Na vlnách stereotypu
Alena ZemančíkováFilm Jiřího Mádla Vlny dosáhl nevysokých cílů, které si stanovil. Evropským filmem však není ani zdaleka: tomu brání stereotypní, schematické líčení dějů roku 1968, jež se uchyluje i k dnešní době poplatným polopravdám.
Psát o filmu Jiřího Mádla Vlny je pro mě těžší, než jsem si myslela. Zdánlivá výhoda — tedy znalost rozhlasové historie a sice dávné, a ne zcela dospělé, ale přece jen osobní pamětnictví Pražského jara — mi na mysl přivádějí momenty nesouhlasu se scénářem. Začne to už tím, že na začátku filmu, kdy se hrdina odebere do budovy Československého rozhlasu, aby zabránil mladšímu bratrovi v konkurzu do redakce mezinárodního života, vidím náborový plakát s nápisem Konkurz.
Slovo je tu se „z“ na konci, což v roce 1967 rozhodně nebylo podle pravidel pravopisu, a určitě by to tak — notabene v rozhlase! — napsáno nebylo (viz Formanův film Konkurs a plakát). Ale nechci být hnidopich, takže přejdu fakt, že mladý zvukař s redaktorkou jedou služební volhou na Slovensko bez řidiče — myslím, že v tom byl pravdivější scenárista televizního seriálu Volha.
Mezinárodní redakce v izolaci?
Mnohem hůř se mi překonává fakt, že redakce mezinárodního života, řízená legendárním Milanem Weinerem, je ve filmu od zbytku rozhlasu zcela izolovaná. Jako by Československý rozhlas byl v roce 1967 baštou stalinismu, kam neproklouzl ani vánek ducha zcela mimořádných kulturních výbojů československého filmu, divadla, literatury i psané publicistiky.
Vždyť už v roce 1963 získal Československý rozhlas cenu Prix Italia za rozhlasovou hru Ludvíka Aškenazyho (což ostatně dříve taky byl redaktor mezinárodní redakce) Bylo to na váš účet v režii Jiřího Horčičky, generačního souputníka hrdiny Mádlova filmu. Když Milan Weiner argumentuje pro nutnost využívat jako zdroj zpráv i jiné agenturní zdroje, než je ČTK a TASS („dočkej času, jako Četka TASSu“ se říkalo i u nás doma, v obýváku v pohraničním městečku), nikdy neřekne, že rozhlasové zpravodajství takhle prostě nemůže obstát v konkurenci třeba takových Literárních novin nebo Reportéra.
A při zavádění západní populární hudby a jazzu do zpravodajských relací neřekne Ludvík Čermák (ve filmu kompilovaný dohromady s charakterem zuřivého reportéra Slávy Volného), že celá mladá generace poslouchá Radio Luxembourg a že přes muziku máme jedinečnou šanci dostat zprávy k nejmladší generaci, kterou už to naše věčné budovatelství dávno nebaví. Kdyby Jiří Mádl usiloval ve scénáři o trochu pravdivější obraz Československého rozhlasu — a tím i československé společnosti jako celku, mohl k tomu v dialozích využít i postavu generálního ředitele, která by tím pádem nebyla tak nezajímavě jednostrunně cenzorská. Moc by to nepotřebovalo.
Estébácký motiv
S fiktivní postavou zvukového technika Tomáše se smířím, ale musí být do příběhu boje rozhlasových redaktorů za objektivní informace a svobodu slova zapleten zase estébácký motiv? Mám nezaplašitelné podezření, že na Milana Weinera a jeho zahraniční zpravodaje Jiřího Dienstbiera, Luboše Dobrovského, Věru Šťovíčkovou, Jana Petránka, Ludvíka Čermáka a Karla Jezdinského není potřeba nasazovat fízla, že nekonspirovali, při svém boji o otevřenost informování byli sami otevření.
Vždyť byli všichni komunisty, bez toho vůbec nebylo možné v rozhlase na místě redaktora pracovat, a spor o svobodu slova se vedl mezi komunisty reformními a těmi konzervativními, otrocky prosovětskými. Reformní měli oporu v progresivním křídle vedení KSČ, nemuseli se bát.
Ani lítý boj Státní bezpečnosti o pásku se záznamem skutečného průběhu protestního průvodu studentů ze strahovských kolejí není úplně uvěřitelný, vždyť tištěná média, studentské interní tiskoviny a očití svědkové včetně studentů samých o tom od první chvíle mluvili všemi možnými způsoby (mluvilo se o tom i u nás doma daleko od Prahy a neznám nikoho, kdo by nestál na straně mrznoucích studentů bez elektřiny). Zaskočilo mě, jak zbytečně a nesmyslně brutální byl zákrok Sboru národní bezpečnosti neboli dnešním jazykem policie, v tom je film realitě věrný, i když esenbáci jsou v něm v mlácení lidí podezřele trénovaní na to, že se od roku 1948 až do onoho posledního října 1967 žádné hromadné demonstrace, nota bene se svíčkami, nekonaly.
