Filmový dokument se těší veřejné pozornosti nejen jako nepominutelný televizní žánr. I proto má také několik svých festivalů, z nichž nejvýznamnější je široce tematicky rozkročený podzimní Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava.

Žánrově specifické audiodokumenty se sice v programu jihlavského festivalu mohou objevit jako zvláštní součást off-programu, v zásadě byly ale až doposud spojeny výhradně s Českým rozhlasem (také jako kategorie na Prix Bohemia Radio). Na mezinárodních festivalech auditivního umění proto mají dokumenty rovnocennou pozici s rozhlasovou hrou, s níž se prolínají uplatněním tvůrčích postupů. S nástupem podcastů ale audiodokument zabral významný nový prostor.

Dvacátý devátý ročník přehlídky publicistických a dokumentárních rozhlasových pořadů a podcastů Report 2021 se uskutečnil v konferenčním hotelu Luna v Koutech u Ledče nad Sázavou. Ten minulý, dvacátý osmý, zrušila covidová epidemie. Aktuální Report proběhl jako nesoutěžní, aby z účasti nebyli vyřazeni autoři, kterým by epidemická situace nedovolila nebo znemožnila účast (a našlo se několik i na poslední chvíli, takže obava byla opodstatněná). Přesto se podařilo nejen sestavit program docela reprezentativním způsobem, ale i k poslechu plně využít jednoho večera a celých dvou dnů.

Publicistické dokumenty byly reprezentovány zejména pořady vysílané stanicí ČRo Plus. Jsou — a mají to být — pořady s podílem investigace, tematicky zaměřené na závažné společenské jevy.

Vynikající mezi nimi byl dokument Márie Pfeifferové Fotbal, to je hra, o fenoménu sportovního sázení. Z pořadu vyplynulo, že závislostí na sázkách jsou ve velké míře postiženi sami hráči (případně bývalí) a alarmující je přitom fakt, že k sázení jsou vychovávány už děti ve sportovních oddílech. Mezi otřesná zjištění patřilo i to, že nejen majitelé a provozovatelé sázkových kanceláří, ale i trenéři mládeže a snad i rodiče se k problému stavějí zcela alibisticky.

Tým dokumentaristů pod dramaturgickým vedením Dana Kupšovského vytvořil seriál mapující rok 2020, kdy Českou republiku postihla covidová epidemie. Seriál je krystalickým příkladem veřejnoprávní služby: s využitím archivu záznamů politiků, lékařů, dobrovolníků, umělců, učitelů a dalších četných profesí poskytuje v posluchačsky přístupné podobě problémy, do nichž společnost upadala, i způsoby nejen řešení, ale i reflexe mimořádného stavu.

Autoři se nevyhnuli ani společnosti popíračů covidových dopadů a odpíračů protiepidemických opatření. Kromě informativní kvality pořadu (umožnil posluchačům nahlédnout do prostředí a k osobnostem, o jejichž prožívání situace nemají vůbec tušení) je cenné i to, že vznikla položka rozhlasového archivu, kterou budoucí generace s výhodou využijí. Seriál vysílal Český rozhlas Dvojka.

Dvakrát zavedly dokumenty Českého rozhlasu posluchače do Afriky: poprvé na filmový festival do Zambie, podruhé na jazzový festival do Maroka. Mapování předsudků a stereotypů, jaké v sobě coby bílí Evropané máme vůči Afričanům, je nekonečná práce. O to zajímavější je ukázat stereotypy, jež Afričané uplatňují vůči nám. Pořad Jiřího Pasze a Evy Lammelové Afrika mi změnila DNA na příkladu filmů (a televizních pořadů, mezi něž patří i reklama) ukazuje, jak jako příslušníci bělošské euroamerické kultury sami o sobě vytváříme klamný dojem blahobytné, absolutně čisté a dokonalé společnosti.

