Po víkendovém sjezdu vládní ČSSD se její staronový předseda Jan Hamáček dohodl s premiérem Andrejem Babišem, že navrhne prezidentu republiky odvolání ministra zahraničí Tomáše Petříčka, jenž skončil ve sjezdovém klání o post předsedy sociální demokracie jako poražený. Miloš Zeman nad Babišovým návrhem dlouze neuvažoval — Petříček rozhodně nepatřil mezi prezidentovy koně, a Petříček tak v čele ministerstva opravdu skončil.

O důvodech Petříčkova odvolání se různě spekuluje, hovoří se třeba o tlacích ze strany Hradu v otázce rozšíření jaderné elektrárny Dukovany. Rozeberme si však oficiální důvod, se kterým Jan Hamáček přišel. „Pokud má sociální demokracie uspět na podzim ve volbách, musí být srozumitelná a nemluvit více hlasy,“ uvedl v pondělí po sjezdu.

I kdybychom si odmysleli možné zákulisní záležitosti, opravdu vzali Jana Hamáčka za slovo a představili si, že tímto krokem chce upřímně sociální demokracii pomoci, jde i tak o krok politicky chybný. Silná sociální demokracie totiž není strana, která mluví jednotným hlasem poté, co se v jejích stranických špičkách omezí řevnivost vycházející z názorové plurality. Chce-li být velkým levicovým hráčem, musí být ČSSD schopná se rozkročit a zahrnout jak levicové liberály, tak konzervativní socialisty nebo i radikálnější či populističtější hlasy, a to vše bez hrozby stranického rozštěpení.

Vraťme se v čase do období okolo sněmovních voleb v roce 2013, kdy se v sociální demokracii střetávaly dva proudy. Jeden měl snahu přilákat k ČSSD více liberálních voličů a reprezentovali jej třeba tehdejší předseda Bohuslav Sobotka či ještě výrazněji Jiří Dienstbier mladší. Druhý proud, více spjatý s prezidentem Zemanem, tvořili například účastníci tzv. „lánského puče“ Michal Hašek, Zdeněk Škromach či Jeroným Tejc.

Už lánská schůzka posledně jmenovaných — a spolu s nimi i Jiřího Zimoly a Milana Chovance — s Milošem Zemanem, která proběhla těsně po vyhlášení volebních výsledků a po níž předsednictvo ČSSD schválilo výzvu k odstoupení Sobotky z čela strany, byla důkazem jednoho základního nepochopení. Totiž že svrhávání představitelů konkurenční stranické frakce z vysokých stranických pozic není vhodným nástrojem pro získávání politických bodů. Což se ostatně ukázalo záhy, když hlasitější podporu širší stranické obce, včetně například Mladých sociálních demokratů, i nestranické veřejnosti měl na své straně právě Sobotka.

Federace frakcí

Ještě před volbami v roce 2013 napsal Václav Bělohradský text příznačně nazvaný „Umění být velkou stranou“. Je dobré si jej připomenout, protože poučení z něj by si mohla vzít i současná sociální demokracie. „Velká strana se liší od stran malých tím, že není monolitem, ale federací různých ideových frakcí,“ píše Bělohradský. Důležitost frakcí spočívá podle něj mimo jiné v tom, že frakce jsou stopami „po minulých příbězích a zkušenostech“ a strana jejich pomocí mobilizuje „potenciality, které by se jinak rozvíjely proti ní“. Závěrečné Bělohradského konstatování pak zní, že frakce ale samozřejmě „musí zůstat frakcí, a ne se chtít stát ‚novou stranou‘, jak často velí uražená ješitnost“.

Pokud jde o odštěpování frakcí, vedla si v nových demokratických poměrech po roce 1989 sociální demokracie lépe než její konkurentka ODS. Zatímco od ODS se odštěpila koncem devadesátých let Unie svobody nebo před dvěma lety Trikolóra, ČSSD se vážnějším událostem tohoto typu bránila. Snad až na vznik marginální strany Národních socialistů, jejíž založení inicioval bývalý předseda ČSSD Jiří Paroubek. To nicméně neznamená, že by frakce v rámci ČSSD vždy fungovaly podle Bělohradského návodu jako produktivní federace. Ukazuje to i volání po jednotném hlasu v souvislosti s odvoláním ministra Petříčka.

