Dvanáct důvodů pro zrušení Rady České televize?

Jan Motal

Nepodléhejme klamu, že za krizi v Radě ČT může jen současná sněmovna. Neschopnost radních hájit nezávislost televize je dlouhodobý a strukturální problém.

Pokud se nepodaří sestavování Rady České televize sebrat z rukou Poslanecké sněmovny, stále bude hrozit pád do propasti politikcou mocí přímo kontrolované televize, v níž se již ocitlo Maďarsko a Polsko. Foto Česká televize
Pokud se nepodaří sestavování Rady České televize sebrat z rukou Poslanecké sněmovny, stále bude hrozit pád do propasti politikcou mocí přímo kontrolované televize, v níž se již ocitlo Maďarsko a Polsko. Foto Česká televize

Uplynulé dny přinesly dalších dvanáct důvodů pro zrušení Rady ČT. S hygienickou dávkou nadsázky tak lze označit seznam kandidátů, které vybral sněmovní výbor. Nenalezneme na něm totiž ani jediné jméno, jež by bylo možné s klidným svědomím označit za osobnost s nezpochybnitelným morálním či odborným kreditem.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Co více, jak odhalil Vratislav Dostál, Pavel Černocký a Pavel Černý zřejmě před revolucí spolupracovali s tajnou policií. K tomu Federace židovských obcí protestuje proti kandidatuře Černockého, jenž před rokem prohlásil, že se bojí vlády „židoliberálů“.

Zkrátka volba nových radních jede ve starých kolejích a zdá se, že „morální většina“ bude mít v regulačním orgánu České televize další zástupce. Na první pohled se problém jeví jasně: politická scéna není schopna naplnit očekávání veřejnosti a vybrat její zástupce, kteří by dokázali hájit nezávislost média. Ve skutečnosti jde ale o symptom strukturální nefunkčnosti Rady ČT, která na politice nikdy nezávislá nebyla.

Dohlížet a regulovat

Současný způsob volby členů rady vychází ze zákona, který byl přijat ve stavu legislativní nouze v bouřlivém období televizní krize na začátku roku 2001. Měl být reakcí na obavy novinářů, veřejnosti, politiků a osobností veřejného života z politického ovlivňování České televize.

I proto se v novém zákoně objevilo například ustanovení o tom, že zasedání rady mají být veřejná, anebo se rozšířil výčet překážek výkonu funkce radního, jenž měl zajistit jejich nezávislost a minimalizovat střet zájmů. Ve skutečnosti ale posílení nezávislosti televize nenastalo, ba naopak. Poslanecká sněmovna si médium přitáhla ještě blíže k sobě.

I když pravidlo, že kandidáty navrhují občanské organizace a spolky, na první pohled mohl působit jako posun k demokratizaci kontroly České televize, zákon zachoval princip stanovený už Českou národní radou v první verzi zákona v roce 1991, a to že vlastní volbu provádí sněmovna. K tomu přidali zákonodárci ještě nelogický výmysl, že etický kodex mají schvalovat opět poslanci.

Etické kodexy jsou ze své povahy normy samoregulační čili mají být vespolným dílem profesionálů daného média a odborníků, kteří formulují principy své práce, a zavazují se tak k jejich naplňování. V tomto duchu hovořila i rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy z roku 1993 o žurnalistické etice, která mimochodem patřila mezi jeden z iniciačních momentů české rozpravy o samoregulaci v devadesátých letech.

Je ironií osudu, že Česká televize vlastní kodex vypracovala pět let před krizí. Vpravdě samoregulační normu tak mělo médium veřejné služby dokonce dříve než Syndikát novinářů ČR. A to jen proto, aby si kodex do sféry svého vlivu nakonec stáhli politici. I proto nebyl již dlouho aktualizovaný a nereflektuje výzvy digitálního světa.

Mluvil tu někdo o nezávislosti?