Československá společnost už měla za sebou historický IV. sjezd spisovatelů, už se diskutovalo o ekonomické reformě (Ota Šik byl jedním z hrdinů sdělovacích prostředků), spisovatel Jan Procházka docházel jako poradce pro film k prezidentu Novotnému, Milan Kundera učil na FAMU, vznikala řada kritických filmů, vycházela spousta pronikavých knih, ve společnosti se otevíral prostor k svobodným debatám. Hrdinové redakce mezinárodního života Československého rozhlasu patřili do širšího kontextu, který však ve filmu není nijak zobrazen.
Věrohodné není ani to, jak Karel Hoffman, ředitel Ústřední správy spojů (a předtím ministr kultury a informací a v letech 1959 až 1967 generální ředitel Československého rozhlasu), nabádá Tomáše k přestupu od správy spojů do rozhlasu s argumentem, že bude muset u spojů snižovat stavy a kdyby Tomáš přišel o práci, jeho šestnáctiletý bratr, o kterého se po smrti rodičů stará, by musel do dětského domova. Tomášova profese je de facto manuální a takovou práci by sehnal, zejména v době povinného razítka v občance, i kdyby měl natahovat telefonní dráty.
Pravdě by se víc podobalo, kdyby Tomáše přesvědčovali v rozhlase ke vstupu do KSČ, to by ho a jeho bratra ochránilo lépe. Celá ta historie s podpisem spolupráce s STB je stereotypním fíglem, naroubovaným násilně na děj, v němž jde o nastolení vyšší úrovně novinářské práce a demokratizaci socialismu. Fízlovská zápletka komplikuje a znevěrohodňuje i vyfabulovaný milostný příběh.
Jiří Mádl také do scénáře vnáší motivy, charakteristické spíš pro politický úpadek našich aktuálních let. Nenašla jsem nikde informaci o švýcarském kontu syna prezidenta Novotného (byl ředitelem podniku zahraničního obchodu Artia).
Fingování hovorů se švýcarskou bankou vnáší do scénáře motiv smyslu pro humor a hravé vylomeniny i suverénní jazykové kompetence rozhlasových redaktorů. Ale ve skutečnosti byl pád I. tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky Antonína Novotného zapříčiněn střetem jeho nekompetence s reformním křídlem v komunistické straně, ne finanční aférou jeho syna (i kdyby reálně existovala).
Dobové hity
V hudební dramaturgii filmu je kromě autorské hudby Simona Goffa, účinně posouvající ve vypjatých pasážích děj kupředu, využito i dobových hitů. Někde to funguje, jinde je to ale nesnesitelně kýčovité (zatímco Waldemar Matuška zpívá Pojď se mnou, lásko má, rodí se milostný vztah mezi Věrou Šťovíčkovou a fiktivním Tomášem. Píseň Čerešne s hudbou Jaro Filipa a slovy Milana Lasici, podložená pod obraz Tomášova strachu, zda bratr není mezi postřílenými studenty v Podolí v srpnu 1968, má za úkol jen ždímat dojetí, písnička je z roku 1982 a s událostmi srpna 68 nemá nic společného).
Jako mimořádný kýč mi připadalo využití pohřební písně Blíž k tobě, bože můj, když se jaksi obrazně pod pásy tanků pohřbívají naděje Pražského jara. On i ten kostelní motiv, kdy pod ochranou kněze sedí prostí lidé a poslouchají jediné rádio, stojící před oltářem, je divný.
V době, kdy byl z ideologických důvodů zaveden rozhlas po drátě, za který se neplatilo a mohl ho mít doslova každý, je divné, že by lidé museli poslouchat rádio v kostele. Kdyby alespoň na faře, když už tam ten církevní motiv musí být. Ostatně „dráťák“ paradoxně vysílal dokonce o něco déle než rozhlas na středních vlnách, protože byl založen na jiné technologii a vypnutí vysílače ho neumlčelo.
Postavy a herci
Herecké obsazení a ztvárnění sice reálně existujících, ale snad kromě Jiřího Dienstbiera a Luboše Dobrovského v zapomnění upadnuvších postav, patří spíše k silným stránkám filmu. Stanislav Majer hraje vedoucího redakce Milana Weinera jako mimořádnou osobnost s hlubokou životní zkušeností a přirozenou autoritou. Člověka, který v životě jako žid postižený holocaustem přežil mnohem větší nebezpečí, než je hněv ředitele rozhlasu.
Petr Lněnička dobře vystihuje postavu Jana Petránka, i ve skutečnosti žoviálního až příliš, ale stejně tak neohroženého (příběh konkurzu je ve skutečnosti jeho příběhem). Jiří Dienstbier byl v redakci spolu s Lubošem Dobrovským skutečně formálně vzdělaný, Dienstbier i díky rodinnému zázemí a bohaté domácí knihovně, což se na jeho postavě hrané Vojtou Kotkem úplně neprojevuje; ostrý, vojensky přímočarý Dobrovský v podání Martina Hofmana je výstižnější.
