Daňový balíček předložený vládou a v minulém týdnu s pozměňovacími návrhy schválený Poslaneckou sněmovnou se stal nejen politickým hitem závěru roku, ale zřejmě i jedním z klíčových témat příštích voleb do Sněmovny. Protichůdné pozměňovací návrhy poslanců Babiše (ANO) a Hamáčka (ČSSD) dodaly schvalování zásadní změny daňového systému skandální charakter, který jen podtrhl chaotičnost postupu vládní koalice, která spustila pokus o daňovou revoluci jen pár dnů před schvalováním rozpočtu na příští rok.

Premiér, vicepremiér a ministryně financí se teď obracejí na Senát s žádostmi o odvrácení údajné „katastrofy“, která ve Sněmovně vznikla během divoké noci z 19. na 20. listopadu.

Senát se tak ocitl v zorném poli vládního, mediálního i veřejného zájmu více, než bývá u horní komory obvyklé. Přitom je jeho pozice v zásadě prekérní, neboť má sice právo projednávat daňovou legislativu ovlivňující výnosy státního rozpočtu, nemá však podle Ústavy žádnou možnost zasáhnout do schvalování státního rozpočtu samotného, tedy přímo ovlivnit výdaje.

Už proto by Senát měl být ve snahách o odvracení „katastrofy“ velmi uvážlivý — s každou změnou daní dává vládě a sněmovní většině (což teď očividně není totéž) bianco šek k rozpočtovému hýření či skrblictví.

Dělicí čára

Při schvalování daňového balíčku ve Sněmovně se ukázalo, že politická scéna není v tomto případě rozdělena podle jednoduché osy na pravici (toužící po nízkých daních a nízkém přerozdělování) a levici (toužící po opaku). Významná část aktérů rozhodování očividně vzala do úvahy ještě druhou osu, která probíhá mezi póly předvolebního populismu a rozpočtové zodpovědnosti. Jinak si nelze vysvětlit, že pro rekordní výpadek veřejných financí ve výši 130 miliard korun ročně hlasoval hegemon levice posledních let, jímž je hnutí ANO, spolu s nejsilnější pravicovou stranou ODS a krajně pravicovou SPD.

Balíček nakonec naopak nepodpořily strany tradiční levice KSČM a sociální demokracie spolu se středovými Piráty, středopravými stranami KDU-ČSL a STAN a Miroslavem Kalouskem z TOP09.

Jako senátor zvolený v Brně s podporou ODS, STAN, TOP09 a Zelených budu ve věci spoléhat na vlastní úvahu, nikoliv na vzájemně protichůdné názory stranických centrál. A jsem přesvědčen, že Senát v této věci nemá za úkol aktivně vstupovat do chvatného, bez dopadových analýz vedeného handlování o výši daňové sazby a o zvýšení základní daňové slevy o jeden, dva, tři či pět tisíc těsně před schvalování rozpočtu ve Sněmovně.

Senát také nemá překračovat své ústavní zmocnění a pokoušet se případný souhlas se špatným kompromisem ve svém svědomí vykupovat verbální snahou ovlivnit státní rozpočet na rok 2021 vlastními návrhy na úspory. Senát má prostě trvat na tom, co hájí dlouhodobě v celé řadě usnesení a hlasování — má hájit čistotu legislativního procesu a rozpočtovou odpovědnost, jíž podpořil nedávno nejen aplaudováním předsedkyni Národní rozpočtové rady Evě Zamrazilové za její kritiku vládní rozhazovačnosti, ale také v dubnu tohoto roku svým odporem proti rozvolnění pravidel rozpočtové odpovědnosti v příslušném zákoně.

Výhrady mám přesto trojí. Zaprvé — procesně by daňový balíček měl být správně schvalován v první polovině roku, aby připravil rámec pro přípravu veřejných rozpočtů, ne na konci roku, kdy už mají i obce a kraje své rozpočty prakticky hotovy. Tento balíček způsobuje rozpočtový chaos.

Zadruhé, snižovat daně de facto na dluh, bez redukce výdajů nebo zvýšení jiných daní (třeba ekologických), je nezodpovědné, dluhy státu letos i příští rok astronomicky porostou už jen v důsledku opatření na zmírnění dopadů epidemie. Vytváří se tak dodatečná zátěž veřejných rozpočtů.

Za třetí, je tu i evropský rozměr věci, neboť obhájci razantních daňových škrtů argumentují přísliby kompenzací (například pro obce a kraje) z mimořádného evropského přídělu financí (tzv. Facility na podporu oživení a odolnosti). Z té ovšem máme na dobu do roku 2026 dostat odhadem 172 miliard korun na boj s důsledky koronavirové krize, ne na kompenzaci mnohem vyšších daňových škrtů, o kterých rozhodla sama Česká republika (současná sněmovní verze je 130 miliard ročně). Jak budeme Evropské komisi a potažmo daňovým poplatníkům ze zemí čistých plátců vysvětlovat, že jsme si snížení vlastních daní zaplatili jejich daněmi, opravdu nevím.

Budu proto hlasovat pro zamítnutí daňového balíčku jako celku, i když tuším, že tento názor bude menšinový a Senát se pokusí o nějaký kompromis ve snaze odvrátit jen to nejhorší. Podle mě to však patrně bude špatný kompromis, kterým si opozice jen zhorší výchozí pozici do příštích voleb, ve kterých se můžeme pokusit o nápravu. Správný čas na reformu daní přijde ve chvíli, když uvidíme první příznaky zotavení z koronavirové krize, budeme vědět, co nás stála, a budeme mít představu o tom, jak z mého pohledu žádoucí snížení zdanění práce promítnout do rozpočtových úspor nebo zvýšení jiných daní.