Ještě k tomu Ústí
Alena ZemančíkováAlena Zemančíková se vrací k případu Činoherního studia v Ústí nad Labem, který se prozatím uzavřel. Ten je podle ní výrazem tragického stavu tohoto krajského města, postiženého hroznou nezaměstnaností a tisícem sociálně patologických jevů.
Případ Činoherního studia v Ústí nad Labem zatím skončil — magistrát na zasedání svého zastupitelstva zrušil divadlo jako obecně prospěšnou společnost a znovu založil jako vlastní příspěvkovou organizaci, které přiřkl dotaci osm milionů korun, což je částka, za niž se celoroční provoz Činoherního studia pořídit nedá. Magistrát tím vyřešil problém, že do grantové soutěže, vypsané amatérsky a v nevhodném čase a s nemožným zadáním, se nikdo nepřihlásil.
Tato reorganizace samozřejmě umožňuje udělat personální změny, což znamená především výpověď pro dosavadního ředitele a dramaturga Vladimíra Čepka a režiséra Filipa Nuckollse. Zřejmě též pro bývalého ředitele Jaroslava Achaba Haidlera a divokého herce Jiřího Maryška, který neúnavně pořádá happeningy a jenž inzultoval radního Eichlera. Ostatní — některé — přijme magistrát do pracovního poměru a nastane hledání nového vedení, které takové podmínky přijme.
Ráda bych se pletla, ale myslím, že scénář bude následující: chvíli potrvá, než se veřejný zájem přesune jinam a opadne vysoká vlna umělecké solidarity, která brání lidem z oboru, aby se do takového konkurzu přihlásili. Zatím mudruje vedoucí ústeckého odboru kultury o tom, že by bylo možné přizvat k dílu absolventy DAMU s jejich už hotovými inscenacemi (pro absolventy bylo Činoherní studio tradičně startovacím angažmá, už po několik generací) a formálně se vypisuje konkurs.
Na stávající repertoár totiž mají jeho autoři (dramatikové a režiséři) copyright, takže není co hrát. Nakonec se však člověk, který to vezme, najde, nebude nejspíš z uměleckých kruhů a nebude nijak známý, divadlo převezme takzvaně manažersky a znovu rozjede činnost. A protože herci patří k těm zaměstnancům, kteří zatvrzele chtějí pracovat, a protože to jsou jen lidé, kteří musí z něčeho žít, věci se vrátí do jakýchsi kolejí.
Na podzim budou komunální volby, po kterých někteří z dosavadních zastupitelů z městské samosprávy vypadnou, možná to dopadne i na primátora Mandíka, a nová doba bude mít zase nová témata. Ještě nikdy se nestalo, aby kulturní instituce se všemi svými příznivci zvítězila nad politiky, kterým se znelíbila. Tady by mohla zasáhnout soukromá sféra, ale kam by to musela míti okna! Takový prodělek už snad ani kšeft není.
Tahanice o divadlo jsou vždy projevem hlubších problémů daného města. Foto eo.wikipedia.org
otevřeném dopiseJá jsem ovšem tento názor slyšela už nějakou dobu předtím, než vypukl ústecký skandál, z úst současného ředitele Západočeského divadla v Chebu Jana Svobody. Tento muž je aktivním politikem ODS, v roce 1998 byl zvolen do Poslanecké sněmovny, v komunálních volbách roku 1994, 2002, 2006 a 2010 byl zastupitelem, v letech 2002 až 2010 byl starostou města.
Kandidoval na senátora, v krajských volbách roku 2012 se stal krajským zastupitelem, je radním města Chebu, členem regionální rady ODS a členem oblastní kontrolní a revizní komise a městské pracovní skupiny pro veřejné zakázky.
Ředitelem Západočeského divadla v Chebu je od 1. ledna 2012. Zdálo by se, že v tak zkušeném politikovi bude mít divadlo pevné zastání a dobrého lobbyistu, tento předpoklad ovšem platil do té doby, dokud ODS měla politický vliv. Nyní, v rozhovoru, který jsem s ním vedla pro Divadelní noviny, vyslovil MUDr. Svoboda přesvědčení, že divadla by měla být financována sice vícezdrojově, ale zejména státem, aby nebyla tolik závislá na politických poměrech.
Stojí za povšimnutí, že exponent pravicové neoliberální strany tady volá po větší míře socialismu, k čemuž ho dovedla zkušenost z vlastního působení v kulturní instituci a — pokud má paměť a potřebnou míru sebereflexe — i historie zrušení profesionálního souboru v krajském městě Karlových Varech magistrátem, ovládaným tehdy jeho spolustraníky.
Není to ale otázka příslušnosti k politické straně, při povýšeném rozhodování o divadlech a kulturních institucích vůbec má tendenci k diktování požadavků, seškrtávání rozpočtů a objednávání „služeb“ prostě ten, kdo je u moci. V případě Činoherního studia v Ústí nad Labem to je ČSSD, proti jeho zrušení jako obecně prospěšné společnosti byli pouze opoziční zastupitelé za ODS.
Mezi zastupiteli Ústí nad Labem najdeme stejný počet akademických titulů u ČSSD i u ODS a TOP 09 dohromady, nedá se říci, že by strany na pravici byly vzdělanější a kulturymilovnější. Ostatně ODS nikdy neaspirovala ve svých vládách na místo ministra kultury a TOP 09 s ním naložila přímo ostudným způsobem.
Tahanice o divadlo a spekulace o tom, zda by za ty peníze, do kulturní instituce vložené, nebylo možno pořídit něco, co by lépe vyhovovalo představám momentálně vládnoucí garnitury, jsou vždy projevem hlubších problémů daného města, jeho sociálního rozvratu, provázeného nadprůměrnou korupcí a kriminalitou.
