Vladimír Nabokov počátek děje svého půvabného románu Zoufalství umístil — jak dnes vidno jasnozřivě — do Prahy. Hlavní hrdina Hermann K. tu v místě, kterým patrně může být Petřín, narazí na člověka, o němž nabude přesvědčení, že je mu k nerozeznání podoben. Na této domněnce založí svůj prakticky dokonalý plán. Nevyjde mu pouze proto, že oba muži, jak vyjde najevo v závěru knihy, si ve skutečnosti vůbec podobní nejsou.

Přesně tak dnes Strana zelených vyjednává s Českou stranou sociálně demokratickou o ustavení předvolební aliance v iluzi, že aktuální vedení nejstarší české politické strany má ještě stále něco společného se sociálnědemokratickými ideály. Strana zelených obelhává sebe sama pošetilou představou, že když se současnými představiteli ČSSD mluví o „programových průnicích“ či „politických prioritách“, jedná s lidmi, pro něž slova mají obsah, který by je k čemukoli zavazoval. Je to politováníhodná podívaná.

ČSSD ovládla ideologie „přitomismu“

K tomu, aby člověk nepokládal za možné usednout bez ztráty vlastní sebeúcty k jednacímu stolu s představiteli současného vedení ČSSD, by měla postačovat evidence jejích politických výkonů od voleb v roce 2017. Nebylo slovo dané voličům, které by neporušili, nebyl slib, který by dodrželi, nebyly volby, od nichž by neodešli opuštěni voliči, aniž by z toho kdokoli z nich mínil vyvozovat jakékoli důsledky.

V komunálních volbách 2018 voliči dali ČSSD najevo nejhlubší pohrdání. V Evropských volbách utrpěla nejhorší historický debakl. Kandidátku mohl a byl ochoten vést jeden z mála politiků evropského rozhledu, který straně ještě zbyl, Libor Rouček. To se nestalo, protože předseda Hamáček se mu potřeboval pomstít za jeho odpor k účasti ČSSD ve vládě ANO.

To nejhorší volební odmítnutí je ale ještě v živé paměti. Voliči v ČSSD vidí to, čím skutečně je, tedy trapnou a pokořenou Babišovu a Zemanovu služtičku, takže ze Senátu vyprovodili i tak slušné politiky, jakými byli Jiří Dienstbier jr. a Milan Štěch. Proč? Protože ani oni neměli odvahu včas a jasně říct, že účast v Babišově vládě je neodpustitelnou hanebností, zradou vlastních sociálnědemokratických ideálů i zájmů české demokracie.

Jediný ze sociálně demokratických politiků, který se v daném smyslu vyslovil, je Martin Netolický. Ač zůstal členem — jistě jen z věrnosti ideálu většinou strany beznadějně opuštěnému —, raději kandidoval pod jinak nazvaným subjektem, a tak je jako jediný sociální demokrat stále hejtmanem. Poslední volební ponížení sociálních demokratů se završilo tím, že senátoři ČSSD, kterých byla druhdy v horní komoře většina, ale kteří dnes už neposkládají ani vlastní klub, přilepili se k senátorům Babišovým, a zasedají v klubu lidově a přiléhavě přejmenovaném na „Pro-Agrofert“.

Hamáček a spol. si nejprve kladli podmínky ke vstupu do vlády. Když jim Babiš v ničem nevyhověl, stejně do ní vlezli. Když pak kdykoli o něco šlo, vždy poníženě zacouvali jako ti, jimž záleží pouze na ministerských křeslech. V tomto procesu se krok za krokem zbavovali jakékoli věrohodnosti a elementární důstojnosti.

Je zapotřebí příkladů? Lubomír Zaorálek vyměnil liberální ředitelku památníku v Lidicích pod tlakem Jany Bobošíkové. Jan Hamáček před pár dny osočil Deník Referendum, že ve věci otrávené Bečvy „píše na objednávku“. A ministr Toman? Je vůbec ministrem ČSSD?

Nehlasovali všichni pro nový jaderný tunel? Nehlasovali všichni pro kanál Dunaj-Moskva-Peking? Nemá ČSSD partnerskou smlouvu s komunistickou stranou Číny, která právě páchá genocidu? A s takovou stranou prosím pěkně Zelení jednají?

