O vztazích mezi národy a objektivitě poznání

Eva Hájková reaguje na text Josefa Hellera, ve kterém otevřel téma marxistické teorie národa. V otázce práv národů je podle ní třeba vždy posuzovat konkrétní případ a používat přitom různých hledisek.

Během svého působení v archivu jsem měla možnost setkat se s mnoha Němci, přicházejícími bádat v našich starých matrikách ještě v dobách, kdy matriky nebyly digitalizovány. Pořádala jsem také písemné pozůstalosti už nežijících osob německé národnosti. Proces, jakým si člověk dělá o národech určitý obraz v mysli, je složitý. Začíná to už v raném dětství. Jedince přitom ovlivňují rodiče, škola a další faktory.

Ještě když jsem byla úplně malá holka, nahánělo mi slovo Němci tak trochu hrůzu. Narodila jsem se sice až čtrnáct let po druhé světové válce, avšak historická zkušenost s ní stále ještě hrála v českém povědomí důležitou roli. Nejen zásluhou pamětníků, jimiž tehdy byla většina dospělých, a dějepisu, ale také díky nepřebernému množství románů, básní, písní a filmů s válečnou tématikou.

Hoši z našeho domu, hrající si s improvizovanými zbraněmi své věčné hry na vojáky, partyzány a indiány, zařazovali pravidelně do svého repertoáru protiněmecké boje. Sledovala jsem to vždy jen z povzdálí, ale všimla jsem si, že se někdy hádali, kdo bude představovat Němce, přičemž nad touto rolí nikdo nejásal. „Postiženým“ kamarádům se často musela za tu oběť slíbit nějaká odměna.

Takto zprostředkovaný prožitek druhé světové války však s věkem a plynoucím časem postupně slábl. Mnohem pozdější osobní setkání s příslušníky německého národa mě definitivně utvrdila v tom, že na nich nic démonického není.

Život ve Slezsku a kontakt s historií mě dokonce časem přivedl i k jistému zájmu o Němce, kteří tu kdysi žili, zejména o osoby, jež měly vztah k opavským muzeím, protože jsem se jimi tak trochu zabývala. Někteří z nich byli pozoruhodní lidé s hlubokým vztahem k rodné zemi. Někteří mi dokonce byli sympatičtí a chápala jsem, proč byli takoví, jací byli.

Přemýšlela jsem i o tom, zda a proč tu vlastně Němci po válce nemohli zůstat. Takhle pragmaticky nám to totiž kdysi ve škole (během studia na pedagogické fakultě) bylo vysvětleno: „Buďme rádi, že jsme se jich zbavili. Kdyby byli zůstali, jejich vztahy s Čechy by byly neustálým zdrojem konfliktů“.

Těžko soudit, zda to je či není pravda - tedy to, že by Němci u nás byli neustálým zdrojem konfliktů. Je totiž těžké si představit, jak jinak by se historie odvíjela, kdyby k poválečnému odsunu nedošlo. Mnozí odpůrci odsunu pragmatičnost zcela odmítají a k tomuto tématu se vyjadřují výhradně s důrazem na morální apel: Neměli jsme právo! Sypejme si za to na hlavu popel!

Ale nakolik vlastně neseme odpovědnost za svůj národ, ba dokonce za něco, co jeho příslušníci udělali před naším narozením? Měli bychom se za to omlouvat? Má to smysl? A co je to vlastně národ?

O marxistické teorii národa se zmiňuje ve svém nedávném článku Josef Heller. Nebudu to opakovat, ale zastává tam materialistické pojetí národa - tedy stanovisko, že národy objektivně existují a že vznikly na základě určitých dějinných procesů.

Článek mě přiměl k tomu, abych se blíže podívala na to marxistické pojetí v jakési staré, poněkud zaprášené příručce, za což mě Martin Pleva jakožto zastánce „čistého marxismu“ asi nepochválí. Jedná se přece o marxismus-leninismus (!) a tedy to vlastně nemůže platit. Budiž. Nebudu se hádat, že je to svatá pravda. Ale jak to tedy s tím marxistickým pojetím národa je?

Marxistická teorie národů kdysi dělila národy na utlačující a utlačované. Z tohoto hlediska byl ovšem český národ v Rakousku-Uhersku utlačovaným národem, protože se nemohl dobrovolně oddělit, ba i jistá jeho autonomie v rámci říše byla neúplná.

Po vzniku republiky nastala však jiná situace: Češi se stali v novém státě většinou, zatímco Němci se ocitli v pozici menšiny. Byli ovšem menšinou s velkým bratrem za zády, což se brzy začalo projevovat, a víme, jak to skončilo. Kdo byl vlastně v té historicky krátké době utlačující a kdo utlačovaný?

