Píše se rok 2023 a měsíční poplatky za veřejnoprávní média jsou z roku 2005. Už toto by měl být v normálním demokratickém státě dostatečný argument pro jejich zvýšení. A také vážný podnět legislativě, aby do zřizovacích zákonů o České televizi a Českém rozhlasu zanesla způsob jejich průběžné valorizace ve stanovených periodách. Že tomu tak není, je nepochopitelná vada.

V souvislosti s poplatky se často rozhoří i debaty o odměnách vrcholného managementu. Jejich výše je přinejmenším diskutabilní, ale ani kdyby byly poloviční, tak to nevyřeší problém financování a kvality institucí veřejné služby jako celku. Tím míním platy tisíců kvalifikovaných a své práci oddaných mediálních dělníků, platby za náročné technologie a vysílací frekvence.

Mimochodem, odměny nejvyšších představitelů televize a rozhlasu by též měly být stanoveny legislativně, třeba jako určitý násobek průměrné mzdy, aby nemohly vznikat zákulisním vyjednáváním sebevědomých manažerů se slabými mediálními radami. Když bude jejich výše transparentní a přiměřená, nebudou předmětem zbytečných debat. Dosud se na nich ukazoval spíše podivný osobní étos správců médií veřejné služby z veřejných peněz, kteří svoje příjmy tajili a informace o nich bylo nutno vymáhat i několik let soudně.

Smysl existence veřejnoprávních médií a cesta k němu

Povědomí o smyslu a fungování médií veřejné služby je u nás do značné míry prosáknuto jednoduchým liberálně-tržním nazíráním na společnost, které ovládlo smýšlení po roce 1990. Televize i rozhlas jsou mnohými vnímány jako „firmy“, které by měly obstát v konkurenci s dalšími soukromými, komerčně orientovanými subjekty.

V mnohých očích představují subjekty oplývající podivnou konkurenční výhodou, tedy zajištěným zdrojem financí. Tento pohled má značná omezení, protože nezohledňuje bytostný a zákonem definovaný smysl veřejnoprávních médií v demokratickém státě. Je to obdobné, jako kdybychom takto vnímali policii, jejíž náročná práce je určována zákonem a jejíž étos vychází z její funkce pro celek společnosti — a ponížili ji tak na úroveň soukromých ochranek.

Na rozdíl od zemí s delší kontinuální demokratickou tradicí u nás polistopadový vývoj veřejnoprávních médii zkomplikovala zátěž z minula. Monopolní velká státní socialistická média — rozhlas a televize — plnila před rokem 1989 i značnou část veřejné služby, tak jak ji chápeme dnes a dodnes z ní intenzivně těžíme — viz mimo jiné cenné archívy, dokumenty i umělecká díla. Najednou však byla vystavena konfrontaci v nesaturovaném mediálním prostoru, do nějž byly vpuštěny dravé komerční stanice — na regionální i celoplošné úrovni.

Reálně se vůbec nerozvažovaly varianty otevírání mediálního prostředí — podle dobové doktríny měl vše vyřešit trh. V případě udělení licence veskrze komerční televizi Nova se dokonce jednalo o záměrný podvod. Jsou to staré věci, ale jejich pachuť přežívá dodneška.

Obdobnou otázku liberalizace mediálního trhu řešily například skandinávské země postupnými kroky během posledních čtyřiceti let. Jako poslední z nich povolilo celoplošné komerční rozhlasové vysílání v definovaném rozsahu Švédsko — a to až v roce 2018! Předchozí dekády tam byly ve znamení reforem a tříbení povahy médií veřejné služby v prostředí narůstající komerce.

U nás se však postupovalo přesně opačně, což z hlediska společenské role a strategické koncepce Českou televizi i Český rozhlas poškodilo, jak v očích nezorientované veřejnosti tak i vnitřně. Obě média dosud nenalezla přes všechny manažerské triky vnitřní konsensuální étos. Navíc, dobře placené vedení je svým způsobem řízení vzdáleno těm, kteří médium plní obsahem a kteří současně „nevědí dne ani hodiny“. Vnitřní diskuse a otevřenost chybí.

