marxe, musel by jeho dílo vykonat někdo jiný. Samozřejmě, tento "druhý Marx" by do věci vložil své vlastní akcenty, svou vlastní osobnost, své vlastní životní zkušenosti - ale v každém případě tehdejší svět byl pro myšlenku komunistické, sociálně spravedlivé společnosti vysloveně zralý, a Marx v žádném případě nebyl otcem ani zakladatelem komunismu. Marxův jedinečný přínos k hnutí komunismu spočívá především v tom, že této ideji dokázal dát hluboký filozofický základ; a za druhé, že ji dokázal podložil fundovanými ekonomickými analýzami kapitalismu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ježíšovy emoce Pátek, 6.Prosince 2013, 14:10:13

Já ovšem nehovořím o těch několika málo - povětšině taktéž stylizovaných - emocí Ježíše zachycených v Novém zákoně, nýbrž právě o tom, jak se Ježíš jako reálná osobnost asi velmi odlišoval od onoho biblicky stylizovaného Ježíše, který v novozákonním podání působí trvale jako čistě duchovní osobnost, která je jaksi vždycky "nad věcí".

Aby nedošlo k omylu: já tímto poukazem na reálnou Ježíšovu osobnost naprosto nemám v úmyslu jakýmkoli způsobem snížit či dehonestovat spirituální dosah jeho působení. Spíše přesně naopak: to co je ve skutečnosti to nejvíce fascinující na celém novozákonním příběhu je právě to, jak svým původem o b y č e j n ý smrtelník Ježíš z Nazaretu dokázal sám, svým vlastním úsilím nalézt cestu k tak vysokým duchovním sférám.

Petrasek Milan - penzista

Sféra duchovní a sféra kultu osobnosti Pátek, 6.Prosince 2013, 14:49:36

si zasluhují důkladné pozornosti......bych připomenul.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Střed našeho žití Sobota, 7.Prosince 2013, 20:48:12

K otázce paní Hájkové z 4. prosince, zda snad onen mnou postulovaný respektive hypotetický "střed našeho bytí", kolem kterého osciluje - a marně se ho snaží dosáhnout - jak naše individuální Já, tak i dějiny našeho myšlení, tak ale i naše vlastní reálné dějiny respektive evoluce - jestli to má něco společného s Komenského podobenstvím o kolu, "kdy v centru je Bůh a kolem něho kruh světa, tvořený věcmi a jevy hmotné a duchovní povahy, které v tom centru vznikají a zanikají. Čím větší vzdálenost od centra, tím větší neklid a obráceně - čím blíže centru, tím větší klid a rovnováha".

Odpověď na tuto otázku je krajně problematická už a právě proto, že tento "střed našeho bytí" v podstatě nelze nijakým způsobem pozitivně definovat. A už tím, že Komenský tento střed identifikuje s Bohem (tedy se zcela určitým světonázorem), tento vlastní střed do jisté míry ztrácí.

"Jakmile jsi to nazval, ztratil jsi to" - tato hned první věta z knihy Tao te ťing připisovaná mudrci Lao-c' nechává na sobě jako na skále rozbít všechny naše iluze západní civilizace o tom, že "to pravé" můžeme dosáhnout tak, že to nějakým způsobem pojmenujeme, popíšeme, definujeme. I když to nazveme "Bohem", "Absolutnem", "Nekonečnem" či kdoví jak ještě - jakmile jsme to jakýmkoli způsobem nazvali, zařadili to do nějaké pojmové kategorie - v tom okamžiku jsme to ztratili, a nenajdeme to nikdy více.

Tento "střed všech věcí" - podle mého názoru se k němu můžeme pouze blížit, tím že ho jaksi ze všech stran "obšancujeme", že prozkoumáme a nahlédneme všechny jeho jednotlivé aspekty, abychom pak komplexním pohledem, jaksi "ze všech stran najednou", nahlédli směrem k onomu středu.
Tento hypotetický střed je něco jako kosmická "černá díra": my můžeme jejich existenci tušit respektive odvodit, ale jenom z jejich vněškových projevů - je samé nikdy spatřit nemůžeme.

