Velké vyprávění Josefa Hellera a malé Martina Škabrahy?

Otakar Bureš reaguje na text Josefa Hellera, ve kterém polemizoval s intelektuály, podle nichž jsou národy jen nahodilé konstrukty.

Josef Heller na stránkách Deníku Referendum otevřel osobitým způsobem na problému národa diskuzi o životnosti historického materialismu. Lze s ním souhlasit, že je zapotřebí přihlížet k širokému spektru určení, z nichž ta ekonomická jsou výsostně určující kulturu. To zůstává největším poselstvím marxismu spolu s tím, že jsou moderní společnosti většinou organizovány autoritářským způsobem a třídně.

Rozhodují zájmy těch, kteří jsou mocní – pokud jsou mocní ekonomicky, pak jsou mocní kulturně. Ovšem ani marxisté současnosti už dogmaticky nesedí na trůně znalců dějin, jejich počátku a úplného vyústění.

Dobový marxismus přijal představu národa, protože se mu hodila do krámu v boji proti imperialismu. Objev národní buržoazie jako hráze proti imperialismu byl taktický krok, jehož nejlepší příklad známe z Číny. Spojení socialistického úsilí s národní buržoazií dalo vznik Národní straně (Kuo-min-dang).

V Číně můžeme pozorovat zdánlivě paradoxní situaci, kde dědici prvního, národně socialistického, a dědici druhého, národně buržoazního vytvořili dva státy, Čínskou lidovou republiku a Republiku Tchaj-wan. (Zatímco na pevnině vládne o něco více autoritářská byrokracie, na ostrově je to autoritářský kapitál.) Přes odlišný politický a ekonomický vývoj, ani dnes nedá ani jedna strana čínsko-čínského konfliktu na národ dopustit.

V nedávné minulosti mělo daleko horší plody přijetí představy národa v Japonsku, kde přímo vyústilo v obhajobu imperiální expanze „nadřazeného národa“. Válečné utrpení pak vedlo k upevnění představy čínského národa v boji proti japonským uchvatitelům. A japonský premiér i dnes dál oslavuje národní, fašistické hrdiny ve svatyni Jasukuni, aby obnovil národní hrdost... Toto všechno však zjevně nestačí k pochopení role národa v moderních dějinách.

Josef Heller kromě plochého, dávno zasebevražděného marxistického sdělení představil také divadlo, ve kterém vystupují postavy buržoazie, ztělesněné dobovými intelektuály. S Martinem Škabrahou v hlavní roli. (Kdo jsou ti další se už neříká, musíme si domýšlet.) Co mě jako jednoho z „buržoazních intelektuálů“ skutečně svrbí, je představa dějin, jejichž smysl můžeme vědecky odhalit a na tomto základě stavět. Vadí mi také představa národa jako reálné entity.

Pojďme si představit myšlení a některé myslitele, kteří jsou podle Hellera reakcionářskými ideology. (Nemusíme na to hned od lesa – a poststrukturalismus můžeme nyní opomenout. Opomeňme také konzervativnějšího Ernesta Gellnera či Erica Hobsbawma.) Chtěl bych připomenout dvě velké (levicové) postavy: anarchosyndikalistu Rudolfa Rockera a marxistického antropologa Benedicta Andersona.

Rudolf Rocker ve svém spise ze třicátých let Nacionalismus a kultura tvrdí, že národ je výtvorem státu. Nacionalismus je podle něj ideologií, která legitimizuje útlak jednotlivce. Německý anarchista odmítá, že by národ byl společenstvím, které sdílí jazyk, ideály či rasu. Podle Rockera německý nacismus a ruský sovětský režim nastoupili na uvolněné místo církve a pro občany plní roli neomylných autorit.

Benedict Anderson je současný irský antropolog, znalec jihovýchodní Asie. Pracuje s konceptem pomyslných společenství na reflektované marxistické bázi, zbavené dogmatismu „vědeckého marxismu“ (česky viz jeho Představy společenství: Úvahy o původu a šíření nacionalismu).

Národ je právě takovým pomyslným společenstvím, které utváří moderní technologie. Podle Andersona národ představuje sdílenou představu jednotlivců. Liší se od skutečné komunity, neboť není založen na vzájemné interakci, je jen představou.

Osvícenství a postupující globalizace rozbily hierarchické uspořádání reality. Představa národa umožňuje vyrovnat se s pluralitou kultur. Představa národa zastírá sociální nespravedlnosti a ekonomické nerovnosti tím, že ustavuje horizontální vztah mezi lidmi, jež jsou si ekonomicky a mocensky nerovni. Andersonovo varování je zásadní: Kolik milionů lidí trpí a umírá pro tuto omezenou představivost!?

Zde je zapotřebí zdůraznit: Etnicita a národnost není totéž. Je s podivem, že to někteří nejsou schopni akceptovat. Zatímco národ považuji za mocenský konstrukt, etnicita spíše vychází z kulturní a osobní příslušnosti, na rozdíl od národnosti není vnucená státem.

Národ je výtvor státu a kapitalismu. Umožnil stupňování vykořisťování a autoritářských vztahů prostřednictvím centralizace, když podřídil jednotlivé komunity správě „národního státu“. Má-li být řeč o socialismu, brání mu ne univerzitní učitelé („buržoazní ideologové“), ale mj. upír národa. Teprve připuštění konstruovanosti národnosti může umožnit žít pluralitní globální společnost.