Říkáme-li, že jsou ve vládě zdiskreditováni všichni, myslíme tím všichni. Devastace osobní integrity se týká každého jednoho člena současné vlády. Už svou účastí v ní se podílejí na legitimizaci Babišova kabinetu organizovaného zločinu.

Nikdo, kdo nechce sám vypadat jako nevěrohodný nešťastník, nebude o ničem jednat nejen s Janem Hamáčkem, ale ani s Janou Maláčovou, Tomášem Petříčkem či Lubomírem Zaorálkem, ba ani s Michalem Šmardou, který by seděl na jeho místě, kdyby mu to jen ono misantropické stvoření obývající Pražský hrad dovolilo.

Ferdinand Peroutka ve svém podmanivém politickém eseji Demokratický manifest píše o tom, jak demokracie spočívá na sdíleném a činy zaručeném obsahu slov. „Pojmy byly důvěryhodné, poněvadž kdysi jedinci se i obětovali pro poctivý jejich obsah,“ píše. Každý den chodím do práce kolem památníku připomínajícího slovy Písně práce rozehnané a pobité sociální demokraty demonstrující za všeobecné volební právo. Osobně se pokládám za součást jejich hnutí.

Právě proto ale v dnešní ČSSD nemohu nevidět stranu, která už o tom neví zhola nic. Myslí si, že jeden den může lhát s Babišem, jako by se nechumelilo, a druhý den může vytrubovat prostopravdy, že na „mrtvé planetě nejsou pracovní místa“, jako by to z jejích úst něco znamenalo.

Současná ČSSD už nevyznává sociálnědemokratickou ideologii. Její vůdčí představitelé se stali přívrženci přízemního politického směru, který lze nazvat „přitomismem“. V jakékoli situaci si lžou do kapsy, že je lepší, když jsou „při tom“. Že kdyby například ve vládě neseděli, na jejich místech by seděl někdo jiný, horší. Nevidí ani to, že je to sebeklam, ani to, že se při tom podílejí na sesuvu veřejných poměrů, který má pro každodenní žitou realitu řádově větší význam.

Přitom tu stále žijí lidé, jimž na obsahu slov záleží. A snad se ukáže, že jich je pořád ještě většina. Právě na tom totiž závisí, jak bude naše budoucnost vypadat.

Česká občanská společnost se zmobilizovala k největším protestům od roku 1989 proti Babišovu lhaní a Zemanově nabubřelé bohorovnosti. Jim oběma ale ČSSD sloužila od roku 2017 jako rohožka na otírání špinavých bot.

Že „přitomisty“, kteří se zmocnili ČSSD, nyní Strana zelených vezme jako partnera k jednání, je hlubokou urážkou všech lidí, jimž záleží na zlepšení poměrů v českých zemích a kteří se za to zasazovali v protestním hnutí Milion chvilek pro demokracii. Prostě řečeno: zelení se přidávají na stranu těch, proti nimž se demonstrovalo na Letné.

Nad nikým nelámeme hůl

Co je třeba ještě říct? Nad nikým nelámeme hůl, ani nad lidmi, ani nad institucemi. Všichni členové současné vlády organizovaného zločinu přece pořád ještě mohou rezignovat. České politice by vůbec prospělo, kdyby se v ní daleko více začalo odcházet z funkcí s ideovou motivací. Podívejte, s jakou elegancí to provedl Miroslav Kalousek!

Až Jana Maláčová, Tomáš Petříček a spol. rezignují na své ministerské posty, omluví se, že byli součástí vlády, která tu způsobila tisíce zbytečných úmrtí, která kryla zlodějství premiéra, která trpěla proměňování institucí státu v součást jeho byznysu, až stráví pět až deset let prací pro charitu, pak jim budeme rádi zase věřit, že chtějí lepší svět nejen pro sebe.

