O Ujgurech podruhé
Otakar BurešOtakar Bureš navazuje na svůj text z minulého týdne, ve kterém se věnoval teroristickým útokům v Číně. Pozadí sporu mezi Ujgury a Čínou může být přínosné i pro Českou republiku.
Ve svém textu z minulého týdne jsem připomněl poslední teroristický útok v Číně. Dnes představím pozadí sporu Ujgurů s Čínou. Vzhledem k české mytologii strašící muslimy jako dříve Židy to pokládám za přínosné. Česká republika je dnes extrémně etnicky, kulturně i názorově chudá země. Každou reflexi odjinud považuji za obohacující.
Úvodem na odlehčení
Chvíli po kchun-mingském útoku jsem jel dálkovým spacím autobusem, cestou jsme byli dvakrát legitimováni. To jsem ještě nevěděl, proč taková nezvyklá kontrola. Studenti právě jeli po novoročních svátcích do škol. Policisté se jich ptali, kam a proč jedou. Občas někoho vynechali, protože si ho nevšimli. Asi jako když nás kdysi na školním výletě kontroloval učitel, zda jsou všichni po večerce v posteli. Jednou učitel konstatoval plnou prezenci, když jsme tři na pokoji absentovali. Učitel ale nehledal vrahy. Nebo je ani policisté nehledali?
Ve škole, kde studuji, jsou dvě hlavní brány a také několik bočních východů. Jeden vede do ulice s restauracemi a hospodami. Ten začali nedávno na noc zamykat. Ptali jsme se proč? No kvůli Sin-ťiang š'-ťien, ujgurskému incidentu. Ano, tak se označuje nedávný útok v Kchun-mingu.
Člověk přemýšlí, k čemu jsou tyhle otravné nebo vyloženě omezující nařízení. Proti teroru rozhodně ne. Proti teroru není ani větší a větší kontrola pohybu obyvatel. V Číně si od loňska můžete koupit lístek na vlak jen s osobní legitimací. Neuplyne dlouho a v Čechách se toho dočkáme také. V modernizaci Česká republika za Čínou zaostává.
Kdo jsou jedni z těch, jichž se v noci bojíme, aby nepřišli postranní brankou? Odkud se vzali a kam kráčí ti, co si říkají Ujgurové?
Ujgursko
Geograficky i národnostně nejednotná oblast Ujgurska se více méně kryje s územím dnešní čínské Autonomní oblasti Sin-ťiang (Xinjiang). Odedávna bylo území čínsky označováno jako Západní oblasti, s Čínou fungovaly čilé styky, i když území nebylo pod přímou nadvládou. Pod přímou čínskou správu náleželo až od 18. století pod označením Sin-ťiang, Nové pohraničí. Termín Východní Turkestán se objevuje v 19. století a podobně jako pozdější pojem Ujguristán, země Ujgurů, vyjadřuje snahu o nezávislost ujgurského etnika na čínské vládě.
Ujguristán je podle mě nejproblematičtější pojem. Snaha o sebeurčení, kterou vyjadřuje, je vylučující a nacionalistická. Nacionální stát, který se snaží vytvořit, není ustavený na emancipaci, ale nadvládě místních elit a národnostním a náboženském principu. Levice by neměla nekriticky tleskat každému protikoloniálnímu boji, pokud znamená jen vytvoření místního útlaku, jak se dělo během dekolonizace.
Obrovská oblast dnešního Sin-ťiangu se prostírá na více než 1,6 milionech kilometrů čtverečních. Najdeme zde nejteplejší a nejsušší místa na Zemi. Osídlení je kvůli pouštnímu terénu přecházejícímu ve velehory velmi řídké. Do dvacátého století jej tvořili převážně etnika Ujgurů, Kyrgyzů, Uzbeků, Kazachů a Tádžiků (kteří se vymykají z turkické skupiny svým indoárijským, persefonním původem). Nacionální identita neexistovala. Místní se hlásili k lokální identitě města či oblasti. Chotaňan se tak potkal s Kašgařanem, spojovala je turkická identita.
Oblast měla styky se střední Asií, Ruskem, Čínou i Indií a skrze Hedvábnou stezku i s Evropou. Docházelo k čilému styku kultur. Místní byli převážně buddhisty. Islamizace Ujgurska probíhala postupně. Mnohá území zůstala na islámu nezávislá až do 17. století.
Od 18. století vypukají povstání proti čínské, resp. mandžuské nadvládě. Turkická identita se vymezuje proti čínské — chanské i vládnoucí mandžuské. Na rozdíl od Mandžuů, kteří jako vládnoucí čínská dynastie převzali čínskou kulturu a adaptovali se, turkické kmeny západu na to nikdy nepřistoupili už proto, že byli v podřízeném postavení.
