Proč bychom měli vědět, kdo vlastní média
Milan EiblPrávo vědět, kdo reálně vlastní média, by mělo být ve vyspělé demokracii základním požadavkem. Nejde jen o to, že přes skryté vlastníky se mohou firmy vyhýbat placení řádných daní, ale zejména o reálnou hrozbu skrývání vlivových skupin.
Skutečný majitel, vlastnická struktura, bílý kůň. Pojmy, které zaznívají v rámci debat o protikorupčních opatřeních v rozdělování veřejných peněz. V posledních týdnech se v ohnisku veřejného zájmu ocitly kvůli kauze Pandora Papers. Jedná se o již několikátý únik dat o zneužívání daňových rájů politickými a ekonomickými elitami.
V roce 2016 to byly Panama Papers. V roce 2015 Swissleaks a v roce 2014 LuxLeaks. Příkladů by bylo více. Z devadesátých let u nás si můžeme pamatovat kauzu Harvardských fondů.
Snahy o dosažení transparentnosti v posledních deseti letech skutečně nabraly na síle a promítnou se do budoucího vývoje státní správy i rozvoje byznysového prostředí. Z nějakého důvodu se ale téma zatím vyhýbá oblasti, která by paradoxně z podstaty své měla být na transparentnosti přímo závislá — řeč je o mediálních domech.
Když jsme v Transparency International (TI) se spolkem Lexperanto v roce 2017 zveřejnili první mapování vlastnických struktur velkých mediálních domů působících v České republice, analýze se nedostalo přílišné mediální pozornosti. A náš apel, aby samy mediální domy, které nemají jasnou majetkovou strukturu, patřičné informace zveřejnily, zůstal bez odezvy.
„Menší záchvěv“ nastal až v roce 2018, když jsme upozornili, že premiér Andrej Babiš (ANO) stále ovládá koncern AGROFERT, a.s. a tedy i mediální dům MAFRA, a.s. Šlo — a stále ještě jde — o předsedu vlády. Problém byl sice širší než majetkové uspořádání mediálního domu, ale i tak bylo překvapivé, že se diskuse nikdy nepřesunula na obecnější téma vlastnické transparentnosti ostatních médií.
Není to tak, že bychom vůbec netušili, kdo se za etablovanými médii skrývá, my jen často netušíme jak. Nevíme, jaká vlastnická struktura vede k mediálně udávanému majiteli, netušíme někdy ani jeho podíl, a tak ani nevíme, jestli není v daném médiu vlastnicky angažován ještě někdo jiný, kdo prozatím zůstává mimo „podezření“ veřejnosti.
Někomu se to může zdát jako malichernost, protože přece jména skutečných majitelů mediálně známá jsou, ale takový náhled je v příkrém rozporu s tím, co bychom ve fungujícím právním státě měli žádat od politicky exponovaných osob nebo firem pobírajících veřejné prostředky. Pojmy uvedené v úvodu textu se totiž vztahují i na mediální domy. I ty mohou skrývat své skutečné majitele, mohou skrývat různé finanční transakce a vyhýbat se placení daní tam, kde jsou aktivní.
Je to poněkud slepé místo v novinářských tématech. Už jen kvůli tomu, že pokud je řeč o politicích nebo vlivných osobách, které zastírají nějaké majetkové vazby, tak novináři jsou většinou prvními, kdo informuje veřejnost. Pokud existují pochybnosti o majetkové struktuře média, budou o to větší pochybnosti, zda popisovaná praxe neexistuje i u nich. A takové pochybnosti se ještě zvýší, když je médium vlastněno z daňového ráje.
Offshorové společnosti totiž vznikly jako nástroj, jak obejít zavedená pravidla. Nemusí se jednat o nelegální praxi, nemusí jít o společensky nebezpečné chování, ale dokud do nich není vidět, nebudeme to s určitostí vědět nikdy. Firma v daňovém ráji může skutečně otevřít Pandořinu skříňku plnou nastrčených ředitelů, uměle snižovaných zisků, fiktivních obchodních transakcí, skrývaných investorů nebo majitelů.
A nejde jen o kreativní účetnictví. Znalost celého majetkového řetězce umožňuje odpověď na otázku „Kdo za tím stojí?“ Pokud nejsme schopni z dokumentů dešifrovat vlastnickou strukturu média, vyvstávají pochyby, zda není za strukturou schována vlivová skupina, která skrze médium uplatňuje své zájmy. Úplná vlastnická struktura by měla být výkladní skříní mediálního domu, jasné prohlášení, že hrají fér.
Všechny problémy v obsahu médiích jistě nevyřeší otevřená vlastnická struktura. Jenže pokud nebudou média otevřená vůči čtenářům, divákům a posluchačům v tom, kdo je vlastní, nebudeme moci vést upřímnou debatu nad tím, co je zapotřebí změnit.
Nyní je ideální příležitost. Do 1. prosince 2021 mají všechny firmy uvést své skutečné majitele do veřejné evidence skutečných majitelů. Mediální firmy by měly laťku zvednou ještě výš. Měly by mít veřejně dohledatelné dokumenty, které ukáží nade vší pochybnost celou majetkovou strukturu od mateřské firmy až po fyzickou osobu.