Ale dnes? Je to jako by Alexandria Ocasio-Cortezová a Bernie Sanders strávili tři roky ve vládě Donalda Trumpa a devět měsíců před jejím koncem vyhlásili, že proti ní budou kandidovat v bloku s Ralphem Naderem a dalšími americkými zelenými osobnostmi. Je to nepředstavitelné? Máte pravdu, ale ne proto, že je v Americe většinový volební systém, nýbrž proto, že tam — zejména na levici — panuje kultura vyvozování osobní odpovědnosti.

I ČSSD pořád ještě může být věrohodným partnerem, pokud ji povedou lidé, kteří nikdy nezavdali příčinu myslet si o nich, že jsou zbabělci, oportunisti, lháři anebo vše dohromady. Je to velmi jednoduché: nechť ČSSD odejde z vlády, nechť všichni její současní představitelé složí funkce, nechť ji vedou lidé, kteří jsou ještě jejími členy, ale jsou řádově schopnější a osobně vykazují nesouměřitelně větší integritu než současná vládní galérka… A pak si pojďme promluvit o tom, co můžeme společně udělat pro rudozelené ideály.

Ale to se nestane. A víte proč? Protože situace ČSSD je ještě podstatně horší, než co si o ní můžete zjistit v otevřených zdrojích — ač i to samo o sobě by mělo stačit.

Kdysi před čtvrt stoletím nám na setkání Rady Hnutí Duha vyprávěl jeden její skvělý člen o tom, že nějaký kmen Pygmejů v Africe měl instituce zvané „sultani“ a „tekele-membele“. Onen kmen totiž trpěl nájezdy svých silnějších a tělesně mohutnějších sousedů, kteří jim vždy zajali náčelníka, a pak za něj požadovali tučné výkupné.

Proto si naši Pygmejové zavedli instituci „sultaniho“, což byl obvykle nějaký trouba, na nějž se ukázalo, když přijeli nájezdníci, jako na náčelníka. Uzurpátoři si ho odvezli a Pygmejové buď vyjednali akceptovatelnou sumu za jeho návrat, anebo ho zanechali jeho trpkému osudu. Skutečným jejich vládcem byl totiž v době nájezdu dobře schovaný „tekele-membele“.

Jan Hamáček s celou sbírkou svých „přitomistů“ zasedajících nyní ve vládě a poslaneckém klubu ČSSD, jsou takovými „sultani“. Lidé, kteří stranu opravdu drží v rukou a rozhodují v ní o všem podstatném, oněmi „tekele-membele“, jsou lidé odpovědní Miloši Zemanovi: Michal Hašek, Jaroslav Tvrdík, Martin Nejedlý, Vratislav Mynář. Lánský puč se potichu podařilo završit.

Vznikne-li Koalice zoufalství a hanby, jak to bude dál?

Pokud Strana zelených, jež už samým usednutím ke stolu s někým tak zcela nevěrohodným, jako je současné vedení ČSSD, způsobila sama sobě těžkou újmu, do předvolební aliance skutečně vstoupí, další vývoj je poměrně snadné předvídat. Bude se s ní zacházet jako s psíkem ve smečce vlků.

Nejprve se nějakým způsobem sestaví kandidátky. Samozřejmě spojenectví obou zoufalých stran nemůže kandidovat jako koalice, protože deset procent nezískají ani na předvolební kalkulačce, kterou by si samy naprogramovaly. Volebním vehiklem tedy zcela jistě bude ČSSD jako silnější z obou stran. Dodržení jakýchkoli dohod, bude otázkou libovůle v ČSSD. Haška? Tvrdíka? Každému zelenému idealistovi se s nimi bude jistě výborně jednat.

Na kandidátkách samozřejmě nebudou hrozit ze Strany zelených žádní zvláštní skokani, protože převážná většina spontánně zelených voličů bude volit Piráty a STAN. Zelení tedy tak nějak plošně přinesou své zhruba procento kandidátce, jejíž identita bude primárně definována současnou stranickou hierarchií v ČSSD. A její struktury si pohlídají, aby se kroužkovalo na žádoucích místech.