Navzdory všemu politickému volání po posílení nezávislosti České televize v historii samostatné České republiky nikdy žádný vážný pokus vytrhnout regulační orgán z moci poslanců nenastal. Ve chvíli patrně nejhlubší krize nezávislosti média v roce 2001 dokonce zákonodárci přijali normu, která zvýšila jejich možnost zasáhnout do etických principů, jimiž se televize řídí, a postavili tak celou ideu samoregulace na hlavu.

Že kandidáty do Rady ČT mohou navrhovat neziskovky a spolky valného významu nemá, protože nakonec jsou to opět politici, kdo vybírá ty, kteří mají moc volit i odvolávat ředitele a hodnotit, zda televize porušila zákon. A že si lze skrze nějaký spolek zahrádkářů, včelařů nebo třeba hráčů pétanque prosadit svého koně samozřejmě česká politická scéna pochopila rychle.

A tak snad nepřekvapí, že slovo nezávislost se v zákoně objevuje pouze třikrát, a to jen v ustanovení o členech Rady České televize. Že sama televize má být nezávislá, v něm není, na rozdíl například od charty, jíž se řídí BBC. V ní je této hodnotě vyhrazena dokonce samostatná kapitola, v níž se mimo jiné hovoří i o tom, že jsou nepřípustné zásahy zvenčí nejen do obsahu, ale i do otázek řízení média.

Zato ve Statutu České televize se slovo „nezávislost“ neobjevuje vůbec. Lze mít lepší doklad o tom, že čeští politici nikdy ve skutečnosti nechtěli pustit televizi ze sféry svého vlivu a že nezávislost je pouze slogan vhodný pro tajtrlíkování před voliči?

Není krize bez radních

Je také třeba odložit iluzi, že Rada České televize až do nedávné doby fungovala a změna přišla s nástupem populistů. Nezapomeňme, že onu vánoční krizi rozpoutali právě radní, kteří v prosinci roku 2000 odvolali tehdejšího generálního ředitele Dušana Chmelíčka a o týden později jmenovali většinou hlasů Jiřího Hodače. S ním už měli novináři televize krátkou předchozí zkušenost v roli ředitele zpravodajství.

Hodač v ní rozpoutal bouři odvoláním moderátora pořadu V pravé poledne Romana Proroka, což vedlo k sérii protestů, včetně uvolnění Zdeňka Šámala z funkce šéfredaktora zpravodajství na vlastní žádost. Tehdy se za Hodače radní postavili, aby ho nakonec instalovali do funkce nejvyšší a otevřeli tak cestu Janě Bobošíkové k funkci ředitelky zpravodajství.

Kolem Rady České televize se opět strhla bouře v roce 2009. Tehdy se volil nový ředitel a řada veřejných osobností, včetně například Zdeňka Svěráka, Věry Chytilové, Petry Procházkové či Jiřího Stránského, vyzvala politiky, aby iniciovali zrušení výběrového řízení a přestali ignorovat, že „Rada ČT přehlíží či přímo kryje šokující množství skandálů“.

Nic moc se nestalo. Radní potvrdili ve funkci Jiřího Janečka, který se v křesle udržel až do roku 2011. Nicméně do druhého kola se dostala Jana Bobošíková, která tím jasně deklarovala svůj zájem o moc nad médiem veřejné služby.

Když v roce 2013 vypukla v České televizi další krize na základě stížnosti více než dvou desítek novinářů v čele s Danielou Drtinovou, že vedení ovlivňuje jejich práci ve prospěch Miloše Zemana a SPOZ, zprvu se mohlo zdát, že Rada ČT sehraje výrazně pozitivnější roli. Tehdy byl předsedou Milan Uhde a sám se osobně velmi zasazoval o řešení sporu o nezávislost.

Generální ředitel Petr Dvořák sáhl k dodnes nevyjasněným personálním změnám, zakázal zaměstnancům televize veřejně projevovat svoje názory a zřídil vyšetřovací komisi, která se však rychle rozpadla. Nevyšetřilo se nic. Když Uhde prosazoval zřízení nové komise, ostatní radní s tím nesouhlasili.

