Konference Umělci: prostředníci změny?, která se ve čtvrtek konala v Národní technické knihovně v pražských Dejvicích, se snažila upřít pozornost k problematice vztahu umělce a společnosti s důrazem na angažované umění. Konala se v rámci Dnů Heinricha Bölla v Praze a organizovali ji Heinrich Böll Stiftung, Goethe Institut a Institut umění - Divadelní ústav.

Akce probíhala od 12 hodin až do pozdního večera a byla rozdělena do čtyř bloků, přičemž by se dalo říci, že první tři byly nejdůležitější. Dovětek večera, projekce dokumentárního filmu polského režiséra Andrzeje Fidyka působil spíš jako upoutávka na festival dokumentárních filmů Nadace Člověk v tísni Jeden svět. I když byl pochopitelně příkladem angažovaného umění. Angažovaného umění toho druhu, díky němuž nám naše společnost musí nutně připadat jako učiněná idyla, protože jako v severní Korei, jíž se film především týkal, se u nás do lágrů nezavírá a za práci pořád ještě dostáváme nějakou mzdu. Aspoň zatím.

V prvním diskusním bloku po oficiálních proslovech pořadatelů a vzpomínání syna Heinricha Bölla se chopili slova zástupci divadelníků. Debatu moderoval ředitel Národního divadla Ondřej Černý a největší její atrakcí byla účast filosofa Václava Bělohradského, téměř jediného podnětně myslícího hosta tohoto panelu. Jinak totiž padaly většinou neobjevné, tendenční a občas i alibistické fráze. Snad ještě vyjma hosta německého, dramturgyně a divadelní kritičky Renate Klettové, která ovšem promouvala z jiného a o dost pokročilejšího kulturního kontextu.

Hned v úvodu se Bělohradský snažil popsat, co chápe pod termínem angažované umění. Že vnímá umělce jako člověka, který by se měl angažovat proti morálním soudům, měl by je ztěžovat a snažit se zabraňovat, aby se škrtalo, ať už z jakýchkoli důvodů, v matérii, podle níž soudy vynášíme. Aby se matérie jakkoli manipulovala. Podle něj je cílem angažovaného umění také obrazně vyrazit divákovi z ruky dálkový ovladač, jímž je obvykle vyzbrojen a který mu umožňuje libovolně si přepínat program.

Několika pozoruhodnými úvahami obohatil diskusi rovněž dramatik, režisér a producent Miroslav Bambušek, který podle Ondřeje Černého koncem devadesátých let u nás rehabilitoval politické divadelní umění.

Bambušek k problematice angažovaného umění uvedl, že je velmi důležité, protože protože se snaží pečovat o obec a hlavně proto, že jsme se ještě pořád nevyrovnali se svou komunistickou minulostí. Cože je podle něj hlavní úkol angažovaného umění. A vzápětí srovnal německé vyrovnání se s nacismem s českým vyrovnáním se s komunismem, k němuž nedošlo. Podle něj patřila před dvaceti lety mezi politické umění také třeba spartakiáda.

Podle Bambuška má v rámci angažovaného umění smysl zejména osobní přístup k věcem a dovzdělávání se. Což demonstroval na příkladu bratří Mašínů. Že u nich přece nestačí jen vědět, že zabili člověka, ale hlavně proti čemu bojovali. Tedy proti komunismu.

Další názorné otázky už ovšem nekladl, takže se zdálo, že k dovzdělávání a rozvíjení schopnosti myslet postačí položit otázku jedinou a hned si na ni také odpovědět, nejlépe v souladu s bojovnými antikomunistickými nebo spíše antilevicovými postoji současné pravicové vlády a „její" mládeže.

Bambušek se také vyznal ze svého vztahu k divákovi, kterého údajně zas tolik nepotřebuje, protože hlavně potřebuje peníze. Především na zaplacení herců.

Tomáš Žižka pak svou představu angažovaného divadla předestřel jako metodu site-specific projektů v autentických a zvláštních, nedivadelních prostorech a také jako práci s komunitami. Tedy o rozměru spíše sociálním či terapeutickém. Výsledkem takto angažovaných metod pak může být třeba sehrání Pašijí v rozbořeném kostele apod. Naznačil také cosi o „nekrofilním divadle", ale nikdo v sále neměl možnost příliš pochopit, co je tím míněno, protože termín dále nijak nerozvedl. Stejně jako neuvedl téměř jediný podnětný příklad, ať už své činnosti nebo umělecké činnosti obdobné. Zůstalo jen u obecných ušlechtile znějících výroků.

Ondřej Černý pak upozornil, že české divadlo se aktivně účastnilo sametové revoluce a následně po celá 90. léta hledalo svou novou tvář. Ředitel Národního divadla také o smyslu angažovaného umění prohlásil, že „máme-li být umělečtí, musíme se odříznout od reálných politických aktů“. Jak by se mu to mohlo v čele státem dotované obří instituce podařit, dále nerozvedl.

Na dotaz z publika, proč Národní divadlo na Nové scéně neuvádí více současné angažované dramatiky, když to v jejím programu slibovali, Černý prohlásil, že ji přece uvádějí a jako příklad uvedl inscenaci hry Elfriede Jelinekové Co se stalo, když Nora opustila manžela z roku 1979.

