Konference pořádaná nadací Heinricha Bölla, Goethe Institutem a Divadelním ústavem — institutem umění se jmenovala Umělci: prostředníci změny. Vedle celkem zjednodušeného výkladu toho titulu jako politicky angažovaného umění, který reflektuje Roman Sikora ve svém článku ve víkendovém vydání DR (ale který přijali i moderátoři prvních dvou diskusních bloků, zejména toho literárního) bych ráda poukázala na to, že změna může mít různý obsah a nemusí jít jenom o změnu režimu. Je opravdu smutné a v podstatě hloupé, že si změnu dnes oficiálně vykládáme jako změnu režimu z takzvaně komunistického na takzvaně demokratický a jako bychom si nevšimli, že svět jde jinam a jinudy a bylo by snad namístě reflektovat také tyto změny.

Není úplně spravedlivé srovnávat společenské angažmá výtvarníků a literátů: zachytit slovem aktuální situaci, projevit odpor či vyjevit pozadí je úkolem publicistiky, esejistiky, dokumentaristiky. Výtvarná akce je v tomto ohledu mnohem rychlejší, disponuje výrazovou zkratkou, vzniklé dílo je pro publikum zvládnutelné v krátkém čase. Výtvarná díla — marná sláva — tvoří a postihují zejména kulisy, v nichž se odehrávají příběhy a dramata, a uchopit smysl a význam příběhů a dramat je složité a vyžaduje velké nadání a široký duševní záběr.

A také rozumnou kritickou reflexi a vůbec zájem umělecké teorie a kritiky.

Na plzeňském festivalu Divadlo jsem z hlediska prvního plánu společenské angažovanosti neviděla ani jediné představení. Bylo tam retro Sound of Silence lotyšského režiséra Alvise Hermanise, které nás vrátilo do sedmdesátých let pomocí hudby Simona a Garfunkela a (dosti dlouhé) řady scén ze života v několika bytech. Inscenace Dejvického divadla v Praze Muž bez minulosti (režisér Miroslav Krobot) přivádí na jeviště filmový scénář, kde je divák okouzlen hudebními a pěveckými výkony známých herců a celkovou jemností inscenace.

V inscenaci hry Blackbird Davida Harrowera (Národní divadlo — scéna Kolowrat) jde o setkání muže s dívkou, kterou před lety jako dvanáctiletou zneužil. Farma v jeskyni v inscenaci Divadlo složitými a prokomponovanými divadelními prostředky hovoří o radosti i vyprázdnění lidové spontánní kultury — inspiruje se ovšem lidovou kulturou z Brazílie.

Krásný byl Jařabův Weissenstein Divadla Komedie, přednost této inscenace však spočívala v invenčním převodu prózy Johannese Urzidila na jeviště s využitím improvizovaných dialogů a interakcí představitelů trojjediné titulní postavy.

Srbská inscenace autorky Mileny Markovičové Loď pro panenky se podle mého mínění angažuje nejvíc, protože zkoumá situaci dívky a ženy, její rozličné role a schopnost je zvládnout v moderním světě. Je to hra feministická, která ovšem ženu nijak neidealizuje, ani nelituje, jen na dávných pohádkových syžetech ukazuje, jak jsme na tom a co se s námi vleče. Kromě toho polský Platonov a maďarský Kupec benátský a slovenská Anna Karenina: ne že by program byl nezajímavý, ale o nějaké velké společenské angažovanosti zde představovaných divadelníků asi těžko můžeme mluvit. Nic mimořádného v tomto smyslu nepřinesl ani off program: znamená to, že nemáme jako profesionálové takovou potřebu?

Možná se pořádně nevyznáme ve své situaci, nedovedeme ji pojmenovat. Viděla jsem velice zajímavou a poměrně zdařilou klauzurní práci studentů DAMU, která vyšla ze sběrného materiálu získaného stykem s pražskými bezdomovci, inscenace měla pět různých scénářů a režisérů, ale hlavní kritický tón se při veškeré empatii mladých divadelníků nesl ve všech případech směrem k jejich hrdinům, vyznění bylo existenciálně bezvýchodné, bez ironie.

Proč nedokážeme na divadle ani v literatuře vidět a vystihnout problémy společnosti, v níž žijeme, nedokážu říci. Dokonce když se sama sebe ptám, o čem by se mi chtělo psát, je to vždy text o nějakém neporozumění, to je pro mě hlavní současné téma.

Není to takové všude. ČT2 vysílá ve svém filmovém klubu vždy ve čtvrtek v noci současné rumunské filmy „nové vlny“. Film Smrt pana Lazarescu ukázal (kromě mnoha lidských momentů, výborných herců a prostého, ale působivého způsobu snímání scén) například hluboký rozpor mezi vybavením nemocnic a skvělou kvalifikací lékařů a nehumánním, byrokratickým a lidsky krutým zacházením s pacientem i s níže postavenými kolegy. Tohle je přece problém i u nás — ale u nás o tom filmy netočíme, spokojujeme se s nekonečnými debatami v novinách, jejichž hlavním tématem jsou peníze.

Poslední cesta životem zdevastovaného a poněkud alkoholického šedesátníka a zdravotní sestry od vyšetření k vyšetření, dialogy, které mezi tím padnou, postavy jednotlivých lékařů i pomocného zdravotnického personálu, neschematičnost vyprávění a pro mě zejména rozpor mezi možnostmi a skutečnými schopnostmi společnosti byly strhujícím zážitkem, který nenarušila žádná spekulativní scénáristická finta ani schéma. Pro českého diváka, který nezná rumunské herce, to mělo až hyperrealistický účinek.

O týden později ve stejnou dobu na stejném místě dávali další rumunský film 12:08. Na východ od Bukurešti, který se zabývá situací v rumunském maloměstě šestnáct let po prosincové revoluci roku 1989. Vrcholem filmu je živé televizní vysílání, kde moderátor klade otázku, zda „v našem městě revoluce byla nebo ne“ a dva zcela rozdílní hosté na ni odpovídají s tím, že na jejich slova můžou telefonicky reagovat diváci. Než k tomu dojde, vidíme řadu pohledů do života obou svědků — osamělého starého muže a — opět — alkoholika, gymnaziálního profesora. To, jak si profesor svou účast při protestech na náměstí vylhal a trvá na ní, i když je telefonáty usvědčen, je tragická metafora celého budoucího vývoje země.

Film má, podobně jako Smrt pana Lazarescu, řadu neschematických detailů — například moment, kdy jinak rozumný moderátor začne rasisticky spílat Číňanovi, který zavolá do vysílání, aby se profesora zastal. Filmem běží jako leitmotiv odpalování silvestrovských petard dávno před Silvestrem, takže se vlastně v ulicích střílí, jak se ani nestřílelo v roce 1989. A zase — skvělí herci, poctivé záběry rumunských reálií, a humanismus, který je podmínkou skutečné angažovanosti. Jak to, že tohle naše umění momentálně nedovede, je otázka, o níž by se mělo diskutovat. A diskusní pole by mělo být nejen na odborné konferenci, (která, když už je svolána, by měla být mnohem lépe připravena) ale zejména ve sdělovacích prostředcích, zejména ve veřejnoprávní televizi a v rozumném čase. Jak to, že nám vlastně nevadí, že takový pořad v televizi už hezkých pár let není?