Humanismus bez kompromisů, bratrství bez podmínek. Osamělý hlas Jiřího Němce
Ondřej HolubFilozof Jiří Němec je znám především jako výrazná osobnost Charty 77. Svým progresivním levicovým katolicismem a hledačstvím univerzálního křesťanského bratrství se však významně podílel již na intelektuálním vzepětí 60. let.
Šedesátá leta jsou obdobím, kdy ladění mezinárodního komunismu začíná znít mnohostí tónů. Pod taktovkou intelektuálů, politiků, expertů i široké veřejnosti napříč východní i západní Evropou se odehrává partitura, jejímž mottem a leitmotivem je snaha o naplnění humanistické dimenze marxismu konkrétním obsahem demokratického uspořádání i lidských práv.
V orchestru to někdy zaskřípá — to když se vládnoucí komunistická moc ve východní a střední Evropě zalekne nových a nečekaných tónů. I takových, které zazní od nekomunistické části veřejnosti. A rozhodne se zkoušku s novostí utnout. Někdy „jen“ utužením cenzury nebo kampaní proti ideovým „úchylkám“, jindy nepokrytým vojenským tažením proti suverénnímu státu.
Touha po mnohosti
Na počátku 60. let však mezi intelektuální veřejností převládá názor, že experiment je žádoucí a souzvuk různých hledisek a postojů možný. Svět nastoupil ještě docela novou cestu globalizace a na ní chtěl postupovat „od klatby k dialogu“, jak naznačoval přední francouzský marxista Roger Garaudy.
Svět si uvědomoval svou mnohost, která dostávala tvar v diplomatických kabinetech, politických kancelářích, ale i ve výstavních síních, na radiových vlnách, na filmovém plátně, na prknech malých divadel, v zákoutích každodenního života. Před novými úkoly stála celá světová veřejnost ‒ mezinárodní komunismus, ale zrovna tak i světový katolicismus, největší světové náboženství, které pod vedením „pastýře“ Jana XXIII. vstupovalo do koncilního období reforem a utváření nového vztahu ke světu druhé poloviny 20. století a jeho politickým, sociálním a technologickým výzvám.
Psycholog, filozof, publicista a laický teolog Jiří Němec byl v dějinách českého myšlení tím, kdo na výzvu k dialogu odpověděl nejdůrazněji. Němcovo katolické duchovní hledačství se nikdy neslučovalo s jednoduchostí programových a ideologických výkladů, ale vždy je přesahovalo, a to i nečekanými směry. Unikalo z tradicionalistických chlívků i dogmatických žalářů.
Bylo to hledačství, které si chodilo pro inspiraci k soudobému polskému katolicismu, německému existencialismu, k francouzské katolické levici a personalismu, k rakouským levicovým a progresivním katolíkům, ale i k původním zdrojům evropské katolické mystiky. Nebálo se ohlížet za pozoruhodnou tradicí českého intelektuálního katolicismu, který reprezentoval nakladatel Josef Florian, básníci Jakub Deml, Jan Zahradníček i Bohuslav Reynek.
Především pak byl Jiří Němec myslitelem, který na českou duchovní scénu pomáhal uvést inspirativní a pronikavé myšlení Teilharda de Chardin. Pestré a mezinárodní zakřivení Němcova katolicismu je snad dáno tím, že ho profesně po celý život nejvíce zajímala problematika hlubinné psychologie, jdoucí až k samotné podstatě a jádru lidské osobnosti a jejích niterných citových pohnutí.
Pestrou paletu duchovních inspirací Jiří Němec zužitkoval později, v době, kdy byl jako katolický disident přední osobností Charty 77. Méně známé je Němcovo působení právě v letech šedesátých.
Hodnoty, které něco znamenají
Už na počátku 60. let pomáhal iniciovat Ekumenický seminář v pražských Jirchářích, diskusní fórum a think-tank neformálního druhu, jehož duchem byl vzájemný dialog evangelíků, katolíků i marxistů o podstatě a podobách křesťanského poselství v moderním světě a vlastně o všech nejtíživějších otázkách současnosti.
