Ačkoliv její jméno zná v České republice málokdo, ve svém oboru patří do světové špičky. Sheila Coronelová je původem filipínská investigativní novinářka, zakladatelka Filipínského centra pro investigativní žurnalistiku. Od roku 2006 vede specializaci zaměřenou na investigativní žurnalistiku na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.

Pod označením investigace se zde ovšem myslí něco jiného, než za co daný žánr stále ještě považuje značná část české — i novinářské — veřejnosti. Není to žurnalistika založená na řízených únicích exkluzivních informací z policejních vyšetřování či jiném publikování obsahu, který novinářům někdo předá se záměrem něco ovlivnit…

Svou práci, ať už novinářskou nebo učitelskou, pojímá Sheila Coronelová tak, aby jí současně inspirovala své kolegy. Jelikož rozhovor vznikl během novinářského stipendia v USA — v tomto duchu — během něj autorku pozvala do svého semináře, aby ukázala, jak pracuje se svými studenty. Základní postřeh: Tak precizní, fundovanou, empatickou a interaktivní výuku by patrně chtěl — a měl — zažít každý student žurnalistiky. Na českých univerzitách to bohužel zdaleka není standard.

Jak jste se stala novinářkou?

Záleží na tom, co si představíme pod pojmem novinářství. V době stanného práva za vlády diktátora Ferdinanda Marcose na Filipínách jsem působila v univerzitních novinách. Poté — to bylo na sklonku sedmdesátých let — jsem se přidala k podzemním novinám, které jsme vlastnoručně tiskli pomocí sítotiskových šablon. Neměli jsme žádný přístup k tiskárnám, dokonce i ten sítotisk byl pod přísnou kontrolou. Všude se to hemžilo špehy.

Tiskli jsme ručně, takže jsme byli celí od barvy. Vydávali jsme pět set kopií, které jsme distribuovali přes podzemní sítě. Vždy jsme také ponechali jednu kopii v univerzitní knihovně. Doufali jsme, že je uchovají, což se nakonec také stalo.

Když pak v roce 1986 Marcosův režim padl, univerzita tyto kopie převedla na mikrofilm a vydala je knižně. Byla jsem už tehdy novinářka? Moje začátky nejsou konvenční v tom smyslu, že bych po studiu nastoupila do novin, a pak to šlo dál. Vlastně se to hodně podobá tomu, co se dělo ve východním bloku v Evropě v té samé době.

Myslím, že to je docela solidní novinářský základ.

V širším smyslu asi ano. Tím pádem bych asi za počátek označila i psaní pro univerzitní noviny. Ale ve skutečných novinách jsem začala pracovat ještě za Marcose, ve vládou kontrolovaných novinách.

Jaké to bylo?

Psala jsem pro časopis, který vycházel při největších filipínských novinách té doby. Podléhaly těžké cenzuře. Prezidentský palác v té době denně vydával tiskovou zprávu, která předznamenávala, co bude na titulní stránce následujícího vydání.

Ale v časopisech a jejich „lifestylových“ sekcích, které vedly především ženy, takový dohled nepanoval. Nebrali nás tak vážně. Proto se nám naskýtala příležitost přinášet příběhy, které mezi řádky přinášely kritiku veřejného dění.

Pokud to situace dovolovala, psala jsem o porušování lidských práv, například o venkovském lékaři zavražděném armádou. Když se poměry utahovaly, psaly jsme zase o filmových hvězdách nebo recenze restaurací.

A pak jsme měli od roku 1986 svobodný tisk.

Tehdy jste se začala věnovat investigacím?

V roce 1989 jsme založili Filipínské centrum pro investigativní žurnalistiku.

Jak vás to napadlo?

Rok 1986 na Filipínách připomínal váš osmdesátý devátý. V ulicích Manily probíhalo velké povstání. Lidé věřili v sílu svobodných médií. Osobně jsem se přidala k jedněm nově vzniklým novinám. Brzo jsem si ale uvědomila, že píšu tři zprávy denně, ale mnoha důležitým kauzám se vůbec nedostává prostoru a pozornosti. V reakci na to jsme si s několika kolegy řekli, že začneme se svým vlastním projektem.

Připadá mi fantastické, že vás napadlo založit právě centrum pro investigativní žurnalistiku. Troufám si říct, že v Československu v té době nikoho nic takového nenapadlo.

Tehdy existovala pouze jedna jediná organizace tohoto typu na celém světě — v San Francisku — a ta vznikla už na sklonku sedmdesátých let. Bylo to Centrum pro investigativní reportérství (Center for Investigative Reporting). Fungovali jako občanská organizace.

Nejprve jsme uvažovali, že založíme noviny nebo časopis, ale neměli jsme distribuční síť. A tak jsme dospěli k tomu, že také založíme občanskou organizaci a inspirovali jsme se právě tím, co dělali kolegové v USA. Zhruba ve stejné době vznikalo také Centrum pro veřejnou integritu (Center for Public Integrity) ve Washingtonu. Lidé na mediálním trhu se tehdy rozhlíželi po nových modelech fungování.

To připomíná dnešní situaci. Také zkoumáme nové způsoby vydávání médií na trhu, který je navíc od vašich počátků silně proměněný vlivem digitálních platforem a internetu vůbec. Začínali jste tehdy s nějakou finanční či jinou pomocí ze zahraničí?

Na počátku ne. Začínali jsme v jedné místnosti v kanceláři, kterou vlastnil náš kamarád. Pořídili jsme si za vlastní peníze nábytek z druhé ruky. Měli jsme psací stroj. Neměli jsme telefon, protože na ně existoval monopol a pokud jste nějaký chtěli získat, museli jste někoho uplatit.

Naše kauzy jsme prodávali novinám, které je potom publikovaly. Byli jsme vlastně parta nadšenců, dělali jsme to zadarmo a vedle toho se každý z nás živil něčím jiným. Já byla dopisovatelka pro New York Times. Jiní kolegové si vydělávali jako knižní editoři. Měli jsem jen jednu zaměstnankyni, něco jako asistentku.

Asi po roce jsme získali nějaké prostředky od americké nadace sídlící v Manile. Říkali pak, že to byl nejriskantnější grant, jaký kdy udělili. Byli jsme pro ně parta mladých lidí budujících nový, neprověřený model. Ale naše kauzy začaly mít dopad, veřejnost nás začala sledovat. Jeden z prvních případů, který jsme popsali, vedl k rezignaci na nejvyšším soudu.

Jak jste se naučili dělat investigativní novinářskou práci? Odkud jste čerpali znalosti, metody, zkušenosti?

Pokusem a omylem. Sledovali jsme, jak pracují jinde. Začínali jsme ještě před internetem. Takže jsme četli knihy, inspirovali jsme se, jak to dělají jiní investigativní novináři. No a také máme na Filipínách — už od doby před tím, než se stal Marcos diktátorem — tradici svobodného, živého tisku, který se zabýval odkrýváním sociálních problémů třeba i tak, že novináři v přestrojení pracovali v továrnách nebo na farmách.