Politici pro řešení problémů veřejných médií nemají ani odvahu, ani fantazii

Jan Motal

Nová sněmovna i vláda budou čelit nevyřešeným otázkám kolem kontroly i financování Českého rozhlasu a České televize. Odvahu k diskuzi o řešení ale zatím nikdo nemá. Debatu je přitom třeba vést především nad smyslem médií veřejné služby.

V dnešní turbulentní době, která otřásá globálním řádem, nemají novináři v médiích veřejné služby k dispozici nic jiného, než normy reflektující dobu, v níž se ještě věřilo v nadosobní mechanismy operující v hodnotovém vakuu. Foto OpenClipart-Vectors, pixabay.com

Kdo ví, jak by se vyvíjela situace kolem médií veřejné služby, kdyby letos nebyly volby. Jisté je snad jen to, že by z Rady ČT nebyla odvolána Hana Lipovská. Ochota k tomu totiž byla zprvu mizivá. Ale volby nakonec dodaly odvahu i konformistům. Volný blok totiž hodlal vtáhnout téma veřejnoprávních médií do předvolebního boje. Konkurenti zatáhli za záchrannou brzdu a tento plán překazili. Stopka pro Lipovskou však není žádnou nadějí pro budoucnost, spíše projevem politického pragmatismu. Boj o pozice se vrátí, a to i s tím, jak se budou volit chybějící členové rady.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Přitom nejvíce bychom potřebovali soustředěnou politickou diskuzi o smyslu médií veřejné služby. Nezapomeňme, že současný zákon o České televizi stále reflektuje především bouřlivé období televizní krize z přelomu let 2000 a 2001 než nějakou jasnou vizi o veřejné službě. Tehdy došlo k pravděpodobně nejpodstatnější změně jeho litery, která byla dotažena v roce 2005 změnou některých ustanovení o střetu zájmů radních či o generálním řediteli.

Od té doby parlament sáhnul spíše ke kosmetickým úpravám ve vztahu k digitalizaci či reklamě, které se krizovému zásahu z počátku století nevyrovnají. Ne, že by bylo potřeba měnit zákony každé volební období — ale bylo by dobré se občas zastavit a reflektovat, nakolik jsou podmínky, za nichž Česká televize funguje, nastavené smysluplně.

Veřejná služba je politikum

Máme přitom již dostatek dokladů toho, že úpravy potřeba jsou. A to nejen z posledních let, kdy se rozhořel pod tlakem ultrapravice boj o nezávislost veřejnoprávních médií. Nutno podotknout, že přes všechen ten halas jsou pořád Česká televize i Český rozhlas schopny svoji autonomii uhájit. Ale jen za cenu krotkosti, která až na výjimky (pro část politické scény nepřijatelných) publicistických pořadů brání novinářům z ČT nabízet ostřejší kritiku a hlubší reflexi reality, v níž se nacházíme.

Zatímco ostatní média se již témat jako chudoba nebo klimatická krize chytla, ČT se stále potácí někde na hraně spotřebitelského a informačního servisu s občasnými výpady proti těm nejprůzračnějším politickým pochybením. Na kritiku systémových podmínek těchto chyb si ale netroufne nikdo.

Navzdory proklamacím ředitele tak televize není sebevědomé médium, které by stálo na stráži demokratických hodnot (ať už si pod tím představujeme cokoliv), ale spíše složitý mechanismus, který se zadrhává vždy, když by měl z pozice novinářské zodpovědnosti vůči společnosti zaujmout nějaký postoj. Symptomem je ikona stanice Václava Moravce, jenž si odmítá připustit, že by dobrý novinář také mohl jít volit. Být bez politického názoru ale nelze — i víra ve smysl demokracie je politická.

Každý člověk má nějaké postoje a názory. Sama žurnalistika je pevně zakotvená v osvícenských hodnotách propraných liberální kritikou médií ve dvacátém století. A vymezení veřejné služby je ze své podstaty rovněž hodnotové, o to více u nás, kde se Česká televize i Český rozhlas staly významnými aktéry dějin za pražského povstání či v roce 1968. Představa mediální platformy bez jakékoliv světonázorové orientace neodpovídá ani dějinám obou stanic, ani neobstojí před důslednou kritickou úvahou z pozice mediální teorie.

Mlhavá vyjádření opozice z posledních let o potřebě bránit nezávislost veřejnoprávních médií nepředstavují žádnou jasnou vizi veřejné služby a skrývá se za nimi spíše idea strojového mechanismu numerické vyváženosti nastavené nějakým tajemným velkým hodinářem. Nemylme se však — tímto řemeslníkem, který určuje chod televizního stroje, je v posledku právě parlament, jenž tak činí prostřednictvím legislativy.

Poslanci volené rady potom mechanismus fungování médií veřejné služby seřizují. Už proto je jakákoliv představa o naprosté nezávislosti veřejnoprávních médií iluzí a je třeba konečně připustit, že definice veřejné služby je otázka politická a musí vycházet z nějaké konkrétní představy, jakou demokracii chceme mít. Diskuze o „společném dobru“ však chybí a paradoxně se do ní střemhlav vrhají především zástupci autoritářských sil.