U představitelky Věry Šťovíčkové, slovenské herečky Táni Pauhofové, mě napadalo, jestli musí mít patent na mimořádné ženy 60. let. Nebylo by neotřelejší najít herečku, která už předtím nehrála Dagmar Burešovou v Hořícím keři Agneszky Hollandové?
Karel Hoffmann byl oportunistou, jistícím si pozici pro případ, že by obrodný proces ztroskotal, stejně jako v případě, že se reformy podaří udržet. V rámci mírného pokroku v mezích zákona v letech 1959-1967, kdy byl generálním ředitelem Československého rozhlasu, podle svědectví zaměstnanců projevoval zájem o kvalitu rozhlasu a k riskujícím redaktorům nebyl zbytečně tvrdý.
Byl to ale politický kariérista, který invazi vojsk Varšavské smlouvy vyhodnotil jako porážku reformního komunismu a pohotově si vybral stranu. Za to, že nařídil vypnout vysílače, byl jako jediný z politických představitelů po roce 1989 odsouzen, aniž svou vinu uznal.
V srpnu 1968 usiloval, aby bylo odvysíláno prohlášení konzervativních aparátčíků, mezi nimiž byli autoři „zvacího dopisu“. Legální vláda Oldřicha Černíka však vydala opačné prohlášení o okupaci, a to se podařilo, přes Hoffmannův odpor, pracovníky rozhlasu odvysílat.
Po právu, vždyť to bylo prohlášení oficiálních, legálních představitelů státu. V podání Tomáše Maštalíra je Hoffmann inteligentní elegán, připravený na obě možná řešení politické situace, jak i před soudem později sám vyslovil.
Evropský formát?
Film Vlny zajímavě propojil dokumentární záběry ze srpna 1968 s hranými. V dynamice dramatických událostí je asi jeho největší síla. Invaze sovětské armády a dění v okolí rozhlasu byly blízké válečným scénám, včetně několika mrtvých a mnoha zraněných.
Tvrzení, replikované zřejmě kvůli propagaci filmu, že se podařilo konečně natočit historický film evropského formátu, nesdílím: k tomu, aby to tak bylo, zručná koláž dokumentárních a inscenovaných záběrů nestačí. Scénář obsahuje řadu klišé a stereotypů, neposkytuje pronikavý, s odstupem viděný obraz československého obrodného procesu — nebo přesněji řečeno jeho pražské části.
A nezasazuje ho tudíž do kontextu událostí 60. let v ostatních evropských zemích. Bylo by hodné obdivu, kdyby film dokázal udržet napětí i mravní étos, aniž by — pokolikáté už? — podával schematický antikomunistický obraz reality.
V jedné věci se ovšem podařilo vytvořit znepokojivou paralelu. Vedení Komunistické strany Sovětského svazu (ve filmu nevystupuje kromě Antonína Novotného žádná známá politická tvář a vztah Moskvy k dění v ČSSR je chytře sdělován zejména přes postavu Luboše Dobrovského, delegovaného jako zpravodaj do Moskvy) šíří v sovětském tisku o Pražském jaru samé dezinformace, takže když stanou sovětští vojáci tváří v tvář pracovníkům rozhlasu, hovoří o tom, že přijeli znovu bojovat proti fašismu. Argumentace fašismem je pro Moskvu univerzálním zdůvodněním každého násilí, divák se nevyhne pomyšlení, jak skvěle tahle vyprázdněná rétorika funguje i dnes.
V rozhovoru z MFF Karlovy Vary říká Jiří Mádl, že jeho cílem bylo diváka zmást, nandat mu hned od začátku takovou nálož akce, že ho to chytne a už nepustí. Soudíc dle kritik a reakcí bych řekla, že se mu to podařilo, ale za cenu polopravdy, že život v socialismu byl nesnesitelný a charakterizovala ho jen bída a násilí.
Druhá věc, kterou režisér a scenárista říká, se týká sběru a zpracování dokumentárního materiálu k osmašedesátému: tam se dílo podařilo, invenci scenáristy, sbírajícího materiál, režiséra, střihače a kameramana pomohla ve výsledném obrazu i umělá inteligence.
A do třetice vyslovil režisér přání, aby film vzbuzoval emoce. To je ovšem účelem každého thrilleru, není to cíl nijak vysoký.
Film "Vlny" jsem (doposud) neměl možnost spatřit, mohu tedy soudit pouze z druhé ruky. Tedy na základě toho co o něm v Britských listech napsal Jan Čulík, a zde Alena Zemančíková. Přičemž je možno konstatovat, že hodnocení obou recenzentů tohoto filmu se víceméně zcela shodují. I J. Čulík autorům filmu vytýká povrchní a schematický antikomunismus, který vede k tomu že jednání postav jsou mnohdy nevěrohodná, poplatná přežívajícím stereotypům. Stejně tak vůbec dobové reálie jsou mnohdy podávány zkresleně.
