↗

Nezvýšíme-li koncesionářské poplatky, nebudeme za chvíli mít o čem diskutovat. Nezávislý a vydatný zdroj příjmů je přitom klíčem k politické i komerční nezávislosti a k duchovní a kulturní svébytnosti média. V prostředí, kde jsme za tři desetiletí demokracie poznali, jak je důležité dělení a kontrola moci tak, aby nikdo nemohl uskutečňovat své záměry bez ohledu na zbytek společnosti, je svébytného, všestranného a kompetentně vedeného veřejnoprávního média zapotřebí jako soli. Sídelní budova České televize v Praze. Foto VitVit, WmC

Píše se rok 2023 a měsíční poplatky za veřejnoprávní média jsou z roku 2005. Už toto by měl být v normálním demokratickém státě dostatečný argument pro jejich zvýšení. A také vážný podnět legislativě, aby do zřizovacích zákonů o České televizi a Českém rozhlasu zanesla způsob jejich průběžné valorizace ve stanovených periodách. Že tomu tak není, je nepochopitelná vada.

V souvislosti s poplatky se často rozhoří i debaty o odměnách vrcholného managementu. Jejich výše je přinejmenším diskutabilní, ale ani kdyby byly poloviční, tak to nevyřeší problém financování a kvality institucí veřejné služby jako celku. Tím míním platy tisíců kvalifikovaných a své práci oddaných mediálních dělníků, platby za náročné technologie a vysílací frekvence.

Mimochodem, odměny nejvyšších představitelů televize a rozhlasu by též měly být stanoveny legislativně, třeba jako určitý násobek průměrné mzdy, aby nemohly vznikat zákulisním vyjednáváním sebevědomých manažerů se slabými mediálními radami. Když bude jejich výše transparentní a přiměřená, nebudou předmětem zbytečných debat. Dosud se na nich ukazoval spíše podivný osobní étos správců médií veřejné služby z veřejných peněz, kteří svoje příjmy tajili a informace o nich bylo nutno vymáhat i několik let soudně.

Smysl existence veřejnoprávních médií a cesta k němu

Povědomí o smyslu a fungování médií veřejné služby je u nás do značné míry prosáknuto jednoduchým liberálně-tržním nazíráním na společnost, které ovládlo smýšlení po roce 1990. Televize i rozhlas jsou mnohými vnímány jako „firmy“, které by měly obstát v konkurenci s dalšími soukromými, komerčně orientovanými subjekty.

V mnohých očích představují subjekty oplývající podivnou konkurenční výhodou, tedy zajištěným zdrojem financí. Tento pohled má značná omezení, protože nezohledňuje bytostný a zákonem definovaný smysl veřejnoprávních médií v demokratickém státě. Je to obdobné, jako kdybychom takto vnímali policii, jejíž náročná práce je určována zákonem a jejíž étos vychází z její funkce pro celek společnosti — a ponížili ji tak na úroveň soukromých ochranek.

Na rozdíl od zemí s delší kontinuální demokratickou tradicí u nás polistopadový vývoj veřejnoprávních médii zkomplikovala zátěž z minula. Monopolní velká státní socialistická média — rozhlas a televize — plnila před rokem 1989 i značnou část veřejné služby, tak jak ji chápeme dnes a dodnes z ní intenzivně těžíme — viz mimo jiné cenné archívy, dokumenty i umělecká díla. Najednou však byla vystavena konfrontaci v nesaturovaném mediálním prostoru, do nějž byly vpuštěny dravé komerční stanice — na regionální i celoplošné úrovni.

Reálně se vůbec nerozvažovaly varianty otevírání mediálního prostředí — podle dobové doktríny měl vše vyřešit trh. V případě udělení licence veskrze komerční televizi Nova se dokonce jednalo o záměrný podvod. Jsou to staré věci, ale jejich pachuť přežívá dodneška.

Obdobnou otázku liberalizace mediálního trhu řešily například skandinávské země postupnými kroky během posledních čtyřiceti let. Jako poslední z nich povolilo celoplošné komerční rozhlasové vysílání v definovaném rozsahu Švédsko — a to až v roce 2018! Předchozí dekády tam byly ve znamení reforem a tříbení povahy médií veřejné služby v prostředí narůstající komerce.

U nás se však postupovalo přesně opačně, což z hlediska společenské role a strategické koncepce Českou televizi i Český rozhlas poškodilo, jak v očích nezorientované veřejnosti tak i vnitřně. Obě média dosud nenalezla přes všechny manažerské triky vnitřní konsensuální étos. Navíc, dobře placené vedení je svým způsobem řízení vzdáleno těm, kteří médium plní obsahem a kteří současně „nevědí dne ani hodiny“. Vnitřní diskuse a otevřenost chybí.

Důvodem je tedy především povaha managementů, které nebyly koncepčně připraveny na popsanou kritickou situaci a řešily „efektivitu“ veřejné služby podobně jako soutěživé soukromé mediální firmy, přičemž používaly i podobný jazyk: „poslechovost“ a „sledovanost“ či „podíly na trhu“, „výnosy“, „lidské zdroje“, „cílové skupiny uživatelů“ a podobně. Toto přijetí v podstatě komerční podnikatelské filosofie přetrvává do dnešních dnů a je velkou překážkou při diskusi o esenciální společenské úloze veřejnoprávních médií.