Druhý tzv. diskusní blok, tentokrát zaměřený na literaturu se vedl v podobném duchu, jen ještě více monologickém. Ivan Klíma přečetl krátký traktát Literatura jako protest, jehož vyzněním bylo, že psaní není zbraň, že smyslem psaní je psaní samotné. Mohlo to působit jako milá provokace starého pána, který v minulosti prokázal nemalou míru osobní statečnosti, k tématu angažovaného umění. Kdyby se však k angažovanému umění vůbec někdo z diskutujících hlásil.

Účastníci panelu, jimiž byli dále Luděk Navara, Radka Denemarková a za německou stranu literární kritik Burkhard Müller a současná německá literární hvězda Tanja Dückers, si pak navzájem přečetli své krátké eseje nebo pojednali o svých dílech a peripetiích, které si s nimi prožili.

Radka Denemarková si například postěžovala, jaké trampoty jí způsobil její román Peníze od Hitlera. Ten pojednává na základě skutečných událostí o osudech jedné židovsko-německé rodiny v Čechách a zejména o přeživší dceři, která byla po návratu z koncentráku vyhnána a nyní se na svých bývalých českých občanech dožaduje morální satisfakce. Denemarková si kvůli vyhroceně negativním reakcím Čechů musela dokonce změnit e-mailovou schránku.

Teprve v samém závěru druhého panelu Burkhard Müller upozornil na to, že by se umění mělo zabývat také aktuálními problémy, proměnami světa, které se dějí nyní. Byl to postřeh vcelku osvěžující. Protože se jinak zdálo, že v české literatuře a divadle se čas zasekl v roce 1989, že se chápaní angažovaného umění (je-li jaké) blíží v podání českých umělců archeologii a že spíš než se čtyřicet let trvajícím komunismem se potřebujeme vyrovnat s posledním dvacetiletím. A že to potřebují hlavně spisovatelé a divadelníci, pro které jako by současnost snad ani neexistovala. Nemluvě o zvláštním faktu, že se na konferenci o angažovaném umění o angažovaném umění vůbec nediskutuje anebo se sděluje, že angažované umění je nesmysl a že každý prostě píše tak, jak píše.

Pozoruhodné na obou panelech bylo také to, že i přes ve světě už po dva roky trvající krizi, přes rostoucí sociální napětí, sílící extremistické tendence a jednu poměrně nepřehlédnutelnou demonstraci odborů, ani nemluvě o žalostném stavu českého politické života, se k těmto okolnostem nikdo z přítomných nevyjádřil. Ani náznakem.

Je ale možné, že se mají natolik dobře anebo žijí natolik uzavřeni ve svých vnitřních světech, že k nim možná i díky poměrně bohatému závěrečnému rautu přízemní ruchy vnějšího světa nedoléhají. Otázkou je, proč byli pozváni na tuto konferenci.

Pověst českého umění tak nakonec museli na poli angažovaného umění zachraňovat výtvarníci, z nichž byli pozváni opravdu ti, kteří k této problematice mají co říct anebo se tomuto druhu umění sami věnují. Bylo také záhy patrno, že děje-li se na poli českého umění aspoň něco, je to určitě ve výtvarném umění. Alespoň v jeho části. A konečně se také začalo a bez skrupulí mluvit o současném společenském marasmu. Padaly názory i dosti vyostřené a k zaznamenání byla i přátelská hádka mezi Jiřím Davidem a členem skupiny Guma Guar Milanem Mikuláštíkem.

Jiří David obvinil Gumu Guar z toho, že si ve svém výtvarném politickém aktivismu vybírá snadné cíle. Mikuláštík nato kontroval, že tomu moc nerozumí, protože proč by si měli v době, v níž Ameriku vleče z války do války George Bush, vybírat k útokům třeba prezidenta Bangladéše, o kterém nikdo nic neví. Moderátorka diskuse Martina Pachmanová pak spor uzavřela tím, že přece i Jiří David nechal rozplakat několik snadných cílů na svých fotografiích plačících politiků. Ale o tomto panelu už dále Věra Jirousová.

Heinrich Böll byl německý spisovatel, který se aktivně angažoval ve společenských kauzách své doby. V některých vzpomínkách na konferenci padlo, že společenské angažmá u něj namnoze zastiňuje jeho tvorbu. Uspořádání konference u příležitosti výročí jeho úmrtí s umělci, z nichž většina není schopna k angažovanému umění nic říct a další část svou angažovanost chápe jako elitářské prodloužení, ať už vědomé, či ne, vládní protilevicové propagandy, nebo se veze na vlně nicneříkajících módních frází a sloganů, působí jako organizační neschopnost. Anebo propaganda mající veřejnosti sdělit, že žádné angažované umění vztahující se k době přítomné nepotřebujeme, protože máme to, co se vztahuje hlavně k minulosti a přes ni přece tak nějak samo i k přítomnosti. Výtvarný blok by se pak na konferenci dostal omylem.

Nabízí se ale také otázka, zdali v oblasti divadla nebo literatury by se vůbec někdo našel i při podrobnějším hledání. V oblasti divadla nejspíš ne. V literatuře už by to mohlo být lepší. Ale na konferenci nebylo.