O nějakém "díle evropského formátu" lze tedy skutečně sotva hovořit; a asi nebude daleko od pravdy A. Zemančíková se svým hodnocením, že se jedná o docela obyčejný komerční kýč, který se snaží vytlouci příslušný kapitál ze stále ještě živého národního traumatu se sovětskou okupací.
Pro mou osobu (jak řečeno film jsem sám neviděl) mohu pouze konstatovat, že tímto hodnocením obou recenzentů nejsem nijak překvapen. Za prvé: dnešní vnímání dění roku osmašedesátého (především v důsledku dominance pravicového diskurzu ve společnosti) je právě tak schematické (to jest v prvé řadě: schematicky antikomunistické); není proto divu že mu podléhají i filmoví tvůrci. Především ti kteří onu dobu už osobně nezažili.
A za druhé: i když se odhlédne od tohoto ideologického zaujetí, nevzpomínám si na téměř žádný film o oné době (ale i o politických událostech či osobnostech pozdější doby), který by se nevyznačoval naprostou plochostí pohledu. Respektive plochostí znázornění jednání tehdejších osob, a motivací jednání těchto osob. Jednou velmi vzácnou výjimkou která se mi v daném ohledu vynořuje je jeden méně známý film (mám pocit že se jednalo spíše o televizní inscenaci) o Dubčekovi. Bylo zde jedinečným způsobem ukázáno, jak nesnesitelně trýznivé musely být pro Dubčeka telefonické hovory v průběhu Pražského jara s Brežněvem, který ho neustále tlačil k tomu aby zasáhl proti "kontrarevolucionářům". Tato duševní trýzeň pro Dubčeka rezultovala z toho, že on na jedné straně nemohl Brežněvovy požadavky splnit, aniž by tím zradil vše co on jako reformátor v oné době představoval. Ale na straně druhé on samozřejmě musel brát v potaz dominantní postavení Sovětského svazu v táboře socialistických zemí; ale především, Dubček v té době stále ještě věřil v jakousi vysloveně rodinnou pospolitost všech zemí socialismu, takže výtky z úst nejvyšší autority této pospolitosti nemohl jen tak bez dalšího odmrštit. Mimochodem: Brežněv (zahraný svým představitelem s jedinečnou přesvědčivostí) v té době Dubčekovi nijak dramaticky nevyhrožoval, ale snažil se na něj působit s jakousi otcovskou starostlivostí, jako vůči nezdárnému synovi který je sváděn na falešnou cestu špatnými kamarády. Právě proto byl Dubček v oné době natolik vnitřně rozerván, ideově byl už někde zcela jinde nežli zkostnatělí dogmatici většiny ostatních socialistických zemí, ale na straně druhé neměl reálnou možnost se radikálním řezem emancipovat od oné dusící "rodinné pospolitosti".
Je tedy možno konstatovat: naprosto je možné natočit kvalitní film o zlomových okamžicích národních dějin, a tedy i o roce osmašedesátém. Tohoto díla se ale musí ujmout někdo, kdo se dokáže oprostit od ideologických klišé všeho druhu, a kdo je ochoten dát si práci s tím ponořit se nezaujatě a citlivě do vlastních motivací, cílů a niterných bojů tehdejších protagonistů.
Možná lze historické chyby ve filmu Vlny brát i jako příležitost. Jestliže film mimo jiné nepravdivě líčí rozhlasovou redakci mezinárodního života jako uzavřenou skupinu izolovanou od zbytku rozhlasu a zcela pomíjí existenci rozhlasu po drátě, otevírá tím prostor pro pozdější, ideálně historicky věrnější, zpracování paralelního příběhu zaměřeného na ostatní rozhlasové redakce a přibližujícího osudy lidí, kteří v Mádlově filmu zůstávají ve stínu vybraných hrdinů. Mohl by se jmenovat Dráty.
Musím se trochu korigovat, napsal jsem že bych si - kromě onoho filmu respektive televizní inscenace o Dubčekovi - sotva dokázal vzpomenout na pravdivé a autentické znázornění událostí z oné doby, ale vzpomněl jsem si ještě na jeden film, myslím že ani ne tak starý, bohužel si nevzpomenu na jeho jméno, ale byl zaměřen především na moskevská jednání čs. představitelů po okupaci, zakončená podpisem příslušného protokolu.
Jestliže jsem s uznáním konstatoval jak plasticky a přesvědčivě byla v oné inscenaci ukázána Dubčekova duševní trýzeň při telefonických hovorech s Brežněvem tlačícím ho na zastavení reforem, tak stejně tak přesvědčivě a nezaujatě byly v tomto filmu zprostředkovány niterné boje našich stranických a vládních představitelů v Moskvě. A jestliže například ještě v dnešním Právu Petr Pithart je všechny bohorovně odsuzuje za podepsání "hanebných" dokumentů, v onom filmu bylo mnohem objektivněji, mnohem diferencovaněji ukázáno, jak naprosto bezvýchodná byla situace československých představitelů; a že o vysloveně hanebném jednání je možno právem hovořit jenom u některých z nich. (U kterých, je všeobecně známo.)
