Jaká kulturní politika?

Alena Zemančíková

Co si o živém umění a kulturní politice myslí Lubomír Zaorálek, Pavel Bělobrádek, Matěj Stropnický? A co Alena Zemančíková? Třeba tohle: Umění a šířeji kultura jsou jazykem, kterým společnost o sobě hovoří.

Na debatě se zástupci opozičních stran o kulturní politice státu se moderátorka Milena Bartlová zeptala do publika, jak bychom argumentovali, kdybychom byli politiky tázáni, proč se má nezávislá kultura (živé umění) podporovat ze státních prostředků. Pokusím se odpovědět. Ale napřed o těch politicích:

Dostavili se Lubomír Zaorálek za ČSSD, Pavel Bělobrádek, předseda KDU-ČSL, a Matěj Stropnický za Stranu zelených. Zástupce KSČM se nakonec nedostavil, ačkoliv byl naléhavě zván a jeho pozvání se stalo i předmětem odporu některých potenciálních návštěvníků. Lubomír Zaorálek mluvil chytře, vzletně, o smyslu živého umění nezapochyboval ani náznakem, dokonce se vyjádřil, že s živým uměním kultura společnosti stojí a padá, bez něj že bychom kulturně zahynuli.

Jeho vystoupení bylo věrohodné, mělo vlastně jen tu chybu, že on osobně na místo ministra kultury neaspiruje a že s těmito svými názory nedokázal ani v minulosti přesvědčit vedení ČSSD o tom, že Vítězslav Jandák není správnou osobností na místo ministra kultury, protože svým politickým působením hodnoty živého umění nereprezentuje, a že by sociální demokracie měla mít svoji kulturní politiku formulovanou nikoli na konci, ale téměř na začátku svého politického programu. Lubomír Zaorálek ostatně vyjádřil pochybnost o tom, zda se o zájmy kultury dokážou postarat umělci v politických funkcích, týká se to tedy i herce Vítězslava Jandáka.

Pavel Bělobrádek se vyjadřoval z pozice českého venkova, jehož živé umění (podle většiny jeho výroků) vzniká zejména na základních uměleckých školách. Zaujalo mě, že předseda KDU ČSL, který žije v Náchodě, nemluvil o jedinečném kulturním fenoménu Jiráskova Hronova, který už dvacet let není konzervativní přehlídkou ochotnických inscenací, ale živou tvůrčí dílnou amatérského divadelnictví, kde se představují dramatici, herci, režiséři, osobnostní a kolektivní autorské postupy, témata, nové formy, kde se diskutuje, teoretizuje i prakticky v seminářích tvoří.

V současné době probíhá i jakýsi „spor o Jiráskův Hronov“, v němž dosti silně zní hlas, volající po navrácení festivalu „klasickému činohernímu divadlu“, jež však je v současném evropském divadle obtížné definovat a i kdyby se definice podařila, neuspokojilo by to ty, kteří prostě chtějí v Hronově klid v ulicích a na jevišti srozumitelné vyzkoušené postupy. Předseda KDU ČSL tedy prokazatelně o živém umění neví, ani když se odehrává 10 kilometrů od jeho bydliště se státní, krajskou i místní podporou, jeho vystoupení mi proto příliš kompetentní nepřipadalo.

Matěj Stropnický, který v kulturním prostředí vyrostl a je mu samozřejmostí, se uchýlil ve svých výstupech k příkladům toho, jak pracuje sám jako místostarosta Prahy 3. Budil tak dojem, že za živé umění považuje pouze umění co možná nekonvenční, na příkladu kina Aero ukazoval, jak je jako zástupce městské části nakloněn dotovat — cituji po smyslu — „uvádění filmů, které z kin diváky vyhánějí, nikoli těch, které je přitahují“. Což je postoj stranící příliš úzké skupině obyvatel, s níž by v rámci celostátní kulturní politiky neměl šanci uspět.

Stejně jako u Pavla Bělobrádka i u Matěje Stropnického mi chyběla obecnější rovina uvažování o kulturní politice státu, která musí počítat se všemi podobami tvůrčích aktivit v centru, na periférii i v regionech, ve složkách kreativních, ale i v těch organizačních a reflektujících. Také jsem postrádala jasné sdělení, zda kulturní politika strany má zavazující vliv na činnost a postoje krajských hejtmanů a jejich rad za tu stranu zvolených; že tedy může být vodítkem pro voliče i v krajských volbách.