Odmítavý postoj k těm, kdo potřebují pomoc (dodávám já) je vnímán o to bolestněji. Mimochodem Zambie, jak v pořadu řekne velvyslanec České republiky v této středoafrické zemi Radek Rubeš, kde panuje relativní stabilita a mír, je rovněž zemí, do níž obyvatelé jiných afrických zemí migrují. O tom, jaké problémy má Zambie v ekonomice či zdraví obyvatel, ani o rozvojové pomoci dokument nepojednával.

Pořad hudebního redaktora Zdeňka Přidala ze stanice Vltava Jazz Au Chellah se nepřekvapivě zabýval především hudbou. Osvěživé prvky hudby afrických zemí, její rytmy i nástroje a přímo tělesné prožívání zvuku vede člověka při poslechu k úvahám nad tím, kolik toho z Afriky dostáváme a přijímáme to jako samozřejmé.

Mimořádně strhující téma vneslo do programu „dokudrama“ Broni Janečkové Vlčí děti. Jde o německé děti, které na konci druhé světové války zůstaly na území východního Pruska, když z něj většina německého obyvatelstva utekla před blížící se Rudou armádou. Autorka vycházela z románu litevského autora Alvydase Šlepikase, jehož děj převedla do dramatické podoby a doplnila komentáři historika Vojtěcha Kyncla.

Fakta o dětech, narozených německým matkám na území, které po válce připadlo Sovětskému svazu, jsou u nás málo známá. Tyto „vlčí děti“ jsou často plodem znásilnění vojáky Rudé armády, přežít se podařilo jen některým, a i ty měly vlastně v každém ohledu úplně rozvrácený život. Mimo jiné i v tom, že musely radikálně potlačit rodnou řeč — němčinu.

Příběhy „vlčích dětí“ je nejlépe si přečíst ve zmíněné knize, vydané u nás v překladu Věry Kociánové nakladatelstvím Odeon v roce 2020. Dokudrama vzbuzuje rozpaky nad poměrem faktů a postav, pojednaných s dramatickou licencí. Celek je náročná kompozice, složená z mnoha prvků (včetně hereckých výkonů, mezi něž patří i dětské role), v žánru dokumentu přitom té dramatické licence bylo až příliš.

Pořad vysílala stanice Vltava, na niž už pro mimořádné množství využitých uměleckých prostředků vlastních dramatickému žánru tento dokument nepochybně patří.

Pátrání po individuálním osudu na pozadí dějin je nesmrtelnou inspirací. Tak vznikl dokument Pavla Šuby Můj prastrýc Jan o příbuzném, kterému se v Českém lese souhrou šťastných okolností podařilo překročit střeženou hranici a emigrovat, i pořad Nadi Revilákové Válka mezi řádky vycházející z pozůstalosti Otto Daňka, židovského chlapce, který přežil holocaust a po válce se šťastně díky okruhu přátel a příbuzných začlenil do života.

Dokument Terezy Rekové Má kamarádka Zuzka sběrným způsobem zaznamenává boj mladé dívky s nemocí, a nakonec i její rozloučení se životem. Dokument už získal na Prix Bohemia Radio Studentskou cenu. Je udělán citlivě, s překvapivým využitím tichých pauz ve funkci předělů.

Pořad Marka Mojžíška Petr Lébl podle Radky Denemarkové se v programové řadě Dvojky Úžasné životy vrací k osobě režiséra, který svůj život spektakulárně zakončil sebevraždou přímo v Divadle Na zábradlí během představení. Spisovatelka Radka Denemarková o něm napsala knihu, jíž splnila Léblovo poslední přání. Její vyprávění dnes ale — podle mého přesvědčení a při pamětnické znalosti — účtuje se společností doby režisérova uměleckého vrcholu způsobem, který však k osudu Petra Lébla není spravedlivý a jeho osobnost i význam pro divadlo zkresluje.

Pro DokuVlnu Radia Wave vznikl pořad Silvie Bizjak Můj strýc loupežník. Titulní postavou v něm je muž, který žije život převážně za hranou zákona (a často ve vězení), který však má pro autorku nevysvětlitelné kouzlo. Podstatu nebo snad psychologii „strýce loupežníka“ z dokumentu nepoznáme, výše trestů (naposledy 8 let!) svědčí o tom, že zřejmě jde o závažné delikty.