Zde snad stojí za zmínku zábavná historka ilustrující pravou podstatu současné ČSSD: Když se v ní idealistické struktury, dnes již z velké většiny vymýcené, před pár lety pokoušely prosadit vnitrostranické primárky, pokřivený stranický aparát je zdeformoval tak, aby žádné přesuny na kandidátkách členská základna fakticky nemohla provést — a tak jediným případem zaznamenané změny pořadí kandidátů byl soc-dem mafií v Libereckém kraji zorganizovaný atak ve prospěch tamějších kmotrů.

To bylo ale ještě v době, kdy se v ČSSD reálně, byť dosti defenzivně, hrálo o to, že by v ní idealisté mohli mít na cokoli faktický vliv. Dnes má facebooková skupina s oxymoronickým názvem „Lepší ČSSD je možná“ na podobu politiky ČSSD menší vliv než Společnost přátel žehu na stav české společnosti.

Pokud jde o možné čachry s kandidátkami, připomenout bychom si třeba také mohli, jak ani ne před půl rokem Jan Hamáček v rozporu se stanovami vlastní strany nahradil demokraticky sestavenou listinu, jejíž kvalita byla zajisté otřesná, kandidátkou vlastní, ještě otřesnější, vedenou Petrem Bendou, který se právě tak akorát stihl do ČSSD vrátit z krátkého výletu k fašistům.

Ale abychom nepřebíhali. Než bude totiž sklízet důsledky své bezedné pošetilosti, Strana zelených projde očistcem volební kampaně. Ta bude vypadat tak, že milí a ušlechtilí lidé, jichž je Strana zelených plná, budou nuceni se na náměstích producírovat v sousedství ministrů a ministryně Babišovy vlády a vysvětlovat, že nebyla tak špatná, že bez sociálních demokratů by byla horší a že jejich koaliční partner, který čtyři roky lhal, ani neděle nesvětil, teď najednou dodrží všecičko, co říká, protože to slíbil jednoprocentní straně bez jakéhokoli vlivu.

Budou to unikátní obrázky — Magdalena Davis vede kampaň s Janem Hamáčkem, Michal Berg s Janou Maláčovou, Jana Drápalová s Romanem Onderkou… Přátelé, fotografie zůstanou v archivu četky.

Leč to nejhorší — skutečné peklo — přijde teprve po volbách. Ještě nejlepší ze všech strašných možností je ta, že dvojblok zoufalství a hanby do Sněmovny neprojde. Lidé to budou „přitomistům“ v ČSSD po právu přát a zeleným se budou smát. Na to jsou oni ale zvyklí a jejich strana je teď tak mimo jakýkoli relevantní politický provoz, že se na to rychle zapomene. A bude možno jít nějak dál.

Pokud se ale dvojblok do Sněmovny nedej bože dostane, nabízejí se už více méně jenom špatné a horší scénáře. Do Sněmovny na společné kandidátce může proniknout tak šest až dvanáct poslanců, z toho nanejvýš dva, ale spíše ani jeden, zelení.

První, pořád ještě jakž takž přijatelná, možnost je ta, že blok Zemanových poslanců ČSSD bude tak malý, že nebude mít vůbec na nic vliv. Nikdo je nebude brát příliš vážně, oni si odsedí své čtyři roky, nenapáchají žádné škody, ale ani k ničemu nepomůžou. Za takový výsledek — být zeleným v alianci s ČSSD — bych se modlil.

Protože pak se může stát také ještě to, že počet soc-dem poslanců bude postačovat k tomu, aby zablokoval ústavní většinu opoziční pětky, která je nutná, má-li se vyloučit jakékoli hradní ústavní kutilství. To může mít jako minule podobu jmenování menšinového kabinetu Andreje Babiše. A pokud se tu lidé nevzpamatují a v duchu nejlepších vlasteneckých tradic nevyhodí Babiše a Zemana z oken jejich úřadů, může ona hrůzovláda trvat až do prezidentských voleb.

Zemanovi poslanci ČSSD ve Sněmovně totiž zablokují ústavní většinu současné opozice ve Sněmovně, která by za příznivých okolností dokonce mohla Zemana funkce zbavit. Jak by to české společnosti prospělo, nelze přecenit… Jistě tak jako případný impeachment Trumpa Americe.

Ale vstup ČSSD do Sněmovny v jakékoli současné podobě toto patrně znemožní. K odpovědnosti za to bude po právu volána Strana zelených.