Je tedy možno ještě jednou zopakovat: ano, i o vypjatých okamžicích národních dějin je možno natočit pravdivý a žádným ideologickým stereotypům a klišé nepoplatný film. Ale bohužel - takováto kvalitní a pravdivá díla jsou stále spíše pouze vzácnou výjimkou.
Prorežimní agitátor Mádl pochopitelně lidem pravdu sdělit nemůže, protože to by jim také musel říci, že v roce 1968 bylo v komunistické straně téměř 1 700 000 lidí a že reformy prováděli sami komunisté, kteří je pak také sami zazdili.
Sovětská vojska tu v 60. letech nechtěl ani Antonín Novotný a nechtěl je tu poté ani sám Gustav Husák, který se ještě s Gorbačovem snažil marně vyjednat jejich stažení. Když měl ale volit mez svým politickým pádem a akceptací daného stavu, zvolil to druhé.
Každý, kdo zná filmy typu Bílá paní či Každý den odvahu a mnohé další, chápe podstatu 60. let. Antonín Novotný sice u mnohých filmových projekcí údajně zuřil, ale k cenzuře často nesáhl...
A to pomíjím názor, že Sověti u nás chtěli hlavně zachránit socialismus, který byl sám o sobě vysokou hodnotou, bez ohledu na to, jak se někdy jeho ideály nedařilo realizovat.
K poslední větě pana Krupičky: to je výrok který by celou řadu pravicových fundamentalistů dozajista přivedl do stavu zuřivosti. Nicméně - je zapotřebí toto tvrzení vzít vážně, má svou nepochybnou relevanci.
Je ovšem nutno si uvědomit, že sovětské vedení bylo ve svém tlaku (a nakonec vojenském zásahu) proti čs. reformám roku šedesátého osmého vedeno celým komplexem značně rozličných motivací. Tyto motivaci je zřejmě možno rozčlenit do tří základních skupin:
- motivace imperiální
- motivace ideové
- motivace ideologicko-mocenské.
Motivace imperiální: Sověti ovšem tušili že reformované, svébytné Československo by se postupně emancipovalo ze své vazalské podřízenosti vůči moskevské centrále. Toto potenciální oslabení jejich impéria pro ně bylo nesnesitelné a nepřijatelné.
Motivace ideové: těmi je míněno v zásadě to o čem psal pan Krupička. Ano, nelze popírat: přes všechnu prohnilost (pseudo)socialistických režimů zde přece jenom existovala určitá legitimní obava o osud socialismu. Moskevské vedení (jakož i vedoucí činitelé většiny ostatních socialistických států) si mnohem lépe, mnohem jasnozřivěji nežli pražští reformisté uvědomovalo, že zahájený reformní proces ve svých důsledcích nevyhnutelně povede k rozpadu socialismu v Československu, k restauraci kapitalismu. V tomto ohledu byla jejich starost o osud socialismu v Československu oprávněná, a tedy i v určitém smyslu "upřímná".
Ovšem - na straně druhé je nutno vidět i ten fakt, že se jednalo o "socialistické" režimy které byly vnitřně už hluboce prohnilé. A že jejich vedoucí činitele daleko spíše nežli upřímná obava o osud socialismu poháněla (tedy: třetí motivační skupina) především akutní obava o ztrátu jejich mocenských pozic. Oni fakticky daleko větší obavu nežli ze ztroskotání čs. reforem měli z jejich případného úspěchu. Neboť kdyby se tato reforma socialismu povedla, bylo jasné že i v jejich vlastních zemích nastoupí vlna reforem, která tyto zkostnatělé byrokraty a dogmatiky nemilosrdně smete.
Byla to tedy široká škála motivací která hnala moskevské soudruhy k jejich konání; a jen malou část z nich je možno alespoň v objektivním smyslu označit jako "upřímné".
Pane Poláčku, z Vašeho popisu filmu (21. 8. 9.51) dovozuji, že oceňujete TV snímek Roberta Sedláčka ze série České století, věnovaný roku 1968, jež má název Musíme se dohodnout. Ruský herec, představující Brežněva, v něm opakovaně přemlouvá filmového Dubčeka slovy "nu, Sáša...". Je to ono?
Ve zkratce je tu zachycen reálný střet dvou pohledů, či pojetí. Na jedné straně ofenzivního (plného entusiasmu i naivity) čs. reformních komunistů, věřících, že obrodný proces dodává novou krev do žil socialismu, dokonce i v západní Evropě. V čase konfrontace proto zaznívají slova, že intervence poškodila věc socialismu. Na druhé straně představuje Brežněv pojetí již docela defenzivní: Socialismus nemůže ničeho víc dosíci, je třeba jen nepřipustit, aby se octl, kdekoli byl nastolen, v ohrožení.
