V císařské konírně Pražského hradu se na měsíc otevřela výstava s názvem „Peking — Praha: nový pohled na současné čínské umění“. Jedná se o další zastávku putovní výstavy po zemích slovy čínského tisku „jihovýchodní Evropy“. Výstava uspořádaná v rámci nedávno podepsaných mezivládních kulturních dohod putuje od Sofie přes Bukurešť a Prahu do Skopje a Bělehradu.

Vystavené exponáty (především malba, ale také několik soch, fotografií a video) reprezentují dílo tří generací umělců a vesměs vznikly v posledních zhruba dvaceti letech. Někteří zastoupení umělci v Čechách již vystavovali v 90. letech v galerii Rudolfinum, tehdy částečně s puncem politického disentu, většina se v Čechách objevuje poprvé. Díla pocházejí ze soukromé sbírky pekingského galeristy Čcheng Sin-tunga (Cheng Xindong, v tiskové zprávě jako Xin Dong Cheng), který pravidelně spolupracuje s čínským ministerstvem kultury na prezentaci čínského umění v zahraničí.

Z české strany se na přípravě výstavy nejvíc angažovala Smíšená Česko-čínská komora vzájemné spolupráce, která si od podobných projektů slibuje vytváření příznivých podmínek pro pronikání českých subjektů na čínský trh, mezi partnery výstavy nechybí PPF, která již v Číně podniká.

Výstava nemá jiné ambice a jinou koncepci než ukázat divákům, že Čína se již modernizovala a provozuje se zde umění stejné, jako kdekoliv jinde. Vzhledem k tomu, že na výstavě je nepříliš utříděná směs stylů a autorů různé úrovně i děl různého smyslu, a také proto, že doprovodný katalog a další materiály obsahují především politické fráze a minimum věcných informací, porozumění, k němuž diváci mohou dospět, má své meze.

Pro českého diváka, který má zažitou představu o tradiční čínské malbě, bude objevné, že dnešní umění se od tradice tušové malby distancuje. Stopy domácí kulturní tradice se objevují naprosto výjimečně a zpravidla způsobem, který ji v konfrontaci se současným světem destruuje. O něco pevnější vazby existují k domácímu lidovému umění s jeho specifickou estetikou přebujelých tvarů a barev.

Výstava budí rozpaky svým nezakrývaně pojatým utilitarismem ve spojení s unikátním výstavním prostorem. Česká uměnímilovná veřejnost v Císařské konírně Pražského hradu spíš než nástroj prohlubování politické a ekonomické spolupráce očekává skvosty mimořádných hodnot a celky vytvářející promyšlený komentář lidské existence. Na námitky, že čisté umění beztak neexistuje, dovolím si parafrázovat výrok spisovatele Lu Süna z počátku 30. let: „Každé umění je v jistém smyslu propagandou, ale ne každá propaganda je uměním.“

Autorka připravila delší článek na toto téma pro příští číslo časopisu Art+Antiques.