Spoléhat na pluralitu nestačí

Na tom není nic nepochopitelného. Evropský model veřejné služby vychází z paternalistických základů a stát v jejím vymezení vždy hrál tu nejdůležitější roli. Kdesi v pozadí stále dlí původní předpoklad, že jde o instituce sloužící národním zájmům. Dnes formulují tyto zájmy zákony i statut jako rozvíjení „kulturní identity“ dominantní společnosti i menšin, „posilování vzájemného porozumění a tolerance“ a „soudržnost pluralitní společnosti“. Vymezení veřejné služby je tedy odtažitě vágní, spoléhá na spíše intuitivní představu plurality a neartikuluje jasně vztah média k demokratickým hodnotám, nevyjadřuje misi médií v jasných konturách.

Vedle role objektivního informování a poskytování rozmanité programové skladby pro různé skupiny lidí jím prosvítá jen základní étos pluralitní demokracie: televize i rozhlas by tu měly být proto, abychom drželi pohromadě jako jedna společnost a společně rozvíjeli svoji identitu. Tato integrující funkce médií je samozřejmě velmi důležitá, ale vůbec nic nevypovídá o tom, jak kromě oné objektivity mají novináři v České televizi přistupovat k tématům, jimž naše globalizovaná společnost čelí. Teze o objektivitě a vyváženosti vedou spíše k hokynářskému licitování prostoru k vyjádření, než ke kvalifikované kritice hájící demokratické zájmy.

Z této pozice tak nelze vážně diskutovat například nad tím, kde jsou hranice investigativní žurnalistiky, jaký postoj mají zaujmout novináři ke globálním problémům, které se vzpírají primitivnímu hokynářství vyváženosti (pandemie to dobře ukázala) či jakou roli mají televize a rozhlas plnit v digitálním světě, kde už nejde jen o lineární přenos signálu do přijímačů, ale o široké spektrum možností komunikace.

Jak na veřejnou službu ve 21. století?

Ať už mluvíme o globálních změnách klimatu, rozevírání sociálních nůžek, vlivu nadnárodních korporací v politice i běžném životě, oligarchizaci, rozpoutání dezinformační války v on-line prostoru i dalších výzvách digitálního věku — na nic z toho dnes ani zákony, ani statuty či kodexy České televize a Českého rozhlasu neumí odpovědět. V turbulentní době, která otřásá globálním řádem, jenž si sliboval přinést „konec dějin“ po konci studené války, nemají novináři v médiích veřejné služby před sebou nic jiného, než normy reflektující dobu, v níž se ještě věřilo v nadosobní mechanismy operující v hodnotovém vakuu.

I proto je potřeba chápat potřebu revidovat definici veřejné služby i její kontroly nikoliv pouze jako pragmatickou nutnost. Rada ČT se potácí v krizi nikoliv v posledních měsících, ale prakticky celou dobu své existence. To dokládají jak krize z přelomu století, tak i ta z roku 2013, která přinesla obvinění z politického ovlivňování práce redaktorů, jež se nikdy uspokojivě nevyvrátilo — naopak vedla k odchodům a vyhazovům. V klíčových momentech Rada buď nebyla schopna televizi účinně dohnat k transparentnosti, bránit proti vnějším tlakům, anebo krizi přímo vyvolala.

Před zákonodárci však nestojí jen nastavení nového vztahu Rady k politice a k televizi a otevření bolestného tématu, co vlastně dnes veřejná služba znamená. Je třeba se znovu zeptat, jak média adekvátně financovat. Jakákoliv sebevědomá instituce, která má bránit „společné dobro“ v informačním věku, potřebuje finanční nezávislost. Jak jí dosáhnout, aniž bychom upadli buď do závislosti na státním rozpočtu, anebo tržních tlacích?

Už dnes se část programu, především lifestylové pořady, podobají spíše teleshoppingu a všudypřítomné upoutávky na sponzory občas činí pro diváka nerozlišitelné, zda sleduje veřejnoprávní médium nebo komerční stanici. Jde samozřejmě o spojité nádoby: pokud nevíme, co to je veřejná služba, nedokážeme ani odpovědět na otázku, jaký způsob financování je správný.

Nalézt politickou odvahu

Nicméně za poslední roky takovou diskuzi vážně neotevřel ani jeden politický subjekt. Liberální část opozice se soustřeďuje především na kritiku svých politických oponentů, a tak se sice objeví pohoršení nad chováním generálního ředitele Českého rozhlasu Reného Zavorala, který v předvolební době stříhá pásku v nově zrekonstruované budově v Brně s vicepremiérkou Alenou Schillerovou (ANO), nebo nad angažmá manželky hradního kancléře Alexandry Mynářové ve stejné instituci, ale odvaha k systémové diskuzi a řešením chybí.

V tuto chvíli fungují televize i rozhlas spíše samospádem, jako obrovské továrny, jejichž kola se otáčejí vlastní setrvačností. I když stále platí, že si důvěru veřejnosti, již mají, zaslouží, je nutno ji chápat spíše jako vyjádření potřeby média veřejné služby bránit. Lze totiž říci, že ve společnosti stále existuje konsenzus na tom, že je potřebujeme. Ale jak mají vypadat a jak zajistit jejich smysluplnou činnosti po finanční a kontrolní stránce, je bohužel otevřenou otázkou. A nezdá se přitom, že by měl nějaký politický subjekt tendenci do tohoto vosího hnízda rýpnout.

Nelze se tomu divit. Vždyť by to vyvalilo kalné vody, které nyní spíše probublávají na okraji. Ale jednou bude tento řez potřeba udělat. Jinak reálně hrozí, že o tuto důvěru média veřejné služby definitivně přijdou — pokud se do té doby samy zevnitř nerozloží svojí neschopností adekvátně reagovat na dobu, jíž jsou součástí.

Diskuse