V souvislosti s uvedeným mě napadlo, že o již třetím výročí 21. srpna od agrese Ruska proti Ukrajině je snad na místě připustit určitou změnu soudu o historii. Běžně jsme okupaci, jakož i propagandu o bratrské internacionální pomoci brali za dobově již v Evropě krajní projevy komunistické diktatury. Když nyní vidíme po tolika letech mírové spolupráce aktuálně totéž, jen v ještě křiklavějších barvách (až evokují události ani ne 30 let před sovětskou intervencí) v podání prý snad autoritativního režimu, ekonomicky ale nijak zvlášť odlišného od jiných, neměli bychom připustit, že podrobení silou ČSSR nebyl projev komunistické mocichtivosti, nýbrž už tehdy především velmoci vládnoucí mentality ruské, šovinistické a imperiální? Snad můžeme tedy mít teď důvod domnívat se, že socialismu byla agrese přisuzována přece jen méně oprávněně, protože bez nové znalosti a zkušenosti, jež ukazují na převahu jiných příčin při probouzení prastarého zla.
"Musíme se dohodnout" - ano, jednalo se skutečně o inscenaci s tímto názvem.
Imperiální motivace: já jsem pouze vyjmenoval přehled tří různých motivací kterými se podle mého soudu nechalo vést tehdejší sovětské vedení; ale nijak jsem neurčoval jejich vzájemný kvantitativní poměr. Tedy to která z nich převažovala.
Na straně druhé - proti domněnce že by zcela prioritní měla být motivace imperiální dosti zřetelně hovoří ten fakt, že na čs. reformní vedení velice ostře útočily - s výjimkou Rumunska, zčásti i Maďarska - i ostatní státy socialistického bloku, respektive jejich stranická vedení. Především z tehdejší NDR přicházely velmi nevybíravé ataky, a také z Polska. V těchto případech se ovšem nemohlo jednat o nějaké zájmy imperiální. Soudil bych proto, že přece jenom prioritní byly důvody ideové a ideologické, nikoli mocensky imperiální.
Pro tento předpoklad hovoří i ta úvaha, že tehdejší Sovětský svaz by vyčlenění či osvobození se Československa z jeho mocenské sféry nakonec překonal mnohem snadněji (jako se s tím musel vyrovnat i v případě Jugoslávie), nežli jak by mohl překonat následky (úspěšné) demokratizace socialismu. Ztráta Československa by byla bolestná pro sovětské/ruské impérium, ale jinak by jeho mocipány nijak neohrožovala; zatímco reformní proces hrozil šířit se jako "nákaza" i do jiných zemí socialismu, a to by pro ty zkostnatělé partajní byrokraty znamenalo akutní ohrožení jejich mocenských pozic, jejich třídního panství, jejich lukrativních funkcí.
Ostatně i sám Putin by se bezpochyby daleko spíše smířil se ztrátou Ukrajiny, nežli se ztrátou své funkce, své mocenské pozice.
Ulbricht, Gomulka i Kadár se mohli cítit být ve funkcích potenciální československou "nákazou" osobně ohroženi.
Problémem vládnoucích socialisticky orientovaných režimů bylo a dosud pravidelně je (nad jinak obvyklou míru) silné trvání na dosažené moci a její udržování ať to stojí, co to stojí. (Příklady jsou známé: Severní Korea, Kuba, Venezuela). Součástí tohoto fenoménu je též lpění na osobní moci v hierarchii nejvýše stojícího jedince. V některých případech ústí dokonce až v nástupnictví v rodové linii. Jde o jev, jenž jistě nelze vysvětlit pouhou snahou udržet stabilitu a kontinuitu.
Současná nesmiřitelná levice se v mých očích vstřícností k režimům z nejhorších zásadně diskredituje. Umírněná levice má zase ten problém, pro mě nyní méně významný, že jejím představitelům systém zjevně vyhovuje. Nejinak je tomu sice s většinou lídrů prvně zmíněné tvrdé opozice liberální demokracie, ale ti to skrývají, paradoxně za svůj boj, jež se zdá být za skutečné (a také trvalé) převzetí moci.
Ano, vstřícnost (respektive "chápavost") aktivistů radikální levice vůči jistým diktátorským režimům tuto levici dozajista diskredituje. Oni se sice zapřísahávají že tomu tak není; ale fakticky jim znovu a znovu uklouzne přinejmenším určité pochopení pro tyto režimy. Zjevně se zde projevuje hluboce zakořeněný antiamerikanismus, jakožto důsledek právě onoho radikálního (až k zaslepenosti) antikapitalismu. Takže nakonec přinejmenším podprahově emocionálně platí, že "nepřítel mého nepřítele je mým přítelem".
Co se pak umírněné levice týče, ta se skutečně diskredituje především svým schizofrenním postojem k systému kapitalismu: na jedné straně ho chce změnit, na druhé straně se s ním už dávno fakticky aranžovala. A pak se ještě diví, že při takto podvojném postoji jí potenciální voliči utíkají k radikálním, mnohem jasněji profilovaným stranám.
