Dilema českého a moravského voliče má trojí řešení: buď volit jednoho, nebo druhého — nebo nejít k volbám. Při tom se musí mnozí rozhodnout s jistou nevolí (volí menší zlo) — avšak nejít k volbám, aby to oslabilo mandát prezidenta, to by mělo význam pouze v případě, že by k bojkotu voleb vyzvala některá z velkých stran, třeba KSČM. To se ale asi nestane, a bude třeba volit.

Když už tedy volit jako by musíme, nepřehlížejme způsob předvolebního „vytváření image kandidátů“. Zemana bereme jako starého známého: je to pořád on. Kdyby byla politika řemeslo, byl by dobrý řemeslník. Dokonce výborný. Svým vystupováním podtrhuje, že zvládnutí řemesla považuje za to podstatné.

Schwarzenberga mnozí berou pro jeho žoviálnost a zdánlivou lidovost také jako starého známého — ale zapomínají, že je to pořád on, ten samý Schwarzenberg, který od Topolánkovy a Čunkovy vlády do Nečasovy přítomnosti vysedává ve vládě, aniž by proti ní zvedl hlas — a zároveň aniž by byl s ní nějak ztotožňován. Dalo by se dokonce o něm říct, že nikdy není tím, kým vlastně je, ba ani tím, za koho se vydává. Není ani námořním admirálem, ani pankáčem. Neberme však jeho obraz na poutačích jako klamavou reklamu, ale jako příznak a zrcadlo doby — a tím také nás, voličů: nehledáme argumenty, neoceňujeme smysluplnou řeč kandidáta, ale jeho vizáž, „image“, za níž nic nestojí, ale bez níž to nejde.

„Image“ znamená obraz či zobrazení, podobu, ale také zrcadlo, představu nebo modlu. Na něčem takovém sotva lze zakládat politiku, protože politika roste z názoru, myšlenky — nikoli z líbivých obrazů, které (populisticky) popouštějí uzdu obrazotvornosti a tajných přání „lidu“. Jsou jen prázdnou výzdobou, za níž nic není ani se nic neskrývá. „Prázdná image“ vyprazdňuje politiku a akceptuje nonsens: lidový strýček i aristokrat mezinárodního věhlasu, obdiv semele všechno; má „určité kouzlo osobnosti“, a když zabafá z dýmky, vypadá, že chce něco říct — ale když pak má něco říct, zabafá z dýmky. Dává to kampani „image“, ne obsah.

Tak se dělá česká politika — a proto nevíme, čeho se od ní nadějeme, co od ní očekávat, nebo co od ní můžeme, nedejbože, chtít. Ztrácí důvěryhodnost, už dlouho. A teď, když podepsala amnestii tunelářů, začíná být odporná. Ale jako by zároveň byla „lidu blízká“; je to klamný efekt internetu, kde je každý účastník pánem, sice sám za sebe, ale s druhými naroveň! Není to oficiální, ale zdá se to být naprosto demokratické: je to demokratický underground. Schwarzenberg ho již využil, Zeman se snad chystá. Možná oba objeví nové dimenze internetového undergroundu. Heslem se stane: Underground na Hrad!

Jak by ne, když má tak obrovskou sílu a obrovské možnosti, které si nezadají se silou a možnostmi médií. Dokazuje to úspěch Tomáše Kluse, který dokáže naplnit Lucernu i prodat nejvíc nosičů, aniž by potřeboval reklamu: stačí mu komunikace přes internet, aby se stal Zlatým slavíkem. Přesto jeho největší hit v rádiu (s výjimkou snad jednoho privátního) neuslyšíš. Asi proto, že se v něm zpívá: „Za co, panebože, za co, trestáš tenhle prostý lid!“ Autocenzura tomu brání — a možná je tomu tak dobře, protože kdyby to hráli častěji, mohl by se mizející respekt k politice, ba odpor k politice změnit v pohrdání politikou, v němž je potřebný nadhled, umožňující vidět její směšnost.

Možná je proto dobře, že ten Klusův šlágr není protěžován, ba že je dokonce ignorován veřejnoprávními médii. Tomáš Klus sice vystihuje, co si myslí český volič, asi napříč politickým spektrem. Avšak co kdyby se píseň opakující zoufalé „Za co, panebože, za co trestáš tenhle prostý lid?“ stala živelně, nekontrolovaně neoficiální národní hymnou? — To by bylo příliš! Stačí, když je jen reakcí na Škroupovu otázku, kde že je ten domov můj? Píseň napovídá, že je tady. Je tady stejně nevyhnutelně jako i otázka: „Za co, panebože, za co?“