Komentář schválení tzv. daňového balíčku Poslaneckou sněmovnou 20. listopadu 2020 píšu z pohledu člověka, který byl pro účast ČSSD v koaliční vládě. Jsem pamětníkem a aktivním účastníkem opoziční práce ČSSD v letech 1990 až 1998, kdy zásadním způsobem posílila svoji pozici a následně vstoupila do vlády. Na rozdíl od mnohých jiných se nedomnívám, že opoziční práce je lehčí než vládní angažmá. Je jenom jiná a svým způsobem podstatně složitější.

Pokud jste ve vládě, máte přístup jak k potřebným informacím, tak profesionálně pracující aparát. V opozici to je nutné nahrazovat vysokým osobním nasazením a schopnostmi jednotlivých aktérů, nepřetržitou prací na vytváření programových dokumentů a oponentních stanovisek s omezeným přístupem k potřebným informacím.

ČSSD po volbách v roce 2017 nebyla a doposud není v takové organizační, personální a finanční kondici, aby velmi náročnou opoziční práci vůbec mohla vykonávat. Navíc by se musela vypořádat s důležitým omezujícím faktem, že mezi ní a levicově populistickým hnutím ANO není zásadní programová dělící linie. ČSSD by v mnoha případech musela z programových důvodů hlasovat s ANO, aby nezradila svůj program a voliče, a dříve nebo později by stejně dostala nálepku „opozičního zrádce“.

ČSSD zvolila po vnitrostranickém referendu vstup do vlády, vcelku úspěšně prosazuje svoje programové cíle, a dokonce se jí podařilo vygenerovat minimálně dvě potenciálně zajímavé politické figury — ministryni Janu Maláčovou a ministra Tomáše Petříčka. Čelila celou dobu tu jemným a tu hrubým urážkám ze strany především předsedy vlády, ale dá se konstatovat, že až do čtvrtka 20. listopadu toto „kočkování“, snad s výjimkou záležitosti nejmenování Michala Šmardy ministrem kultury, nepřesáhlo obvyklý rámec koaličního soužití.

Na místě je samozřejmě i otázka, zda a proč byla ČSSD užitečná pro ANO a zejména Andreje Babiše. Odpověď zní ano a velmi. Náš geniální pan premiér si to zřejmě nepřipouští, ale pokud by i nadále vládla jeho jednobarevná vláda ad hoc nebo dokonce přímo (viz ambice Tomia Okamury) podporovaná SPD a KSČM, zřejmě by mu to popularity v Evropské unii moc nepřidalo a byl by zřejmě ještě ve větší izolaci než v současné době, kdy řeší „pouze“ svůj střet zájmů a problémy s dotacemi jím „nevlastněných“ firem.

Úloha ČSSD

Koaliční vláda navázala na více než úspěšnou vládu Bohuslava Sobotky a užívala si celkem bezstarostně modrého nebe občas s nějakými drobnými mráčky. Je pravdou, že „beránci“ většinou avizují změnu, ale v tomto případě se přihnal, místo obvyklé bouřky v podobě cyklické ekonomické krize, temný uragán v podobě pandemie.

Vláda, a to zejména díky ministru vnitra a kontaktům ČSSD, první fázi krize bezpochyby zvládla, a dokonce se dá říci, že byla do jisté míry premiantem. Nebylo to však díky premiérovi, spíše naopak a jemu navzdory. Stačí pouze připomenout jeho tanečky okolo krizového štábu a jeho pozdní ustanovení, nechuť daná průzkumy veřejného mínění omezit jarní lyžovačky v zahraničí atd.