Pane Poláčku, trochu si protiřečíte. Na jedné straně píšete, že reformní proces by nevyhnutelně vedl k rozpadu socialismu v Československu, k restauraci kapitalismu. Na druhou stranu připouštíte možnost, že by se reforma socialismu zdařila. Jak tedy? A jak by taková zdařilá reforma mohla vypadat?
Pane Dospivo, pokud si po té době která přece jenom už mezitím uplynula ještě dobře vzpomínám, nenapsal jsem výslovně že by se reformní proces tehdy mohl podařit, nýbrž pouze to, že pro zkostnatělé partajní kádry v ostatních zemích "tábora socialismu" by bylo největším ohrožením jejich pozic, kdyby se tento pokus o reformu (respektive demokratizaci) socialismu povedl.
Ale budiž; když už tato otázka padla, zkusme si ji zodpovědět.
V prvé řadě je nutno si uvědomit, že mezi "povést se" a "ztroskotat" existuje ještě určitá škála možností někde mezi obojím. A za druhé: je také nutno se rozhodnout, jak dlouhé časové období chceme sledovat.
Takže: zcela principiálně jsem skutečně přesvědčen, že tehdejší pokus o vytvoření modelu demokratického socialismu se povést nemohl. Především proto že tehdejší - komunističtí - reformátoři si vůbec ani nedokázali uvědomit skutečnou hloubku problémů, které by se před nimi teprve ještě otevřely. Oni totiž stále ještě vycházeli z původního Marxova předpokladu, že dělnická třída (respektive třída pracujících vůbec) zcela automaticky směřuje k socialismu. Tedy - ke stavu vzájemné pospolitosti, vzájemné solidarity. Marx naprosto opomenul respektive ignoroval, jak obrovskou sílu představuje lidský individualismus, tedy přirozená snaha o vlastní vyniknutí, o vlastní osobní prospěch. Kterýžto individualismus se ovšem nachází v naprostém protikladu k principu pospolitosti, tedy k principu socialismu. Bylo asi skutečně nutno prožít až polistopadovou éru aby se ukázalo, jak je tento individualismus člověku zásadně mnohem blíže, nežli jeho schopnost pospolitosti, altruismu.
Jinými slovy: povolit tehdy naprostou demokracii by neznamenalo ve svém konečném důsledku nic jiného nežli postupné vítězení tohoto přirozeného individualismu nad ideou socialismu. A především v ekonomické oblasti: jakmile by bylo povoleno svobodné podnikatelství, pak spolu s ním by se do společnosti čím dál tím více prosazoval duch kapitalistické, buržoazní společnosti.
Druhý kapitální problém tehdejších reformátorů: oni věřili že ekonomiku bude možno převést na tržní principy (a tím ji zefektivnit) - a že zároveň bude možno zachovat socialismus, tím že podniky by zůstaly ve státním vlastnictví. Opět: máme tu zcela zásadní protiklad dvou navzájem neslučitelných principů, kterýžto protiklad by časem nevyhnutelně musel skončit vítězstvím, prosazením se kapitalismu, jakožto ekonomicky mnohem výkonnější formy produkce ve srovnání se státním řízením ekonomiky.
Z těchto důvodů jsem tedy přesvědčen, že tehdejší reformátoři ve skutečnosti vůbec neměli objektivní možnost dobrat se svého cíle, totiž společnosti demokratického socialismu.
Na straně druhé - pokud bychom náš pohled omezili na relativně kratší časové období, nelze zcela vyloučit že by se po určitý čas podařilo udržet jakousi středovou pozici. Dejme tomu někde mezi tehdy velmi populárním "skandinávským socialismem" a mezi Titovou Jugoslávií. Kdy by tedy v politické oblasti v zásadě zavládl liberalismus, svoboda; nicméně s určitými limity, jako že by především nebylo přípustné zpochybňovat samotnou existenci socialismu, jakož i vedoucí úlohu komunistické strany. V oblasti ekonomické by pak bylo sice povoleno svobodné podnikání; nicméně stát by si stále zachovával kontrolu v klíčových odvětvích. (A je nutno připomenout, že právě takovéto modely tehdy skutečně existovaly, jak v oblasti politiky tak v oblasti ekonomiky.)
Ještě jednou: je sotva možno předpokládat, že by takovýto "kříženec" mezi socialismem a liberální demokracií v rovině politické, mezi státním vlastnictvím a kapitalismem v rovině ekonomické mohl přežít natrvalo. Především ona "limitovaná demokracie" by znovu a znovu vedla ke střetům, znovu a znovu by se vedly tuhé boje o to co je legitimní nepovolit a proč. Přičemž: ochota k tomu strpět takto omezenou, limitovanou demokracii by byla dozajista signifikantně vyšší, kdyby si tehdejší společnost dokázala jasněji uvědomit, že překročení těchto limitů nevyhnutelně povede k zásahu zvenčí, a tedy k drastickému ukončení celého pokusu o reformu. Ovšem - pozdě bycha honit, s touto alternativou závažně počítali jenom nemnozí.
