Tento text není ani sloupek, ani komentář, ani politický pamflet, natož pak podčárník nebo zdroji podložený informativní článek. Je to neurčitý hybrid, který nedodržuje žádná obvyklá pravidla, díky kterým by čtenář věděl, s čím má počítat a co může chtít. Jen tak může aspoň trochu vystihnout nynější podobu české politiky a stav českého státu.

Prý mám napsat o novém ministru kultury. Když se jeho jméno při sestavování vlády objevilo, měla jsem pocit smutného zadostiučinění: konečně si někdo všiml, že ministerstvo kultury vůbec není koncová instituce, ale strategický post, protože do jeho kompetencí spadá mimo jiné i mediální politika. V kontextu této vlády to ovšem nevěstí vůbec nic dobrého. Tedy obecného dobrého, pro nás všechny.

Ministr Balvín není žádný teoretik médií. Své místo si vysloužil coby úspěšný mediální poradce v prezidentské kampani. První rozhovory, v nichž zveřejnil své názory, bohužel stihly nejen potvrdit, ale předčit velmi černé obavy. Bude jednat s nově jmenovaným ředitelem Národní galerie Jiřím Fajtem a pak se rozhodne, zda vyhoví straně, která si jej přeje, nebo té, která si jej nepřeje. Národní galerie je totiž prý „jedinečná organizace a zaslouží si, aby do volby jejího ředitele mluvily všechny zúčastněné strany a podílely se na výběru“.

To není uvažování státního úředníka, který by musel respektovat platné jmenování jiného úředníka, provedené předchozím ministrem — přes všechny průtahy a nedostatky — na základě zvážení kvalifikace pro dané místo. To je uvažování mafiánského disponenta, který dá funkci tomu, koho doporučí silnější bratrstvo.