A nyní k otázce Mileny Bartlové:

Umění a šířeji kultura jsou jazykem, kterým společnost o sobě hovoří. Ten, jako každý živý jazyk, se vyvíjí, proměňuje a obohacuje, a v této větě jsou zahrnuty i procesy opačné, tedy může i strnout, jednotvárnět a chudnout. O všem, co se ve společnosti děje, jak smýšlí, čeho si cení, čím se baví a co uctívá, vypovídá kultura. Je proto nesmyslné a doslova hloupé hovořit o ní jako o něčem zbytném, kulturní dluh způsobuje zanedbání, zpustnutí a vysídlení nejdůležitějších oblastí lidského života.

Část kulturních, zejména uměleckých aktivit se do institucí nevejde. Nejsou schopny plánování, vznikají z náhlé potřeby a inspirace, jejich tvůrci jsou tak či onak nepraktičtí a samozřejmě jsou některé ty aktivity naprosto menšinové. Každá slušná společnost má v rámci svých struktur nástroje a lidi, kteří dovedou tyto nečekané kreativní projevy podchytit a podpořit. Měla je i za socialismu, kde tuto — často opoziční až subverzivní — kulturu dokázaly podržet veřejné kulturní domy, střediska a závodní kluby, případně studia existujících divadel a galerií. Nejhůř na tom byla literatura a kulturní publicistika, jejichž samizdatová vydání měla malý okruh většinou už dopředu mezi sebou informovaných čtenářů a veřejné edice prostě podléhaly cenzuře. Hledat způsoby, jak neoficiální kulturu podpořit, bylo pro řadu kulturních pracovníků riskantní, byl to ale současně i tvůrčí úkol, dobrodružství a věc cti.

Na druhou stranu, pokud si vzpomínám, toto spojení mezi nezávislými tvůrci a kulturními pracovníky vyvolávalo i pocit odpovědnosti na obou stranách. A nemyslím tím autocenzuru, ale odpovědnost za výsledek, za kvalitu provedení, za sdělení. K tomu patří i vztah k publiku.

Vztah umění a publika je v poslední době u nás značně porušen. V nedávné debatě Lidových novin o soudobé opeře řekl skladatel Petr Kofroň, že české publikum se liší od publika v jiných, srovnatelných zemích tím, že jinde jsou lidé zvědavi na to, co neznají, u nás jen na to, co znají. Vlivem reklamy, televize a nadbytku informací upadá schopnost vnímat ve více významových plánech a přijímat umělecké dílo jako svébytný svět, k jehož pochopení, porozumění a nakonec i potěšení z něj člověk rovněž potřebuje zapojit tvůrčí aktivitu. Trochu vzdělání, nějaké informace a otevřenou mysl. Hodnoty jako vzdělání a informace poskytují média, na vyšší úrovni kulturní časopisy. Kritika a diskuse o umění jsou pro pěstování vztahu umění a publika nezbytností. Proto je nutné, aby je podporoval stát, vztah obce ke kultuře je totiž státotvorná záležitost.

Politikové (zejména pan Bělobrádek) na oné schůzce několikrát použili slova „žebrat“ v souvislosti s žádostmi o dotace a granty. Dosvědčují tím deformaci jazyka a posun ve významu slov. Žebrák je přece někdo, kdo si na živobytí nemůže (nebo nechce) vydělat prací a dožaduje se milosrdenství jen pro samu svou existenci. Nic takového ale představitelé nezávislých uměleckých aktivit nedělají. Ti naopak pracovat chtějí, ještě mnohem víc než dosud, jen žádají, aby jejich práce byla státem respektována a finančně podpořena.

Pak bych ještě řekla, že když si zdevastujeme kulturní prostředí, žádná evropská ani světová dotace nám nepomůže s jeho rekultivací, protože to je výsostně naše věc.

Kdyby tyhle moje argumenty jako zástupkyně kulturních pracovníků na politiky nezapůsobily, řekla bych jim, že umělci mají moc, o které jim se ani nezdá, že když si nás postaví proti sobě, obrátíme proti nim veřejnost. A pak bych odešla středem jednací místnosti a teprve venku si pomyslela, že kulturní obec je ovšem stejně rozklížená, frustrovaná, nesolidární a nezodpovědná jako kterýkoli jiný segment společnosti ba společnost jako celek, a že jenom doufám, že se to už brzy změní.