Důvodem je tedy především povaha managementů, které nebyly koncepčně připraveny na popsanou kritickou situaci a řešily „efektivitu“ veřejné služby podobně jako soutěživé soukromé mediální firmy, přičemž používaly i podobný jazyk: „poslechovost“ a „sledovanost“ či „podíly na trhu“, „výnosy“, „lidské zdroje“, „cílové skupiny uživatelů“ a podobně. Toto přijetí v podstatě komerční podnikatelské filosofie přetrvává do dnešních dnů a je velkou překážkou při diskusi o esenciální společenské úloze veřejnoprávních médií.

Situace s poplatky je pak už jen příznačným symptomem nezralého vývoje. Potácíme se mezi krajními názory, které hlásají privatizaci médií veřejné služby na straně jedné, anebo usilují o jejich podřízení státnímu — tedy politicky řízenému — rozpočtu. Z jedné strany tak hrozí nebezpečí bulvarizace, ze strany druhé zase vznik politického instrumentu momentální vládnoucí garnitury.

Nezávislý zdroj příjmů je přitom klíčem k politické i komerční nezávislosti a k duchovní a kulturní svébytnosti média. V prostředí, kde jsme za tři desetiletí demokracie poznali, jak je důležité dělení a kontrola moci tak, aby nikdo nemohl uskutečňovat své záměry bez ohledu na zbytek společnosti, je svébytného, všestranného a kompetentně vedeného veřejnoprávního média zapotřebí jako soli.

Jeho existence je zdůvodněna především zájmem občanů, protože jen skrze něj mohou formulovat své potřeby, pomoci politikům reflektovat svou životní realitu a také kontrolovat a kritizovat díky nezávislé novinařině výkon politické i ekonomické agendy. Veřejnoprávní média jsou ve fungující demokracii plnohodnotnou součástí páteřní konstelace státu, do níž patří vláda, parlament i soudy.

Koncept koncesionářských poplatků v době, kdy se vztahuje pouze k vlastnictví přijímačů, přičemž z produkce veřejnoprávních médií těží díky internetu i mnozí nekoncesionáři a podnikatelské subjekty, je navíc už překonaný. A stálo by za to jej revidovat tak, aby odrážel celospolečenský zájem a realitu rozmanitých způsobů využívání veřejnoprávní služby.

Jaká veřejnoprávní média chtít za veřejné peníze?

Činnost veřejnoprávních médií je určována zákony (Zákon o České televizi a Zákon o Českém rozhlasu), tedy naplňováním jejich litery. Zákony — přes již zmíněné dílčí výhrady — v základních obrysech po programové stránce jasně definují, co je celospolečensky ukotvený veřejný zájem. Zjednodušeně: vyváženost, kvalita zpracování, zábava i informovanost, vzdělávání, kulturní a náboženská reprezentace všech složek společnosti a tak dále. Nijak to nebrání tomu, abychom konkrétní praxi naplňování zákonů podrobovali kritice a tříbení.

Kde jsou vážné nedostatky v současném fungování veřejnoprávních médiích, které oslabují argumentaci ve prospěch jejich existence za veřejné peníze? O Vánocích na sklonku roku 2022 byla jako nejsledovanější pořad vyhodnocena pohádka Krakonošovo tajemství z produkce veřejnoprávní televize.

To je zajisté impozantní výsledek, kdyby druhou stranou mince nebylo rušení či omezování publicistiky a dokumentaristiky ve veřejném zájmu v předchozích dvou letech (zrušeny byly cykly Nedej se, Queer, Folklorika a Náš venkov) a dramaturgická bezradnost či v podstatě nechuť vytvářet kvalitní a řádně zaplacené dokumenty. To výmluvně ilustruje nedávná debata mezi externími tvůrci a členem vrcholného managementu.