------------------------------------
Ještě jednou tedy: tehdejší pokus o demokratický socialismus, tedy o demokratizaci kapitalismu dlouhodobě nemohl vést k úspěchu. Jaký je pak v této otázce stav dneska? Když už je sám pojem "socialismus" prakticky mrtvý? Když už na onen Marxův axiom o nevyhnutelném dějinném směřování společnosti ke komunismu nevěří už téměř nikdo?
Dnes se otázka staví spíše jinak: nežli jak reformovat socialismus dnes otázka stojí, zda je možno nějakým způsobem reformovat stávající kapitalismus. Nechci v tuto chvíli toto téma (které by daleko přesahovalo původně položenou otázku) rozebírat dopodrobna; nicméně podle mého soudu je právě toto ta jediná cesta, která vede do - doufejme lepší - budoucnosti. Jsou určité základní principy jak tržní ekonomiky (a tedy kapitalismu), tak liberální demokracie, které nelze zrušit; ale jde o to nalézt cesty jak obojímu implantovat jiné, humánnější, a dejme tomu i "socialističtější" obsahy respektive hodnoty.
K tomu co jsem napsal posledně bych ještě připojil: ano, tehdejší osmašedesátníci neměli reálnou šanci se svými reformami uspět. Ale přes to všechno - svým počinem zanechali hlubokou stopu v dějinách. A na tomto faktu nic nemění to, že tento jejich pokus o demokratický socialismus byl ze strany pravice dlouhá léta znevažován a dehonestován, jakožto prý pouze "boj dvou komunistických frakcí o moc". A ani to že tehdejší dění mezitím už pokryl značný nános prachu.
Tehdejší reformisté se totiž pokusili o něco, co nemůže nikdy poskytnout nejen totalitní forma socialismu, ale ani liberální kapitalismus i s jeho liberální demokracií: totiž spojit v jeden vnitřně provázaný celek lidský svět, který stále zůstává rozpolcený na dva navzájem neslučitelné, nekompatibilní životní principy: princip vzájemné pospolitosti na straně jedné, a princip nepodmíněné individuální autonomie na straně jedné.
Jak řečeno tento fundamentální protiklad ještě zdaleka není historicky respektive systémově vyřešen; byl pouze - ve jménu materiálního konzumu - dočasně vytěsněn ze společenského vědomí. Ale spolu s tím jak tento svět kdysi zdánlivě nekonečně rostoucího materiálního konzumu stále více zmítá ve svých vlastních protikladech se nutně opět začíná stavět otázka po alternativách. A vůbec ne neprávem M. Hauser ve svém sborníku "Pražské jaro" se na tento tehdejší jedinečný experiment odvolává, na jeho dialektickou dynamiku. (Hauserova zásadní chyba ovšem spočívá v tom že tuto dialektiku posouvá někam zcela jinam nežli kudy probíhala její skutečná - výše uvedená - osa.)
Ještě jednou tedy: tehdejší reformisté nebyli ještě tak daleko, aby mohli úspěšně zvládnout, vyřešit klíčové systémové protiklady. Ale - oni se alespoň pokusili vkročit do tohoto středu mezi oběma zmíněnými protipóly, mezi oběma extrémy; a tento jejich pokus zůstává stále platnou výzvou pro to na tuto cestu vstoupit znovu, s větší a odůvodněnější znalostí toho, o co se zde vlastně jedná, kam je nutno dospět a jaké je na této cestě nutno překonávat překážky.
Děkuji za odpověď, myslím si prakticky totéž. Co se týče reformy kapitalismu, k tomu bych se vrátil v diskuzi pod článkem Jiřího Pehe V české politice se začnou hýbat ledy, kde kladete důležité a podstatné otázky, ale v odpovědích všichni tápeme.
Jistě, jednoznačné odpovědi a řešení nemá dnes nikdo. (S výjimkou příslušníků radikálních hnutí, těm je vždy všechno naprosto jasné.)
Zde bych ale dodal ještě jeden moment, který jsem doposud nezmínil. Protagonistům Pražského jara se jednalo "pouze" o reformu, o demokratizování socialismu. Ale - objektivně vykročili na svého času proslulou "třetí cestu" mezi kapitalismem a socialismem. A právě proto jsem přesvědčen že jejich počin byl natolik dějinně významný - protože všechno ukazuje na to že jediná možná cesta do budoucnosti povede právě tímto směrem. Tedy někudy mezi kapitalismem a socialismem. "Čistý" socialismu je pouze trvalou utopií; zatímco s věčným trváním kapitalismu není možno se smířit, jak z principiálních, tak ale i z praktických důvodů. Nezbývá tedy nakonec nic jiného, nežli právě tato cesta středem.