Politolog Charvát: Společnost je roztříštěná a média nereflektují realitu země

Adam Rektor Polánek

S politologem a expertem na extremismus Janem Charvátem jsme hovořili o volbách v kontextu pravicového populismu a budoucnosti levice. „Lidí, kteří nechtějí volit takzvané demokratické strany, je víc než těch, kteří je volí,“ upozorňuje.

Okamura je velmi dobrý politický marketér, který dovede bravurně cílit na deset až patnáct procent hlasů. Nehraje si na žádnou „catch-all“ stranu s vyššími ambicemi. Chce oslovit tu část lidí, která slyší na čtyři pět naprosto jednoduchých hesel. Foto FB SPD

Jak si z pozice experta na extremismus a krajní pravici vysvětlujete propad dvou xenofobních, pravicově populistických stran — Volného bloku (1,33 %) a Trikolóry (2,76 %)?

Propad obou stran mě nepřekvapil, i když u Volného bloku jsem očekával, že dosáhnou na jeden a půl procenta hlasů, a tedy i státní příspěvek, což se nakonec nestalo. U Trikolóry se už od jejího vzniku uvažovalo o zisku tří až tří a půl procenta, ale ještě v době, kdy stranu vedl Václav Klaus mladší. Bez něj je podpora voličů nepřekvapivě o něco nižší. Lidé, kteří chtějí volit populistickou pravici, volí primárně Okamuru. Je pro ně přitažlivější. Zbylé strany jsou jen odštěpky, které sice rezonují v médiích, ale voličům v zásadě neumí nabídnout nic navíc.

Proč právě Okamura na populistické pravici dominuje? Hnutí SPD má sice oproti posledním volbám míň procent i mandátů, ne však o mnoho. Zvlášť když vezmeme v potaz počet stran kandidujících s podobným programem…

Okamura v zásadě těží ze stejné strategie jako Andrej Babiš — z pozice úspěšného podnikatele. Současně se mu daří vystupovat coby silnému a srozumitelnému lídrovi, lidé hodnotili pozitivně i jeho výkony v předvolebních debatách. Ty ovšem nejsou to nejpodstatnější. Okamura je velmi dobrý politický marketér, který dovede bravurně cílit na deset až patnáct procent hlasů. Nehraje si na žádnou „catch-all“ stranu s vyššími ambicemi. Chce oslovit tu část lidí, která slyší na čtyři pět naprosto jednoduchých hesel.

Co považujete za hlavní východiska voleb? Jsou výsledky populistické pravice varovným signálem pro českou společnost nebo spíš důkazem strnulé podpory bez dalšího potenciálu?

Nejsem si jistý, jestli letošní volby tuto otázku zodpověděly. Ukázaly nám však hned několik jiných věcí — především velkou roztříštěnost české společnosti.

Máme v podstatě jednu velkou stranu, která má sedmadvacet procent, dále několik dalších desetiprocentních a pak spoustu malých pětiprocentních stran. Nezapomínejme na celkový obraz: strany, které vykazují nedemokratické rysy či mají autoritářské nebo populistické prvky, získaly dohromady přes padesát procent hlasů. Většina voličů hlasovala pro populismus — různého druhu a různých odstínů.

Dalším východiskem je fakt, že sociální sítě a média nereflektují realitu České republiky. Ve skutečnosti totiž odrážejí jen velmi specifický pohled jednoho výseku společnosti. Víme sice, že takový Twitter „nereprezentuje skutečný svět,“ ale úplně si to nepřipouštíme.

Jestli by tedy mělo z letošních voleb plynout nějaké důležité poznání, je následující: stále netušíme, proč lidi volí Babiše. A těch, kteří nechtějí volit „demokratické strany“, je víc než těch, kteří je volí.

Je vůbec možné takové rozdělení společnosti překonat?

V první řadě potřebujeme voliče „nedemokratických stran“ lépe pochopit a zjistit, proč tak volí. To se dnes neděje. Nevystačíme si s tím nejjednodušším vysvětlením, které se často objevuje: „lidi co volí ANO, Volného, komunisty apod. jsou hlupáci“. Někteří nepochybně ano, ale jistě netvoří pětapadesát procent české společnosti.

Výchozí pozice více než poloviny voličů neznáme, a co hůř, přecházíme je. Jeden z mála lidí, kteří se pravidelně objevují ve veřejném prostoru a motivace voličů se alespoň částečně snaží vysvětlit, je sociolog Daniel Prokop.

V souhrnu tedy podle vás volby dopadly neurčitě?

Ano, výsledky voleb jsou pro mě velmi ambivalentní. Je pozitivní, že se podařilo porazit Andreje Babiše. Jeho nebezpečí vnímám v destrukci institucí, na kterých celý demokratický systém stojí. Působení politiků nemůže být zcela fatální, dokud funguje Sněmovna, soudy, nezávislá média a další instituce. Kdyby však padly, což by znovuzvolením Andreje Babiše reálně hrozilo, padla by s nimi i demokracie.