Ještě je důležité zdůraznit, že žádní škabrahové ani andersonové nepopírají, jak autor píše, „vazbu národotvorných procesů na ekonomiku“, natož „tvrdě“. V Hellerově textu vystupují reakcionáři, buržoazní ideologové a pak ti lepší, jež se mně kromě autora samého nepodařilo identifikovat. Kdo je zástupcem té pracující třídy nepodléhající ideologii?

Budeme-li hrát konzervativní divadélko těch „pravých“ nebo levých v dějinách, nedostaneme se dál než k netvůrčím sporům. A jako sovětská revoluce na to dojedeme. Hned v počátcích. V tom zasmrádlém konzervativním rybníku současného Západu s Českem v popředí nechme u dna intelektuální představy o vyvoleném revolučním subjektu a jeho nepřátelích a za vlasy se vytáhněme dřív než bude pozdě. Taky si lze vzájemně pomoci ven. Ono to ani jinak nejde.

Co je však smyslem Hellerova textu? Mezi řádky je to jistě vzdech právě nad absencí sociální síly, které by šlo o komunismus. O relativně blahobytnou společnost sociálně a tedy ekonomicky spravedlivou, ustavenou na platformě lidských práv a osvícenského emancipačního étosu. Zde není možné žít v systému autoritářských vztahů, jehož je kapitalismus představitelem, ale jen ve společnosti samosprávné.

Přihlásit se k tomuto krédu ovšem neznamená, že jsou jen černí nebo bílí, pokrokoví a reakcionáři, ani to, že postmoderna přináší jen obhajobu zájmů vládnoucí ideologie – liberálního parlamentarismu v autoritářském kapitalismu.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Ne Keller, ale Heller, neštvěte velkého pana profesora!!!! Středa, 8.Ledna 2014, 10:20:21

Prof. Keller,se kterým se letmo znám a polemizuji s nm, je chudák, ještě ho někdo bude považovat za marxistu. Já se mu omlouvám ale nemohu za počítačové překlepy.
Ale vážně:
Pane Bureši jsem potěšen, že jste prezentoval mé (nejen mé, především klasiků marxismu) názory jen s minimálním zkreslením. Samozřejmě, i u Vás působí stereotypy, na něž zadělala buržoasní ideologie od počátku existence marxismu a k jejichž upevnění pak výrazně přispěla ideologie i politika vládnoucí třídy prvního pokusu o socialismus (protosocialismu) – řídícího aparátu. Mám zejména na mysli tu pro Vás i pro jiné neodolatelnou ironizaci pojmu „reakce“, „reakcionář“. Je až humorné, jak je u intelektuálů zasekaný stereotyp, kdy toto slovo užívali naprosto svévolně a idiotsky různí pohůnkové minulé vládnoucí třídy, kádrováci, policajti, pisálkové atd., a to velmi často na lidi objektivně velmi pokrokové, dokonce i na komunisty a marxisty – ale co takhle užívání pojmu „kacíř“ v církvi sloužící feudálům? Přitom pro marxistu, který pracuje s teorií materiálně podmíněného, objektivně se prosazujícího a poznatelného (samozřejmě relativně) společenského pokroku a sice zprostředkovaného, relativně samostatného, ale přece jen druhotného a odvozeného odrazu materiálních procesů ve vědomí společnosti i jednotlivců, tato představa ničím dehonestujícím není. Já přece netvrdím, že tu ideologii buržoasie přejímá člověk vědomě, z nějakých ošklivých důvodů, podle nějaké direktivy vydané mocenským orgánem (i když – podívejte se na minulé i současné učebnice dějepisu) atd. Obvykle přirovnávám tuto ideologii k jakémusi plynovému výronu množiny lidí s objektivně danou třídní rolí, které nějak osciluje kolem té třídy, nepůsobí ani na část jejich příslušníků a naopak zasahuje příslušníky třídy jiné a je dosti často náhoda, které z více existujících ideologií se konkrétní jednotlivec nadýchá. Lenin dokonce prezentuje tezi, že ideologie vlastnící a vládnoucí třídy proniká do vědomí řadového dělníka bez politických zkušeností automaticky. U každého jednotlivce jsou navíc ty ideologie namíchány různě a u něj převažující ideologie může být klidně v dost velkém rozporu s jeho praktickou, třeba i politickou aktivitou, nemluvě o rozporu s dalšími rolemi které jednotlivec ve společnosti hraje. Např. takový, jak jste připomněl, pan Škabraha, který nevědomky hlásá studentům buržoasní ideologii místo marxismu, který učí, je přece poctivý levicový intelektuál angažující se mimo jiné v ProAltu. Atd. To však neznamená, že nelze hodnotit objektivní dopad a roli a taky použitelnost při případné přeměně toho, co hlásá a co v dnešní intelektuální obci (i levicové) masově převládá – tj. různých variant buržoasní ideologie zahrnujících i leccos z tzv. neomarxismu, postmarxismu atd. – včetně názoru na národ pana Andersssona. O jeho – přesně řečeno – souladu s podstatnou logikou názorů klasiků – mám velké pochybnosti. V otázce národa rozhodně o soulad nejde – ale z různých důvodů specificky životních nejsem důkladným znalcem širokého mezinárodního diskursu – samozřejmě mne to neomlouvá. Oceňuji, že pan Bureš u mne nepředpokládá zavilý stalinismus a čekání na revanš, kdy toho Škabrahu hned pošleme buď do gulagu anebo alespoň k lopatě. Obávám se, že při revanši stalinského typu bych visel jako první já, zatímco pan Kalousek by pomáhal někde v kuchyni či v účtárně a pilně kšeftoval s potravinami. Tolik zatím už tak dlouhý příspěvek. Počkám si na další diskusi.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.