Na symbolickém příkladu magazínu o tradiční kultuře Folklorika lze demonstrovat neudržitelný způsob dramaturgického rozhodování a komunikace s veřejností. Generální ředitel se z „důvodů úspor“ rozhodl výrobu pořadu zrušit, aniž by to s kýmkoli — jak po dramaturgické stránce, tak z hlediska veřejné odezvy — konzultoval.

Navíc ani nevznesl téma případné podpory bytostně veřejnoprávního pořadu na Národní radě pro tradiční kulturu, celostátním fóru relevantních institucí, jehož členy jsou Ministerstvo kultury, muzea, akademické ústavy, folklorní asociace a — dokonce — i sama Česká televize! Spontánní petici, kterou jsem tehdy inicioval proti zrušení Folkloriky podepsalo skoro sedm tisíc občanů včetně několika politiků, vyvolala výzvy Svazu měst a obcí a Rady Jihomoravského kraje, a nakonec i protest ministra kultury.

To sice vedlo k dočasnému obnovení pořadu, ale jakmile rozrušení opadlo, byla výroba nových dílů pořadu potichu ke konci roku 2022 opět zastavena. V televizi nikoho nezajímá, že pořad je důležitý pro prezentaci tradiční regionální kultury.

Nesledují jej sice statisíce diváků, protože to není prvoplánově zábavná produkce, ale sledují jej tisíce milovníků tradice, folkloristů, aktivních členů folklorních souborů, učitelů. Je důležitý také pro starosty obcí, kde tradiční kultura a rituály s ní spojené tvoří důležité pojítko komunity.

Zkrátka magazín se sledovaností zhruba čtyřicet tisíc oslovoval diváky, kteří svou činností ovlivňovali další tisíce lidí. I tento aspekt je možno vyčíst z komentářů k petici za záchranu Folkloriky. Bohužel jeho význam uniká jednoduchému marketingovému myšlení televizního vedení.

Mohl bych uvádět další podrobnosti, o nichž svědčí tehdejší korespondence s generálním ředitelem ČT, ale chci vyzdvihnout především jeden klíčový rys ve fungování veřejnoprávní televize — přičemž rozhlas je na tom stejně. Dramaturgie současného českého veřejnoprávního média je určována manažerským a centralistickým stylem — my řídíme, my určujeme — několika lidmi z vrcholového managementu bez jakékoli kvalifikované či reprezentativní oponentury veřejnosti.

To je klíčová slabina, a kromě nutné dramaturgické omezenosti to také umožňuje různé osobní zákulisní lobbingy. Mediální rady ČT i ČRo nesmí podle svého statusu zasahovat do programových záležitostí veřejnoprávního média, pouze žádají ex post vyjádření k jednotlivým připomínkám uživatelů. To je málo a je to v podstatě i alibistický přístup ke kvalitě programového obsahu.

V českém prostředí je tedy mediální rada se svou dozorčí komisí obdobou správní rady v německém prostředí. Ale vedle toho u nás zcela absentuje institut mnohačlenné vysílací rady — v Německu Rundfunkrat — složené ze zástupců samosprávné politiky, občanské společnosti a dalších reprezentativních představitelů veřejnosti, která se vyjadřuje k programovým záměrům: příklad nejnovějšího obsazení vysílací rady pro zemské veřejnoprávní médium MDR mluví svou pestrostí za vše.

Veřejnoprávní média jsou ve své podstatě kulturními institucemi a mají naplňovat své poslání jak celoplošně, tak i regionálně: to zastupuje rozhlasová síť regionálních stanic. Mají tedy nejen bavit, ale i systematicky mapovat, reprezentovat složky kultury té které oblasti, informovat a vzdělávat své posluchače. To jsou cíle, které komerční stanice nemůže ze své podstaty naplnit.

Regionální rozhlasové stanice působí daleko více než celoplošné stanice na komunitním principu a kulturním základě — mají blízko ke svým posluchačům a ti mají blízko k nim skrze osobní kontakty, informační servis a společné kulturní akce. Nejúspěšnější a nejdůležitější regionální stanici ČRo Brno si denně naladí dlouhodobě kolem sta tisíc posluchačů, což je více než jakákoli komerční regionální stanice.