A jméno Jiří Němec se brzy stane známým i těm, kdo čtou nonkonformní umělecko-společenský časopis Tvář, do jehož redakčního okruhu Němec patří. Na stránkách Tváře se mu dostane příležitosti hájit „hodnoty, které v české kultuře něco znamenají“. A jsou to často hodnoty, které stalinský komunismus 50. let na nějaký čas vymazal z kulturní mapy — ať už je řeč o katolicismu Josefa Floriana anebo o filozofii výstředního „extrémního metafyzika“ Ladislava Klímy.
Na podzim 1965 odjíždí Němec na studijní stáž do Vídně, aby se zde v místních psychiatrických kruzích zorientoval v nejnovějších terapeutických postupech v oblasti hlubinné psychologie.
Setkává se s místními levicovými katolíky Friedrichem Heerem a Wilfriedem Daimem. Spojuje je kolegialita, osobní přátelství i hluboký zájem o psychoanalýzu, neméně pak také odpor ke všem zkostnatělým, feudálním a přežilým formám katolicismu. Proti tomu, co označují za „konstantinismus,“ za pozůstatky středověké, autoritářské a hierarchické církve.
Znovuobjevit nonkonformitu v křesťanském poselství
Společně se ptají po smyslu univerzálního křesťanského bratrství v moderním světě, pojí je i snaha o překonání dogmatických autorit. S psychoanalytikem Wilfriedem Daimem sdílí Němec názor, že politická úloha katolíka v moderním světě by měla spočívat v tom, co sám nazývá socioterapií — úkolem katolíků by namísto mocenské manipulace mělo být hledání cest k empatičtější, solidárnější společnosti, založené na principech porozumění, sdílení, bratrské lásky a nedotknutelné integritě lidské osobnosti.
Cílem, dovozoval Němec, je svoboda. Taková, která nepotřebuje programy, ale která je zde proto, aby dávala prostor interpretaci a je stále rozmnožována tím, že je „dávána“, že svobodu druhých bere jako závazek.
Tyto principy však neměly pro Jiřího Němce jen osobní, privátní rozměr mezilidské slušnosti a ohleduplnosti. Právě naopak — když Němec uvažuje roku 1967, v době „předjaří“, na stránkách Křesťanské revue o vztahu křesťanství a revoluce, poukazuje na biblický příběh o milosrdném Samaritánovi a říká: „Už zde je ukázáno, že láska k bližnímu není pouze meziosobní, není ukotvena ve vlídnosti, ale má celospolečenský dosah, tím že se stará o společensko-institucionální mechanismus zajištění potřeb druhého člověka.“
Na jiném místě Němec uvádí, že při pohledu na situaci světa jaká je, „je patrné, že požadavek změny nejen na rovině individuální, ale na rovině sociální, tkví přímo v kořeni křesťanského poselství“.
Hlasitě vystupuje Jiří Němec zejména vůči všem, kdo by v podmínkách společenského uvolnění chtěli katolickou církev obracet zpět do minulosti, kdo by se vzhlíželi v nějakém tradicionalistickém, feudálním ideálu. Společně se svým přítelem, filozofem Ladislavem Hejdánkem je naopak toho názoru, že církev musí přijmout břemeno nonkonformity a vzít vážně revoluční požadavek přeměny společnosti.
Prolomit zdi církve
S tímto laděním vstupuje nemarxistický progresivní a levicový katolík Jiří Němec do roku 1968, kdy se stává předním hlasem občanského sdružení Díla koncilové obnovy. Němcovou vizí je učinit usnesení druhého vatikánského koncilu realitou, navázat dialog s veřejností a zapojit katolické laiky do plné služby společnosti, zajistit jejich podíl na tvorbě obecného zájmu.
Tím nejaktuálnějším úkolem doby mělo být „prolomení uměle vytvořené bariéry v pastorační i vší další činnosti církve.“ Nedělá si iluze o tom, že to bude snadné. „Pracovníky Díla koncilové obnovy čeká úloha prvokřesťanských svědků — strhnout ostatní osobním příkladem oběti, která přemáhá svět,“ píše.
