„Dostal jsem tisíc různejch předvolání a na dvě jsem se ba i dostavil,“ je verš Jiřího Suchého z dob, kdy občan byl zajatcem panujících poměrů. Podle známého historika současnosti Francouze Pierra Rosanvallona „nabývají-li občané dojmu, že politika selhává, může do toho prostoru vstoupit umění“.

Což se v našich novodobých dějinách stalo dvakrát: v šedesátých letech, kdy spisovatel se stával „svědomím národa“ (+ nová filmová vlna) a pak znovu umění uvolňovalo pouta normalizačního režimu v osmdesátých letech: studenti + herci + zakázaní spisovatelé…

Podle Rosanvallona „dějiny totiž znají mnoho příkladů, kdy poetická reprezentace vytvořila společenský tlak, který vyústil v politickou reprezentaci, nebo alespoň ve zviditelnění určitého problému“.

Pozorný čtenář mých slohových prací mě upozorňuje, že často sice brojím proti politickým frázím a floskulím a pochybuji, že naše politické reprezentace jsou vůbec schopny řešit hlavní problémy naší společnost, avšak smysl mých slov se rozplývá — v lepším případě - v obrazech, v horším jsou to rádoby poetické obraty, například „jak krásně se bagruje bagrům“ nebo „nedůvěra bere za všechny kliky, kontrola s reformou derou se dovnitř jako zlí duchové“.

Co to vlastně je — doložte to, žádá mě čtenář, nebo napište, jak to podle vás má být. - Jinak je to, sebekriticky vyvozuji po přečtení článku o Pierru Rosanvallonovi (LN z 15. 2. 2014) od filosofky Terezy Matějčkové, jen stýskání po poetické reprezentaci, možná smutek za Václavem Havlem.

Na druhé straně mě napadá, že právě poetická reprezentace má smysl pro „živé prostředí složitějších vnitřních vztahů“ a tedy i potřebu do tohoto prostředí investovat, protože cítí, co mu náš lidově-buržoasní kapitalismus vzal, oč ho ochudil zbytnělým byrokratismem ekonomicko-politických mocenských elit. Jaké povahy ty elity jsou, nám výmluvně ukazuje případ Rittig a spol.

Pokud připustíme, že tito a spol. jsou onou pověstnou zjevnou částí ponurého ledovce, pak otázka, kdo nám vlastně vládne? je namístě. Vyhovuje náš politický režim představám o skutečné demokracii, anebo je to podle jiného (amerického) profesora Roberta Alana Dahla jen jakýsi výhon polyarchie, kdy mocenská elita redukuje svou funkci na uplatňování moci.

Ta (moc) „nás dole“ svým „formalismem úředních aktů“ obluzuje jako bdělá strážkyně zákonnosti a demokracie. Nemluvě o tom, že kontrola u „nás dole“ stíhá kontrolu a rychlý sled různých prováděcích předpisů, nařízení a metodických pokynů lze v podstatě opět vystihnout veršem Jiřího Suchého „dostal jsem tisíc různejch předvolání…“, kdy z tohoto případného poetického obrazu poměrů člověka může napadnout, není-li opět jejich zajatcem.

Tak podle Pierra Rosanvallona vzniká „člověk opevněný“. Odpojující se od veřejného života, od zájmu o veřejný prostor, lhostejný vůči osudu druhého člověka: „Netrpělivý nezájem o druhého jde ostatně ruku v ruce s nezájmem o veřejné věci.“

Tereza Matějčková parafrázujíc Rosanvallona dále píše: „Takový člověk rozumí tomu, co je vlastnictví, a uznává je (což je v pořádku). Ztratil však schopnost nacházet sám sebe v jinakosti, kultivovat vztah s druhým — a to nikoli navzdory jeho jinakosti, ale právě s ohledem na tuto jinakost — a cítit sounáležitost s lidskými osudy napříč společenskými třídami. Jenže právě na těchto ztracených schopnostech stojí každé demokratické uspořádání.“

Co poetická reprezentace přesně je, nevíme. Ale všechny případy vpádů mocenské politiky do úživného prostředí pro umění a tvorbu a vůbec do naší poetické pospolitosti — jen tak pro prču připomenu třebas pražského radního Richtera — jsou docela silným svědectvím o trvalé absenci poetické reprezentace.

Od necitu pro sociální smír, „ghetizace“, intolerance (zejména k Romům), od neschopnosti respektu (k neběžným tvůrčím počinům), od pohrdání citovými vztahy, estetickými nároky a historickými souvislostmi, po nutkání ničit to, z čeho neplyne momentální hmotný prospěch. Příklady netřeba jmenovat, ale nehledě na Činoherní studio v Ústí nad Labem k nim patří také rušení lokálních tratí a celé železniční kultury v krajině i mezi lidmi.