Neslyšeli jsme, že by mělo problémy divadlo v Českých Budějovicích nebo Uherském Hradišti, v Hradci Králové se pozdvihlo k nevídané popularitě, v Plzni se dokonce staví nová divadelní budova. Zato v Teplicích byl divadelní soubor zrušen hned po převratu, v Karlových Varech na přelomu tisíciletí a teď se otřásá Ústí nad Labem. Obávám se, že nejde žádnou vyšší mocí ani zákonným opatřením, grantovým řízením nebo veřejnou soutěží zajistit, aby divadlo nemohlo být ohroženo politickými rozhodnutími.
Případ Činoherního studia v Ústí nad Labem je výrazem tragického stavu tohoto krajského města, postiženého hroznou nezaměstnaností a tisícem sociálně patologických jevů, s nimiž si za celá léta nedokázalo poradit. Udělat pořádek v divném, divokém a nepřizpůsobivém divadélku je něco, na čem lze demonstrovat schopnost něco řešit, přičemž se na chvíli zapomene na všechno, co se řešit nedaří nebo ani nechce.
A tak je opravdu směšné vyjádření vedoucí odboru kultury Jany Müllerové, pověřené vedením divadla, že práci v nově ustavené příspěvkové organizaci města Ústí nad Labem dostanou jen ti, kteří prokáží, že budou městu dělat čest, ne ostudu.
Pro začátek by možná stačilo, kdyby tohle pravidlo uplatnili na magistrátu i vůči svým zaměstnancům. Kdyby si třeba mluvčí magistrátu Romana Macová odlepila svoje necivilizovaně dlouhé a rudé drápy, kterými se při svých vystoupeních ohání.
Pod petici na podporu Činoherního divadla se podepsalo více než 22.000 občanů, z toho téměř 8.000 z Ústí nad Labem.
Činoherní studio má podporu univerzity, nejvýrazněji se ve věci angažuje děkan Fakulty umění a designu doc. Koleček.
Je hanbou a ostudou, že ústecká sociální demokracie se nejvíce angažovala v hérostratovském úsilí zkrotit, potlačit a donutit k poslušnosti činoherní divadlo. Činnost a aktivity panů Eichlera, Dlouhého, Fišery a paní Kailové byly a jsou na demonstraci i sociálních sítích po zásluze komentovány. Je to politická hloupost - i když bohužel existují ústečané, kteří do divadla nechodí a tvrdí, že si divadlo má na sebe vydělat, a zastupitelům tleskají, že ukázali těm umělcům zač je toho loket.
Naopak ODS navzdory své minulosti Činoherní divadlo a občanské aktivisty okolo něj podporuje, Kubera navrhl jeho přestěhování do Teplic. Herci i občanští aktivisté však chtějí zůstat v Ústí.
V Ústí se u zastupitelů projevuje demokratická nedospělost a zaostalost v tom smyslu, že nejsou schopni akceptovat uměleckou, občanskou i politickou kritiku, která z Činoherního divadla prostřednictvím her pravidelně zaznívala, a která nepřestala ani poté, co odvolali z jejího vedení známého ústeckého herce a občanského aktivistu Achaba Haidlera.
Jsou herci zhýčkaní, že nevyžijí z toho, co jejich předkům stačívalo? Jsou diváci zmlsaní a není žádný prostý lid, který by mohlo zaujmout představení zinscenované bez nákladné techniky? Čím to, že divadlo je dneska drahé, a stejně ze vstupného, jaké je ještě někdo ochoten zaplatit, nemůže vyžít bez dotací? Že bychom tolik zchudli?
Možná je nutné napravit společnost, zvýšit mzdy a vůbec příjmy obyvatelstva, tak aby domácí trh vzkvétal, zajištěn bohatou koupěschopnou poptávkou, a aby lidé měli na divadlo.
Anebo bude nutné pojmout divadlo jako ryzí veřejnou službu financovanou ze společné pokladny státu, tak jako věda nebo školství, a jak by mělo být financováno i zdravotnictví a snad i veřejná doprava. I pak bude třeba něco napravit, významný podíl na bohatství společnosti, který se nedostane přímo lidem do ruky, bude muset jít do té společné státní kasy, a ne do kapes hrstky vyvolených. Máme už nicméně pár podobných systémů, víme aspoň přibližně jak na to.
A divadlo by pak mohlo být zadarmo.
Osobně si myslím, že kombinace financování z veřejných a soukromých zdrojů je celkem rozumný způsob jak udržet při životě služby, které kromě uspokojení potřeb jednotlivých konzumentů nabízejí i jakousi "přidanou hodnotu" pro společnost (obec, kraj, stát, atd...).
Divadlo či kino může třeba kromě čistě komerčních představení nabízet i vzdělávací představení pro děti či žánry pro náročného diváka. Některé umělecké aktivity dokonce mohou být pro jednotlivé diváky zcela nezajímavé ale mohou sloužit například ke zvyšování atraktivity určitého regionu, konzervaci "tradičních hodnot", případně plnit nějakou další "společensky důležitou" roli.
Obecně vzato myslím, že se zde snad dá použít analogie s aplikovaným (a tedy dobře komercionalizovatelným) a základním výzkumem.
Každopádně si ale myslím, že oblastech (dlouhodobě)podporovaných z veřejných zdrojů mohou časem deformace trhu mít zajímavé důsledky. Stejně jako snahy o jejich odstranění.
Snad je dobré tyhle věci alespoň sledovat, i pro případ, že bychom s nimi chtěli časem něco dělat.
(Jinými slovy zřejmě nikdy nedosáhneme rozložení sítě divadel, tak aby optimálně nabízela nadstandardní představení co největšímu počtu diváků, ale je dobré si říct, jaké by to mělo výhody... a proč se to nikdy nepodaří :-)