Abych naznačil, o co se jedná, kde tento střed hledat ve věcech lidských, zkusil bych vzít k pomoci antického myslitele Platóna.
Ten ve svém ústředním státněfilozofickém spise "Politeia" (do češtiny překládané jako "Ústava") hledá právě takový finální "ideální" stav respektive stát.
Podívejme se zde na komunitu či stav tzv. "strážců státu". Jejich úloha je daleko širší, než jak by se zdálo z jejich označení - jejich úkolem je samozřejmě také obrana státu před vnějším nepřítelem, ale stejně tak jsou i dohlížiteli a garanty toho, že stát (respektive jeho obyvatelstvo) bude žít v souladu s nejvyšší státní ideou.
Tito "strážci státu" tedy mají pro jeho blaho eminentní význam; a kladou se na ně velmi vysoké nároky, už co se jejich přirozených vloh týče, a následně jsou podrobeni velice náročnému, dlouholetému výcviku respektive výchově.

A, teď pozor: jejich výcvik je samozřejmě v prvé řadě vojenský, militaristický. Pro tradiční chápání role obránců státu je tímto ryze vojenským výcvikem uděláno vše potřebné; ale protože konečnou úlohou těchto "platónovských" strážců je dohled nad dodržováním a udržováním státní ideje, pak - pro vyvážení jejich latentně nespoutaných emocí spojených s militaristickou výchovou - se jim dostává také velice důkladné výchovy múzické, výchovy v umění!! Tedy naprostý opak toho, co představuje předobraz "tvrdého vojáka".

Proč zde líčím toto Platónovo pojetí výchovy strážců státu v ideálním státním zřízení: jak už jsem zmínil, domnívám se že to mé pojetí "ideálního středu věcí" se dosti blíží právě Platónově koncepci "idejí", jakožto dokonalých předobrazů materiálního světa. A jak je z daného příkladu zřetelně vidět, také Platón vidí věci tak, že onen ideální stav je něčím, co je uprostřed mezi o sobě zcela protikladnými vlastnostmi či charakteristikami. A proto je tak naproto obtížné tohoto vyváženého, středového stavu dosáhnout (a u těch "strážců" je k tomu zapotřebí oné zcela speciální výchovy, kromě jiného komunitárním společným vlastnictvím), protože v našem reálném žití jsme vždycky strháváni jenom k té jedné či druhé straně. Ten jeden je více emocionální, agilní, energický, ten druhý zase více rozmyslný, kultivovaný, "múzický" - ale jen velice málokdo dokáže tyto protikladné vlastnosti sjednotit ve vyvážený, harmonický celek vlastní zralé, komplexní osobnosti.

A co je obtížné pro jednotlivce, to je obtížné i pro společnost a celé lidstvo: dějiny lidstva jsou také takovým neustálým oscilováním, kymácením se od jedné krajní polohy ke druhé - aniž by se dařilo dosáhnout oné jedině právé, vyvážené středové polohy.
(Konkrétní příklad z našich vlastních dějin: po kolektivistickém komunismu nastala éra "tvrdého" individualismu - a teprve poté co ten se sám demaskoval ve svém egoismu a bezohlednosti, nastává zase určitý protipohyb opačným směrem.)

Takže, závěrem: onen mnou postulovaný "střed věcí" je něčím, co se nedá nazvat, nedá definovat, nedá spatřit. A přesto, naše budoucnost závisí jenom od toho, jestli se nám toho podaří dosáhnout. Cesta k tomuto "středu našeho žití" vede přes to, že dokážeme překonat všechny jednostrannosti našeho myšlení a žití; anebo snad opačně řečeno, když my všechny jednotlivé, dílčí aspekty naší existence dokážeme spojit v jeden jediný, komplexní, harmonický celek.

Josef Poláček - Manuální pracovník

A ještě Ježíš Sobota, 7.Prosince 2013, 20:52:3

K panu Kolaříkovi: no ano, dozajista vidíme i nadále postavu Ježíše ze zcela opačné optiky. Já na Ježíše pohlížím svým způsobem "buddhistickou" optikou - totiž jakožto na zcela reálného, přirozeného člověka, který se vlastním úsilím vypracoval k nejvyšším spirituálním sférám.
Zatímco křesťanství pojímá Ježíše jako někoho, komu byl jeho spirituální impuls jaksi "injektován" seshora, od vyšší spirituální instance.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Neděle, 8.Prosince 2013, 15:03:35

Debata degenerovala v dohadování, za co kdo pokládá Ježíše. Není-li někdo křesťanem, měl by se křesťanů zeptat, co o Ježíšovi říkají, než sám začně sestavovat křesťanský obraz Ježíše počítající s jakiusi injektáží.