A děje se tak i přesto, že centralistickou politikou rozhlasového managementu byla brněnská stanice drasticky osekána personálně i v kompetencích — ze zhruba dvou set zaměstnanců v roce 1993 na asi třicet dnešních! Přičemž zrušeny byly všechny odborné redakce.

Brněnský rozhlas v podstatě jede v posledních letech personálně i kapacitně nadoraz s rozhlasově podprůměrnými mzdami — jako i ostatní malé regionální stanice. Přitom by — dle tvůrčí i kulturní potence — bylo zcela namístě, aby z Brna vysílala alespoň jedna autonomní celostátní veřejnoprávní stanice. Brno je v tomto ohledu nejkřiklavějším případem destrukce tradičních a z regionu dlouhodobě vyrůstajících rozhlasových stanic. Obdobně žalostně dopadla studia v Ostravě, Olomouci, Plzni, Českých Budějovicích i Hradci Králové.

Regionální stanice jsou nyní nepříznivým vývojem ve financování rozhlasu ohroženy bezprostředně, protože je čekají další redukce, které už nutně musí vést k marginalizaci vlastní programové produkce. V regionech se totiž už nějakou dobu vysílají centrálně připravované unifikované pořady a jejich vzrůstající podíl znamená ztrátu svébytnosti a identity stanice. V této souvislosti stojí za pozornost, že si sítě rozhlasových stanic dosud nevšimli ti, pro něž by měla být nejbližším mediálním prostorem — tedy krajští hejtmani.

Veřejnoprávní média jsou také klíčovými zpravodajci a informátory. Jsou zásadními prostředníky mezi politiky a občany. Musí přenášet nezkreslená sdělení od politiků, ale současně musí být schopna je kompetentně a nezávisle kriticky analyzovat. K tomu je zapotřebí značných redaktorských kapacit, které nemohou komerční stanice poskytovat, jakkoli přitom těží z veřejnoprávních zdrojů, například z produkce ČTK.

Kvalitní a rychlé zpravodajství je také jednou z obecně na první pohled zjevných a z principu přitažlivých kvalit i pro laiky. Rozhlasová stanice Radiožurnál, do níž rozhlas vkládá oproti jiným svým stanicím nadprůměrné prostředky, je dlouhodobě nejposlouchanější celoplošnou stanicí u nás. Podobně dobře si stojí i zpravodajství ČT. Ale zas — obojí stojí nemalé peníze.

Z výše uvedeného jasně vyplývá, v čem spočívá společenská nezastupitelnost a smysluplnost veřejnoprávních médií. Krom toho by měly tyto instituce fungovat a komunikovat jako příkladné mediální instituce — jak ve vztahu k veřejnosti, tak ve vztahu k vlastním zaměstnancům. Mělo by se snížit obrovské množství nepříliš dobře placených externistů, na něž je tak přenášena sociální odpovědnost a současně existenciální riziko.

Například, rozhlasoví moderátoři v denním vysílání — žijící ze smluv z roku na rok — by bez výjimky měli mít status stálých zaměstnanců, protože jsou to pro své posluchače „tváře stanice“, na nichž leží největší odpovědnost a pracovní vypětí. Bohužel tomu tak není. Je tedy zjevné, že má-li se zajistit další existence kvalitních veřejnoprávních médií, stojíme před řadou velkých úkolů.

Můžeme jim vyčítat kdeco, ale neměl by to být zástupný argument pro nezvyšování poplatků. Ba naopak měl by to být silný motiv pro jejich zvýšení a další zlepšování fungování a společenské prestiže veřejnoprávních médií. Poplatky proto zvyšme. Pak dokončeme důležité legislativní změny. To je první nutný krok.

Autorovu poslední knihu Píseň jako symbol si můžete zakoupit v nakladatelství Galén.