„Dostal jsem tisíc různejch předvolání a na dvě jsem se ba i dostavil,“ je verš Jiřího Suchého z dob, kdy občan byl zajatcem panujících poměrů. Podle známého historika současnosti Francouze Pierra Rosanvallona „nabývají-li občané dojmu, že politika selhává, může do toho prostoru vstoupit umění“.

Což se v našich novodobých dějinách stalo dvakrát: v šedesátých letech, kdy spisovatel se stával „svědomím národa“ (+ nová filmová vlna) a pak znovu umění uvolňovalo pouta normalizačního režimu v osmdesátých letech: studenti + herci + zakázaní spisovatelé…

Podle Rosanvallona „dějiny totiž znají mnoho příkladů, kdy poetická reprezentace vytvořila společenský tlak, který vyústil v politickou reprezentaci, nebo alespoň ve zviditelnění určitého problému“.