    Diskuse (37 příspěvků)
    PL
    Petr Litschmann
    February 25, 2013 v 17.55
    Škoda, že tam tranzit.cz a spol. nedostali zástupce i jiných stran, takové severní Čechy mají kulturních témat na sdílení ☟☟☟
    http://www.youtube.com/watch?v=eT7jME1U13U
    Martin Šimsa, filosof
    February 25, 2013 v 21.53
    Třeba
    se jednou dočkáme toho, že ministryní kultury bude někdo takový jako Alena Zemančíková. Od Pavla Dostála se už vystřídalo dost špatných ministrů na to, aby po čase mohl opět přijít nějaký slušný ministr. Třeba si bude chtít také sociální demokracie vylepšit pověst za V.Jandáka.
    Jakub Vaníček, redaktor
    February 25, 2013 v 22.7
    Když se tak pročítám nejrůznějšími články, nepublikovanými na stránkách DR a v dotovaných periodikách, a k nim příslušnými diskusemi, dost vážně pochybuju o tom, že umělci dokážou postavit lidi proti vládě. To možné není, lidem je umění a dotace v lepším případě ukradené, v horším by ho nejradši zrušili a umělce poslali někam na stavbu.
    Není náhodou takové kolektivní odmítnutí umění a jeho tvůrců jasným předznamenáním stavu, kdy roztříštěná umělecká obec svádí pouze boje za záchranu sebe samé a kdy ji už nezbývají síly k žádným jiným akcím (včetně onoho obracení lidu proti vládě)?
    Roman Kanda
    February 25, 2013 v 22.20
    Jakube, problém je v tom, že vznikla iluze relativně jednotné "kulturní fronty", podporující "Karla na Hrad". Zkrátka lidé jako Hřebejk, Svěrák, Vaculík atd., prokázali živému umění medvědí službu. A teď už se všichni tvůrci strkají do jednoho pytle.

    Takže umělecká obec je reálně roztříštěná, ovšem virtuálně jakoby jednotná. A to je neštěstí. Jediné, co se dá udělat, je poukazovat různými prostředky na to, jak se věci ve skutečnosti mají.

    Jinak je otázka, jak by měli umělci postavit lidi proti vládě. Té poznámce úplně nerozumím, asi by bylo potřeba, kdybys to malinko rozvedl...
    Jakub Vaníček, redaktor
    February 25, 2013 v 22.34
    Narážím na poslední odstavec textu AZ, třebaže je míněn ironicky - tam se píše o tom, že si politici zahrávají, když umělce ignorují..
    K té iluzi: vím, že tady vznikla iluze, už se o tom diskutovalo i pod jinými, zde publikovanými články. Jenže když tedy půjdeme mezi onu "veřejnost" a budeme se jí ptát, rychle pochopíme, že to není žádná iluze, nýbrž veřejné vědomí. Celý problém se převedl na velmi jednoduchou rovinu: proč bychom MY měli platit z daní něco, co slouží jen JIM. Primitivní, ale funkční - a teď babo raď, jak veřejnosti vysvětlit, že se ve svém názoru unáhlila.
    Myslím, že k takovému vyjasnění nejspíš nedojde. Prostě tady budou umělci, kteří lobbují a demonstrují za své zájmy, přitom tvrdí, že jim jde o kulturu celé společnosti - a na druhé straně bude stát lid, jemuž je tato kultura zcela ukradená, protože jí asi nerozumí; a umělci v jeho očích zůstanou jen soukromou zájmovou sférou. A v takových podmínkách budeme trčet jak v hlubokém blátě.
    PL
    Petr Litschmann
    February 25, 2013 v 22.53
    Ad Jakub Vaníček
    Otázkou nedořešenou taky zůstává, proč by lidem měla být zrovna "tato kultura zcela ukradená"?
    Za a), b), c): neznají, nerozumí, není o nich... (je to vzájemné?)
    PL
    Petr Litschmann
    February 25, 2013 v 22.57
    + Burcovat elitním uměním lid dnes asi nebude snadný...
    http://www.youtube.com/watch?v=LSeH5e5hwNw
    (nejen k poslednímu odst.)
    Jakub Vaníček, redaktor
    February 25, 2013 v 23.9
    Ano, tím spojením "elitní umění" je vyřčeno mnohé. Jelikož jsem přesídlil z města na venkov, viděl bych zde určitou spojitost. Elitní umění je uměním velkoměsta - pak není dlouho nic, uprostřed umění maloměsta a na chvostu umění vesnice. Tyhle tři vrstvy jsou nekompatibilní, nerozumí si, možná se i navzájem vysmívají, anebo, což je asi nejhorší, vzájemně se ignorují. Protestující skupina podle mého zastupuje jen to velkoměsto. Jak kdesi podotkl Honza Bělíček, jeden ze zakladatelů petice Zachraňte kulturu 2013, můžou zástupci umělecké obce, sjednocené pod egidou společného boje o dotace, pomocí jakýchsi pák v Senátu působit i politicky. Tomu se na vsi lidé pochopitelně smějí, zároveň je to ale nutí k ještě hlubšímu opovržení - jimi, těmi proradnými, kteří málem nechali zvolit Karla prezidentem. Takže nejspíš opravdu platí: a) neznají, b) nerozumí, c) není o nich.
    Martin Ševčík, Přisluhovač globálního kapitalismu 2
    February 26, 2013 v 9.20
    Hotové, vyřízené
    Mám takový hodně pesimistický pocit, že v ČR jako takové už je vymalováno. Nebýt tato republika obklopená ještě relativně fungující evropou, tak si jdu už asi kopat zemljanku někam co nejdál od davu. Protože bez toho okolí by se podle mě sesypala ČR do Jochovského totáče na ten šup.