Vyhlíží ale dobu, kdy katolická církev, konečně očištěná od všech „konstantinovských“ nánosů tradicionalismu a feudalismu, vstoupí do plného společenského dialogu a názorového střetání.
Této doby se Jiří Němec po následujících dvacet let nedočkal. Násilím nastolený politický kurz normalizace stočil siločáru Němcova osobního a spirituálního života jiným směrem, k disentu a ke společenskému vyloučení, a počátkem osmdesátých let jej vedl do rakouského exilu.
Němcovo zaujetí filozofií existencialismu časem poněkud překrylo fakt, že jeho svébytná výchozí myšlenková pozice spočívala svými kořeny v levicovém, pokrokovém a otevřeném katolicismu, který chtěl duchovní a sociální revolucí měnit svět a jehož vůdčím motivem bylo univerzální mezilidské porozumění v sounáležitosti a dialogu.
Hlasy, které by alespoň přibližně zněly jako hlas Jiřího Němce na sklonku šedesátých let, dnes, v době nekompromisního nástupu konzervativní revoluce, postrádáme. A přesto je to stále ten stejný hlas volajícího na poušti — osamocený i prorocký hlas svědectví o humanitě bez kompromisů a bratrství bez podmínek. Jeden z těch hlasů, který také patřil k podobě československých šedesátých let, a který dnes — a možná, že právě dnes — je potřeba znovu připomenout.
„Cílem, dovozoval Němec, je svoboda.“
-------------------------
Svoboda není cílem, svoboda je prostředkem k dosažení cíle.
Mylné považování svobody za cíl (místo za prostředek k jeho dosažení) je možná právě tím důvodem selhání a krize liberalismu.
Svoboda má cenu jen když je použita k něčemu dobrému. Jinak je bezcenná. I ta bezcenná (k dobrému nevyužitá) svoboda je však k tomu dobrému podmínkou (základním předpokladem), neboť dobré nelze dělat z donucení, ale jen z vlastní vůle. Podmínkou (předpokladem) dobra je tedy svoboda i ke zlu.
„Cílem je taková svoboda, která nepotřebuje programy, ale která je zde proto, aby dávala prostor interpretaci a je stále rozmnožována tím, že je „dávána“, že svobodu druhých bere jako závazek.“
------------------------------
Je tedy například svoboda ke zlu u druhých lidí pro mě závazkem? Jsem povinen umožnit druhým konat zlo? Jsem povinen umožnit, aby druzí lidé ve jménu své svobody škodili někomu třetímu?
Jsme tedy například povinni umožnit Vladimíru Putinovi vést agresivní válku, abychom tak dávali prostor jeho interpretaci? Je svoboda Vladimíra Putina náš závazek, abychom tím dali prostor jeho interpretacím a svoboda tak byla stále rozmnožovana?
Nutným předpokladem dobrého jednání je samozřejmě (jak výše uvedeno) svoboda i k jednání zlému. Musíme však současně dávat prostor interpretaci, že jsme vlastně povinni zlé jednání sami umožnit?
Je mluvčí „majitelem interpretace“ svých slov, nebo si významu svých slov nemusí být vědom? Je zde svoboda proto, aby dávala prostor interpretacím?
"Nutným předpokladem dobrého jednání je samozřejmě (jak výše uvedeno) svoboda i k jednání zlému. Musíme však současně dávat prostor interpretaci, že jsme vlastně povinni zlé jednání sami umožnit?"
Abyste tu se svými interpretacemi nebyl tak sám, pane Nusharte, dovolte mi přidat tu mou: Člověk, který by umožňoval jiným konat zlo v domnění, že tím brání obecnou lidskou svobodu, ve skutečnosti ničí svou vlastní svobodu, když z takového důvodu odmítá proti zlu zakročit. Různost interpretací je jedna věc, popírání možnosti rozeznat zlo je věc druhá. Příklad s Putinem je výborný.
Nikoliv. Moje svoboda je též svobodou znemožnit druhému páchat zlo. Je-li to v souladu s mým svědomím, jsem k tomu dokonce povinen.
