ČSSD před sjezdem: ideově se rozkročit a vyhnout se osobním křivdám

Jan Géryk

Autor připomíná důležitost teoretických prací pro vývoj evropské i české levice. V jejich rámci pak přibližuje současnou situaci v ČSSD a dává straně předsjezdová doporučení.

Favoritkou na post nové předsedkyně strany se zatím jeví být Jana Maláčová. Foto FB ČSSD

Že politickoteoretické myšlenky nejen obecně, ale i skrze konkrétní autory a díla, stále rezonují ve stranickopolitické praxi, dokazuje i nedávná minulost či současnost. Na evropské levici je nejvýraznějším příkladem španělská strana Podemos. Její zakladatelé, a z nich zejména Pablo Iglesias a Íñigo Errejón (mimochodem oba politologové), se otevřeně inspirují pojetím „levicového populismu“ Ernesta Laclaua a Chantal Mouffeové. Errejón, nyní již mimo Podemos, dokonce s Mouffeovou vydal knihu, v níž diskutují právě nad možnostmi a strategiemi nových politických hnutí.

Klíčové koncepce, které Podemos od Laclaua a Mouffeové z teorie do praxe přejímá, jsou například nutnost napojení horizontální protestní politiky na politiku státně-stranickou nebo tzv. „řetězec ekvivalencí“. Ten se definuje jako taková strategie politické mobilizace, kdy se „my, lid“ nevytváří na základě předem určené identity (zpravidla třídní), ale prostřednictvím propojení mnohosti aktuálních politických bojů proti různým formám podřízenosti.

Zůstaneme-li ve Španělsku, můžeme vzpomenout i Josého Luise Zapatera, premiéra země v letech 2004-2011 za levostředovou socialistickou stranu (PSOE, vládnoucí i nyní, mimo jiné spolu s Podemos). Jak ve své disertační práci připomíná Tomáš Halamka, Zapatero se ve své politické praxi odvolával na myšlenky teoretika „nového republikanismu“ Philipa Pettita a řadu svých kroků přímo s Pettitem konzultoval. Pettit spolu s Josém Luisem Martím tuto zkušenost popisují v knize A Political Philosophy in Public Life: Civic Republicanism in Zapatero's Spain.

Přesuneme-li se do českého prostředí, jen málokterá politickoteoretická publikace vzbudila v posledních letech na novinových stránkách i ve veřejných debatách takový ohlas jako Tajnosti levice francouzského autora Jeana-Clauda Michéy. Michéovy myšlenky na pomezí intelektuálního a stranickopolitického prostředí popularizoval zejména překladatel Tajností levice Petr Drulák, který se stal asi nejviditelnějším představitelem proudu označovaného jako „konzervativní socialismus“.

Základním kamenem tohoto proudu je kritika spolupráce socialistů s liberály. Drulák v návaznosti na Michéu upozorňuje zejména na to, že „sbližování socialismu a liberalismu vždy probíhalo jednostranně, to jest že socialisté přebírají liberální témata, aniž by liberály získali pro sociální otázku, a ta se nakonec vytratí i u samotných socialistů. Opuštěné sociální otázky se pak zmocňuje ‚populistická‘ pravice.“

Přímo do stranické politiky byla tato teze vnesena zejména Matějem Stropnickým, dvojkou na pražské kandidátce ČSSD v letošních sněmovních volbách a spolueditorem příznačně nazvaného sborníku Budoucnost levice bez liberalismu (s Petrem Drulákem, Janem Kellerem a Ilonou Švihlíkovou).

Stropnický spolu s místopředsedkyní ČSSD a ministryní práce a sociálních věcí Janou Maláčovou ve volební kampani „po michéovsku“ záměrně upozadili kulturně-liberální témata. Jejich zdůrazňování podle nich totiž stálo za přesunem řady kulturně konzervativnějších voličů zejména z dělnického či maloměstského prostředí od ČSSD k ANO či dokonce SPD. ČSSD musí získat tyto ztracené voliče zpět, a aby se jí to podařilo, musí se obracet právě k nim, ke své základní cílové skupině „pracujících“, nikoli k městským liberálům, zněl v kostce strategický narativ Maláčové se Stropnickým.

