Alternativy pro společný evropský dům

Levice by se neměla kvalitní politické integrace Evropy bát. Budovat EU jako unii sociální solidarity je jistě pochod na dlouhé trati, ale bez pozitivních návrhů evropské levice se to neobejde.

9. května 1950 zazněla ve francouzské výzvě ke vzniku Evropské federace mimo jiné historická věta: „Nadnárodně organizovaná Evropa může přispět civilizaci vytvořením skutečné solidarity.“ V diskusi o společné Evropě se vymaňujeme z hašteřivé a úzkoprsé provinciální politické kultury ale i ze stereotypů někdejší bipolární geopolitiky reprodukující starý spor mezi zapadniky a narodniky.

Problémem je jaká pravidla má taková integrující evropská organizace mít. Perestrojkové heslo „Budovat společný evropský dům“ mělo svůj hluboký smysl. Objektivní příčinou mezinárodní ekonomické integrace je rozvoj výrobních sil, kdy nestačí pouze kooperační formy mezinárodních vztahů. Evropská identita ale může vyrůstat jedině z evropské demokracie, která se rozbíhá pomalu.

Nositelem integračních tendencí v Evropě je Evropská unie a tento integrační model je kritizován z leva i zprava. Radikální levice vychází z toho, že vznikající EU je integrace s kapitalistickým obsahem a že může vést k prohlubování útlaku nadnárodního kapitálu. Na druhu stranu ti rozumnější stojí na straně sjednocování evropského kontinentu, které překonává jeho historii plnou konfliktů a svárů.

Opačný okraj politického spektra používá ke kritice národoveckých mýtů a straší ztrátou homogenity českého prostředí a „eurobolševismem“ z Bruselu. Také horují proti nadiktovaným sociálním a ekologickým standardům jako eurokratického plevele, který zhoršuje konkurenceschopnost firem. Protože implementace evropského práva nutí k jisté ochraně odborářských práv a dalším „změkčilostem“, tak mají tito lidé evropský sociální za porušení spontánního řádu. Proto by v evropské integraci rádi zařadili zpátečku v rámci ideologie xenofobního odporu vůči tzv. europeizmu a údajnému bruselskému superstátu.

Jsem přesvědčen, že demokratická pravidla pro nadnárodní úroveň jsou pro malé země myslím lepší zárukou, než pouhé mezinárodní vztahy. To byl asi hlavní důvod, proč v referendu v roce 2003 hlasovalo 77% našich občanů pro vstup ČR do EU. Tedy do uskupení s politickou a mezinárodně právní subjektivitou, definované nejen hodnotově, ale také formou politické a hospodářské unie. Důležité proto je uvědomit si podstatu sdílené suverenity. Naše suverenita totiž nezaniká, ale je nahrazena suverenitou vykonávanou společně v rámci EU.

A tady vzniká problém jak? Proevropsky kritický postoj znamená být aktivními občany EU. Povědomí občanů o evropských institucích je ale velmi nízké a chod EU se vymyká jejich každodenním zájmům. Na evropskou praxi působí také rozpor mezi sociální agendou EU a rostoucími náklady globální konkurence. Čelit bude třeba jak stagnací evropského vědecko-výzkumného komplexu, tak narůstající tvrdosti trhu práce. Slabost evropské demokracie se projevuje stále častěji. Rozdělit se na „eurofoby“ a „eurohujery“ ale nepomůže.

Levice by se neměla kvalitní politické integrace Evropy bát. Vždyť Altiero Spinelli, člen Italské komunistické strany, po válce spoluzakládal hnutí evropského federalismu. Budovat EU jako unii sociální solidarity je jistě pochod na dlouhé trati, ale bez pozitivních návrhů evropské levice se to neobejde. Takto se kolem roku 2000 zrodila idea zpracování společné alternativy přístupových dohod, bohužel však zůstala nenaplněna.