Kdybych se případně mohl vrátit k původní debatě, totiž k marxismu a křesťanství, tak má zkušenost se současným stavem debaty je smutná. Za křesťany pražské setkání hostili a spoluorgnaizovali činitelé totalitní ideologie dovolávající se křesťanských zdrojů. Marxismus, který na křesťanství oceňuje jeho "univerzalismus", je mi velmi podezřelý a rozumím jeho koketování s dědici inkvizice. Vypadá to na taktické spojenectví dvou totalitních ideologií proti demokratickým a liberálním principům.

Univerzalistický marxismus je totalitní, i když si jeho stoupenci upřímně myslí, že se od zločinů minulho režimu distancují. Univerzalistické křesťanství se ani nedistancovalo od zločinů své minulosti, snad jen vyslovilo mírné politování nad některými chybami minulosti, je rovněž totalitní.

Šanci na dialog dvou emancipačních projektů má jen skromné křesťanství a skromný marxismus, které se distancují nejen od zločinů minulosti, ale i od jejich hlubinných příčín.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 8.Prosince 2013, 16:39:1

Univerzalismus tedy nutně musí znamenat neskromnost a totalitu?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Totalitní ideologie? Neděle, 8.Prosince 2013, 23:17:21

Zcela otevřeně, pane Štampachu: prostě "oštemplovat" křesťanství a marxismus jako "totalitní ideologie", jako by tím už bylo všechno vyřízeno, je počinem z ryze intelektuálního hlediska značně laciným.

Co vlastně bylo "totalitiního" na původním Ježíšově poselství pravého, mravního žití? Že se v pozdější křesťanské církvi projevily "totalitní" tendence, je nepochybné; jenže tato církev stála v podstatě jenom před tou alternativou, buďto rezignovat před v tehdejší době panujícím pohanstvím, anebo do lidských duší prosadit své - jako religionista bezpochyby sám nejlépe víte že vývojově vyšší - křesťanství.

A co se marxismu (opět: původního) týče, tak jeho cílem bylo všechno jiné nežli nějaká "totalita", ve smyslu politického útlaku; naopak, cílem bylo "vydobytí demokracie". Demokracie pro všechny, ne jenom pro ty privilegované.

Že jak křesťanství tak i marxismus nejsou "liberální"? - V tomto bodu Vám ovšem dám plně za pravdu; liberalismus je partikularistická politická ideologie, která principiálně nedokáže dohlédnout za zcela triviální existence holého lidského individua. V tomto ohledu jak marxismus tak i křesťanství stojí daleko výše, člověka chápou jako komplexní bytost, niterně svázanou s celým světem, s celým - v případě křesťanství - univerzem.

Filip Outrata - Praha

Velký dík Úterý, 10.Prosince 2013, 21:24:44

všem účastníkům této diskuse, zvláště panu Poláčkovi. Pro mě byla tato diskuse obohacením a pokusím se na ni reagovat dalším článkem.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 14.Prosince 2013, 11:42:3

Panu Outratovi: Dobře; pro ten případ že byste napsal ten nový text bych Vás prosil zanechat zde avizo, jinak by se mohlo přihodit že bychom ten nový článek mohli přehlédnout, mezi řadou ostatních. Takto by účastníci této diskuse dostali zprávu e-mailem, že se objevilo něco nového. Děkuji.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 20.Ledna 2014, 04:32:52

Obávám se, pane Outrato, že jste vlastně s marxisty ani nediskutoval. Marxismus je totiž v totální krizi. Posledním marxistou u nás je asi Pepík Heller, takže jedině s ním...

Filip Outrata - Praha

Pondělí, 20.Ledna 2014, 23:03:17

Paní Hájková, sám pro sebe jsem si ten dialog přejmenoval na "dialog křesťanství a levice", snad postmarxistické, každopádně chápu jej šířeji. Velice zdravím!

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.