Často se mluví o českém (ba i o komunistickém) národovectví, o nacionalismu. Ne, že by něco takového v minulosti (včetně poválečného období do roku 1989) neexistovalo nebo ještě neexistuje. S marxismem však nacionalismus nikdy nic společného neměl. Ba ani s marxismem-leninismem ne.

Marxismus vždy preferoval proletářský internacionalismus, který by se dal stručně vyjádřit Marxovým heslem: „Proletáři všech zemí, spojte se!“, zatímco jedním dechem odsuzoval internacionalismus buržoazie, který vždy existoval a existuje vlastně dodnes. Docela jasně ho dnes vnímáme. Internacionalismus této třídy už dospěl do stádia splývání - vzniku nadnárodní buržoazie. Jenom ten proletářský internacionalismus se nám nějak vytratil.

Ještě k té objektivní existenci národů v marxistickém pojetí: Dalo by se říct, že v minulosti někteří marxisté národy poněkud ignorovali nebo se nechtěli jejich právy zabývat (tuším, že k nim snad patřila i Rosa Luxemburgová). Lenin důsledně zastával nejen objektivní existenci národů, ale i jejich právo na sebeurčení. Proletariát utlačujících národů měl podporovat právo na samostatnost utlačovaných národů.

V případě, že přijmeme marxistické dělení národů na utlačované a utlačující, to ovšem není tak, že si prostě národy rozdělíme do dvou skupin a budeme se radovat, že náš národ je navěky v té správné. On totiž může jeden národ patřit tam i tam. A dokonce ve stejné době.

Tak například Lenin se ještě před revolucí vyjádřil ve smyslu, že proletáři (případně marxisté) mají důsledně bránit práva polského národa vůči velkoruským nárokům, neboť polský národ je v této při plně v právu. Na druhé straně se marxisté podle jeho názoru měli za všech okolností zasazovat za práva Židů v Polsku, neboť Poláci na ně pořádali pogromy. V tom případě Poláci v právu nebyli.

To, že Lenin na jedné straně preferoval úplné oddělení národů v době kapitalismu - tedy vytvoření národních států, zatímco na druhé straně počítal s tím, že národy jsou přechodné a že v budoucnu zaniknou, by se snad leckomu také mohlo zdát podivné.

Chci poukázat na to, že marxismus netkví v nějakých schématických poučkách, jimž je možné naučit se nazpaměť, ale že marxistům to musí po marxisticku myslet. V otázce práv národů je vždy třeba posuzovat konkrétní případ a používat přitom různých hledisek - to je myslím stále aktuální a dělají to i nemarxisté.

V každém případě máme během hodnocení, kdo je více v právu, na výběr různá kritéria - buď hodnotit odděleně různé stránky skutečnosti, srovnávat je a vyřknout soud vytvořený na základě logiky, což je vědecký čili objektivní přístup (a zároveň také marxistický), nebo hodnotit subjektivně - používat intuici a cit a postavit se pak na tu stranu, která je nám sympatičtější. Vlastně nejen když hodnotíme oprávněnost jednotlivých národních zájmů a požadavků, ale při hodnocení čehokoliv.

Musím napsat, že já to empirické poznání a tu logiku - tedy vlastně karteziánské hledisko - jako vědeckou metodu sice uznávám, ale přiznám se, že dost často v hodnocení používám také intuici a cit, což je (zejména vzhledem k tomu, že jsem žena) možná pochopitelné.

Zároveň beru v úvahu, že v dané chvíli má mysl obsahuje i určité znalosti a vědomosti, které si od těch citů a intuice lze jen těžko odmyslet, takže vlastně neustále kombinuji všechny hodnotící přístupy dohromady a občas je pro mě těžké sledovat samu sebe, jestli právě používám to či ono.

Možná by se člověk sledovat měl - měl by si říkat: teď mluvím jako já, teď jako člen nějaké skupiny, teď se budu snažit mluvit co nejvíc objektivně a teď budu mluvit tak, abych se co nejvíc přiblížil(a) stanovisku konkrétního člověka, kterého chci získat, takže se budu snažit do něj vcítit. Taková schopnost reflexe a sebereflexe podle mého mínění přispívá ke zdokonalení osobnosti a může poznání jedině prohloubit.

Myslím si totiž, že uvědomovat si subjektivnost svého poznávání a hodnocení skutečnosti přispívá k větší objektivitě. Nebo k poznání pravdy? Zároveň by si měl člověk v každé chvíli uvědomovat, na jaké pozici se on sám nachází a nakolik je ta jeho pozice objektivně daná nebo volitelná.

Ale ještě bych zde ráda zmínila otázku jazyka, který s národem souvisí, i když není jeho bezpodmínečným znakem. Například americký národ (USA) nebo národy v Latinské Americe zvláštní jazyk nemají. Jazyk je na jedné straně velké kulturní dědictví, zatímco na druhé straně je to omezující prvek.

