Dvanáct důvodů pro zrušení Rady České televize?
Jan MotalNepodléhejme klamu, že za krizi v Radě ČT může jen současná sněmovna. Neschopnost radních hájit nezávislost televize je dlouhodobý a strukturální problém.
Uplynulé dny přinesly dalších dvanáct důvodů pro zrušení Rady ČT. S hygienickou dávkou nadsázky tak lze označit seznam kandidátů, které vybral sněmovní výbor. Nenalezneme na něm totiž ani jediné jméno, jež by bylo možné s klidným svědomím označit za osobnost s nezpochybnitelným morálním či odborným kreditem.
Co více, jak odhalil Vratislav Dostál, Pavel Černocký a Pavel Černý zřejmě před revolucí spolupracovali s tajnou policií. K tomu Federace židovských obcí protestuje proti kandidatuře Černockého, jenž před rokem prohlásil, že se bojí vlády „židoliberálů“.
Zkrátka volba nových radních jede ve starých kolejích a zdá se, že „morální většina“ bude mít v regulačním orgánu České televize další zástupce. Na první pohled se problém jeví jasně: politická scéna není schopna naplnit očekávání veřejnosti a vybrat její zástupce, kteří by dokázali hájit nezávislost média. Ve skutečnosti jde ale o symptom strukturální nefunkčnosti Rady ČT, která na politice nikdy nezávislá nebyla.
Dohlížet a regulovat
Současný způsob volby členů rady vychází ze zákona, který byl přijat ve stavu legislativní nouze v bouřlivém období televizní krize na začátku roku 2001. Měl být reakcí na obavy novinářů, veřejnosti, politiků a osobností veřejného života z politického ovlivňování České televize.
I proto se v novém zákoně objevilo například ustanovení o tom, že zasedání rady mají být veřejná, anebo se rozšířil výčet překážek výkonu funkce radního, jenž měl zajistit jejich nezávislost a minimalizovat střet zájmů. Ve skutečnosti ale posílení nezávislosti televize nenastalo, ba naopak. Poslanecká sněmovna si médium přitáhla ještě blíže k sobě.
I když pravidlo, že kandidáty navrhují občanské organizace a spolky, na první pohled mohl působit jako posun k demokratizaci kontroly České televize, zákon zachoval princip stanovený už Českou národní radou v první verzi zákona v roce 1991, a to že vlastní volbu provádí sněmovna. K tomu přidali zákonodárci ještě nelogický výmysl, že etický kodex mají schvalovat opět poslanci.
Etické kodexy jsou ze své povahy normy samoregulační čili mají být vespolným dílem profesionálů daného média a odborníků, kteří formulují principy své práce, a zavazují se tak k jejich naplňování. V tomto duchu hovořila i rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy z roku 1993 o žurnalistické etice, která mimochodem patřila mezi jeden z iniciačních momentů české rozpravy o samoregulaci v devadesátých letech.
Je ironií osudu, že Česká televize vlastní kodex vypracovala pět let před krizí. Vpravdě samoregulační normu tak mělo médium veřejné služby dokonce dříve než Syndikát novinářů ČR. A to jen proto, aby si kodex do sféry svého vlivu nakonec stáhli politici. I proto nebyl již dlouho aktualizovaný a nereflektuje výzvy digitálního světa.