Další příležitostí byla reforma smluvního základu EU po rozšíření v roce 2004 (Lisabonská smlouva) Zvýšit konzistence struktur a institucí EU s jejími cíli, důrazněji je odstraňovat tzv. demokratický deficit je jistě důležitý cíl. Ale o optimálním tvaru kompetencí se kupodivu diskutovalo pramálo. A výsledný kompromis nebyl tím, co EU potřebuje. Je asi jasné že potřebujeme lepší smlouvu. Levice tedy musí konečně začít bez populismu a pozitivně formulovat základní rysy takové inovace – jakou chceme Evropu v horizontu roku 2020.

Tady se nevyhneme názoru na to, jak by měla technokraticky a ekonomicky fungovat EU jako hospodářská a měnová unie. Koordinace hospodářských politiky členských zemí EU a dohled nad makroekonomickými nerovnováhami je problém. Nedávná krize otevřela znovu debaty na toto téma. Sbližování pravidel hospodářské konkurence však může např. odstranit problém daňového a mzdového dumpingu, ke kterému se uchylují zejm. nové členské země.

Pakt pro euro netřeba vítat s jásotem. jako většina podobných kroků EU upřednostňuje rovnováhu před rozvojem. Ale je to společná a oprávněná reakce eurozóny na reálný problém. Také nějaký Evropský záchranný mechanismus je logický, od kterého se pouze distancovat nepomůže.

Projekt společné evropské měny má strategický význam (eliminuje výhodu USA a dolaru jako hlavního světového platidla a snižuje transakční náklady). Přenesení formální měnové suverenity do Frankfurtu (sídlo federální ECB) a tzv. měnová kotva ale zvyšuje citlivost ekonomiky členských zemí na rozpočtovou politiku se všemi sociálními důsledky. Exportní sektor by samozřejmě rád přijetí eura urychlil. Zanedbání udržitelné konsolidace veřejných financí ale vede k dluhovým problémům, které nyní zažívají Řecko či Portugalsko. Předejít dluhové spirále stejně jako zvýšit konvergenci ekonomické úrovně vůči jádru EU je podmínkou pro přijetí eura a proto tento krok nelze uspěchat.

Na toto navazuje diskuse o pružnějším pojetí mechanismu tzv. Paktu stability, v současnosti reformovaném směrem k posílení kontroly rozpočtové discipliny. S tím souvisí otázka zda a jak doplnit unii měnovou  unii fiskální. Centralizace fiskálních kompetencí do Bruselu je politicky nepřijatelná, ale výměna informací o národních rozpočtech v společném zájmu dohledu nad riziky je jistě potřebná.

Také nová evropská finanční perspektiva (rozpočet EU) bude mít význam pro soudržnost EU. Konzervativci by rádi omezili výdaje EU, to by ovšem bylo na úkor kohezní politiky. Tedy na úkor slabších členů EU a tedy stále ještě i ČR. Splaskávající evropský rozpočet ale znamená nejen změnu alokací evropských zdrojů, ale i celkové snížení evropské solidarity.

S tím souvisí debata o evropské dani. Asi nepříliš reálné by bylo doufat v přijetí specielní energetické daně (carbon tax) či daňový odvod založený na výnosech z aukcí emisních povolenek. Pozornost si ale zaslouží možnost zatížení unijního bankovního sektoru společným evropským poplatkem. Proč by banky v EU měly přesouvat na veřejné finance své soukromé ztráty v krizi ztráty a přitom to nevracet ze svých zisků? Bankovní odvody do solidárních fondů by pomohly řešit různé asymetrické šoky a podpořit fungování Paktu stability.

V neposlední řadě je tu zárodek společných evropských dluhopisů. Tato myšlenka se objevila především ve spojení se sanováním rizika bankrotu Řecka a Irska. Myšlenku vypsání evropských dluhopisů bych ale spojil nikoliv s financováním evropských průšvihů, ale evropských projektů. Mohl by to být významný zdroj, ovšem na jedné straně se budou obávat země s významným objemem národních dluhopisů, že budou vytěsňovány z trhu, jednak je otázkou, jak přenést riziko také na soukromé investory, aby nebyl věřitelem poslední instance opět jen evropský daňový poplatník.