Nepřátelé národního obrození vám často řeknou: kdyby byla čeština tenkrát zanikla, splynuli bychom s Němci a byli bychom na tom teď mnohem líp. Tohle asi nebude pravda - už s ohledem na skutečnost, že - jak můžeme pozorovat - existují různé národy v jednom státě, které užívají stejný jazyk, a přesto jsou mezi nimi sváry a třenice.

Na druhé straně je pravda, že národy, jejichž mateřštinou je angličtina (případně jiný světový jazyk), jsou dnes v obrovské výhodě oproti národům s vlastním, málo významným jazykem. V důsledku globalizace se vlastně jakoby vracíme do období na počátku národního obrození. Zase jsme kvůli jazyku poněkud znevýhodněni. Není to nespravedlivé? Máme tedy být rádi, že mluvíme česky?

Otázka jazyka, kterou chtěl řešit už Komenský, zatím bohužel vyřešena není, ale možná jednou bude. Patrně tehdy, až vznikne ta celoplanetární pospolitost, o níž je v Hellerově článku také zmínka. Jak daleko je ta doba, to ovšem zatím nemáme tušení. Objektivně předpovídat budoucnost je totiž ze všeho nejtěžší.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

K Evičce Pondělí, 6.Ledna 2014, 19:34:25

Evička velmi správně postihla a otevřela řadu významných problémů.
Samozřejmě - její krátký článek lze v duchu jeho napsání i doplnit.
Např. problém odsunu Němců.Postup KSČ v dané době opravdu nebyl příliš v souladu s marxismem a internacionalismem. Zapomíná se však, že KSČ nebyla prvním iniciátorem odsunu, z českých stran to byli národní socialisté. Vedení KSČ ovšem při svých aspiracích na poválečný vývoj k socialismu a na získání většiny národa brzy pochopilo, že by prohospodařilo všechen kapitál získaný aktivní účastí v odboji a vzniklým vztahem lidí k SSSR, kdyby strana šla proti proudu nacionalismu. Při jeho rozpoutávání se reprezentace české buržoasie nemusela nijak zvláště namáhat, vzhledem k zločinům nacismu, od kterých se německý národ a sudetští Němci zvláště nedokázali nijak distancovat (sudetští Němci se na nich naopak výrazně a aktivně podíleli - nevím, zda někdo zkoumal podíl jednotlivých tříd v rámci obyvatelstva na jejich nacistickém aktivismu, ale řekl bych, že tu asi moc velké rozdíly nebyly), a vzhledem k živelnému rozhořčení podstatné části národa, včetně dělníků a také samotných komunistů. Tak se s touto vlnou nacionalismu svezla, stala se hegemonem národní a demokratické revoluce a dotáhla ji až k prvnímu historickému typu revoluce protikapitalistické (v mé koncepci pouze protosocialistické). Tvrzení o puči v r.1948 je samozřejmě naprostý nesmysl a účelová lež tehdejších poražených a současných vítězů, stejně jako když stalinsité nevidí masový charakter společenského pohybu v r.1989. Nechci teď sem zatahovat fakt, že obdobně jako vedení KSČ uvažoval i Stalin aspirující na rozšíření imperia a jeho stanovisko bylo jistě i pro rozhodování v KSČ rozhodující. Sudetští Němci se do značné míry vlastní vinou dostali do dějinného soukolí a byli semleti souběhem několika procesů, zejména procesem hledání nekapitalistické alternativy a krize kapitalismu. Vládnoucí elita protosocialismu a současné pozůstatky stalinismu ovšem rádi zapomínali a zapomínají, že to bylo vykořisťování českou buržoasií a kapitalistická restrukturalizace v neprospěch pohraničí, která vehnala do náruče nacismu i mnoho původně spíše socialisticky a komunisticky smýšlejících sudetoněmeckých dělníků a dalších neprivilegovaných. Tyto faktory je třeba zvažovat a nepodléhat povrchnímu moralizování o porušování lidských práv, ať už probíhá v ideologii a propagandě českých nacionalistů, nebo ideologů a politiků sudetoněmecké lobby a německého i nadnárodního kapitálu, typu pana knížete Schwarzenberga. Skutečné vyrovnání může přinést jen sociálně spravedlivá společnost a solidarita neprivilegovaných, a to nejen Čechů a Němců.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Blahodárnost odsunu? Pondělí, 6.Ledna 2014, 20:26:17

Tedy, paní Hájková, musím zcela otevřeně přiznat, že když jste ohlásila svůj úmysl napsat článek na dané téma, že jsem v tu chvíli byl nemálo skeptický. Nějak jsem prostě neměl pocit, že by to bylo téma natolik nosné, aby bylo možno o něm nějak více do hloubky diskutovat. Tím spíše, že Vám toto téma už předem tak trochu "uzmul" pan Heller.

