Na případu odvolání, byť jednodenního, nově jmenovaného ředitele Národního divadla Jana Buriana vyšlo najevo, jak jsou naše kulturní instituce nebezpečně závislé na politice. To se můžeme stále ohánět svobodou, jakou jsme za bolševika neměli, ale nakonec se vždy ukáže, že politikové si do kulturních institucí dosadí toho, kdo si s nimi vyběhá a na klikách vyleští dobré vztahy — a klidně, bez uzardění odvolají toho, kdo jim překáží. Třeba jen tím, že zabírá místo, které oni chtějí pro někoho svého.

Zažila jsem to už v 90. letech v Chebu, kdy v polovině září, na začátku nové sezóny, kvůli rozpočtu přetaženému o, prosím, celých 300 000 (zákonně zdůvodněných povinným tabulkovým navýšením mezd nebo nevím už čeho), odvolal chebský starosta ředitele divadla. Ten odvolaný byl jednou z hlavních tváří listopadové revoluce, zkušený divadelník, slušný režisér a svému divadlu zcela oddaný profesionál. S různými, samozřejmě, osobními chybami a komediantskými vlastnostmi, které se pánům na radnici nelíbily.

Tehdy si tam ve výběrovém řízení dosadili nýmanda bez vzdělání a bez vlastností, který tam vydržel v pohodě a nicnedělání víc než deset let. Krásný příklad normalizace. Mimochodem, na tomhle dosazení se jako člen konkurzní komise podílel i tehdejší ředitel plzeňského divadla a předseda Asociace profesionálních divadel Jan Burian, budiž mu odpuštěno, že mu tenkrát politická objednávka byla bližší než divadelní kumšt.

V Plzni se Jan Burian vycvičil v neuvěřitelné dovednosti najít s místními politiky shodu a ochránit tak divadlo před otřesy a vnucenými změnami. Mělo to pochopitelně i své stinné stránky — poměry v plzeňském divadle byly mnoho let až příliš stojaté, dramaturgie měšťansky účelová, inscenace nevzrušivé, publikum ukolébáváno přibližným psychologickým realismem. Někdy mi připadalo, že v inscenacích Jana Buriana (když režíroval) jsou herci na jevišti spíš účelně zorganizováni než vedeni k interpretaci postavy a hry — ale někdy člověk musel přiznat, že ta účelná zorganizovanost je možná právě režijní interpretací.

Neuvěřitelný diplomatický a kulturně politický výkon Jana Buriana v Plzni vyvrcholil, když dokázal, aby plzeňské zastupitelstvo skutečně odsouhlasilo stavbu nového divadla (bylo to velmi těsné hlasování). A kulturní veřejnosti v Plzni vesměs bylo jasné, že nové divadlo by se mělo v roce 2015 naplnit obsahem už trochu jiným, než byl ten, který se v Plzni inscenoval asi tak od roku 2005, že to chce nové lidi, novou energii, jiný divadelní názor. To byla situace, v níž byl Jan Burian osloven divadelními odborníky, aby vypracoval koncepci nového fungování Národního divadla se Státní operou.

Když už ale mluvím o té Plzni, musí se Janu Burianovi přiznat, že pod jeho záštitou tam probíhalo několik velice progresivních sezón v opeře, vedené Petrem Kofroněm, a že nebylo úplně snadné novou operní koncepci obhájit. Dnes už zní neuvěřitelně, že nevoli vzbuzovalo i to, že se opery jako Lucia di Lammermoor nebo Carmen hrají v originálním jazyce, docenti Západočeské univerzity psali posměšné fejetony, v nichž zaznívalo i to, že na své plzeňské scéně nechceme cizince.

Tyhle pře skončily odchodem Petra Kofroně a po něm se šéfem opery stal primárius orchestru a všechno si zase krásně sedlo zpátky. O jazyce originálu se přestalo mluvit, protože se to tak začalo dělat prostě všude, ostatně titulkovací zařízení se hodí i v české opeře, vždyť zpěvákům není mnohdy rozumět.

