↗

V dnešní turbulentní době, která otřásá globálním řádem, nemají novináři v médiích veřejné služby k dispozici nic jiného, než normy reflektující dobu, v níž se ještě věřilo v nadosobní mechanismy operující v hodnotovém vakuu. Foto OpenClipart-Vectors, pixabay.com

Kdo ví, jak by se vyvíjela situace kolem médií veřejné služby, kdyby letos nebyly volby. Jisté je snad jen to, že by z Rady ČT nebyla odvolána Hana Lipovská. Ochota k tomu totiž byla zprvu mizivá. Ale volby nakonec dodaly odvahu i konformistům. Volný blok totiž hodlal vtáhnout téma veřejnoprávních médií do předvolebního boje. Konkurenti zatáhli za záchrannou brzdu a tento plán překazili. Stopka pro Lipovskou však není žádnou nadějí pro budoucnost, spíše projevem politického pragmatismu. Boj o pozice se vrátí, a to i s tím, jak se budou volit chybějící členové rady.

Přitom nejvíce bychom potřebovali soustředěnou politickou diskuzi o smyslu médií veřejné služby. Nezapomeňme, že současný zákon o České televizi stále reflektuje především bouřlivé období televizní krize z přelomu let 2000 a 2001 než nějakou jasnou vizi o veřejné službě. Tehdy došlo k pravděpodobně nejpodstatnější změně jeho litery, která byla dotažena v roce 2005 změnou některých ustanovení o střetu zájmů radních či o generálním řediteli.

Od té doby parlament sáhnul spíše ke kosmetickým úpravám ve vztahu k digitalizaci či reklamě, které se krizovému zásahu z počátku století nevyrovnají. Ne, že by bylo potřeba měnit zákony každé volební období — ale bylo by dobré se občas zastavit a reflektovat, nakolik jsou podmínky, za nichž Česká televize funguje, nastavené smysluplně.

Veřejná služba je politikum

Máme přitom již dostatek dokladů toho, že úpravy potřeba jsou. A to nejen z posledních let, kdy se rozhořel pod tlakem ultrapravice boj o nezávislost veřejnoprávních médií. Nutno podotknout, že přes všechen ten halas jsou pořád Česká televize i Český rozhlas schopny svoji autonomii uhájit. Ale jen za cenu krotkosti, která až na výjimky (pro část politické scény nepřijatelných) publicistických pořadů brání novinářům z ČT nabízet ostřejší kritiku a hlubší reflexi reality, v níž se nacházíme.

Zatímco ostatní média se již témat jako chudoba nebo klimatická krize chytla, ČT se stále potácí někde na hraně spotřebitelského a informačního servisu s občasnými výpady proti těm nejprůzračnějším politickým pochybením. Na kritiku systémových podmínek těchto chyb si ale netroufne nikdo.