Národní divadlo
Alena ZemančíkováOdvolání a opětovné jmenování Jana Buriana ředitelem Národního divadla je jen dalším dokladem toho, že národní kulturní instituce by neměly podléhat ministerstvu kultury, měly by být na politice nezávislé, veřejnoprávní, řízené radami.
Na případu odvolání, byť jednodenního, nově jmenovaného ředitele Národního divadla Jana Buriana vyšlo najevo, jak jsou naše kulturní instituce nebezpečně závislé na politice. To se můžeme stále ohánět svobodou, jakou jsme za bolševika neměli, ale nakonec se vždy ukáže, že politikové si do kulturních institucí dosadí toho, kdo si s nimi vyběhá a na klikách vyleští dobré vztahy — a klidně, bez uzardění odvolají toho, kdo jim překáží. Třeba jen tím, že zabírá místo, které oni chtějí pro někoho svého.
Zažila jsem to už v 90. letech v Chebu, kdy v polovině září, na začátku nové sezóny, kvůli rozpočtu přetaženému o, prosím, celých 300 000 (zákonně zdůvodněných povinným tabulkovým navýšením mezd nebo nevím už čeho), odvolal chebský starosta ředitele divadla. Ten odvolaný byl jednou z hlavních tváří listopadové revoluce, zkušený divadelník, slušný režisér a svému divadlu zcela oddaný profesionál. S různými, samozřejmě, osobními chybami a komediantskými vlastnostmi, které se pánům na radnici nelíbily.
Tehdy si tam ve výběrovém řízení dosadili nýmanda bez vzdělání a bez vlastností, který tam vydržel v pohodě a nicnedělání víc než deset let. Krásný příklad normalizace. Mimochodem, na tomhle dosazení se jako člen konkurzní komise podílel i tehdejší ředitel plzeňského divadla a předseda Asociace profesionálních divadel Jan Burian, budiž mu odpuštěno, že mu tenkrát politická objednávka byla bližší než divadelní kumšt.
V Plzni se Jan Burian vycvičil v neuvěřitelné dovednosti najít s místními politiky shodu a ochránit tak divadlo před otřesy a vnucenými změnami. Mělo to pochopitelně i své stinné stránky — poměry v plzeňském divadle byly mnoho let až příliš stojaté, dramaturgie měšťansky účelová, inscenace nevzrušivé, publikum ukolébáváno přibližným psychologickým realismem. Někdy mi připadalo, že v inscenacích Jana Buriana (když režíroval) jsou herci na jevišti spíš účelně zorganizováni než vedeni k interpretaci postavy a hry — ale někdy člověk musel přiznat, že ta účelná zorganizovanost je možná právě režijní interpretací.
Informace o zadání Jana Buriana udělat z ND akciovou společnost (této privatizaci chtěl údajně Balvín odvoláním Buriana zabránit) viz
http://www.blisty.cz/art/69528.html
Revoluce - tentokráte konzervativní - požírá svá pacholátka ....... tak jak bývá zvykem.
O žádnou privatizaci ND nejde, spíš jde o jeho nezávislost.
(Tedy samozřejmě kromě toho, že proběhlo rychleji.. :-)
k odvolání ředitele Českých drah se nevyjadřuji, protože se v problematice nevyznám, vlakem pouze jezdím, organizace železničního provozu ani kontroly jeho hospodaření se neúčastním ani amatérsky. Takže o tom nepíšu.
Naopak divadlo je můj obor, profese, zájem, povolání. Domnívám se, že mu poněkud rozumím, snad včetně jeho organizace jeho místa v kultuře civilizovaného národa. Proto jsem chtěla čtemnářům Referenda přiblížit osobu i pohmutky Jana Buriana a komise, jíž byl na místo ředitele ND doporučen. Mezitím vyšlo v denním tsku i na internetu mnoho dalších článků, některé rozumné, některé - například ten od Štěpána Kotrby v Britských listech - dost nehorázné. Zaznmaneala jsem i násilnická provolání, že teď už nám umělci do správy věcí veřejných mluvit nebudou. Jsem z toho otřesena - co už by měli umělci dělat a co dělali třeba v osmašedesátém? Takže odpovídám: odvolání ředitele Českých drah je jiné, protože jinak jsou zřízeny České dráhy jako instituce. Jestli lepší nebo horší, to nevím, protože do toho nevidím, tak se k tomu nevyjadřuji. Každopádně si myslím, že ministr vlády, která ještě neprošla hlasováním o důvěře, nemá odvolávat nikoho, protože k tomu nemá platné pověření.
A ještě reakce na pana Petraska: Michal Dočekal normálně absolvoval reži na DAMU, pak řadu let působil v pražském Divadle Komedie jako režisér a umělecký šéf a na základě výběrového řízení se stal šéfem činohry Národního divadla. Přiznala bych mu právo během dvaceti let smýšlet o otázkách politiky i umění poněkud jinak, od doby jeho působení v Divadle Komedie se jistě poněkud proměnil i jeho režijní rukopis a dramaturgické akcenty, proč ne názor třeba na Václava Klause? CHtěla bych připomenout, že Michal Dočekal patřil ke studentům, kteří na DAMU "dělali revoluci" v roce 1989, což jim způsobilo pocit vítězů, s nímž se museli během další životní praxe porovnat ( třeba takový studentský vůdce, tehdy herec a pak senátor Martin Mejstřík naprosto vyhořel). Když v tomto deníku celkem bez problémů odpouštíme umělcům jejich členství v KSČ v 50. letech i za normalizace, dopřejme i lidem Listopadu 89 právo na životní zkušenost a změnu postoje. Na rozdíl od mnohých tehdejších revolucionářů Michal dočekal poctivě a se solidními uměleckými výsledky pracoval pro české divadlo.
A vyjadřuji politování nad tím, se stal obětí úskalí neoliberální pravicové politiky, které mu v počátcích jeho kariéry zůstaly utajeny.
Reagoval jsem tedy (asi příliš zkratkovitě) na myšlenku z perexu Vašeho článku.
Jinými slovy, zdá se, že i kolektivní orgán (tedy Dozorčí rada ČD) může jednat rychle. Dokonce rychleji než samotný ministr. (Nabízí se snad otázka, zda by kolektivní orgán byl schopen své rozhodnutí stejně rychle i odvolat.)
Ačkoli to nevypovídá o legitimitě aktu (domnívám se, že ta se odvíjí od jiných proměnných, než od počtu rozhodujících osob), považuji takovou ukázku optimalizace vůči času za hodnou dalšího zkoumání.
Jsem přesvědčen, že bez porozumění těm organizačním záležitostem nelze provést nastavení (Vámi požadovaným) směrem k větší nezávislosti na aktuální situaci ve vládě.