V revui Svět rozhlasu, která byla na místě k dispozici (vydává ji Odbor Archivních a programových fondů Českého rozhlasu) jsem se v článku Andrey Hanáčkové, věnovaném experimentální DokuVlně, dočetla, že původním záměrem této programové řady bylo doplnit poslech dokumentu o debatu vedenou dramaturgy. Dnes už žádný ze dvou dramaturgů programové řady (Brit Jensen a Jiří Slavičínský) v Českém rozhlase nepracuje a z Reportu se omluvila i autorka: ukázalo se tak, že bez souvislostí takový pořad spíš než posluchačskou zvědavost vzbuzuje nelibost a otázky, zda smí být dokument takto „bez morálky“.

Fenomén podcast

Program letošního Reportu doplnily dva podcasty. To je fenomén, který s definicí audiodokumentu zamíchal. Především — podcast nemusí respektovat zákon, závazný pro veřejnoprávní médium. Může tedy být jednostrunně propagační anebo třeba i na různé způsoby nekorektní.

Krásný podcast Národního divadla K jádru věci: Labutí jezero se věnuje historii choreografie Labutího jezera i její aktuální podobě v inscenaci Baletu Národního divadla. Baletní mistryně Tereza Podařilová zasvěcuje posluchače do tajů tanečního výrazu v oboru klasického, pro lidské tělo náročného a nepřirozeného baletu. Doprovázeno hudbou P. I. Čajkovského, přesně nasazovanou k místům příběhu, o nichž je řeč, je podcast skvělou průpravou pro zhlédnutí inscenace v celku.

V tom smyslu je vlastně výhodou, že se o tanci jen hovoří, aniž ho vidíme — poslech vyloženě vzbuzuje touhu koupit si lístek a jít se podívat. Vše je natočeno pod zkušeným vedením Damiana Machaje — ovšem u rozhlasového dokumentu se vším všudy by člověk očekával více úhlů pohledu a reflexí předmětné inscenace v choreografii Johna Cranka.

Seznam zprávy vytvářejí seriál České podsvětí, z něhož jsme slyšeli část Občan Rittig — O tenké hraně zákona po miléniu. Bylo zřetelně slyšet uvolněnou estetiku mluvního projevu autora Adama Miklici. Režisér Damian Machaj zde, na rozdíl od dokonale precizního Labutího jezera pro Národní divadlo, evokuje podsvětí mimo jiné i jazykem, jejž zvolil pro průvodce případem. Citace ze zpráv a publicistiky veřejnoprávních médií nechává bez titulků, což vzbuzuje otázky po vzájemném respektu: bez archivních záběrů Českého rozhlasu a televize by se při tvorbě podcastu neobešel, jejich původ však neuvádí.

Produkce podcastů neobyčejně vzrostla během posledních dvou let, tedy období covidových izolací. Početnou cílovou skupinu pro jejich poslech představuje tzv. sluchátková kultura. Dělá je kdekdo — někdy jen v jednoduché podobě rozhovorů, jindy s dokumentaristickou dovedností jako zvukové kompozice. Pro Český rozhlas představují podcasty velkou konkurenci — a také zcela novou problematiku.

V době, kdy filmoví dokumentaristé pracovali pro různé nezávislé producenty, od nichž pak Česká nebo i soukromé televize kupovaly pořady, byli tvůrci audiodokumentů v podstatě závislí na Českém rozhlase (po celá léta jediný další vysílatel dokumentů a uměleckých pořadů — ovšem s omezeným tematickým zadáním — bylo Radio Proglas). Nyní už je to jinak. Sledovat rozšířené pole působnosti audiodokumentaristů bude zajímavé.

Svůj pořad může na Report — příště už, doufejme, opět soutěžní — přihlásit kdokoli. Pořadatelem je Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, z. s. a jediným omezujícím kritériem pro zařazení do soutěže je možnost poslechu v reálném čase a přítomnost tvůrce. Pořady totiž nehodnotí odborná porota, ale společenství přítomných.