Než přejdeme ke kritikům tohoto narativu, vysvětleme „pod čarou“, proč probíráme strategii Stropnického s Maláčovou jako specifickou, když přece hlasy, které zdůrazňovaly potřeby „pracujících“ nad potřebami například různých „menšin“, byly v ČSSD vždy zastoupeny poměrně výrazně. Za prvé proto, že na rozdíl od starších kulturně konzervativních či národně socialistických proudů uvnitř strany jde o rétoriku vyrůstající z určitého intelektuálního podhoubí a teoretických diskuzí, což je pro současné debaty o směřování ČSSD užitečnější.

Za druhé proto, že jde zejména o rétorické upozadění progresivních témat, neboť ta z programu jak ČSSD obecně, tak Maláčové se Stropnickým konkrétně nezmizela. Typicky jde o „manželství pro všechny“, o kterém ani Michéa netvrdí, že by bylo neslučitelné se socialistickou společností. Podle něj jde především o to, že legitimitu podobných témat „nelze opřít pouze o základy liberální ideologie“.

Jinými slovy lze říci, že socialista by mohl najít vlastní argument pro podporu manželství stejnopohlavních párů, místo aby přejímal liberální tezi o tom, že je to prostě „fér“. Projekt „husté dvojky“ Maláčové a Stropnického by tedy mohl být teoreticky zajímavý také v tom, že by progresivní témata uchopil vlastním, nikoli liberálním (zejména lidskoprávním) jazykem.

Jak však dobře víme, překročit pětiprocentní hranici pro získání sněmovních mandátů se ČSSD ve volbách nepodařilo, jakkoli třeba právě v „Maláčové-Stropnického“ Praze byl počet hlasů pro ČSSD v rámci možností uspokojivý, a to zejména díky odpracované kampani a řadě aktivních dobrovolníků, zejména z řad Mladých sociálních demokratů. Nicméně o jasnou porážku se jednalo v každém případě, takže je logické, že nyní v ČSSD probíhá debata o dalším směřování strany, a to především v ideové rovině.

Jednou z klíčových postav aktuální stranické debaty je starosta Nového Města na Moravě Michal Šmarda, výrazný kritik konzervativního, respektive dle jeho slov národně-socialistického směřování strany, jež spočívalo mimo jiné v četných vládních kompromisech s Babišovým ANO.

Šmarda ve své kritice vyslovuje základní výtku vůči odklonu sociálních demokratů od liberalismu. Ta zní zhruba tak, že sociální demokraté ve snaze přitáhnout své voliče zpět od pravicově populistických stran přejímají rétoriku těchto stran, která se v krajních případech může jevit až jako fašizující. Takto „pošpinění“ pak vstupují na tenký led odklonu od vlastních široce emancipačních kořenů.

V souvislosti s předcházejícími odstavci je důležitá Šmardova zmínka o tom, že „zmíněné posuny v politice ČSSD dostaly ideologickou podporu v podobě souboru textů pod názvem Budoucnost levice bez liberalismu“. Šmarda tak ukazuje, jak je inspirace konkrétními texty pro ideovou stranu typu sociální demokracie důležitá. „Liberální křídlo“ českého sociálnědemokratického hnutí se sice zřetelně inspiruje u západní levice (například ve snaze spolupracovat se Zelenými), nicméně s textem, s nímž by podobně zasáhlo debatu na levici jako „konzervativci“ s tím Michéovým, zatím nepřišlo.

Na předsedu bude kandidovat také Michal Šmarda. Foto FB Michal Šmarda

Jaké jsou nyní vyhlídky na pokračování vnitrostranické debaty? Stranu čeká 10. prosince sjezd, na kterém si zvolí nové vedení, přičemž kandidaturu zatím ohlásili právě klíčové postavy našeho předchozího vyprávění Jana Maláčová a Michal Šmarda. Lze od nich čekat ostrý střet, který by mohl stranu dále polarizovat? Nutně nikoliv.

