Tento text není ani sloupek, ani komentář, ani politický pamflet, natož pak podčárník nebo zdroji podložený informativní článek. Je to neurčitý hybrid, který nedodržuje žádná obvyklá pravidla, díky kterým by čtenář věděl, s čím má počítat a co může chtít. Jen tak může aspoň trochu vystihnout nynější podobu české politiky a stav českého státu.

Prý mám napsat o novém ministru kultury. Když se jeho jméno při sestavování vlády objevilo, měla jsem pocit smutného zadostiučinění: konečně si někdo všiml, že ministerstvo kultury vůbec není koncová instituce, ale strategický post, protože do jeho kompetencí spadá mimo jiné i mediální politika. V kontextu této vlády to ovšem nevěstí vůbec nic dobrého. Tedy obecného dobrého, pro nás všechny.

Ministr Balvín není žádný teoretik médií. Své místo si vysloužil coby úspěšný mediální poradce v prezidentské kampani. První rozhovory, v nichž zveřejnil své názory, bohužel stihly nejen potvrdit, ale předčit velmi černé obavy. Bude jednat s nově jmenovaným ředitelem Národní galerie Jiřím Fajtem a pak se rozhodne, zda vyhoví straně, která si jej přeje, nebo té, která si jej nepřeje. Národní galerie je totiž prý „jedinečná organizace a zaslouží si, aby do volby jejího ředitele mluvily všechny zúčastněné strany a podílely se na výběru“.

To není uvažování státního úředníka, který by musel respektovat platné jmenování jiného úředníka, provedené předchozím ministrem — přes všechny průtahy a nedostatky — na základě zvážení kvalifikace pro dané místo. To je uvažování mafiánského disponenta, který dá funkci tomu, koho doporučí silnější bratrstvo.

Pro takový způsob myšlení je typické, jak upřímně nechápe, že by mohlo vůbec existovat cokoli jiného než mocenské a finanční výhody. Na téma památkové péče předvedl Balvín vlastní, zcela původní úvahu: on ještě si pamatuje, jak se ten dům stavěl, a teď by z toho chtěli mít památku! Ani stopy po tom, že by snad tušil, že o otázce hodnot stáří, historické paměti a umělecké kvality existuje rozsáhlé rozvažování, že jsou zde kvalifikovaní lidé a dokonce celé velké instituce podřízené jeho ministerstvu, které se takovými myšlenkami zabývají.

Závěr je podle Balvína jednoduchý: se svým soukromým majetkem si přece může každý dělat, co chce. Ani ponětí o tom, že v právním pořádku této země je platný — byť zdaleka nikoli skvělý — památkový zákon. A stejně jednoduchá představa o fungování této země, jakou prozradil blábol o přesunu peněz ze sociálních dávek na financování kultury. Sám Balvín není primitivním zbohatlíkem, vekslákem bez rozhledu a vzdělání. Jen se s nimi kamarádí a za ně je v politice.

Jakkoli se to zdálo zprvu nemožné, po družinářce z Vizovic a hokejistovi z Berouna je možný další pokles úrovně vedení ministerstva kultury. Děje se bohužel v logice vývoje posledních čtyřiadvaceti let. Respektované osobnosti jako Milan Uhde a Pavel Tigrid byly zcela v zajetí tehdejších představ o tom, že starého režimu se nejlépe zbavíme tak, že přenecháme všechny jeho funkce rukám volného trhu. Pro politiky jako Jindřich Kabát a Jaromír Talíř bylo ministerstvo úřadem pro církevní restituce.

Václav Jehlička zahájil řadu ministrů s maloměstským kulturním rozhledem a kvalifikací regionálního politika. Nakonec nejlepším ministrem byl divadelní kumštýř Pavel Dostál za ČSSD. Ani on však neměl potřebu pracovat s čímsi, čemu by se dalo říkat kulturní politika, a o jeho pocitovém vedení ministerstva svědčí například jeho souznění s Milanem Knížákem.

Ministerstvo se za ta léta nikdy nestalo skutečně fungujícím státním úřadem, natož pak úřadem fungujícím efektivně, otevřeně a kvalitně. V prvním popřevratovém desetiletí ministři klidně prohlašovali, že by se mělo zrušit. Po vstupu do EU se žádný z nich ani nepokusil pochopit evropskou kulturní politiku, natož pak ji prosadit.

Balvín má dnes pozici usnadněnou tím, že nikdo už vlastně netuší, k čemu tady to ministerstvo je. Samozřejmě kromě toho, že i ono se dokázalo stát výhodným přítokem penězovodu pro politické strany. Pěkným příkladem jsou mnohé z regionálních projektů, vybrané a schválené pro podporu z fondů EU, jež nyní — ach tak překvapivě! — výrazně ovlivňují konstrukci rozpočtu nejchudšího resortu.

Kromě mediální politiky má přitom ministerstvo celou řadu úkolů, o které se nikdo jiný ve státě nestará a starat nemůže. Kultura a umění nejsou pouhou komerční zábavou hlavně proto, že dokáží nesrovnatelně víc. Aktuální kauzy se točí kolem státní reprezentace prostřednictvím Národní galerie a kolem politiky paměti prostřednictvím památkové péče. Ještě důležitější ale právě teď je, že v kompetenci ministerstva kultury by měla být také soustředěná a kvalitní péče o procesy integrace menšinových komunit.

Umění a kultura jsou těmi zdánlivě chybějícími nástroji, jež dokáží kvalifikovaně a vyváženě podporovat jak rozvíjení vlastních identit českých Romů či Vietnamců, tak zároveň jejich podíl na společném životě s většinou. Stát, tedy ministerstvo kultury, má v tomto smyslu nezastupitelnou povinnost se tomu vyváženě, poučeně a systematicky věnovat.

Jaký smysl ale má psát o ministru kultury ve vládě, jejíž ministr životního prostředí okamžitě po nástupu do funkce odjel do Temelína? Stav ministerstva kultury a osoba nového ministra jsou jen logickou součástí vlády, jejíž ministr financí v přímém přenosu splácí dluh igelitkou plnou bankovek.

A vláda je jen symptomem stavu celé naší země. Asi by bylo lepší, kdyby na kulturu byla dosazena některá z komických figurek, o kterých se minulý týden spekulovalo; osobně bych preferovala Františka Ringo Čecha. Aby ten symptom nemohl nikdo přehlédnout.