To jsme ovšem netušili, co přijde v létě a na podzim, kdy přes varování odborníků, která byla k dispozici už v průběhu července, premiér rozvolnil pravidla tak, jak mu průzkumy veřejného mínění velely. Předváděl se voličům jako blahosklonný taťka lidu, který má vše v paži a jsme „Best in COVID and Champions of the World“. V přímém přenosu bez jakékoli konzultace s vládou donutil ministra zdravotnictví zrušit vyhlášená protiepidemická opatření, aby byly znovu zavedeny o dva týdny později. Je na místě otázka: „Kolik životů toto svévolné rozhodnutí stálo?“

Na jaře vláda přijala rozsáhlá ekonomická opatření k překonání krize. Ukázalo se, že nejlépe fungovala ta, která mělo v gesci ministerstvo Jany Maláčové. O opatřeních, která organizoval multiministr Havlíček (nestr. za ANO), se to tvrdit rozhodně nedá, ale i tak vláda zasekla do státního rozpočtu poměrně hlubokou sekeru cca 500 miliard Kč. Stranou vládní pomoci a kompenzací bohužel zůstaly některé důležité sociální skupiny, především rodiny s dětmi, samoživitelé, drobní živnostníci a „dohodáři“. Jinými slovy došlo k nedostatečné podpoře kupní síly především nízko a středně příjmových skupin, a vláda tak v mírnější podobě napodobila chybný postup vlády premiéra Topolánka (ODS) a jejich „daňového batohu“.

Přes palubu

V této situaci začala vláda lepit rozpočet na rok 2021, bez makroekonomické predikce, kdy se zřejmě řídila pouze nasliněným prstem. Dopracovala se k návrhu s deficitem 320 miliard korun, a to bez započtení dopadu, který měl vzniknout zrušením superhrubé mzdy, u níž ČSSD v srpnu, tedy ještě v době, kdy premiér na všechny strany křičel „best in covid“, přislíbila podporu sazbám daně z příjmu ve výši 15 a 23 %.

Poté, zcela rozumně s přihlédnutím k současnému vývoji pandemie a ekonomiky, ČSSD svoje hledisko přehodnotila a navrhla zrušení superhrubé mzdy se zachováním sazeb 19 a 23 %, který by měl podstatně nižší negativní dopad na státní rozpočet, a hlavně na rozpočet krajů a obcí.

Dopad premiérova návrhu na státní rozpočet podle studií renomovaných institucí představoval -88 mld. korun a z toho 22,1 mld. korun v rozpočtu obcí a téměř 8 mld. korun v rozpočtu krajů. Navíc je jeho návrh výhodný především pro poplatníky s vyššími příjmy, a je tedy z tohoto pohledu čistě pravicový, opomíjející potřebnou společenskou solidaritu. Pan premiér si tuto skutečnost nepochybně uvědomuje a z toho důvodu paralelně tlačí jednorázový příspěvek 5000 Kč pro důchodce jako kompenzaci pro svoji voličskou základnu.

Pokud by se realizoval návrh vicepremiéra Hamáčka, dopad na státní rozpočet by činil pouze 24 mld. korun, i když i jeho návrh je přívětivější ke skupinám s vyššími příjmy. Vedle toho existují sociálně spravedlivější návrhy řešení, které kombinují mírné snížení daní z příjmů pro nízkopříjmové skupiny se zvýšením slevy na poplatníka. Tyto návrhy představují dopad na státní rozpočet v maximální variantě cca 45 mld. korun s výrazným posílením kupní síly nízko a středně příjmových skupin a rychlejším promítnutím do spotřeby domácností, ale hlavně se spravedlivějším rozdělením mezi jednotlivé příjmové skupiny. Jde v podstatě o kombinaci návrhu Jana Hamáčka (ČSSD) s návrhem Pirátů nebo KDU-ČSL.

Varianta, která byla nakonec schválená, je z hlediska dopadů na státní rozpočet skoro vražedná. Jde o kombinaci premiérova návrhu se zvýšením slevy na daňového poplatníka, která jeho čistě pravicový návrh mírně vylepšuje. Odhadovaný dopad činí cca 140—160 mld. korun. Takže v současné době schválený deficit rozpočtu ve výši 320 mld. korun bude nutné takřka vzápětí novelizovat a navýšit ho bezmála na dalších 500 mld. korun. Za třicet let takový rozpočtový Kocourkov (omlouvám se ctihodným konšelům) tato republika nezažila a doufám, že už ani nezažije.

