Ačkoliv její jméno zná v České republice málokdo, ve svém oboru patří do světové špičky. Sheila Coronelová je původem filipínská investigativní novinářka, zakladatelka Filipínského centra pro investigativní žurnalistiku. Od roku 2006 vede specializaci zaměřenou na investigativní žurnalistiku na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.

Pod označením investigace se zde ovšem myslí něco jiného, než za co daný žánr stále ještě považuje značná část české — i novinářské — veřejnosti. Není to žurnalistika založená na řízených únicích exkluzivních informací z policejních vyšetřování či jiném publikování obsahu, který novinářům někdo předá se záměrem něco ovlivnit…

Svou práci, ať už novinářskou nebo učitelskou, pojímá Sheila Coronelová tak, aby jí současně inspirovala své kolegy. Jelikož rozhovor vznikl během novinářského stipendia v USA — v tomto duchu — během něj autorku pozvala do svého semináře, aby ukázala, jak pracuje se svými studenty. Základní postřeh: Tak precizní, fundovanou, empatickou a interaktivní výuku by patrně chtěl — a měl — zažít každý student žurnalistiky. Na českých univerzitách to bohužel zdaleka není standard.

Jak jste se stala novinářkou?

Záleží na tom, co si představíme pod pojmem novinářství. V době stanného práva za vlády diktátora Ferdinanda Marcose na Filipínách jsem působila v univerzitních novinách. Poté — to bylo na sklonku sedmdesátých let — jsem se přidala k podzemním novinám, které jsme vlastnoručně tiskli pomocí sítotiskových šablon. Neměli jsme žádný přístup k tiskárnám, dokonce i ten sítotisk byl pod přísnou kontrolou. Všude se to hemžilo špehy.

Tiskli jsme ručně, takže jsme byli celí od barvy. Vydávali jsme pět set kopií, které jsme distribuovali přes podzemní sítě. Vždy jsme také ponechali jednu kopii v univerzitní knihovně. Doufali jsme, že je uchovají, což se nakonec také stalo.

Když pak v roce 1986 Marcosův režim padl, univerzita tyto kopie převedla na mikrofilm a vydala je knižně. Byla jsem už tehdy novinářka? Moje začátky nejsou konvenční v tom smyslu, že bych po studiu nastoupila do novin, a pak to šlo dál. Vlastně se to hodně podobá tomu, co se dělo ve východním bloku v Evropě v té samé době.

Myslím, že to je docela solidní novinářský základ.

V širším smyslu asi ano. Tím pádem bych asi za počátek označila i psaní pro univerzitní noviny. Ale ve skutečných novinách jsem začala pracovat ještě za Marcose, ve vládou kontrolovaných novinách.

Jaké to bylo?

Psala jsem pro časopis, který vycházel při největších filipínských novinách té doby. Podléhaly těžké cenzuře. Prezidentský palác v té době denně vydával tiskovou zprávu, která předznamenávala, co bude na titulní stránce následujícího vydání.

Ale v časopisech a jejich „lifestylových“ sekcích, které vedly především ženy, takový dohled nepanoval. Nebrali nás tak vážně. Proto se nám naskýtala příležitost přinášet příběhy, které mezi řádky přinášely kritiku veřejného dění.

Pokud to situace dovolovala, psala jsem o porušování lidských práv, například o venkovském lékaři zavražděném armádou. Když se poměry utahovaly, psaly jsme zase o filmových hvězdách nebo recenze restaurací.

A pak jsme měli od roku 1986 svobodný tisk.

Tehdy jste se začala věnovat investigacím?

V roce 1989 jsme založili Filipínské centrum pro investigativní žurnalistiku.

Jak vás to napadlo?

Rok 1986 na Filipínách připomínal váš osmdesátý devátý. V ulicích Manily probíhalo velké povstání. Lidé věřili v sílu svobodných médií. Osobně jsem se přidala k jedněm nově vzniklým novinám. Brzo jsem si ale uvědomila, že píšu tři zprávy denně, ale mnoha důležitým kauzám se vůbec nedostává prostoru a pozornosti. V reakci na to jsme si s několika kolegy řekli, že začneme se svým vlastním projektem.

Připadá mi fantastické, že vás napadlo založit právě centrum pro investigativní žurnalistiku. Troufám si říct, že v Československu v té době nikoho nic takového nenapadlo.