Umění budovat široké koalice je pro levici, a to nejen tu parlamentní, zásadní, chce-li prosazovat svou politiku, udržet instituce sociálního státu, omezit moc nadnárodních korporací či bránit privatizaci veřejného prostoru. Jak připomíná kulturní teoretik a publicista Mark Fisher, snaha o jednotu hlasu vedla v historii na levici často k typickému sektářství. Zvláště na okraji levé části politického spektra vídáme nezřídka tendence při sebemenší názorové odchylce zakládat nové strany či hnutí, které samy sebe vidí jako nejbližší jakémusi ideálu autentického socialismu.

Fisher naproti tomu hovoří o „plasticitě“, která prokazuje schopnost levice vytvářet širší názorové spolupráce. Plasticita však není primitivní flexibilitou, zahrnuje jak schopnost opustit dogmatismus a přizpůsobit se aktuální situaci, tak uchování „paměti“ dřívějších politických postojů a střetnutí.

Fisher k tomu poznamenává, že tomuto procesu by se levice mohla učit od pravicových stran. Silná hnutí, která redefinovala pravici a stála při zrodu neoliberalismu/neokonzervatismu — například thatcherismus ve Velké Británii či reaganismus ve Spojených státech — totiž dovedla spojit dříve nesourodé názorové proudy.

Tak se, motivováni zvláště společným postojem vůči socialistické hrozbě, ocitli pod jedním praporem tržní fundamentalisté, prosazující minimální zásahy státu do ekonomiky, a kulturní konzervativci, volající po silnějším hlasu církví ve veřejné sféře či po přísnějších postupech v boji s kriminalitou. Schopnosti vytvářet „velké strany“, kterým se daří sjednocovat dílčí politické proudy, se může česká sociální demokracie u pravice anglo-amerického světa opravdu přiučit. Jen samozřejmě s tím rozdílem, že u ní bude sjednocování probíhat, doufejme, pod praporem sociální spravedlnosti.

ČSSD, či nová hnutí?

Otázka však zní, je-li nutné, aby proces vytváření široké „federace frakcí“ probíhal pod hlavičkou momentálně strádající ČSSD. Nebylo by lepší, kdyby se příležitosti stát se dominantním levicovým hráčem chopila nějaká nová politická síla, které by se podařilo přebrat zpět voliče uprchlé k Babišovu hnutí ANO? K této možnosti lze být skeptický. Nejen že zde taková síla reálně není, ale i kdyby byla, výhodou sociální demokracie zůstává, že není pouhým politickým hnutím, ale institucí. Institucí v tom smyslu, že její značka a struktura přesahují aktuální personální složení strany.

Pokud bude sociální demokracie schopná výše zmíněné plasticity, můžeme spolu s politologem Colinem Crouchem věřit, že je reformovatelná. Crouch správně připomíná, že opuštění „instituce“ sociální demokracie ve prospěch jiných levicových subjektů by znamenalo nutnost „začít od začátku, vytvářet nová hnutí, která nemají oporu u veřejnosti ani žádnou historii“. Doplnit můžeme také mezinárodní provázanost sociálnědemokratických stran, což se hodí na úrovni evropské politiky.

Vzniknou-li přesto takové nové subjekty, jako tomu u nás nedávno bylo v případě drobných levicových uskupení Budoucnost, Levice či Idealisté, nemusejí stát spolu se sociální demokracií vedle sebe. Cílem sociální demokracie by naopak mohlo být rozkročit se směrem tam, kde nové levicové strany vznikají — ať už na levém středu, či blíže ke kraji spektra —, a pokusit se začleňovat některá jejich témata do svého programu.

Tento proces by pak ve finále mohl vést k tomu, že se z těchto drobných stran stanou frakce uvnitř samotné ČSSD. Tímto směrem v ČSSD v poslední době uvažuje například Michal Šmarda. Čas však ukáže, jestli se k němu připojí i další členové, či zda zůstane ve svém snažení osamocen.