Jana Maláčová se umně pohybuje mezi konzervativním a liberálním křídlem strany. Otevřeně mluví o svém posunu od levicového liberalismu k socialismu kladoucímu důraz na materiální stránku života občanů, k němuž došlo po jejím nástupu do funkce ministryně. Nyní se profiluje „konzervativněji“ než Šmarda, nicméně s ohledem na rizika sociálnědemokratického přejímání národovecké či přímo „nahnědlé“ rétoriky u ní můžeme s „liberální záklopkou“ počítat.

Podobně na druhé straně Michal Šmarda, ač jasný zastánce liberálnějšího směřování strany, není rozhodně někým, kdo by odhlížel od problémů „běžných pracujících“, s nimiž je jako starosta, působící navíc přívětivě lidovým dojmem, v blízkém kontaktu.

To je dobrý základ pro budoucí dohody, nicméně zmiňme ještě dvě základní doporučení, která by mohla prevenci vůči případným destruktivním svárům uvnitř strany ještě posílit:

Za prvé, sociální demokracie udělá dobře, pokud přijme roli zastřešujícího subjektu působícího rozkročeně od středu doleva, schopného začlenit požadavky drobnějších levicových stran, odborů a širší občanské společnosti. Tomu napomůže, pokud diskuze uvnitř ní nebude polarizovaná na dva velké proudy, konzervativně-socialistický a liberálně levicový, ale podaří se oživit další větve přináležející k širší sociálnědemokratické rodině. Strana se může rozvzpomenout například na intelektuální tradice sociálně-eticko-ekologické či křesťansko-sociální, které jsou v českém myšlení reprezentovány významnými mysliteli spjatými se sociální demokracií Erazimem Kohákem či Karlem Flossem.

Volba Michéových Tajností levice jako hlavního diskuzního textu české levice posledních dvou let možná nebyla šťastná právě z toho důvodu, že přispěla k pocitu rozštěpení na dva tábory, které by spíše měly hledat společné jmenovatele, jakkoli je výtka „konzervativců“ ohledně ekonomických ústupků liberálům poměrně pádná. Odhlížení od podobností mezi „znesvářenými“ tábory a soustředění se na někdy až dogmaticky detailní spory je však na intelektuální levici pohříchu poměrně častým jevem.

Sociální demokracie by si ve vnitrostranickém kontextu naopak mohla vzít za vzor úspěch současného populismu. Jak totiž ukazuje Michael Hauser v knize Politika jednoty ve světě proměn, specifikum úspěchu dnešních populistických vůdců tkví v tom, že dovedou nedogmaticky „zrazovat“ ucelenější ideové systémy.

Co to znamená, ukazuje Hauser na rétorice Donalda Trumpa. Ten na jedné straně brojil proti „hispánským imigrantům“, na druhé straně používal výroky typu „I love the Hispanics“ („Miluji Hispánce!“). Prvním výrokem si naklonil protiimigračně naladěnou pravici, druhým výrokem ji „zradil“ tak, aby se nestal výlučně jejím majetkem a mohl si naklonit hispánské voliče, nicméně v kontextu dalších výroků zase ne natolik, aby protiimigrační pravice Trumpa zavrhla.

Podobně jako populistický vůdce v tomto příkladu by mohl fungovat nastupující předseda či předsedkyně ČSSD. Mít schopnost si naklonit řadu stranických frakcí, ale umět je vždy „tak trochu zradit“, aby nebyl s konkrétní ideovou frakcí jasně ztotožněn, čímž nakonec přispěje k určité, byť vždy aktuálně vybalancované, jednotě.

I přes vhodnost ideové rozkročenosti však oproti pružným populistům musí ČSSD mít jasné hranice, aby byla pro sympatizanty sociálnědemokratického projektu uvěřitelná. Do budoucna snad bude pro ČSSD samozřejmostí, že na jejích kandidátkách nebudou figurovat lidé typu Petra Bendy nebo Bohdana Babince, kteří v minulosti v různých volbách vedli kandidátky ultranacionalistické Dělnické strany sociální spravedlnosti, aby pak následně kandidovali na kandidátkách ČSSD nebo spolu s ní. Je tedy zapotřebí se vyhnout jak dogmatické jednotě, tak úplné ideové vyprázdněnosti.

