Debata nad článkem Romana Sikory, který polemizuje s Martinem Putnou, vynesla na povrch otázku estetiky politiky. Nebo lépe politika. Můžeme ji shodit ze stolu jako něco nepodstatného, ale v případě prezidenta bychom udělali velkou chybu. Formálně reprezentativní politická figura esteticky působí. Jak, to je nikoli nepodstatnou součástí jeho politického vlivu.

Protože v době absolutního vlivu médií lid dělá to, co se mu říká (včetně toho, jakým tónem a jak se při tom vypadá) a stanovuje si preference podle mediálního vzoru (takže je důležité, jestli prezident podporuje divadlo nebo fotbal). Ale nejde jen o estetiku vlastní image, jde ( mi) zejména o to, jaký vztah má prezidetský kandidát ke kultuře. Protože jedině kultura tady po nás zbyde, kulturní odpovědnost vůči budoucím generacím je mnohem důležitější, než odpovědnost vyrovnaného rozpočtu.

Když se podíváme na prezidenta jako na kreativní dílo, vidíme zřetelný postoj a zadání. A mnohdy i to, že politik, vstupující v polemice s předchůdcem do boje o jeho pozici, se vědomě stylizuje do opaku.

Prezident Václav Havel byl člověk vybroušených vyjádření (esetetika mluvního projevu), výroků téměř prostých floskulí, jen jemně nekonvenčně ozvláštněných drobnou řečovou vadou. Jeho tón i způsob řeči byl neagresivní, uvážlivý, a k celkovému obrazu jeho zacházení se slovy a řečí patří i to, že s někým prostě nemluvil — třeba s komunisty. Jeho zdvořilá korektnost mohla lidem, kteří k němu nechovali sympatie, připadat afektovaná. Jeho vystupování (o zevnějšek se starají vizážisté a garderobiéři, ale svoji řeč si politik musí ohlídat sám) mělo vysokou estetickou úroveň, k níž patřila i schopnost přirozené komunikace s odlišnými kulturními i sociálními skupinami.K tomu je potřeba nadání a Václav Havel bezpochyby talentovaný byl.

Estetika vystupování Václava Klause byla s Václavem Havlem v kontrastu: intelektuálskou neohrabanost nahradil sportovním šviháctvím, tón hlasu i při nejpřívětivějších promluvách zněl o interval výš (a v rozčilení ještě vylétal vzhůru), v diskusi komentoval výroky svého protivníka nesouhasnou mimikou a gesty, ale hlavně — zamořil veřejný jazyk floskulemi. Václav Klaus měl i potřebu se vyjadřovat k oblékání a jeho sociální symbolice. Čas od času připomínal, že sám sebe považuje za intelektuála, estetikou svého vystupování však dával najevo, že je intelektuálem mnohem dokonalejším než Václav Havel a jemu podobní, protože do celku své osobnosti zahrnuje dle antického vzoru i trénovanost a sportovní figuru. Byl amúzický a podobnými lidmi se také obklopoval.