Mám ráda amatérské divadlo. Ne tolik z uměleckých důvodů (i když z těch často také), ale jako prostředek poznání společnosti. K tomu dochází jednak prostřednictvím divadelních inscenací, jednak stykem s lidmi, kteří se amatérskému divadlu věnují. Tentokrát chci mluvit o divadle studentském.

Od sedmdesátých let se v Československu (ale v Čechách trochu jinak než na Slovensku) na základních uměleckých školách začal rozvíjet (vedle hudebky a výtvarky) obor literárně dramatický a současně se pro něj v dálkových kurzech na DAMU

vzdělávali pedagogové. Začali s tím loutkáři. Od roku 1992 je katedra dramatické výchovy samostatnou katedrou pražské DAMU. Mezitím se obor dramatická výchova nebo divadlo ve výchově etabloval i na některých pedagogických fakultách a na JAMU v Brně.

Pracovat na základní umělecké škole jako učitel v literárně dramatickém oboru je nepředstavitelně náročné — už jen proto, že na „zušku“ se nedělají žádné talentové zkoušky, přijat je každý, skupiny žáků bývají nesourodé. Učitel má většinou na starosti několik ročníků, s každým z nich musí pracovat a každý by se měl vykázat nějakým výsledkem. Znamená to, kromě namáhavé práce v hodinách, stovky hodin četby literatury všeho druhu a veliký vhled do témat a problémů nejmladší generace.

Literárně dramatické obory pracují s dětmi i s dospívajícími, výjimečně i s dospělými. Každý pedagog základní umělecké školy má na svém kontě desítky dramatizací literárních látek, které musí žáci přijmout za své, nejlepší ostatně je, když sami s knihou nebo tématem přijdou. Při dramatické výchově vznikne spousta autorských textů, ušitých přímo na míru konkrétnímu souboru.