A druhé doporučení, aby křehká jednota frakcí fungovala, musí být dodržena jedna ještě základnější podmínka, a to ta, že ideové spory či volební klání uvnitř strany nesmí přerůst do osobní roviny. ČSSD působí nejednotně nikoli kvůli množství ideových proudů, ale kvůli množství různých osobních pomst, křiváren a pučů, jimiž trpí jako snad žádná jiná česká strana.

Dovolím si tvrdit, že poslední ranou, která ČSSD srazila pod pětiprocentní volební zisk, nebyla žádná ideová nebo programová věc či pochybení ve vedení kampaně, ale to, že se po minulém sjezdu znovuzvolený předseda Jan Hamáček zbavil svého vyzyvatele Tomáše Petříčka coby ministra zahraničních věcí. Jakkoli to Hamáček vysvětloval snahou o sjednocení strany vůči voličům, které údajně mátl Petříčkův centrismus, vyhazovat z ministerského postu protikandidáta na stranický předsednický post je něco, co řada nezaujatých pozorovatelů může vnímat jako nepřípadnou osobní pomstu.

Jana Maláčová a Michal Šmarda mají tu výhodu, že jsou příliš mladí na to, aby jejich působení ve vyšších patrech sociálnědemokratické politiky utvářel vztah k Miloši Zemanovi, jedna z historicky hlavních štěpných linií osobního typu v ČSSD — jakkoli Zeman odmítl Šmardu jmenovat ministrem kultury. Oba navíc nehrají ani v současných stranických debatách roli nesmiřitelných.

Jana Maláčová ze sporu Hamáček-Petříček poměrně pragmaticky vybruslila. Její aktivní působení na ministerstvu práce a sociálních věcí navíc i u vnitrostranických kritiků vládní koalice utlumuje fakt, že seděla ve vládě s Andrejem Babišem.

Podobně Michal Šmarda, ačkoli patří mezi hlasitější kritiky vládní koalice, není ve svých vyjádřeních tak příkrý jako třeba Martin Netolický. Po oznámení své kandidatury na předsedu strany dokonce uvedl, že by Janu Maláčovou rád viděl jako součást svého týmu ve vedení strany. To jsou relativně dobré vyhlídky, ale přece jen jde o sociální demokracii, takže se sluší popřát přátelsky vedený předvolební boj a především absenci zahořklosti u poraženého kandidáta.

Diskuse
JD
November 3, 2021 v 20.6

Sociální demokracie nemusí být nutně kulturně progresivistická, ale musí být důsledně pro-demokratická, což vylučuje paktování se s autoritáři jako Zeman, Babiš, Okamura. Pokud si toto hlavní poučení z letošních voleb nevezme k srdci, zaslouženě skončí.

Progresivismus ani reakce na progresivismus („Okamura“) nejsou podle mě s demokracií slučitelné. (Je to trochu podobné, jako kdybychom si měli vybírat mezi stalinismem a nacionálním socialismem.) Takto narýsovaný konflikt vytváří past na naši mysl, která pak cítí potřebu rozhodnout se a přiklonit se na na jednu z těch dvou stran. Výsledkem takového konfliktu bude bohužel destabilizace Západu, zruinování ekonomiky, pád do bezvýznamnosti doprovázený pocitem důležitosti... Ptejme se cui bono.

Když se ČSSD bude rozhodovat mezi progresivismem a okamurovskou reakcí na progresivismus, rozhodne se vždy špatně - ať už se rozhodne jakkoliv. Tento destabilizační konflikt totiž pouze zakrývá skutečnou krizi liberalismu. Pokud ČSSD nechce zmizet ze scény, musí reagovat na tu skutečnou krizi liberalismu - na krizi liberalismu pravicového i levicového.