Tehdy existovala pouze jedna jediná organizace tohoto typu na celém světě — v San Francisku — a ta vznikla už na sklonku sedmdesátých let. Bylo to Centrum pro investigativní reportérství (Center for Investigative Reporting). Fungovali jako občanská organizace.

Nejprve jsme uvažovali, že založíme noviny nebo časopis, ale neměli jsme distribuční síť. A tak jsme dospěli k tomu, že také založíme občanskou organizaci a inspirovali jsme se právě tím, co dělali kolegové v USA. Zhruba ve stejné době vznikalo také Centrum pro veřejnou integritu (Center for Public Integrity) ve Washingtonu. Lidé na mediálním trhu se tehdy rozhlíželi po nových modelech fungování.

To připomíná dnešní situaci. Také zkoumáme nové způsoby vydávání médií na trhu, který je navíc od vašich počátků silně proměněný vlivem digitálních platforem a internetu vůbec. Začínali jste tehdy s nějakou finanční či jinou pomocí ze zahraničí?

Na počátku ne. Začínali jsme v jedné místnosti v kanceláři, kterou vlastnil náš kamarád. Pořídili jsme si za vlastní peníze nábytek z druhé ruky. Měli jsme psací stroj. Neměli jsme telefon, protože na ně existoval monopol a pokud jste nějaký chtěli získat, museli jste někoho uplatit.

Naše kauzy jsme prodávali novinám, které je potom publikovaly. Byli jsme vlastně parta nadšenců, dělali jsme to zadarmo a vedle toho se každý z nás živil něčím jiným. Já byla dopisovatelka pro New York Times. Jiní kolegové si vydělávali jako knižní editoři. Měli jsem jen jednu zaměstnankyni, něco jako asistentku.

Asi po roce jsme získali nějaké prostředky od americké nadace sídlící v Manile. Říkali pak, že to byl nejriskantnější grant, jaký kdy udělili. Byli jsme pro ně parta mladých lidí budujících nový, neprověřený model. Ale naše kauzy začaly mít dopad, veřejnost nás začala sledovat. Jeden z prvních případů, který jsme popsali, vedl k rezignaci na nejvyšším soudu.

Jak jste se naučili dělat investigativní novinářskou práci? Odkud jste čerpali znalosti, metody, zkušenosti?

Pokusem a omylem. Sledovali jsme, jak pracují jinde. Začínali jsme ještě před internetem. Takže jsme četli knihy, inspirovali jsme se, jak to dělají jiní investigativní novináři. No a také máme na Filipínách — už od doby před tím, než se stal Marcos diktátorem — tradici svobodného, živého tisku, který se zabýval odkrýváním sociálních problémů třeba i tak, že novináři v přestrojení pracovali v továrnách nebo na farmách.

Filipínská žurnalistika má kořeny v boji za sociální spravedlnost už od období španělského kolonialismu. Dokonce otcové zakladatelé Filipín byli novináři.

Když jsem o tomto jednou mluvila s jedním jihoafrickým novinářem, řekl mi, že když trénuje jiné novináře po celé Africe, uvědomil si, že na tradici velmi záleží. Právě ve smyslu ustavení tradice pro investigativní novinářství, které může vést mocné k zodpovědnosti.

S vašim prvním grantem jste už pak začali pracovat naplno?

Měli jsme pořád napnutý rozpočet a každý měl nějaké vedlejšáky. Dali nám peníze na zpracování jednotlivých kauz, nechtěli platit kancelář a další zázemí. Když se ukázalo, že to funguje a nejsou to vyhozené peníze, dosáhli jsme na granty, které už pokryly i naše výplaty.

Pamatuji si, jak jste na Globální konferenci investigativních novinářů v Johannesburgu vzpomínala na to, jaké tehdy bylo obvolávat lidi a představovat se jako někdo z Centra pro investigativní žurnalistiku. Nikdo vás tehdy neznal. Byl to handicap?

Bylo to opravdu zvláštní. Lidi se ptali pořád dokola, co že to jsme. Vysvětlovali jsme to pořád dokola…

Brali jste to tedy jako nutnou součást své mise?

