Komentovalo se, když agentura Kantar, která je pokládaná za spolehlivou, nedávno připsala Babišovu hnutí ANO nejhorší výsledek od voleb před třemi lety. Méně pozornosti vyvolalo umístění ČSSD. Ocitla se pod pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do sněmovny. To je pro stranu založenou roku 1878, která si zachovala identitu prostřednictvím dvojího exilu, a je v tomto smyslu nejstarší na české politické scéně, velmi vážný signál.

Údaj by mohly zpochybnit výzkumy jiných uznávaných agentur za stejné období. Median uvádí 7,5 %, CVVM 8,5 % a STEM dokonce 8,9 %. Začínají se objevovat údaje za listopad. SANEP dává sociálním demokratům 7,3 %. Rozdíly větší, než je statistická chyba vedou k opatrnosti. I když vynecháme zdroje, které jsou prodlouženýma rukama politických stran, stále nemůžeme vyloučit zájem vedení tak řečených solidních agentur podpořit v očích veřejnosti onu a zpochybnit jinou politickou formaci.

U seriózních badatelských týmů jistě nepůjde o přímou manipulaci výsledky. Zdá se však být pravděpodobné, že různé detaily výzkumů, které v jejich mediální prezentaci unikají, mohou na výsledky mít vliv. Jde o to, jak se konstruuje vzorek voličů, který by měl reprezentovat pohlaví, věk, stupeň a druh vzdělání, sociální pozici, region, velikost sídla tak, jak jsou rozloženy v populaci. A v těchto mezích by měl být náhodný. Zřejmě se neuvádějí procenta z dotázaných, nýbrž z těch, kdo odpověděli, možná z těch, kdo odpověděli, že jsou rozhodnuti volit nebo jsou rozhodnutí pro konkrétní stranu, což je vždy něco jiného. V některých průzkumech lze uvést dvě strany. A určitě svou roli hraje i to, nakolik je celý proces anonymní.

Jen na okraj je třeba zmínit skutečnost snad již dost známou, že srovnávat stranické preference a volební modely je míchání jablek s hruškami. Ne že by nemohlo obojí ovoce zdobit mísu, ale musí být jasné, které je které. O některých údajích to není jasné a jsou prezentovány nejasně, např. „stranický model“ nebo „volební preference“.

Už jen reálná možnost propadu sociálních demokratů pod pět procent musí však vést k úvahám, kdo by měl aspoň částečně plnit roli, kterou struktura a dynamika sociálního života ukládá právě jim. Koneckonců občas i politici nebo publicisté, kteří jsou otevřenými příznivci jiných poloh politického spektra, připouštějí, že sociálně demokratický program má své oprávněné místo v otevřené soutěži politických subjektů a že jeho absence by do občanského života zanesla riskantní nerovnováhu.

Kde jsou voliči?

Nejsou dostupné informace, kam se přiklonili dřívější voliči. Kde je nějakých těch patnáct procent voličů, kteří stranu poslali do čela vlády roku 2013 a kteří dnes chybí? Setkáváme se docela často s míněním, že strana je příliš proevropská, že nedostatečně hájí národní zájmy, že ohrožuje slušného, poctivého, pracovitého Čecha. To by posílalo její zklamané stoupence směrem k nacionalistickým formacím. Z těch si však parlamentní pozici drží jen jediná, Svoboda a přímá demokracie, a neroste.

Je možné, že ještě posílila ta část někdejších voličů ČSSD, která po řadu let udržovala politickou pobočku Babišova ekonomického impéria. Hledat lepší sociální demokracii ve hnutí, které poslušně plní příkazy miliardářského oligarchy, je ale hodně paradoxní. Přesto však nutno uznat, že poslední vláda zavedla několik jednorázových, nesystémových, ale přece jen sociálních opatření. Až v posledních dnech se ANO vybarvilo a uzavřelo nové spojenectví s ODS. Obě strany za asistence SPD budou společně prosazovat snížení daní.

Je-li ale řečeno toto A, musí být řečeno také B. Nelze vyloučit, že se jim podaří pouze to, že budou v této kritické době sníženého výkonu ekonomiky kvůli pandemii chybět prostředky na obecnou i cílenou pomoc sociálně postiženým. Občanská demokracie není tak okatě propojena s podnikatelskou sférou. Její předseda je bývalý akademik. O tom, kterým konkrétním oligarchům slouží, bychom mohli jen spekulovat. Že dlouhodobě prosazuje systém, který dává těm, kteří mají a bere těm, kteří nemají, je ale víc než jasné.

Masivní nástup České pirátské strany by při úvahách o současných a budoucích osudech české sociální demokracie mohl vyvolat pozornost. Kantar jim k deseti procentům z posledních voleb do sněmovny přidává dalších deset procent voličstva, tedy růst na dvojnásobek, či jinak řečeno o sto procent proti výchozímu stavu. Jejich růst početně pokrývá dvě třetiny ztráty ČSSD.

Pirátům někteří demokraticky a sociálně orientovaní publicisté vyčítají, že jejich sociální program je neurčitý, málo přesvědčivý. Ne, že by neměli dobrou vůli, ale není to jejich téma, téma spíše mladších, úspěšných, technicky orientovaných lidí. Ze své původní velmi úzce pojaté agendy digitalizace státní správy se k postojům, které se od nich jako od víceméně hegemona opozice očekávají, tedy kromě sociálních témat i teď nanejvýš aktuální zdravotnictví, ochrana životního prostředí, vzdělání, kultura, zahraniční politika včetně vztahu k integraci Evropské unie, obrana nebo rozvoj obcí a regionů, propracovávají spíše nesnadno.

Piráti se však prezentují jako strana proevropská, prounijní, prozápadní, liberální, s pochopením pro lidská práva třetí generace, tedy zejména rovnost mužů a žen a respekt k menšinám. A tyto liberální a demokratické hodnoty ji kladou překvapivě do blízkosti sociální demokracie. Ne tolik současné české, ale do blízkosti evropského sociálního programu. V Evropském parlamentu je čtveřice českých pirátských poslanců v parlamentní skupině spolu s jinými pirátskými a zelenými stranami a s Evropskou svobodnou aliancí, která bývá označována jako autonomistická a progresivistická.

Skupina v Evropském parlamentu za účasti českých pirátů stojí na levé straně politického spektra. Zdůrazňuje ochranu lidských práv, udržitelný rozvoj a sociální spravedlnost. Zavazuje se bojovat proti rasismu, antisemitismu, diskriminaci a xenofobii. Požaduje plná občanská práva pro přistěhovalce do Evropské unie, včetně volebního práva.

Toto všechno však patří k tradičnímu programu sociální demokracie a podobné programové body prosazuje Socialistická internacionála, jejíž členskou stranou ČSSD je. Exilová sociální demokracie v ní v době minulého režimu měla status pozorovatele.

To vše nasvědčuje, že fatální ztráty českých sociálních demokratů z posledních let nevyžadují silnější příklon strany k populismu, nacionalismu, izolaci a autoritářství. Právě naopak. To jí podle možné interpretace těchto posunů u standardního voliče škodí. Jednoznačný příklon k evropanství, k demokratickému socialismu, ke kombinaci programu levicového a liberálního by ji mohl pomoct získat zpět ztracenou voličskou základnu a vyrovnat povážlivě vychýlenou českou politickou scénu. Jinak je bude muset někdo nahradit.