Na straně druhé mě mrzí výsledek koalice PirSTAN, zejména z technických důvodů, a specificky „vykroužkování“ Pirátů, který je z mnoha úhlů pohledu špatným signálem. Vypovídá totiž mimo jiné o nastavení volebního systému, který by takto asi fungovat neměl. Respektive ukazuje nám, že voliči úplně nerozumí tomu, jak celý systém vlastně funguje, což není dobře. Velká část lidí totiž nekroužkovala nikoho a my nevíme, koho vlastně chtěli volit. Víme jen, že menšina chtěla kroužkovat STAN a díky tomu Starostové v rámci koalice drtivě vyhráli.

Zároveň výsledek PirSTAN ukazuje, že není těžké pomocí brutální antikampaně podpořené dezinformační scénou někoho zcela zdiskreditovat, což úplně vybočuje z tradičního vnímání politiky. Chceme věřit, že politika je aréna, kde se sráží názory a vítězí ten nejlepší. Na výsledku voleb se však ukázalo, že když někdo hrne špínu, může protinázory jednoduše smést ze stolu.

A současně budou vládu nakonec sestavovat především strany, které jsou do značné míry zodpovědné za vzestup Andreje Babiše. Nebudou to chtít slyšet a samozřejmě mají pravdu, že dnešní ODS je jiná než před deseti lety. Nejsem si ale jistý, jestli strany prošly dostatečným vnitřním přerodem na to, aby nám za čtyři roky nehrozilo opětovné vítězství Babiše nebo někoho podobného.

Kromě porážky hnutí ANO je velkým tématem voleb i neúspěch levicových stran — ČSSD i KSČM obdržely historicky nejnižší procento hlasů a do Sněmovny se nedostaly. Jak vidíte budoucnost české levice?

Na levici bude muset evidentně dojít k restartu. Ať už sociální demokracie, ale i Pirátů, kteří musí reflektovat, proč dopadli právě takhle. Jak je možné, že PirSTAN měl před čtvrt rokem čtyřiatřicet procent (což bylo nereálné, ale koalice mohla střízlivě cílit na pětadvacet) a nakonec získali ani ne šestnáct? Za zmínku stojí i Zelení, kteří silně rezonují na sociálních sítích, ale jejichž reálný zisk je zcela minimální.

Ani u ČSSD není vůbec zřejmé, co by měla strana dělat dál. Vydá se směrem sociálního liberalismu, nebo spíš konzervativních témat „husté dvojky“ (J. Maláčové a M. Stropnického, pozn. redakce)? Samotná myšlenka konzervativního socialismu není špatná, obsahuje celou řadu důležitých bodů a evidentně má schopnost oslovit část tradiční levice. Jak je ale uchopili sociální demokraté, a především Matěj Stropnický, mi však přišlo katastrofální, protože ho postavili extrémně konfrontačně. Pokud se bude restart levice ubírat tímto směrem, nedopadne to pro ni dobře.

Na co by se tedy měla levice zaměřit?

Teď je důležité, jaké osobnosti se obnovy levice chopí — v tuto chvíli to může být téměř kdokoli. Doposud minoritní hráč se může stát klíčovým, pokud přijde se srozumitelným a atraktivním programem. Levice si musí položit otázku, co se ve společnosti odehrává. Jak to že levice prohrává v téměř celé Evropě? A co se děje v zemích, kde neprohrává — například v Německu či Norsku?

Liberální levici u nás reprezentuje Pirátská strana (byť se během předvolební kampaně hodně snažila toto spojení odmítnout), Zelení a paradoxně i část voličů TOP 09. Tradiční levice je pak spojena s ČSSD a KSČM. Je otázka, zda by někdo dokázal sjednotit oba proudy do jedné strany. Teoreticky to možné je (v minulosti tak jistou dobu fungovala právě ČSSD), teď ale nevidím nikoho, kdo by to dokázal. Logičtější se tedy jeví možnost, aby toto rozdělení reprezentovala i dvě odlišná uskupení. Nicméně i tak bude třeba udělat hodně práce.

ČSSD nyní slepě naskakuje na narativ který už existuje v celé politické scéně a pokouší se ho opakovat ve svůj prospěch. „Nám utíkají voliči k SPD, tak musíme vystupovat proti migrantům.“ A najednou Jana Maláčová říká, že jediný, kdo sem pozve migranty, je Babiš. „Koho zajímají práva homosexuálů?“ říká Stropnický. Nad tím už trochu zůstává rozum stát.

Populistická pravice opravdu stahuje část tradičně levicových voličů z dělnické třídy, jde o celozápadní trend. Odpověď na Trumpa ale přece není, že se stanete ještě větším Trumpem. Pokud ano, tak dopadnete jako Jaroslav Foldyna — a rovnou se můžete přidat k SPD. To už nemá s levicí nic společného.

