Pokud máte rádi kulturu, jistě víte o nedávném sledu situací, které se staly v Ústí nad Labem s činoherním divadlem. Série podivných rozhodnutí ústeckých konšelů vyvrcholila přerušením provozu Činoherního studia - dnes již legendární scény. Kvůli nedostatku financí jej totiž museli zavřít.

Z toho důvodu se po Ústeckém kraji rozjela delegace, která má za úkol rozšířit touhu po kultuře a poprosit publikum a veřejnost o podporu v podobě podepsání petice na záchranu divadla. Dne 27. února 2014 přijel do Mostu zástupce činoherního divadla, herec Jiří Maryško. Ten nám předvedl dokonalou improvizovanou satiru s minimálními rekvizitami na téma sobectví, hamižnost, škodolibost a závist. Hra se jmenovala „Zvoní doktor Keorkan“.

↗

V Ústí nad Labem zavřeli Činoherní studium. Foto eo.wikipedia.org.

Řeklo by se, že hlavní postavou byl právě doktor Keorkan - vášnivý ornitolog, ale opak je pravdou. Je zde jen nepatrnou rolí, která na začátku, po pár minutách představení, umírá na ptačí chřipku. Když ale padá na zem při smrtelném záchvatu kašle, shodí s sebou ptačí voliéru, která se nárazem rozbije. Ptáci jsou volní. Svou volnost si uvědomují, bohužel je trápí hlad, neboť už je nemá kdo krmit. Zde je na místě otázka „Svobodu, nebo žrádlo třikrát denně?“.

Ptáci se tedy zabydlí v obřím baobabu, který roste nedaleko doktorova domu. V baobabu si vytvoří rovnocennou společnost, všichni pracují a žijí spokojený život. Na Dr. Keorkana si již ani nevzpomenou. Potom se ale začne jejich společnost rozdělovat na užitečnější a méně užitečné druhy, začnou hledat na druhých chyby a jejich dříve dobré „meziptačí“ vztahy se začnou hroutit.

Vše vyvrcholí, když ptactvo uklove k smrti datla, který podle nich nic nedělá a ptačímu společenství nic nepřináší. Zkrátka je k ničemu! Ke konci zjistí, bohužel již pozdě, že byl datel důležitým členem, neboť se do jejich baobabu dají červi a strom usychá a následně se rozpadá. Na úplný závěr se ptáci vrací do domu Keorkana, aby zde přečkali zimu. Zde je opět krásně zachycena jedna z vlastností společnosti 21. století.

Sova se svou mazaností dostává mezi nejsilnější jedince, neboť jak se říká „silnější přežívá!“ a je na ní krásně vidět, jak funguje dnešní společnost, která má velmi „ostré lokty“, neustále se někam dere a na okolí nebere sebemenší ohledy. Lstí sovy jsou totiž ptáci - její přátelé - opět zavřeni do klece a prodáni do zverimexu.

Hra mne nadchla a trochu mně připomněla Farmu zvířat od George Orwella, neboť tato kniha je také satirou mezilidských vztahů. Na Jiřím Maryškovi je vidět, že jej hraní baví, je celým jeho světem a nebere ho pouze jako práci. Jeho touha po záchraně ústeckého divadla byla patrná už z jeho hereckého výkonu a když nás on sám na konci představení požádal o pomoc, nemohlo být pochyb, že to myslel vážně.

Jiřího Maryšku je třeba pochválit také zato, že i přesto, že byl ve hře jediným hercem, se mu mnohokrát podařilo rozesmát publikum a hra se nestala nudnou fraškou. O aplausu na konci přestavení se nebudu zmiňovat, neboť ten si na sto procent zasloužil. Dovoluji si tedy s čistým svědomím říci, že mu „titul herec“ patří právem a chtěla bych vás tímto poprosit o podepsání petice, kterou si můžete stáhnout na stránkách demago.cz.