Nicméně vůbec nejhorší je možnost třetí. Pokud poslanci ČSSD s Okamurovými rasisty a politicko-ekonomickým holdingem ANO-Agrofert udrží nešťastnou souhrou okolností většinu, bude současná vláda i většina ve Sněmovně pokračovat bez ohledu na to, jaké zvuky či sliby z útrob ČSSD do voleb ještě uslyšíme. Možná se předtím jenom pro-forma uspořádá vnitrostranické referendum, které si zmanipuluje tak jako minule.

Bude to taková smutná variace na jeden z příběhů Potkali se u Kolína. Strana zelených do Jana Hamáčka a spol. bude vkládat bonbóny a oni za to budou vydávat krásné zvučné tóny. Po volbách Zelení řeknou: „Pane, vaše hry zdají se nám nějaké vypečené.“ Jen ať se pak prosím nikdo netváří, že nebyl varován.

Má Strana zelených ještě jiné možnosti?

Strana zelených pro Koalici Pirátů a STAN, což je dnes suverénně nejkompetentnější, nejdůvěryhodnější a nejslibnější součást českého politického provozu, nutně svými námluvami s ČSSD musela zcela pozbýt jakoukoli věrohodnost. A teď se s tím už nedá moc udělat.

Přitom možnosti, jak důstojně kandidovat s Piráty a STAN tu byly, jen by Zelení nesměli přeceňovat svou současnou jednoprocentní sílu. Teď už je asi zcela nevyjednatelné byť jen jedno jediné volitelné místo na kandidátkách Koalice Pirátů a STAN.

Zelení by snad ještě pořád mohli s Piráty a STAN jednat o alianci v rámci formátu, kterému se v anglosaském světě říká „Confidence and supply“ a který znamená, že za podporu kandidátky dostanete programové protiplnění. Zelení by asi ještě mohli Pirátům a STAN nabídnout předvolební podporu výměnou za několik programových závazků.

Je přitom nabíledni, že cokoli by jim Bartoš s Rakušanem podepsali, mělo by nesouměřitelně větší váhu než cokoli, co jim nabulíkují Maláčová s Petříčkem — dvě z rolniček na klaunské čepici, která při jednáních vlády slouží k obveselení Andreje Babiše a které se ze zvyku stále ještě říkává ČSSD.

A pak je tu poslední možnost, a také to poslední, co mohou v jednáních s Piráty a STAN zelení uplatnit jako jakous takous vlastní váhu: kandidovat samostatně. Piráti a STAN jsou kompetentní a zelené procento budou chtít. Jen za ně už nyní nebudou — zcela srozumitelně — ochotni nijak moc nabídnout.

Nepodaří-li se jednání s Piráty a STAN k ničemu dovést, Zelení by měli jít hrdě k prohře s nabídkou vlastního programu. Z čestné porážky se seberou a mohou pokračovat dál bez újmy a s vírou ve smysl vlastní práce a vlastního programu.

Hned v roce 2022 jsou tu komunální volby, které budou jedinečnou příležitostí pro zrod českého progresivního politického hnutí. Pokud ale skutečně vznikne rudozelená aliance zoufalství a hanby, tím, kdo na tom ze všech nejvíce vydělá, bude politický projekt — zatím v plenkách — nazvaný dosti nešťastně „Budoucnost“.

Buď oni, anebo kdokoli jiný, přemýšlející kompetentně politicky, tu v roce 2022 bude mít při správném postupu skvělou příležitost etablovat se jako nová reprezentace české sociálně-ekologické demokracie, v opozici k vládě, která samozřejmě bude v celé řadě ohledů problematická.

Pochopit je totiž třeba o politice to úplně základní: k trvanlivé společenské změně nevedou zkratky, marketingové slogany a účelové pakty, lhaní si do kapsy, a kšefty s lidmi, kteří mají sice ještě jakous takous nominální moc, ale dávno už prodali svou duši. Svět změní jedině sociální hnutí a občanská společnost vyrůstající zdola, pro něž pojem „demokracie“ znamená vládu každodenně konzultované a obhajované většiny, organizované na ideálu humanitní demokracie.