Bohužel podobný odklon od podstaty strany můžeme sledovat i u Pirátů. Závěr jejich kampaně se smrsknul na témata jako odmítání muslimů a tematizování no go zón, což bylo směšné. Za výsledek Pirátů nemohou pouze dezinformace a lži — v mnoha ohledech za něj zodpovídají svou vlastní nezdařenou kampaní.

Mnozí komentátoři tvrdí, že čeští voliči v posledních letech dokazují, že o levici nejeví zájem…

Což je komické, protože jestli by „průměrný český volič“ někoho volil, pak je to právě sociální demokracie. Volil ji za první republiky a volil by ji i dnes. Česká levice ale dokázala dokonale od sebe všechny odehnat.

Podle tuzemských mladých příznivců levice je důležité hodně hlasitě opakovat „Jsme levice!“ Když to neuděláte, jste považován za zrádce. Když to uděláte, všichni od vás utečou. Jde o začarovaný kruh, který se pořád opakuje, místo aby to někdo uchopil úplně jinak.

Mám osobní teorii, které říkám „kult neúspěchu“ — levice je často přesvědčena, že když je někdo z jejího okruhu úspěšný, musel se nějakým způsobem zaprodat. S takovým přístupem k moci ji ale nikdy nezískáte.

Znamená to, že česká levice a středolevice nezvládá sebeprezentaci?

Ano, což je vidět právě na výsledku Pirátů. Podcenili kampaň, nepochopili, že je třeba ji vést profesionálně, což je naprosto školácká, a v důsledku fatální chyba. Přitom existují specialisté, kteří vám udělají volební kampaň na zakázku (což Piráti ví). Z pozice amatéra je kvalitní kampaň takřka neproveditelná. Což je mimochodem další ze začarovaných kruhů na levici: „autenticita je, když kampaň děláme srdcem, na koleni, s obrovským vypětím sil.“

Přitom jde o klasický příklad neoliberálního přístupu zvaného optimalizace lidských zdrojů, který levice sama kritizuje — makáte šestnáct hodin denně a když nepracujete a nespíte, musíte čas využívat produktivně. Potom ve volném čase k smrti dřete na kampani, v jejímž rámci vylepujete plakátky po domech — a pak vás převálcuje někdo kdo si zaplatí dvacet billboardů. Profesionalizace levice je, alespoň v tomto ohledu, nezbytná. Mnohdy ale jde o tabu.

Není odpovědí na krizi levice spolupráce napříč stranami?

Zajisté bude prostor pro sjednocování. Když se podíváme na dynamiku obou „demokratických“ koalic, v rámci středopravicové Spolu existuje množství velmi hlubokých odlišností — zejména mezi TOP 09 a lidovci. Strany se ale sešly, řekly si, že chtějí vyhrát, a budou se proto záměrně vyhýbat kontroverzním tématům. Kdykoli to nedodržely, jak se stalo s Marianem Jurečkou v otázce manželství pro všechny, vznikl problém.

U PirSTAN taková dohoda evidentně neproběhla. V rámci předvolební strategie nepojmenovali témata, která cíleně v kampani nebudou řešit. A výsledek se dostavil.

V politologii se dlouhodobě tvrdí, že obecně platí, že levice je spíše sjednocená a pravice roztříštěná, což má vycházet ze základních myšlenek obou směrů. U nás je to teď ale obráceně. Na pravici fungují tendence se domluvit — i když zůstává otázkou, jak bude trojkoalice postupovat ve sněmovně.

ADAM REKTOR-POLÁNEK

Diskuse

Jestliže nějaký český politolog prohlásí, že "stále nevíme proč lidi volí ANO", pak by si měl asi položit otázku, jestli se snad nespletl v povolání.

Vzestup a obliba ANO mají své víceméně naprosto jasné příčiny: především všeobecné zhnusení národa z politických a mocenských čachrů obou hlavních politických táborů, jak na pravici tak na levici. Národ chtěl už za sebou nechat všechny tyto nechutné politické tahanice, chtěl racionální, věcně kompetentní správu země, bez nějakého zatížení ideologií. A právě do této situace vstoupil Andrej Babiš se svým "Makáme!" A navíc - to je nutno mu uznat - on i způsobem svého vystupování dokáže budit sympatický dojem "obyčejného člověka", který neztrácí čas nějakými ideologiemi a prostě se jenom "stará o lidi". Pro tuto jeho imidž kompetentního správce země mu jeho příznivci odpustí i všechny jeho případné aféry.

A za druhé je nutno korigovat a odmítnout tvrzení, že v Německu sociální demokracie uspěla. Už ve svém prvním komentáři jsem uvedl, že poslední německé volby nebyly střetem programů, nýbrž v prvé řadě bojem osobností, volebních lídrů. Kdyby německá sociální demokracie neměla Olafa Scholze, téměř jistě by nedostala více nežli nějakých 13 procent voličských hlasů.