Naše mise — pamatuji si to přesně dodnes — tehdy doslova zněla, že chceme vytvořit v zemi kulturní předpoklady pro investigativní novinářství. Proto jsme také postupně začali školit i novináře z jiných médií, psali jsme příručky. Chtěli jsme sdílet naše techniky. Chtěli jsme vždycky zůstat malí. Idea byla, že budeme něco jako inkubátor a budeme rozsévat investigativní novinářství kolem sebe. Nechtěli jsme dělat všechno sami.

Z globálního pohledu můžeme pozorovat, že přesně takhle se rozšiřuje investigativní žurnalistika dodnes. Vlastně jsem měla dojem, že přesně to, co popisujete, se začalo více dít spíše v poslední dekádě až dvou. Po světě vznikají nová centra, podobná tomu vašemu. Pro investigativní žurnalistiku jsou mnohde podstatně důležitější než redakce zavedených médií.

Máte pravdu, byli jsme docela napřed. Železná opona spadla v roce 1989, ale my jsme měli už v té době na Filipínách svobodný tisk. A také se v tom jistě odrazilo, že geopoliticky jsme byli ve sféře amerického vlivu, kde měla práce investigativních reportérů tradici. Dostali jsme se díky tomu k důležitým knihám.

Pamatuji, že když jsem jela do USA, koupila jsem k tomu tématu všechny knihy, ke kterým jsem se dostala. A také jsem se snažila mluvit s co nejvíce investigativními novináři — abych viděla, co a jak dělají. Snažili jsme se tady inspirovat, ačkoliv jsme věděli, že u nás na Filipínách to takhle fungovat nebude.

Zaprvé na to prostě v začátcích nebyli lidé, kteří by do toho mohli naskočit — chyběl talent, zkušenosti. Zadruhé do toho noviny nechtěly zprvu investovat. Ale svým příkladem a vlastní prací jsme chtěli přispět k tomu, aby to postupně takto bylo, aby noviny založily svá vlastní investigativní oddělení, aby vznikaly investigativní pořady v televizi. A to se povedlo.

Když jste zmínila talent, je z vaší zkušenosti pro dobrého investigativního novináře tím nejdůležitějším? Anebo jsou důležitější naučené techniky?

Přemýšlím o tom jako o ekosystému. Je to práce, kterou nemůže dělat člověk sám. Potřebujete zdroje, zázemí, výcvik — to vše je nutné, abyste mohli zajistit podmínky pro rozvinutí talentu. Vnímám to tak, že různé instituce by měly hrát v tomto ekosystému různé role.

Univerzity by měly vychovávat a cvičit investigativní novináře, ale také vydávat učebnice a příručky. Novinářské ceny jsou také prospěšné. A pak jsou tady všichni ti další lidé, kteří se v médiích okolo nás snaží dělat něco podobného jako my, kteří také usilují o kvalitní a svobodná média.

My jsme ve svých počátcích sami sebe vnímali jako jeden z takových článků. Rozhodně nám pomáhala ocenění, která jsme dostávali — protože upozorňují na kvalitní práci a dodávají jí relevanci. Myslím si, že investigativní novinářství by mělo být něco prestižního, žádoucího a v konečném důsledku respektovaného celkovou společností.

V našich počátcích jsem také přijímala úplně každou pozvánku, kterou jsem dostala, a všude jsem mluvila o tom, co, proč a jak děláme, například s jakými zdroji mluvíme — a proč je potřeba naši práci podporovat. Chodila jsem po Rotary klubech, církvích, mluvila s politiky a zástupci armády…

Naši roli ve společnost jsem vnímala jako organickou součást společenského vzedmutí, které usilovalo o to, aby naše země neopakovala chyby z minulosti. Spolupracovali jsme s univerzitami, s občanskými organizacemi. Byli jsme součástí občanské společnosti, ale necítili jsme se jako nějaké hvězdy.

Jakým způsobem pak narůstal váš vliv?

Podařilo se, že v důsledku našeho odhalení rezignoval prezident Joseph Estrada. To nám samozřejmě otevřelo cestu k dalším možnostem. A nemyslím tím jenom zdroje financování. Důležitá byla především podpora veřejnosti, ta nám totiž dodávala váhu.

I vláda se k nám potom už stavěla jinak. Když jsme ji žádali o různé dokumenty, už nebylo možné tvářit se, že jsme nějaký neznámý spolek. V rámci naší mise jsme se zasadili také o zlepšení svobodného přístupu k informacím.