Tedy "nikoliv" směrem k panu Nushartovi, ne k paní Zemanové.
V každém případě zajímavá úvaha, pane Nusharte, to je nutno uznat.
Nicméně následně se dopouštíte té naprosto klasické chyby, že argumentujete ve prospěch určitého názoru, aniž byste napřed jasně definoval, co vlastně tato "svoboda" vůbec je. (Nebo přinejmenším, jak ji pojímáte Vy.)
Nebo možná přesněji: Vy se nějak zmítáte mezi dvěma zcela protichůdnými pojetími či momenty svobody, aniž byste ujasnil jejich vzájemný poměr.
To jest: na jedné straně (a to naprosto správně) konstatujete, že "svoboda má cenu jen když je použita k něčemu dobrému". Hned vzápětí ale o "svobodě" hovoříte v souvislosti se svobodou konat zlo - čili pojetí naprosto opačné.
Bezpochyby, jedná se - v případě svobody - o velmi komplikovanou záležitost. Podle mého soudu tuto aporii svobody v zásadě definitivním způsobem vyřešil Hegel, na samotném počátku své "Filozofie práva". (Bohužel tyto své klíčové myšlenky prezentoval natolik šroubovaným a abstraktním způsobem, že pro laika je prakticky nemožné se v tom vyznat.)
Zkusme si tedy tyto jeho myšlenky zjednodušit. Hegel zde ovšem nehovoří pouze o "svobodě", nýbrž o "svobodné vůli". Což mu umožňuje celou obsáhlou problematiku svobody zúžit do jedné, relativně přehledné dimenze.
Hegelův koncept svobodné vůle sestává ze dvou základních momentů: moment jednotlivého, a moment obecného.
Moment jednotlivého - to je (velice zkráceně řečeno) ryze individuální volnost rozhodování. (Včetně tedy možnosti rozhodnout se pro zlo.)
Ovšem: takto ryze individualisticky pojatá svoboda má pouze nahodilé, nicotné obsahy (nakonec i zlo není ničím jiným nežli negací dobra, nemá tedy svou vlastní substanci). Hegelova klíčová myšlenka je zde: tyto zcela nahodilé volní akty nemají žádný - pravý, pozitivní - obsah, jejich jedinou substancí je právě tato nepodmíněná autonomie individua rozhodovat se podle vlastního uvážení. Ale vůle bez obsahu - to není žádná skutečná vůle, a nemůže tedy ani zakládat skutečnou lidskou svobodu. Nejedná se tedy konec konců o "vůli", nýbrž o pouhou "svévoli". - Z daného hlediska tedy veškerý koncept liberální svobody podle tohoto Hegelova vzorce není skutečně nic jiného nežli říší svévole.
Je tedy nutno obrátit se k druhému z obou klíčových momentů: k momentu obecnosti. Pravá (lidská) vůle tedy podle Hegela nespočívá v libovůli rozumově nereflektovaných individuálních aktů, nýbrž pouze v takovém jednání, které má určitou obsahovou k v a l i t u. A to sice takovou kvalitu, že toto jednání má/může mít charakter obecně platné normy. (V tomto ohledu Hegel evidentně navazuje na Kanta.)
Ještě jednou tedy: podle Hegela je lidská vůle jenom a pouze tehdy skutečně svobodná, když její konkrétní o b s a h y mají univerzálně mravní, rozumný obsah a účel.
(Celý Hegelův koncept "svobodné vůle" je ovšem ještě mnohem komplikovanější, přistupuje zde ještě moment "zvláštního", jakožto syntézy jednotlivého a obecného; ale tím si zde nechceme celou záležitost ještě více komplikovat.)
Pro nás je tedy rozhodující toto: jestliže se staví otázka, zda svoboda je "prostředek" anebo "cíl", pak podle tohoto Hegelova myšlenkového konstruktu je možno dát tuto odpověď:
Svoboda je pouze prostředkem tam, kde je tato svoboda chápána zkráceně, redukcionisticky, abstraktně, jako pouhá bezprostřední volnost v rozhodování autonomního individua. Ovšem - takováto "svoboda" je ve skutečnosti pouze předstupněm, pouze předpokladem svobody, ale sama není v žádném ohledu svobodu pravou.