Ale, po přečtení Vašeho textu mi nezbývá, nežli konstatovat: zase jednou jste doložila svou vzácnou schopnost i ze zdánlivě všedních věcí vykouzlit mnohovrstevnatý, poutavý a k přemýšlení nutící obraz našeho světa, našeho vlastního žití.

Já bych se teď zastavil u toho bodu, jestli poválečná existence českého (česko-slovenského) národa byla snadnější bez odsunutých Němců. Že se tedy jejich odsunem předešlo mnohým konfliktům.
Bezpochyby tomu tak bylo - kdyby i po válce byl zachován natolik vysoký podíl německého obyvatelstva především v české části republiky jako před válkou, to by skutečně s nejvyšší pravděpodobností vedlo k velkým, možná dramatickým a neřešitelným konfliktům.

Ale, vzpomínám si na jeden televizní pořad právě s touto tématikou, s otázkou sudetských Němců a odsunu. A jeden z diskutujících v tomto pořadu (nevzpomenu si už bohužel na jeho jméno) tu pronesl jednu opravdu pamětihodnou větu: "No samozřejmě že když jsme se zbavili Němců, tak jsme se zbavili problémů s nimi. U nás je to vždycky tak, že se někoho zbavíme. Když jsme se zbavili Židů, tak už jsme s nimi neměli žádné problémy. Když jsme se zbavili Maďarů, Slováků - přestali jsme s nimi mít problémy. Jenže, s každým takovým "zmizením problémů" zároveň také vždycky zmizel kousek nás samých. Čím dál tím více ztrácíme schopnost nějak se vyrovnat s tím, co je nám cizí, co s námi není homogenní, co nám 'dělá problémy'. Až tu nakonec zůstaneme jenom sami se sebou."

Ještě jeden problém Pondělí, 6.Ledna 2014, 23:16:39


Evička připomněla i další zajímavý problém, problém nacionalismu utlačených a utlačujících národů, případné pokrokovosti či míry reakčnosti nacionalismu. Už soc.dem. a potom i komunistické hnutí se pokoušelo tento problém nějak řešit. Lenin skutečně rozlišoval a měl marxistický nadhled nad okamžitou logikou moci či velmoci. Dokázal to svým kladným postojem k finské samostatnosti, přestože mohl s vysokou pravděpodobností předpokládat, že to bude porážka finských revolučních sil. Ale nechtěl socialismus znechutit finskému lidu, který ještě nebyl tak daleko, aby akceptoval socialismus a hledisko sociálního zájmu neprivilegovaných. Podobně postupoval na Kavkaze, kde zmařil určité snahy Stalina i dalších o mocenskou manipulaci národů. Dnes samozřejmě nikdo nepřipomene, že Lenin ostře kritizoval některé přední bolševiky z neruských národů (Stalin, Dzeržinskij, Ordžonikidze) kteří více než mnozí Rusové propadli velkoruskému nacionalismu a nazval je „děržimordy“ (pro případné mladé čtenáře neznalé ruštiny – znamená to ti, kteří lidem zavírají huby). Ale i Lenin teoreticky řešil problém logicky vyplývající i z nestalinsky uplatňovaného marxismu a internacionalismu – to je otázku případného nadřazení třídního zájmu neprivilegovaných mas nad některé aspekty sebeurčení národa – zejména pokud jde o samostatný stát, který byl v daných dobových podmínkách ohroženější světovým imperialismem než např. ve svazku SSSR (kde si ovšem dělal Lenin iluze o možnosti skutečné národní autonomie). Z Leninových a vůbec marxistických přístupů ještě vycházela nejen situací vynucená taktická řešení (/např.dočasná existence spíše buržoasní nárazníkové republiky Dálného východu), ale i dlouhodobější řešení - nepřičlenění Mongolska do SSSR a dokonce nepřičlenění určité svérázné enklávy Lidové republiky Tuva (formálně samostatné do r.1944, ovšem poměrně brzy se satelitním protosocialistickým režimem). Ale je ovšem pravda, že s konsolidací protosocialismu a moci Stalina v SSSR se celá tato formálně marxistická politika změnila v karikaturu, rusifikaci a postupně ve stále větší porušování řady významných národních tradic a zájmů. Kvůli objektivitě je ovšem třeba vidět i to, že protosocialismus k řadě etnik přinesl kulturní a sociální zlepšení a průlomy do tradičních elit, které pomohly rozvoji řady národností. To, že se některé už nemohly změnit v národy vzhledem k ekonomickým integračním procesům a leckdy i své malé početnosti nebo nekompaktnímu usídlení - to už protosocialistické vládnoucí třídě nelze klást za vinu. Jako u všeho v protosocialismu se i do řešení národnostní problematiky promítal značný voluntarismus a formální byrokratismus řídícího aparátu a politické elity.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.