Po roce 1989 byla společenská vůle k diskusi o Národním divadle. Věnovaly se jí tehdejší Literární noviny pod vedením Vladimíra Karfíka, a také nově vzniklý časopis Svět a divadlo. Chtěli jsme vybočit z hloupého národovectví, ve shodě s obecnou vůlí „vrátit se do Evropy“. Nikde v západní Evropě totiž takový vztah ke svým národním divadlům nemají, tam jsou to divadla s uměleckým programem, který se vyznačuje spíše snahou o postižení všech významných trendů a osobností, než nějakou národně identifikační tendencí. Málokdo si dnes už vzpomene na spor o to, zda se mají opery v Národním hrát v originálních jazycích, zda tu má vystupovat mezi sólisty většina hostů, zda mají být angažováni herci z alternativních divadel (tehdejší mistři naší národní činohry říkali „ze sklepů“ a někteří kvůli tomu odešli).

Debata nepřinesla žádný zformulovaný závěr, a některé věci prostě samy nastaly a v rámci návratu do Evropy jsme si na ně zvykli. Je to tak v pořádku — debata o jazyk, jímž se má zpívat v opeře, je nám dnes už většinou směšná, ostatně na zahraničních scénách se také Rusalka zpívá česky a Její pastorkyňa moravsky.

V Národním divadle se také čas od času děje něco jiného než divadlo, například se tu filmuje. Nemám na mysli jenom Formanova Amadea, ale také například dlouhý dokument Karla Vachka, jehož filozofující otázky jsou kladeny na pozadí zkoušení Smetanova Dalibora v režii J.A.Pitínského. Připomínám, že v tomto dokumentu se například v divadelní lóži vyskytovala živá prasata a nikomu to nevadilo — nikdo o tom totiž nevěděl a ani po zhlédnutí filmu jsem nezaznamenala žádný protest. To už víc protestů bylo proti oné Pitínského inscenaci Dalibora. Na tom je vidět, jak je to všechno složité a jak v otázce Národního divadla nemáme jasno.

Debatuje se i o tom, zda má být jedno divadlo v zemi plně dotováno ze státních prostředků, ale evropská praxe nám říká, že to asi k něčemu je. Uvedení hry či autora na Národní divadlo mu dává punc jistého významu v české národní kultuře, a to je, myslím, taky důležité. A je to důležité i pro ty autory, kterým se uvedení na Národní divadlo nedostane — to přece může svědčit o jejich nekonformitě, inovativnosti, nepodbízení. Voskovec s Werichem si dělali z Národního až nespravedlivou srandu — a měli v tom pravdu, která však nikterak neumenšuje umělecké výkony jejich někdejšího spoluzakladatele Osvobozeného divadla Jiřího Frejky. Co může uvedení na Národním znamenat pro osobnost české kultury. dokládá třeba uvedení Historického monologu Milady Součkové v Kolowratu — ať už si o tom představení myslí kdo chce cokoli, Miladu Součkovou to vrací na české historické jeviště a spolu s ní i prezidenta Háchu, jehož se hra týká.

Od herců Národního divadla bych čekala, že nebudou účinkovat v kdejakém seriálovém škváru, a oni ve své většině se tak skutečně nechovají (i když výjimky jsou čím dál častější). Není to vždy jen jejich zásluha — divadelní herectví se od televizního nebo filmového přece jenom liší a ne všichni mistři velkého jeviště vyhovují požadavku na  identifikaci diváka televize s postavou seriálu. Velcí herci bývají spíše nevšední lidé než představitelé každodennosti (a to se týká samozřejmě nejen herců Národního divadla, ale vůbec velkých herců). To vše máme na mysli, když jdeme do Národního a pak jsme buď naštvaní (často), když nám v Babičce předvedou Viktorku jako starou ženu, nebo jsme rádi, že nám dají možnost vidět staré dílo nově (naštěstí i takových je nás dost). Stejně rozpolcené je publikum i v opeře, snad balet to má jednodušší. Uvaděčky už neřeší, zda má člověk společenský oblek — často by se tak dostaly do střetu s cizinci, s nimiž by se nedomluvily, a o jejichž návštěvu přece divadlo stojí. Přítomnost batohů v šatně a tenisek na nohou přesto nezabrání, aby se lidé do Národního neoblékli slavnostně, když cítí jeho návštěvu jako svátek.

Náš vztah k Národnímu divadlu je komplikovaný, zatížený mnoha obrozeneckými sentimenty i nesplnitelnými očekáváními. Přesto si myslím, že v posledních letech není Národní zneužíváno, že s větším či menším zdarem působí jako významná kulturní instituce, jejíž tvorba nepodléhá komerci a snaží se držet na úrovni evropského divadla. Opakuji: s větším či menším uměleckým zdarem, ale o to teď nejde.