Skutečná lidská svoboda je dána až a pouze tehdy, když se daný jedinec osvobodil od svodů své vlastní libovůle, a kdy své reálné volní akty činí v plném souladu s tím, co je obecně mravné a rozumné.
- Takže tedy, pane Nusharte zcela konkrétně, svoboda "rozhodnout se pro zlo" není projevem skutečné svobody, nýbrž pouze projevem onoho prvního momentu, pouhého individuálního předpokladu svobody. Zatímco pravá lidská svoboda nemůže ze své samotné podstaty směřovat nikam jinam, nežli k naplnění dobra.
V tomto smyslu tedy mohl J. Němec mít plnou pravdu v tom, že "svoboda je cílem". (Ovšem - nutno připojit - vždy zůstává naprosto klíčovou otázkou, jak konkrétně my tuto svobodu pojímáme.)
Jak vidím, mezitím co jsem psal můj vlastní - obsáhlý a rozvláčný - komentář, objevily se tu jiné, mnohem kratší.
Paní Zemanová, nelze jinak nežli vyslovit Vám v dané záležitosti plný respekt: to co já jsem se snažil odvodit pomocí složitých a abstraktních filozofických konstrukcí, jste Vy dokázala mnohem jednodušeji a přesvědčivěji vyjádřit jednou jedinou větou: "Člověk, který by umožňoval jiným konat zlo v domnění, že tím brání obecnou lidskou svobodu, ve skutečnosti ničí svou vlastní svobodu."
Ano, tím je řečeno v podstatě všechno. Snad je možno jenom ještě jednou zdůraznit, že ona - údajná - "obecná lidská svoboda" není obecná v pravém slova smyslu, nýbrž pouze ve smyslu čiré abstrakce, kde se odhlíží ode vší konkrétní (mravní) náplně daného jednání.
Anebo ještě zcela konkrétně: Putin není svobodný člověk.
On je "svobodný" pouze jako dravec který si může zvolit svou kořist; ale tím že ostatní lidské bytosti nevnímá jako lidi, nýbrž jenom jako kořist, se sám ponižuje na úroveň tvora pouze animálně jednajícího, animálně uvažujícího, animálně motivovaného.
Jeho "svoboda rozhodování" tedy v žádném případě nenaplňuje znaky svobodného jednání zralé lidské bytosti, která se dokázala oprostit od těchto ryze animálních choutek a pudů.
Ještě jedna poznámka: svoboda je prostředkem pro toho, kdo ji má.
Pro toho, kdo ji nemá, je však samozřejmě cílem. Lidem, kteří žijí v okovech, je nesmyslné a nepatřičné kázat o tom, že "svoboda není cílem, ale prostředkem".
Lidé jednají dobře i zle, svoboda konat zlo (i dobro) tedy už existuje – naším závazkem proto není umožnit druhým konat zlo.
Kdyby totiž svoboda konat zlo už dávno bez našeho přičinění sama neexistovala, museli by lidé nutně konat jen a jen dobro.
Jenže tímhle způsobem (z nutnosti) by lidé žádné dobro nekonali – když by vůbec nešlo jednat jinak než dobře. Aby mohlo existovat dobro, musí existovat i svoboda ke zlu.
Svoboda je tedy poznaná nutnost (nikoliv nutnost poznaná výhradně rozumově). Když je ovšem nutnost poznána špatně, jde o svobodu špatnou.
Panu Kolaříkovi
Svoboda je prostředkem k životu podle vlastních představ i pro toho, kdo ji nemá. Podle vlastních představ ovšem může žít jen ten, kdo má své vlastní představy o svobodě přiměřené panující realitě. Má svoboda je omezena například gravitací, biologickým pohlavím, vzdálenostmi míst, kam bych se chtěl podívat – tedy přírodou, geografií ap. Když svoboda bude cílem, budu chtít například létat ke hvězdám. Když bude prostředkem, budu ji chtít použít k něčemu dobrému.
Viz také Jack London: Tulák po hvězdách