A tak regulační orgán naopak konstatoval, že nejsou žádné důkazy, které by podložily obvinění vůči vedení televize. Kromě odchodu některých lidí a vzniku DV TV z iniciativy bývalých novinářů veřejnoprávních Událostí, komentářů zůstala jen pachuť z netransparentního jednání managementu a neschopnosti radních aktivně situaci řešit.

Staré problémy v novém hávu

Dnes se opět nacházíme v krizovém období. Zdá se být velmi pravděpodobné, že v radě sílí chuť po odvolání Petra Dvořáka z postu generálního ředitele. Tím se nebezpečně blížíme situaci před dvaceti lety. Jen těžko se navíc ubránit myšlence, že kdesi v pozadí za „svatou válkou“ Hany Lipovské zbrojí ke zteči Jana Bobošíková, jež nezapomněla na příkoří minulosti a po marných pokusech uchytit se v politice si nyní možná opět brousí zuby na post v České televizi.

Ale neměli bychom se mýlit tím, že jde o nějaký výjimečný stav, jenž vyplývá z aktuálního rozložení sil ve sněmovně a zmizí po volbách. Jak je patrné, jde skutečně o strukturální problém, který trvá již desetiletí a je spojen s mechanismem volby radních.

Bylo by vhodné začít přemýšlet nad tím, jak vymanit Českou televizi z moci Poslanecké sněmovny a zavést úplně jiný způsob její kontroly. Buď takový, který by posílil charakter veřejného dohledu, anebo přetavil Radu ČT na skutečně odborný orgán. Je naprostou iluzí myslet si, že poslanci někdy v budoucnu budou při volbě myslet na občany jinak než jako na voliče a odloží vlastní pragmatické cíle.

Ještě bláhovější je věřit, že politická moc je schopná posuzovat odbornost kandidátů. Zvláště, když se stalo módou zpochybňovat smysl společenských věd, mezi něž mediální studia ostatně patří.

Bohužel navíc nemáme jediný doklad toho, že by veřejnost dění kolem rady vůbec zajímalo. I když se v uplynulých letech trochu demonstrovalo, snad i vlivem kouřové clony pandemie je ve veřejném prostoru pronikavé ticho. Burácení zní výhradně z klávesnic intelektuálů, novinářů, odborníků a menší části opozičních politiků.

Mimoto je slyšet hlas i dotčených menšin — jako naposledy židovských obcí. Ale žádných milion chvilek pro Českou televizi není na obzoru. Není divu. Vždyť většina lidí ani neví, co to Rada ČT je, jak se liší od ostatních regulačních orgánů a k čemu slouží. Bez obavy, že by se člověk dopustil velkého omylu, lze prohlásit: veřejnosti je problém regulace České televize lhostejný.

Na časy se neblýská

Bylo by tedy nebezpečné navázat na kroky z roku 2001 a snažit se překotně vyřešit strukturální problémy rad médií veřejné služby legislativní cestou. Nebezpečí výměny ředitele bledne před možností, že by se otevřela stavidla politické kreativitě a nezávislost České televize by pravděpodobně již definitivně pohřbil nový zákon.

Jen sotva by to dopadlo jinak. Dnes neexistuje ani veřejný, ani politický konsenzus o tom, co to veřejná služba je. Natož aby existovala reálná představa, jak lze zaručit kontrolu média, o jehož nezávislosti se hovoří pouze v politických prohlášeních, avšak zákon o ní mlčí.

Rušit Radu ČT či zásadně měnit její fungování dnes nelze. Zdá se, že skutečně jedinou možností je bránit pozice, které jsou sice nedostatečné a vrtkavé, ale stále ještě umožňují dělat dobrou žurnalistiku.

A bez veřejného tlaku to věru nepůjde. Jednou ale bude potřeba podhlédnout do propasti, kolem které všichni chodí a dělají, že ji nevidí. Nebo hrozí, že do ní s plnou parádou spadneme tak, jako se to stalo Polsku nebo Maďarsku.