Jan Burian po těch letech v Plzni získal maximální kvalifikace pro řízení něčeho takového, jako je Národní divadlo, udělal zkušenost s orchestry i sbory, ví, co to je hrát ve více budovách, mít dílny a sklady a několikero předplatné, rozumí rozpočtu a ví, co jsou náklady na inscenaci a odpovídající honorář. Situace v Plzni byla dobrých dvanáct let stabilní — a podívejme se třeba do Brna, jak to vypadalo tam!

Nutno ale říci, že ten principálsko-manažerský tanec mezi vejci během několika volebních období několika politických garnitur způsobil, že celkový duch plzeňského divadla se sunul spíše po dráze přízně představitelů města a tradičních abonentů než po linii progresivní divadelní výpovědi (s výjimkou té operní epizody). Že neustálý ohled na politickou přízeň a pohodu s vlivnými lidmi ve městě to divadlo zkazil, vyřadil z kritické umělecké diskuse a usadil do měkkého polštáře maloměšťákovy přízně. Dobře se mělo divadlo jako instituce, mnohem hůř se vedlo divadelnímu umění.

Teď to možná vypadá, že chci říci, že takto by to za pár let vypadalo pod vedením Jana Buriana i s Národním divadlem, ale to si nemyslím. Domnívám se, že komise odborníků vybrala do funkce ředitele Jana Buriana proto, že je zárukou stabilizace a nadějí na dobrou organizaci složité instituce, přičemž jednotlivé její umělecké složky můžou poměrného klidu využít právě k péči o divadelní umění, nejsou do nich obsazeni žádní konformisté.

Takhle do toho nejspíš šel Petr Kofroň na místo šéfa opery a s tím, řekla bych, Michal Dočekal setrval na místě šéfa činohry. Pokud ovšem věc vypadá tak, že Národní divadlo bude nadále řízeno politickými vrtochy a osobním vkusem nebo přízní momentálně mocných politiků, nemá smysl nést rizika a těžkosti šéfování — divadelní umění se dá dělat i mimo Národní divadlo.

Slova ministra kultury Balvína a předsedy vlády Rusnoka o tom, že znovupovoláním Jana Buriana do funkce ustoupili nátlaku kulturní fronty, jsou nehorázná. Na odpor se postavili členové souboru ND, kteří měli před sebou opět vidinu prozatímního vedení s pouze udržovací koncepcí. Protestovali proti tomu, aby se takové manévry vedly před začátkem nové sezóny. A mimo jiné, řekla bych, chtěli dát najevo i to, že nechtějí přijmout normalizační praktiky, které, jak všude kolem nás pozorujeme, už leckde vládnou. Že nebudou služebníky politických garnitur.

Jen je škoda, že to udělali jenom ti, kteří jako populární hvězdy nic neriskují, aby gesto bylo úplně přesvědčivé, mělo jich být víc. Jenže Jan Burian není žádný miláček české kulturní scény, je to jen zdatný profesionál, mnohem odborně kvalitnější než většina politiků, na vedení Národního divadla se řádně připravil a měl právo začít pracovat.

Národní kulturní instituce by neměly podléhat ministerstvu kultury, to se ukazuje čím dál zřetelněji. To bylo řadu posledních let ministerstvem bezkoncepčnosti (přitom těch kvalitních koncepcí, vypracovaných expertními týmy, na něž se ministři a jejich političtí podporovatelé ani nepodívali!) a ani do budoucna to nevypadá o mnoho lépe.

Národní kulturní instituce by měly být na politice nezávislé, veřejnoprávní, řízené radami, do nichž, jak známe z rozhlasu a televize, se politikové také prodírají, které však navzdory tomu jsou orgánem kolektivním a pluralitním. Doufám, že Rusnokova vláda důvěru nedostane a že budou přece jenom předčasné volby. Tohle přece nejde.