Když byla generace, která je teď na odchodu, mladá a vstupovala do světa práce, věřila, že můžeme poručit „větru, dešti“, že příroda je ovladatelný otrok, ze kterého lze vyždímat nekonečné bohatství. Brát na ni ohled ? To se nenosilo. Mrtvou i živou přírodu jsme „přetvářeli“ k obrazu svému: Narovnávala se koryta řek, těžily se nerosty, kde jen byly, rychle se rozvíjející průmysl bez omezení zamořoval vzduch a otravoval lesy i živočichy, skládky dýmaly za vesnicemi a městy, jedovaté splašky hubily život v potocích a řekách.

Taky si pamatuji na heslo „přestaneme orat, budeme jen sít“. Výzkumný ústav na jižní Moravě skutečně zavedl „úspornou“ metodu bez orání s obrovskými dávkami chemických hnojiv a nějakou dobu tak obilniny dokázaly růst. Než se půda chemikáliemi otrávila a ztratila plodnost...

A zvířata? Ta  se „zproduktivňovala“ jak geneticky, tak i způsobem chovu. Člověk je využíval hospodářsky ve chlévech i venku v modifikované přírodě. Neměla a nemají dodnes šanci. Mrzačila se, jejich životy byly mukou a zkracovaly se ve jménu maximální produkce a produktivity na minimum. S živými, cítícími podílníky na pohostinné Zemi jsme zacházeli jako s věcmi a činíme tak dodnes. Mění se na tom žalostně málo.

My, lidé, se enormně množíme. Už je nás přes sedm miliard. V „nejkulturnějších“ částech zeměkoule je sice porodnost menší, existuje tam však obrovská spotřeba včetně přetváření přírody na betonové a kamenné stavby pro auta, administrativu, obchod, apod., ve kterých se živé bytosti ztrácejí jako v  odcizeném nepřátelském prostředí.

Vedle luxusního přepychu se  prohlubuje i bída mnohých, kteří neuspěli v soutěži o majetek a moc. Je vůbec možno tímto směrem pokračovat? Kultura (civilizace), kterou člověk na cestě své emancipace od závislosti na přírodě vyvinul, se od doby industriální revoluce stupňovaně obrací proti přírodě jako ničitel a nepřítel. Kam až to půjde? Nejsme už na hraně sebezničení? Je vůbec nějaké východisko?

Na tuhle základní otázku bytí a nebytí odpovídá profesor Masarykovy univerzity v Brně Josef Šmajs ve svých knihách, jako je třeba Ohrožená kultura či Filosofie — obrat k Zemi, článcích v Literárních novinách i jinde a na svých přednáškách. Tvrdí, že člověk v souladu se svým genetickým vybavením je schopen, a musí, chce li jako druh žít dál, vědomě změnit svůj vztah k přírodě.

Nynější protipřírodní kulturu se musí pokusit biofilně přestavět.Vztah kultury jako kořistníka slepě stupňujícího své potřeby, ničícího životní prostředí ostatním druhům a v důsledku i sobě, musí změnit ve vztah pokorné, vděčné spolupráce s přírodou. Již dnes musí kultura přírodě důstojně ustupovat. Brát si jen tolik, kolik skutečně potřebuje, a to je vlastně málo.

Lidé mohou nacházet své štěstí v radostné spolupráci a spolupodílnictví na Zemi, jak s příslušníky svého druhu, tak s jinými živočišnými druhy. Nezotročovat je, nevykořisťovat je, nebrat víc, než co je k vlastnímu životu nezbytně třeba. Je to obrovská změna, a nestane-li se cílem naší převýchovy od útlého věku ve školách, v rodinách, ve sdělovacích prostředcích, řídících institucích, zkrátka všude, zraňovaná příroda to  přežije, ale lidé ne.