Po roce 1989 byla společenská vůle k diskusi o Národním divadle. Věnovaly se jí tehdejší Literární noviny pod vedením Vladimíra Karfíka, a také nově vzniklý časopis Svět a divadlo. Chtěli jsme vybočit z hloupého národovectví, ve shodě s obecnou vůlí „vrátit se do Evropy“. Nikde v západní Evropě totiž takový vztah ke svým národním divadlům nemají, tam jsou to divadla s uměleckým programem, který se vyznačuje spíše snahou o postižení všech významných trendů a osobností, než nějakou národně identifikační tendencí. Málokdo si dnes už vzpomene na spor o to, zda se mají opery v Národním hrát v originálních jazycích, zda tu má vystupovat mezi sólisty většina hostů, zda mají být angažováni herci z alternativních divadel (tehdejší mistři naší národní činohry říkali „ze sklepů“ a někteří kvůli tomu odešli).

Debata nepřinesla žádný zformulovaný závěr, a některé věci prostě samy nastaly a v rámci návratu do Evropy jsme si na ně zvykli. Je to tak v pořádku — debata o jazyk, jímž se má zpívat v opeře, je nám dnes už většinou směšná, ostatně na zahraničních scénách se také Rusalka zpívá česky a Její pastorkyňa moravsky.

V Národním divadle se také čas od času děje něco jiného než divadlo, například se tu filmuje. Nemám na mysli jenom Formanova Amadea, ale také například dlouhý dokument Karla Vachka, jehož filozofující otázky jsou kladeny na pozadí zkoušení Smetanova Dalibora v režii J.A.Pitínského. Připomínám, že v tomto dokumentu se například v divadelní lóži vyskytovala živá prasata a nikomu to nevadilo — nikdo o tom totiž nevěděl a ani po zhlédnutí filmu jsem nezaznamenala žádný protest. To už víc protestů bylo proti oné Pitínského inscenaci Dalibora. Na tom je vidět, jak je to všechno složité a jak v otázce Národního divadla nemáme jasno.