Co naše umění nedovede

Alena Zemančíková

Je smutné a v podstatě hloupé, že si společenskou změnu dnes oficiálně vykládáme jako změnu režimu z takzvaně komunistického na takzvaně demokratický a jako bychom si nevšimli, že svět jde jinam a jinudy a bylo by snad namístě reflektovat také tyto změny.

Konference pořádaná nadací Heinricha Bölla, Goethe Institutem a Divadelním ústavem — institutem umění se jmenovala Umělci: prostředníci změny. Vedle celkem zjednodušeného výkladu toho titulu jako politicky angažovaného umění, který reflektuje Roman Sikora ve svém článku ve víkendovém vydání DR (ale který přijali i moderátoři prvních dvou diskusních bloků, zejména toho literárního) bych ráda poukázala na to, že změna může mít různý obsah a nemusí jít jenom o změnu režimu. Je opravdu smutné a v podstatě hloupé, že si změnu dnes oficiálně vykládáme jako změnu režimu z takzvaně komunistického na takzvaně demokratický a jako bychom si nevšimli, že svět jde jinam a jinudy a bylo by snad namístě reflektovat také tyto změny.

Není úplně spravedlivé srovnávat společenské angažmá výtvarníků a literátů: zachytit slovem aktuální situaci, projevit odpor či vyjevit pozadí je úkolem publicistiky, esejistiky, dokumentaristiky. Výtvarná akce je v tomto ohledu mnohem rychlejší, disponuje výrazovou zkratkou, vzniklé dílo je pro publikum zvládnutelné v krátkém čase. Výtvarná díla — marná sláva — tvoří a postihují zejména kulisy, v nichž se odehrávají příběhy a dramata, a uchopit smysl a význam příběhů a dramat je složité a vyžaduje velké nadání a široký duševní záběr.

A také rozumnou kritickou reflexi a vůbec zájem umělecké teorie a kritiky.

×