Konstrukce ujgurské národnosti
Ujgurové (čínsky Wej-wu-er) jsou turkická národnost žijící ve východní a střední Asii. K ujgurské národnosti se na světě hlásí přibližně tolik lidí, co k české. Většina z nich obývá Sin-ťiangskou autonomní oblast, asi osm milionů lidí. Další významnou populaci nalezneme v Kazachstánu, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu a Turecku. Většina vyznává sunnitský islám.
Za vlády nacionalistického Kuo-min-tangu v období první čínské republiky po roce 1912 byli všichni čínští muslimové označováni za Chueje. Muslimové ze západních končin pak za Chueje v turbanech. Západní cestovatelé ještě ve 30. letech píší nikoli o Ujgurech, ale o Turcích.
Ujgurská identita se ustavuje teprve ve 20. letech 20. století. Tehdy, v souladu se stalinskou etnografií, došlo na konferenci zemí střední Asie k přijetí návrhu na identifikaci nenomádských turkických muslimských obyvatel Sin-ťiangu s etnonymem Ujgur. Vzniká nová národnost.
Trvalo ještě desetiletí, než se obyvatelé s pojmem ztotožnili. Zachovali si blízkost s turkickým prostředím, jež je vidět nejen na podpoře z Turecka (např. vydávání publikací v ujgurštině) a na vlajce (vlajka Východního Turkestánu je stejná jako turecká, ovšem namísto rudé je modrá), ale především v reakcích Turecka na události v Xinjiangu.
V letech 1933-1934 existuje krátká první Východoturkestánská republika. V té době je Čína v rozkladu vnitřním, daném působením lokálních vojenských vládců, a vnějším, potácejícím se mezi západním a japonským imperialismem.
V Sin-ťiangu získávají vliv ruští bolševici, jejichž tajným členem je i místní guvernér Šeng Š'-cchaj. Ten se ovšem záhy obrací proti „sovětům“ zpět ke Kuo-min-tangu a po předchozím pronásledování a popravách trockistů a dalších následuje pronásledování věrných Stalinovi i čínským komunistům. Na severu při hranicích se Svazem vzniká druhá Východoturkestánská republika (1944—1949) podpořená Sovětským svazem.
Vytvoření lidové Číny po roce 1949 přineslo v padesátých letech v rámci prosazované multietnické politiky vznik autonomní oblasti. Nadějná politika padesátých let vzala brzy za své, což bylo dokonáno fatální Kulturní revolucí.
Politika otevřených dveří zahájená po smrti Mao Ce-tunga přinesla i významnější islamistické a nacionální projevy v oblasti zapříčiněné většími zahraničními kontakty. K tomu se přidala destabilizace regionů střední a jihozápadní Asie, započatá sovětskou okupací Afghánistánu, pokračující rozpadem Sovětského svazu, vznikem středoasijských republik (Kazáchstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Turkmenistán, neturkický Tádžikistán) a pozdějším nárůstem konfliktů a válkou v Afghánistánu, Pákistánu a Iráku.
Situace dnes
Sin-ťiang dnes obývá přes osmnáct milionů lidí, z toho přes osm milionů (8,4 mil., údaj z roku 2000) se hlásí k ujgurské národnosti. Složení obyvatelstva v oblasti se však v posledních sto letech rapidně mění. Z několika procent roku 1949 tvoří dnes Chanové okolo poloviny obyvatelstva.
Čínská vláda mluví o třech zlech, třech zlých silách — terorismu, separatismu a náboženském extremismu. Zlé síly se v Sin-ťiangu projevují snahou o prohloubení autonomie, sekulárními tendencemi navazujícími na turecký atatürkovský projekt v podobě panturkismu, jakož i panislamistickými proudy vzhlížejícími k monarchiím arabského poloostrova či Talibanu. Někteří z politických aktivistů těchto proudů jsou průběžně vězněni, velká část odešla do zahraničí, odkud jsou nejsilněji slyšet separatistické hlasy.
Básnické graffiti v ujgurském Chotanu prý praví:
Každá cihla je nespravedlnost
Krev je Malta
Každá zeď je hora žalu
Základy jsou nejdůležitější
Samotné musí nést celou stavbu Mučednictví je Prvotřídní Základ!
Separatistické hnutí je nejznámější skrze dvě organizace — Východoturkestánské hnutí nezávislosti a Východoturkestánské islamistické hnutí. Žádná jednání s centrální vládou v Pekingu nejsou myslitelná. Je otázkou, nakolik jsou silné a nakolik působí v samotné ČLR či operují z Pákistánu či Afghánistánu a dalších zemí. Pouliční nepokoje, jejichž vyprovokování je občas připisované právě jim, se v posledních letech každoročně opakují. Střídají se ujgurské útoky na policii i civilisty s protiútoky a represivními opatřeními.