Abstraktních alternativ fungování společného evropského domu může být řada. Mně ale jde o konkrétní alternativy efektního fungování Unie v nadcházejícím deceniu 2011-2020. Bez toho zbývá role těch, kteří jen stále odmítají to, co navrhují jiní a jejich sliby nové budoucnosti se ztrácí v mlhách.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Pondělí, 4.Dubna 2011, 09:18:5

Děkuji za text, také dnes řeším stejné téma. Se záchranou společné měny souhlasím, souhlasím s hlubší integrací, specielně daňových a sociálních politik, s návrhem Paktu pro euro ale souhlasit nemohu. Je to vlastně další MMF, to není o pomoci, to je o destrukci evropského sociálního modelu, vlastně přiznání, že evropský sociální model si mohu dovolit udržet pouze bohaté země. Je to vlastně resuscitace neoliberální politiky, která nás přesně do finanční, mravní krize dovedla. Tedy škrtaní státu, občanů pro větší a větší konkurenceschopnost, to není dobrý začátek diskuse. Souhlasím ale, že je nutné krizi řešit společně s partnery, tedy koordinovaně, ne v národních státech. Jak ale řešit krizi, na to jsou na levici a pravici diametrálně odlišné názory. Levice preferuje modernizaci, investice do nových pracovních míst, konzervativci škrty státu a vystrašené podlézání spekulativního kapitálu, spekulativním fondům, bankám, které státy musely sanovat po splasknutí bubliny 2008. Proto jsou státy předlužené, ne proto, že máme v Evropě evropský sociální model, ochranu zaměstnanců zákoníky práce.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

co tedy s dluhovou krizí ? Pondělí, 4.Dubna 2011, 13:51:9

všiml jsem si - už jsem tam v diskusi pod článkem uvedl svoji výhradu vůči strachu z harrnonizace mzdové poltiky - cožpak neoslabí mzdový dumping pokud srovnáte pravidla pro minimální mzdy ? Co je pak pravicové a co levicové - hájit s nečasem pokračování mzdového dumpingu v nových členských zemích EU a nebo hledat dohodu na lepších společných pravidlech pro konkurenci ? Nestablita destruuje sociální model přeci také - takže proč paušálně odmítat vše z ESM ? Není v tom odpor bohatých zemí v EU aby přispívali na stabilizaci dluhem zasažených chudých zemí ?
Podobně tomu bylo v případě výjimek vstupu na pracovní trhy - Němci a Rakušáci ani za boha nechtěli vpustit čechy na své pracovní trhy. Vztah nečlenů EMU k naplňnování stablizačních fondů.musí být také ostražitý, ale jejich fungování by mělo sledovat určitou obecnou logiku o které bohužel není řeč. Dluhová krize se nevyléčí sama jako ta chřipka.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Pondělí, 4.Dubna 2011, 17:18:5

Myšlenka harmonizace minimálních mezd je zajímavá. Můžete napsat, jak by to vypadalo? Asi se tím nemá na mysli, že by ve všech zemích byla stejná minimální mzda (zvednutí naší minimální mzdy na západoevropskou úroveň by asi znamenalo takové skokové zdražení práce, že by z toho ekonomika měla malý šok). Tak jak by se to tedy vypočítávalo?

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

jaká pravidla konkurence chceme Pondělí, 4.Dubna 2011, 17:28:37

v reakcích na Pakt pro euro se objevyly obavy pravice z harmonizace v mzdové (a daňové) oblasti - a protože harmonizovat lze jen to co je regulované, tak připadá v úvahu i stanovení minimální mzdy. propočet by musel vycházet z kupní síly měny a třeba z životního minima. Pokud je minimální mzda pod touto hranicí tak je to stejně absurdita. Ale jinak nevím proč by harmonizace mezd měla vadit (pokud nejsme zastánci mzdového dumpingu). Mně jde o to proč dávat apriorně tématu paktu o euru nálepku, proč raději neřešit jak by to mohlo vypadat.

2009_09_19_5372

Bohumír Molnár - Československo

Úterý, 5.Dubna 2011, 03:28:41

Tak dlouho bude i levice kopat do EU, až se opravdu rozpadne. A co pak? Bude levice usilovat o sociálně spravedlivější společnost v rámci jednotlivých států?

A jakou bude mít šanci?

