Politici pro řešení problémů veřejných médií nemají ani odvahu, ani fantazii
Jan MotalNová sněmovna i vláda budou čelit nevyřešeným otázkám kolem kontroly i financování Českého rozhlasu a České televize. Odvahu k diskuzi o řešení ale zatím nikdo nemá. Debatu je přitom třeba vést především nad smyslem médií veřejné služby.
Kdo ví, jak by se vyvíjela situace kolem médií veřejné služby, kdyby letos nebyly volby. Jisté je snad jen to, že by z Rady ČT nebyla odvolána Hana Lipovská. Ochota k tomu totiž byla zprvu mizivá. Ale volby nakonec dodaly odvahu i konformistům. Volný blok totiž hodlal vtáhnout téma veřejnoprávních médií do předvolebního boje. Konkurenti zatáhli za záchrannou brzdu a tento plán překazili. Stopka pro Lipovskou však není žádnou nadějí pro budoucnost, spíše projevem politického pragmatismu. Boj o pozice se vrátí, a to i s tím, jak se budou volit chybějící členové rady.
Přitom nejvíce bychom potřebovali soustředěnou politickou diskuzi o smyslu médií veřejné služby. Nezapomeňme, že současný zákon o České televizi stále reflektuje především bouřlivé období televizní krize z přelomu let 2000 a 2001 než nějakou jasnou vizi o veřejné službě. Tehdy došlo k pravděpodobně nejpodstatnější změně jeho litery, která byla dotažena v roce 2005 změnou některých ustanovení o střetu zájmů radních či o generálním řediteli.
Od té doby parlament sáhnul spíše ke kosmetickým úpravám ve vztahu k digitalizaci či reklamě, které se krizovému zásahu z počátku století nevyrovnají. Ne, že by bylo potřeba měnit zákony každé volební období — ale bylo by dobré se občas zastavit a reflektovat, nakolik jsou podmínky, za nichž Česká televize funguje, nastavené smysluplně.
Veřejná služba je politikum
Máme přitom již dostatek dokladů toho, že úpravy potřeba jsou. A to nejen z posledních let, kdy se rozhořel pod tlakem ultrapravice boj o nezávislost veřejnoprávních médií. Nutno podotknout, že přes všechen ten halas jsou pořád Česká televize i Český rozhlas schopny svoji autonomii uhájit. Ale jen za cenu krotkosti, která až na výjimky (pro část politické scény nepřijatelných) publicistických pořadů brání novinářům z ČT nabízet ostřejší kritiku a hlubší reflexi reality, v níž se nacházíme.
Zatímco ostatní média se již témat jako chudoba nebo klimatická krize chytla, ČT se stále potácí někde na hraně spotřebitelského a informačního servisu s občasnými výpady proti těm nejprůzračnějším politickým pochybením. Na kritiku systémových podmínek těchto chyb si ale netroufne nikdo.