Další organizací je Světový ujgurský kongres. Tato exilová organizace Ujgurů chce být reprezentantem zájmů tohoto národa na mezinárodním poli. Oponuje okupaci Východního Turkestánu a deklaruje nenásilný postup odmítající fundamentalismus a terorismus. Čínská strana jej řadí mezi teroristické organizace, neboť usiluje o vytvoření nezávislého státu.
Reakcí na nepokoje, ale i jednou z jejich příčin, je naddimenzovaná přítomnost vojenských a policejních složek. V tom můžeme vidět z jedné strany jako zajišťování bezpečí a stability, z druhé strany jako nástroj státního útlaku prosazující zájmy elit. Čínská lidová osvobozenecká armáda je do značné míry autonomní organizací s vlastními ekonomickými zájmy. Vedle toho je předvojem čínského nacionalismu.
Kromě jejího působení zajišťují státní dohled v Sin-ťiangu také paramilitární Sin-ťiangské výrobní a stavební sbory. Sbory vznikaly po vzniku lidové Číny v rizikových pohraničních oblastech se Sovětským svazem, resp. Mongolskem. Podobně jako bylo dosídleno české pohraničí po druhé válce, osídlovali jejich členové za čínsko-sovětské roztržky roku 1962 opuštěné farmy uprchlíků do Sovětského svazu.
Sbory zažívají v posledních více než třiceti letech v Ujgursku setrvalý vzestup — početní, mocenský a ekonomický. Nejsou podřízeny provinční, ale přímo centrální vládě. Čítají přes dva miliony členů a kontrolují území o velikosti České republiky. Původně šlo o paramilitarní zemědělské skupiny ve stylu židovských osadníků v Izraeli. Pro zajímavost uveďme, že roku 2010 vytvořili HDP v hodnotě přes dvě stě miliard korun.
Působení Sin-ťiangských výrobních a stavebních sborů a plánovaná migrace Chanů do oblasti chápou někteří Ujgurové a zahraniční organizace jako čínský imperialismus. Ten se vyznačuje kromě těžby přírodních zdrojů, především ropy a zemního plynu, jadernými pokusy v minimálně obydlené zemi.
Postupuje asimilace většinovým způsobem života a ohrožení svébytnosti menšinové kultury. Ve školách převládá oficiální čínština, vychází málo literatury v turkických jazycích, to samé se týká oblasti médií. Dochází také k boření kulturních památek jako jsou historická centra měst a následné nové výstavbě. Někteří to označují za modernizaci.
Přes proklamaci náboženské svobody je náboženská svoboda regulována — kontrolují se mešity a madrasy. Svébytné odívání či dlouhé vousy nejsou ve státním sektoru tolerovány.
Ze strany většinové čínské společnosti se ozývají protiargumenty poukazující na vzrůstající bohatství („životní úroveň“), vybudování infrastruktury, vzdělávacího a zdravotního systému, stoupající délku dožití, a samozřejmě důležitost strategického území pro stabilitu země. Podpora však směřovala v posledních letech do severní části provincie na úkor nejchudšího jihu, z něhož také pochází většina separatistů.
V Sin-ťiangu mohutným tempem pokračuje elektrifikace. Státní tisková agentura Sin-chua uvádí, že letos bude „osvíceno“ půl milionu lidí. Sedm set tisíc pak získá stabilní přístup k pitné vodě. Budují se nové silnice a železnice. Dokončuje se modernizace 1800 km dlouhé vysokorychlostní železniční trati spojující východ Číny přes nehostinnou poušť Gobi s hlavním městem provincie Sin-ťiang, Urumči.
Stavební boom je i zde jako v celé Číně nesmírný. Vznikají i celá nová města, naposledy v únoru to bylo Shuanghe u kazachstánských hranic. Jde o sedmé město postavené Sin-ťiangskými výrobními a stavebními sbory. Ekonomika oblasti je na vzestupu, utváří se významná ekonomická zóna Hedvábné stezky. Budeme růst!
Ale co na to lidi? Většina nově příchozích je bezpochyby hnána touhou, kterou s básníkem Karlem Sýsem můžeme vyjádřit takto: „Mám bazén, tedy jsem!“. Imigranti získávají různé výhody, například výjimku v rámci politiky jednoho dítěte, nižší daně apod. Ale co na to starousedlíci, kteří tu mají osobní i kulturní kořeny?
Nejvýraznějším slovem čínské politiky je fa-čan (fazhan), rozvoj. Vědecký, ne demokratický. Ale kdo mluví o jeho podobě? Je pokaždé žádoucí? Je schopen zamezit etnickým a politickým konfliktům, jak tvrdí jeho proponenti? Natož válce? Neslouží jen určité vrstvě? Současný rozvoj sice nechává prokapat něco z vytvořeného bohatství chudším, ale nerovnost nebezpečně zvyšuje. I kdyby to nebylo problémem samo o sobě, pak je jím to, že elity přichází o vědomí odpovědnosti a tak o schopnost reagovat na hrozící katastrofy.