Hovoříte o tom, jak se vám dařilo budovat důvěru a podporu společnosti. Dnes ale procházíme velkými otřesy. Důvěru v novináře podlamují nejen nejrůznější excesy související s vlastníky médií, kteří obvykle podnikají v i jiných oborech či v politice, ale i s polarizací společnosti, která je do velké míry zapříčiněná digitálním platformami…

Ano, novinářská profese je stále spojená s nějakou mírou prestiže, ale je čím dál obtížnější v očích veřejnosti obstát. Vše, co se dělo od pozdních osmdesátých let částečně až do první dekády jednadvacátého století, byl pravděpodobně vrchol výkonu kritické občanské společnosti. Dnes proti tomu působí obrovský nárůst protichůdných tendencí.

Pozoruji, že se mění i přístup vlád a politiků k novinářům, kladou se překážky v přístupu k informacím a podobně. Myslím si ale, že i otázka, jak se s tím poprat, patří k naší úloze.

Zajímalo by mě, jak o té úloze přemýšlíte s výhledem do budoucna.

Nemám na to jednoduchou odpověď, protože právě žijeme tímto okamžikem. Jistě je součástí toho, co máme dělat, také zaznamenávání onoho procesu pro budoucí historiky. I kdyby to neměl nikdo číst právě teď, má smysl zanechat zprávu pro příští časy.

Zadruhé má smysl odhlédnout od každodenního politického hašteření a zabývat se nadčasovými tématy, jako je například potravinová bezpečnost, zdravotní péče, bydlení, změny klimatu. Tedy zkoumat, jaké skutečné potřeby mají lidé ve společnosti.

Máte pocit, že se to novinářům, kteří se pokoušejí pracovat právě na těchto věcech, vyplácí?

Těžko říct. Ve veřejném prostoru je přemíra „hluku“ a informačního balastu. Myslím si, že jsme zanedbali lokální a komunitní novinářství.

A také zastoupení menšin v médiích…

Jistě.

Takže jak tedy uvažujete o naší profesi v budoucnu?

Pokud se na to zeptáte mé přítelkyně, nobelistky Marie Ressy, řekne vám, že problém je v digitálních platformách, že nejdříve musíte vyřešit tohle, abyste mohli posléze řešit problémy novinářství. Osobně si spíše myslím, že je potřeba soustředit se na obě témata současně.

Myslím, že novinářství se musí umět více naladit na své publikum. Že by zkrátka mělo věnovat více pozornosti základním problémům než každodennímu přetahování mezi politickými frakcemi. Myslím, že tvář žurnalistiky stejně jako lidé, kteří ji tvoří, se musí proměnit.

Jakým způsobem?

Měli bychom přestat mluvit tak, jako by na druhé straně byli jen další profesionálové z našeho oboru. Jistě, prostor pro tento druh práce vždy zůstane zachován, ale myslím že jsme se příliš zaměřovali jen na to.

Přitom ve skutečnosti je to jen maličký, i když velice důležitý, díl ohromné informační krajiny. Komplexní analytické psaní bude vždy existovat, ale spíše bude prokapávat směrem dolů přes další vrstvy informační společnosti — třeba formou videa na sociálních sítích.

Ale abych byla upřímná, nevím, co přesně máme dělat. Nezbývá než experimentovat. Lidé jsou na TikToku. Možná bychom tam měli být také.

Takže souhlasíte, že k naší profesi patří i péče o jazyk a uchování tradice dlouhých, složitých textů?

Ano, tohle bude mít vždy své malé publikum. Ovšem musíme to umět také překládat dál, k těm, kteří takový obsah nekonzumují. K mladšímu a širšímu publiku. Ať se nám to líbí nebo ne, jsme součástí rozsáhlého informačního prostoru a přispíváme do něj. Když někdo něco vydává, je účastníkem provozu — buď někoho vzdělává, nebo mu zasévá do hlavy dezinformace. Je jenom na nás, jakým způsobem se to celé pokusíme měnit.

V jakém okamžiku jste se rozhodla, že se budete více orientovat na výuku investigativních novinářů?

Přestěhovala jsem se sem v roce 2006. Tehdy jsem si řekla, že nechci být ředitelkou našeho centra do smrti a že je čas udělat změnu. Na Kolumbijské univerzitě zrovna zakládali toto oddělení a já v něm viděla dobrou příležitost vykročit ze své rutiny a zkusit něco nového.