Souhlasím se snahou autora zaměnit pouhou kritiku EU za formulaci představ, jak jí budovat lépe

Někdy mi to připadá, že levice stojí před rozestavěným domem (EU) a křičí, že v něm ještě nejsou okna. Jenže ten dům se stále ještě staví a je i na levici, jaká a kdy v něm okna budou

Jistěže je dnes projekt EU tažen především neoliberály (kým jiným, proboha?), ale nemůže to být i tak, že si oni současně budují v evropské sjednocené levici velmi silného protihráče?

Pokud si toho ovšem levice všimne a té šance se chopí …

P.S. A k té harmonizaci minimálních mezd. V EU, pokud jí členské státy určenou mají, se pohybuje od cca 1.700 EUR (Lucembursko) níže. V Belgii cca 1.450 EUR, ve Francii 1.350 EUR, v Rakousku cca 1.100 EUR atd. U nás je cca 320 EUR. To jen, aby bylo jasnější, o čem je řeč …

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

nenechat EU konzervativní pravici Úterý, 5.Dubna 2011, 09:17:8

obrana sociální dimenze EU a socializace celého integračního procesu je jistě legitimní heslo a logický požadavek levice. Ale jaké cesty k tomu vedou, když současně souhlasíme s tím, že EU je hospodářskou a nejen celní unií ? Rozebírat evropský dům určitě ne. Když západoevropští komunisté řekli v roce 1990 NE maatrichtu vývoj šel dál i bez nich, totéž se opakovalo v případě lisabonské smlouvy. Nyní hrozí vícerychlostní integrace, pokud se otázka plánů na stabilizaci nestane věcí seriozních debat.
Pakt pro euro plus a ESM je vyústěním diskuzí, které započaly v roce 2008 a pokračovaly po celý průběh světové finanční a hospodářské krize.
Tehdy EK přijala plán evorpské hospodářské obnovy, nyní hledá cestu ke snížení deficitů a podpory růstu. 9 států EU přitom vyzvalo Barrosu aby možnostem udržitelného rozvoje v době globalizace udal nový směr na období po skončení krize.´Tady je otázka řešení pravidel konkurenceschopnosti a podory konvergence důležitá.
Rumunsko a Bulharsko zdůvodnilo přístup k Paktu pro euro plus záměrem vstoupit do eurozóny. Maďarský premiér Viktor Orbán, který vstupu Maďarska do paktu není nakloněn, opírá svůj postoj podle svého tvrzení o závěry konzultace s opozicí. V ČR se názory ODS a ČSSD štěpí, ale debata je tu dost apriornía halvně mimo běžný veřejný diskurs.
V jednání na summitu byl kladen důraz na oživení „sociální ekonomiku trhu“ EU včetně příslibu začlenit všechny sociální partnery do procesu tvorby a podpory strukturálních reforem umožňujících dosažení cíle.
V rozpočtové oblasti jde zatím spíše o dohled nad rozpočtovými rámci než
o harmonizaci finančních zdrojů. Jestli jsou pro členy eurozóny kroky k architektuřea hospodářské vlády povinné a připojilo se navíc šest dalších států: Polsko, Dánsko, Bulharsko, Rumunsko a Lotyšsko, tak bychom v ČR měli věnovat více pozornosti čemuže se to pravicová vláda v čele s nečasem brání a pokud nám vše nevyhovuje i z pohledu z leva tak definovat pozitivní řešení.jakou "hospodářskou vládu" EU bychom si jako proevropsky orientovaní lidé přáli.
Bez toho bude chuť pomáhat finančně zemím zasažených dluhovou krizí jen klesat - lidé u nás se slova federalizace bojí, ale problém není v tom slovu (česko-slovenská federace mohla klidně fungovat) jde o to jak ji efektivně naplńovat, bez přemíry byrokracie ale se schopností dát hospodářskému prostoru EU šanci na společný rozvoj.
P.S. harmonizovat minimální mzdy neznamená zavést skokem stejné, ale metodicky sblížit jejich hodnoty - vliv kupní síly měny i produktivnost práce nelze přehlížet ale absurdní rozdíly také ne.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.