Národní divadlo zneužíváno bylo, to přece dobře víme. Bylo to přece  jeho hlediště, kde seděli všichni naši národní umělci včetně Jana Wericha, Karla Högra, Ladislava Peška a dalších pamětníků meziválečné avantgardy, když řečnila soudružka Jiřina Švorcová proti Chartě 77. Všichni přítomní pak podepsali takzvanou Antichartu, dlouhý a neuvěřitelně frázovitý text. V Národním divadle (na Nové scéně) se odehrála nepodařená slavnostní inscenace Strakonického dudáka v roce 1983 k oslavě znovuotevření historické budovy po rekonstrukci. Tato inscenace existuje v rozhlasovém záznamu a jeho poslech dokumentuje pokleslost a naprostý nedostatek skutečného vztahu k národní klasice (který vskutku nelze mít z úředního nařízení) ani schopnost její interpretace (která byla ideologicky daná — měla to být hra proti emigrantům).

Po roce 1989 — a zejména od konce 90. let — se stalo Národní divadlo i dějištěm možná zákonem dovolených, ale vzhledem k plné státní dotaci pochybných kšeftů. Stavovské divadlo bylo o prázdninách pronajímáno soukromým komerčním produkcím, v nichž byli zaangažováni lidé z vedení Národního divadla: nikdo neřekl ani slovo. Pronájem prostor Národního divadla je běžný a koná se tam mnoho různých akcí, včetně podnikatelských večírků — neprotestuje nikdo. Jistěže se tak neděje na jevišti, to snad ani není možné při neuvěřitelné organizační složitosti provozu tří souborů.

Svatba na střeše mezi trigami by nikomu ničím neublížila a důstojnost Národního divadla by tím nijak neutrpěla — jsou to naprosto různé věci. Národní divadlo není žádný chrám, ani jím nemá být, jinak by přece bylo stokrát znesvěceno podlézavými inscenacemi a koneckonců osobami ve svém vedení.

Pan ministr kultury Besser naivně, zato však silácky, srovnává řízení ministerstva kultury s funkcí starosty středočeského maloměsta. V rozhovoru, který je publikován na Aktuálně.cz, hovoří o nepotřebnosti výzkumu české kulturní identity, o nadměrném množství ředitelských funkcí v Národním divadle, jeho řeč se týká všeho možného, jen ne obsahu kultury. Říká, že si dovede představit, jak se jednotlivé finanční kapitoly ministerstva kultury předají jiným ministerstvům a ministerstvo kultury se může třeba i zrušit. A vůbec nezmiňuje, že úkolem ministra kultury a jeho úřadu je také formulovat a hájit státní kulturní politiku, působit na občanské vědomí a — pan ministr promine — kulturní identitu. Že státní podporou určitých aktivit dává najevo, co stát považuje za nezbytnou součást kulturního života svých občanů.

Kultura a umění můžou samozřejmě být i velice ziskové. A nejenom jejich populární formy, ale i ty nejvyšší, Magdalena Kožená je bezpochyby významný vývozní artikl a Jan Švankmajer též. V opulentních institucích, jako jsou Národní divadlo, Národní galerie, Česká filharmonie, národní muzea a Národní památkový ústav, se pochopitelně dá všelijak soukromě parazitovat na státních dotacích, tam musí být přísná kontrola a konkrétní pravidla (která například neumožní provoz soukromé umělecké agentury řediteli státní příspěvkové kulturní instituce). Ministr kultury však nesmí mluvit o kultuře pohrdavě, nesmí okázale pohrdat uměním a zajímat se jen o to, kolik co stojí. A za své pohrdavé výroky o zkoumání národní kulturní identity by měl být vystaven smršti kritiky.

V rozhovoru, jehož zvukovou podobu najdeme na internetu, řekne ministr o Národním divadle, že je to „státní kaplička“. Státní kaplička to tedy není a nikdy nebyla, v době, kdy vznikla, byla státem habsburská monarchie, a divadlo bylo budováno vskutku jako národní. Národní divadlo není dokonce ani státní kasička, jeho ředitel nepěstuje žádné soukromé umělecké angažmá v instituci, kterou řídí, ani nezřizuje vlastní agenturu, dokonce ani činohra neuvádí jeho překlady her nebo texty jeho příbuzných. Nenechme se odvádět od podstaty věci nedůležitými detaily. Správa české kultury podle ministra Bessera se podobá správě středočeského maloměsta. Pan ministr jako stále výkonný starosta rozumí spíše svatbám — tak se k nim vyjadřuje. Státní kulturní politika je mnohem složitější věc.