Podvečerní panel s názvem: Krize, jaká krize? Umění v nových podmínkách se týkal aktuálních otázek současného vizuálního umění. Své teze s ukázkami vlastních prací přednesli hostující umělec Dan Perjovschi (jehož díla známe z pražské Galerie Jiří Švestka) a mladý konceptuální umělec Milan Mikuláštík, autor provokativních akcí (tj. reagujících přímo na konkrétní události sociálního kontextu, člen skupiny Guma Guar) a Jiří David, konceptuální umělec a prof. ateliéru vizuální komunikace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Umělci živě komentovali svůj svobodný umělecký přístup: Dan Perjovschi bezděčně ukázal, jak probíhají jeho spontánní umělecké akce, ve kterých kreslí a píše politicky angažované texty křídou na chodník nebo jiná (povolená) místa ve veřejném prostoru, například v Německu a jiných evropských státech, kde si umělci s osobním nasazením (a podporou kulturní veřejnosti) prosadili právo vyjadřovat veřejně své názory v rámci demokratických struktur společnosti.

Oproti tomu měly akce Milana Mikuláštíka, např. ve veřejném prostoru Galerie Art Wall (stvrzené smlouvou s pražským magistrátem na letenské stěně nábřeží) nebo v Galerii hl. města Prahy, česky jednoduchý průběh: pokud umělec vyjádří vlastní a nikoli konformní názor, reagují zdejší zástupci „demokratických struktur“ kultury likvidací galerie, zákazem výstavy, odejmutím grantu a podobně, jak bývalo a dosud je v kraji zvykem.

Pozornost publika získal i příspěvek Jiřího Davida (Když tě nezajímá to, co mě, nemám ti co říct), jehož vytrvalé úsilí vytvářet své vizuální práce ve veřejném prostoru metropole zdejší konzervativní publikum zprvu zavrhovalo, avšak podle ohlasu jeho putovní „Klíčové sochy“(umístěné na jaře před budovou pražského magistrátu) lze soudit, že se jeho důsledné strategii komunikovat s veřejností podařilo prosadit pozitivní ohlas a především změnit pasivní přístup občanů.

V diskusi, moderovanou teoretičkou genderového umění Martinou Pachmanovou, pedagožkou VŠUP, mnozí vyslovili své návrhy na změny i doporučené strategie; je však známo, že zásadní proměnu zkostnatělé a zkorumpované postkomunistické společnosti lze prosadit jen osobním příkladem a nasazením jak umělců, tak i široce založené občanské společnosti, která se stane přirozenou autoritou.

Což je ovšem cesta a úkol pro více generací, pokud budou schopné se domluvit na společném zájmu integrovat umění a lidská práva do společnosti, v níž lze svobodně tvořit, pracovat a především žít (nikoli na úkor druhých nebo celé společnosti).