    To jak teď vrůstá ten odpor mladých proti KSČM a potažmo celé levici, to není žádná sranda.

    Zdánlivě odbíhám od tématu, ale podle mě jen zdánlivě, to všechno souvisí. Jak píše pan Vaníček, popř. pan Litschmann - nerozumí, neznají není o nich. To je oč tu běží. Teda převážně to nerozumí neznají a dodal bych až křečovitě odmítají vše mimo jejich NORMÁLNÍ svět. Bavím se tu o tom lidu. Ono by to "živé" umění i bylo o nich, ale oni to nechtějí vidět, kdyby to už náhodou pochopili. Nikdo nic nečte, krom blesku, nikdo nic nezná - o historii, o politice o ničem, všichni jen v těch svých světech a večer k televizi Nova. No dnes možná lepší bulvární Nova než propaganda z ČT, kterou by mohl Goebels závidět.

    Dočetl jsem nedávno Huxleyho Konec civilzace. Ta naše distopie má sice jinou podobu, co se toho zabezpečení a pohodlí lidí týká, ale to znormalizování, to uzamknutí lidí v mantinelech, to je prostě šílené. Když jsem to četl, tu knihu, bylo mi do breku.

    Pro koho tady chcete dělat živé umění. Lidi pod 40let u nás většinově nejsou schopní ničemu řekněme kulturně-společenskému, ale i ekonomisckému a histroickému vůbec porozumět. Je to jako když se oddaluje propadení nějakého žáka z matematiky a posouvá se dál a dál a toleruje se čtyřka až v osmé třídě dojde trpělivost a pohrozí se pětkou, potom se najme doučovatel a má učit toho žáka na pololetní písemku osmé třídy. Kde má doučovatel začít, když žák neumí ani lineární rovnici (trojčlenku) z páté třídy.

    Tak asi tak bych popsal naši společnost - postreálsocialistickou.

    Jediné co ty lidi tehdy , zajímalo bylo honem na stánky, videokazety, Bibione, Jeany, Dallas, Pergnerová. Celá generace je v tom vyrostlá, v tom Huxleyovi. Z prominutím - úplně bez mozku. Jsou to jen instrumenty.

    Je mi hnusně ze sebe samého, za to povýšenectví, ale moje pocity oscilují mezi pocity čapkova Alqiusta v souvislosti s mým povoláním a s pocity Bernarda Marxe, jako toho nenormálního vyděděnce.
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    February 26, 2013 v 10.47
    Philip Roth osvětluje radikální levicový postoj k umění následujícně
    .......lidské utrpení ideologové zevšeobecňují, umělci jej jemně tříbí. V takové polaritě postojů spočívá příčina vzájemného nepřátelství, jemuž se vystavit znamená pro umělce boj o zachování jedinečného uprostřed zjednodušujícího a zevšeobecňujícího světa. K ospravedlňování společenského systému není zapotřebí umění. Něco takového se umělce netýká. Samozřejmě existují rozdíly mezi společenskými systémy. Je zřejmé, že jeden systém je lepší a možná o mnoho lepší než jiný, ale umělec vnímá vždy jeho stálou nedokonalost. Umělec není ničí zaměstnanec, nevěří v nic. Je někým, kdo se zaobírá světem a událostmi zcela jiným způsobem. Politik předkládá víru v řešení, které by mělo změnit svět, ale umělec předkládá produkt, pro nějž není na světě místa. Neskýtá žádný užitek. Opravdový umělec předkládá světu to, co ještě nebylo. Když Bůh stvořil v sedmi dnech všehomír – ptactvo, vodstvo, člověčenstvo.... , nevzal si na umění ani pár minut času. „Budiž umění, které někteří budou milovat! a někteří..................ne, to neřekl!
    + Další komentáře