Právě po dobu mého působení zde pozoruji všechny překotné změny v našem odvětví. Facebook vznikl v roce 2004. Od té doby, co tu vyučuji, pozoruji, co se v našem oboru děje z odstupu. Stále si myslím, že potřebujeme profesionální novináře, kteří umí kvalifikovaně obstarávat a třídit informace a také vytvářet původní reportáže, protože toho vidíme v médiích z důvodu vysokých nákladů stále méně.

Jak tady u vás probíhá výuka?

Máme jednoletý magisterský program. Je to takový rychlokurz žurnalistiky. Sama vedu investigativní program, v němž mám od patnácti do pětadvaceti studentů, kde je trénujeme v technikách investigace — práce s veřejnými dokumenty, s daty, techniky vedení rozhovorů, zapojování komunit. No a pak je vypustíme do světa. Takto zaséváme investigativní novinářství do odvětví, které má stále méně vlastních zdrojů pro školení nových novinářů. Současně se snažíme účastnit celé diskuze o budoucnosti novinářství. Vydáváme Columbia Journalism Review. Pořádáme různé akce.

Co je podle vás tím nejdůležitějším, co tady můžete své studenty naučit?

Je to určitý druh nastavení v jejich myšlení a přístupu, který je pro novináře zásadní: skepse ve vztahu k moci a schopnost nalézat původní informace, které slouží veřejnému zájmu. To se týká mého programu, ne celé fakulty žurnalistiky. Jde tedy o to osvojit si nastavení, v jehož rámci chcete hnát mocné k zodpovědnosti. Jde o to získat chuť odhalovat, co je špatně, komu to škodí a snahu vyprávět to formou srozumitelného příběhu. Techniky práce se mění, ty se můžete vždy naučit. Ale tohle je základ. Odchovali jsme už asi 250 studentů.

To je docela slušný vzorek. Dá se na něm vypozorovat, co mají tito lidé, kteří chtějí být investigativní novináři, společného? Co je předpokladem pro to, aby byli dobří?

Na prvním místě je disciplína. Bez toho nemůžete být dobrý investigativní novinář. Někteří v sobě mají správný instinkt, kdy jdou za kauzou a nejsou spokojení, dokud se nedostanou až na dřeň. Takoví studenti jsou nejlepší. A máme jich tady mnoho. Nepřestanou se ptát dalších a dalších zdrojů, dokud jim celý příběh nezapadne stoprocentně do sebe.

Zmínila jste vaši přítelkyni Marii Ressu, zakladatelku a ředitelku vládou pronásledovaného média Rappler a držitelku Nobelovy ceny míru. Rappler jsou noviny plné silných ženských postav: novinářek, manažerek. Čím to lze vysvětlit?

U nás to není neobvyklé. I moje centrum vedly ženy.

Čím to?

Už jsem mluvila o tom, že během Marcosova režimu panovalo v médiích tolik útlaku a cenzury, že jenom v ženských sekcích novin a časopisů, které zůstávaly často mimo hledáček cenzorů, bylo možné publikovat něco svobodného a kritického. I díky tomu byly ženy smělejší a častěji šly do rizika.

Mnoho mužů-novinářů, kteří kvůli své práci skončili ve vězení, se k ní už nikdy nevrátili. Ti, kteří zůstali, museli přistupovat ke kompromisům. Právě proto se objevovalo nejvíce prodemokratických a opozičních článků právě v ženských a nedělních časopisech.

To je fascinující. Myslíte, že je to jedinečná filipínská zkušenost?

Když jsem byla po roce 2000 v Barmě, opoziční texty se objevovaly v kulturních a sportovních časopisech. Zkrátka na místech, kterých si policie tolik nevšímala.

Měl tento vývoj na Filipínách také nějaký dopad na stav ženských práv a feminismu?

Ano, a sice v tom smyslu, že ženy prosadily témata, která byla veskrze ženskými otázkami. Témata jako kojení versus umělé mléko. Tomu by se pozornosti nedostalo, kdyby média ovládali čistě muži.

Realita je ale obecně taková, že v médiích pracují ze dvou třetin ženy. I u nás máme sedmdesát procent studentek. Novinářství je značně feminizovaná profese i proto, že je špatně placená…

ZUZANA VLASATÁ