A nyní k tomu zásadnímu, tento návrh daňového balíčku byl schválen v příkrém rozporu se stávající koaliční smlouvou a ČSSD byla při hlasování koaličním partnerem obejita (podvedena), a to navíc ve spolupráci s opoziční ODS a SPD. Jestli si tím Andrej Babiš předplácí budoucí koalici s ODS, to je ve hvězdách. Nicméně v okamžiku, kdy na sebe předseda ODS a premiér obvykle nepříliš přívětivě štěkají, je obdobná vstřícnost více než podezřelá. Uvidíme.

Mimo jakoukoli pochybnost je však skutečnost, že premiér svého koaličního partnera ČSSD opět zcela přehlédl, učinil tak chladně a s rozmyslem, neboť od počátku kalkuloval s tím, že to ČSSD opět nějak zkousne, a kromě pár výkřiků nic zásadního nepodnikne.

Bohužel první ohlasy předních představitelů ČSSD mu dávají za pravdu. „Milý Emile je to sice nemilé, ale řádí krize a my ji nemůžeme zhoršovat vystoupením z vlády.“ Neměl si ale fakt, že vedle projednávání rozpočtu probíhá také nouzový stav a pandemická krize, uvědomit hlavně premiér a chovat se ke koaličnímu partneru slušně a s respektem? Proč by měla účet za premiérův voluntarismus a podraz zase platit ČSSD?

Co z toho vyvodit?

Za prvé, tuto politickou krizi nezpůsobila ČSSD, ale premiér Babiš a jeho podvod na koaličním partnerovi. Není jediný důvod, aby roli obětního beránka hrála opět ČSSD.

Za druhé, jako člověk, který byl pro účast v koaliční vládě a není příznivcem žádných radikálních řešení, si dovolím konstatovat: „Pokud ČSSD nevystoupí z této vlády, a to buď hned nebo první den po skončení nouzového stavu, bude už na politické scéně jenom za trapného šaška a nemusí už ani dělat žádnou volební kampaň.“ Pár osvědčených by se nakonec mohlo dostat i na kandidátku ANO.

Za třetí, ČSSD přinesla do Parlamentu dobrý a kvalifikovaný návrh, který by v kombinaci se zvýšením daňového odpočtu na poplatníka posílil zejména nízko a středně příjmové skupiny, snížil sociální nerovnost, a to při respektu k už tak dost velkému deficitu státního rozpočtu. Její koaliční partner to nevzal ani v úvahu a prosadil si už poněkolikáté svou představu na její úkor.

Za čtvrté, je možné, že Andrej Babiš nabídne ČSSD nějakou kompenzaci za „utrpěnou újmu“, pokud to ale nebude něco zcela zásadního, jako například vyřazení Ruska a Číny ze soutěže na dostavbu Dukovan, což je rozhodně akceptovatelné, dopadne to stejně jako se všemi obdobnými návrhy v minulosti. Vydělá na nich zas a pouze Andrej Babiš.

Za páté, zcela určitě by bylo zajímavé otestovat kvalitu smluvních vztahů s ANO a ověřit si, zda by při demisi ministrů za ČSSD skutečně padla vláda, jak je psáno v koaliční smlouvě, anebo by byla za pomoci prezidenta provedena nějaká nová obdoba „vítězněúnorové“ rekonstrukce vlády.

Za šesté a na samý konec malá úvaha o budoucnosti. Máme malou a zřejmě poslední šanci narovnat záda a reagovat na neuvěřitelný podraz ze strany premiéra tak, jak na něj má reagovat sebevědomá politická strana. Stále ještě máme naději, že nejstarší politickou stranu, byť s velkým úsilím, zachráníme. Pokud ve vládě zůstaneme, máme téměř jistotu, že jako parlamentní strana minimálně na přechodnou dobu skončíme.

Máme navíc i nepatrnou naději, že lidé konečně pochopí, že Andrej Babiš je pouze unikátním prototypem bezskrupulózního politického podnikatele či spíše gangstera, který použije všechny legální i nelegální prostředky k tomu, aby prosadil potřeby svoje a svých firem. Veřejný zájem, který sám generuje, je pouze vedlejším produktem jeho konání v okamžiku, kdy ho nutně potřebuje k dosažení svých cílů.