Že politickoteoretické myšlenky nejen obecně, ale i skrze konkrétní autory a díla, stále rezonují ve stranickopolitické praxi, dokazuje i nedávná minulost či současnost. Na evropské levici je nejvýraznějším příkladem španělská strana Podemos. Její zakladatelé, a z nich zejména Pablo Iglesias a Íñigo Errejón (mimochodem oba politologové), se otevřeně inspirují pojetím „levicového populismu“ Ernesta Laclaua a Chantal Mouffeové. Errejón, nyní již mimo Podemos, dokonce s Mouffeovou vydal knihu, v níž diskutují právě nad možnostmi a strategiemi nových politických hnutí.

Klíčové koncepce, které Podemos od Laclaua a Mouffeové z teorie do praxe přejímá, jsou například nutnost napojení horizontální protestní politiky na politiku státně-stranickou nebo tzv. „řetězec ekvivalencí“. Ten se definuje jako taková strategie politické mobilizace, kdy se „my, lid“ nevytváří na základě předem určené identity (zpravidla třídní), ale prostřednictvím propojení mnohosti aktuálních politických bojů proti různým formám podřízenosti.

Zůstaneme-li ve Španělsku, můžeme vzpomenout i Josého Luise Zapatera, premiéra země v letech 2004-2011 za levostředovou socialistickou stranu (PSOE, vládnoucí i nyní, mimo jiné spolu s Podemos). Jak ve své disertační práci připomíná Tomáš Halamka, Zapatero se ve své politické praxi odvolával na myšlenky teoretika „nového republikanismu“ Philipa Pettita a řadu svých kroků přímo s Pettitem konzultoval. Pettit spolu s Josém Luisem Martím tuto zkušenost popisují v knize A Political Philosophy in Public Life: Civic Republicanism in Zapatero's Spain.

Přesuneme-li se do českého prostředí, jen málokterá politickoteoretická publikace vzbudila v posledních letech na novinových stránkách i ve veřejných debatách takový ohlas jako Tajnosti levice francouzského autora Jeana-Clauda Michéy. Michéovy myšlenky na pomezí intelektuálního a stranickopolitického prostředí popularizoval zejména překladatel Tajností levice Petr Drulák, který se stal asi nejviditelnějším představitelem proudu označovaného jako „konzervativní socialismus“.

Základním kamenem tohoto proudu je kritika spolupráce socialistů s liberály. Drulák v návaznosti na Michéu upozorňuje zejména na to, že „sbližování socialismu a liberalismu vždy probíhalo jednostranně, to jest že socialisté přebírají liberální témata, aniž by liberály získali pro sociální otázku, a ta se nakonec vytratí i u samotných socialistů. Opuštěné sociální otázky se pak zmocňuje ‚populistická‘ pravice.“

Přímo do stranické politiky byla tato teze vnesena zejména Matějem Stropnickým, dvojkou na pražské kandidátce ČSSD v letošních sněmovních volbách a spolueditorem příznačně nazvaného sborníku Budoucnost levice bez liberalismu (s Petrem Drulákem, Janem Kellerem a Ilonou Švihlíkovou).

Stropnický spolu s místopředsedkyní ČSSD a ministryní práce a sociálních věcí Janou Maláčovou ve volební kampani „po michéovsku“ záměrně upozadili kulturně-liberální témata. Jejich zdůrazňování podle nich totiž stálo za přesunem řady kulturně konzervativnějších voličů zejména z dělnického či maloměstského prostředí od ČSSD k ANO či dokonce SPD. ČSSD musí získat tyto ztracené voliče zpět, a aby se jí to podařilo, musí se obracet právě k nim, ke své základní cílové skupině „pracujících“, nikoli k městským liberálům, zněl v kostce strategický narativ Maláčové se Stropnickým.

Než přejdeme ke kritikům tohoto narativu, vysvětleme „pod čarou“, proč probíráme strategii Stropnického s Maláčovou jako specifickou, když přece hlasy, které zdůrazňovaly potřeby „pracujících“ nad potřebami například různých „menšin“, byly v ČSSD vždy zastoupeny poměrně výrazně. Za prvé proto, že na rozdíl od starších kulturně konzervativních či národně socialistických proudů uvnitř strany jde o rétoriku vyrůstající z určitého intelektuálního podhoubí a teoretických diskuzí, což je pro současné debaty o směřování ČSSD užitečnější.