V devadesátých letech byla na dveřích kostela v pohraničí přibita cedule „Tento kostel byl už zcela vykraden. Uvnitř nic není. Neničte dveře.“ U fabrik se to obešlo bez cedule, pokud by existovaly, zněly by asi takto: „Tato továrna byla už zcela vytunelována. Nepřekážejte demolici.“

Vždy až zpětně je možné podívat se na to, co v uplynulém čase mělo význam, a co se třeba jen tak tvářilo. Co se bude jevit důležité z toho, co zažíváme dnes? V počtu infikovaných koronavirem jsme to dotáhli do světové špičky. Člověk vybavený středoškolskou matematikou se po dobu druhé vlny mohl prostým pozorováním čísel orientovat lépe, než to z nějakých důvodů činila politická reprezentace.

Teď, když čísla nových případů oficiálně klesají, je třeba sledovat, kolik se testuje, a jak vypadá statistika obsazenosti jednotek intenzivní péče a statistika úmrtí. Ta, bohužel, asi ze všech těch čísel mluví nejjasnější řečí.

Koneckonců se člověk vždycky musí chytit nějakých záchytných bodů a řadit si je ke zkušenostem. Ať jsou to vykradené kostely a fabriky v době porevoluční, ať jsou to odhady možná nakažených a počty určitě zemřelých v současné době.

Jsou čísla a fakta, která se objevují jen v určité době, pak nepřestanou existovat, ale už se s nimi nepočítá. K takovému číslu patří více než tři sta miliard korun ročně, které si z naší země vyvážejí u nás podnikající mateřské firmy do zahraničí.

O tomto čísle se mluvilo za vlády Bohuslava Sobotky, a pak se o něm mluvit přestalo, přestože je to velmi vysoké číslo v poměru k jednomu bilionu pěti stům miliardám, se kterými náš stát za normálních okolností hospodaří.

Co asi zůstane z našeho času a jak se o tom vůbec dá psát? Dost lidí okolo říká, že je už přešla schopnost divit se, a že spolehnutí je už jen na poučku, že dnešní dno je příští strop. Mě údiv nepřešel.

Je mi naprosto nepochopitelné, proč se stát, který si na svůj provoz drasticky půjčuje, zbavil jednoho z dosti podstatných zdrojů svých příjmů. Daňovou reformou odhlasovanou mimo půdorys vládnoucí koalice. Deset měsíců před volbami, uprostřed výjimečného stavu.

Ve dvě ráno v prapodivném poslaneckém složení, kde se něco komunistů potkalo s nějakými fašisty, sekundovali oligarchisti a ODS si možná pískala, že teď prosadila něco, co chtěla prosadit už před lety. Nezapomněla, proč?

Mám obavu z dalšího výprodeje. Pamatuji si, jak v devadesátých letech krachovaly firmy, protože jim někdo nezaplatil, říkalo se tomu „druhotná platební neschopnost“. Myslím si, že naše země trpí něčím, čemu by se dalo říci „druhotná organizační neschopnost“. Ve všem, co má fungovat jako řetěz, chybí pár článků.

Průvodním jevem výprodejů v devadesátých letech byly kromě vykradených kostelů a opuštěných fabrik také mladé ženy, které šlapaly chodník, přestože chtěly mašírovat do lepšího života.

Mám obavu z degradace lidí, protože si ti, kdo by měli být neposlušní, nechají všechno líbit, a neposlušní jsou ti, kdo prohlubují zmar. Mám obavu z výprodeje výsledků letité práce hluboce pod cenou, z další ztráty zdejšího sebevědomí, z odchodu mnoha schopných mladých lidí někam, kde se vládne logicky a lidé se k sobě chovají líp.

Přes devadesátá léta jsme se přenesli chutí k svobodnému životu a neznalostí toho, jak věci v kapitalismu fungují. Teď už máme vědět, že když se o svou věc pečlivě nestaráte, přijdete o ni. Že chyba se rychle udělá a dlouho splácí. Že reklama ti říká „nevaž se, odvaž se“, ale když si přijdeš do banky půjčit peníze, zajímá je, jak stabilní jsi ve svém zaměstnání a jak dlouho ti drží manželství.

V kapitalismu, zvláště v jeho naší variantě na okraji jednoho civilizačního okruhu, musíš sbírat opěrné body, podle kterých se člověk orientuje, i když spolu na první pohled nesouvisejí.

Svět se mění a mění se poměrně rychle. I v kapitalismu je ale možné vyžadovat stabilitu právního prostředí, logický sled kroků v politice a základní ohleduplnost, ze které povětšinou plyne přerozdělování a regulace. Zásluhou přerozdělování a regulace ještě kapitalismus žije, jinak by sám sebe sežral.

Mám strach z výprodeje. Zírám, v údivu zírám, na druhotnou organizační neschopnost a souhlasím s nějakým volebním plakátem, kde se psalo, že nám vládnou nemehla.

Jestli na předpověď vývoje působení koronaviru v naší vlasti plus minus stačila středoškolská matematika, jak by vypadala matematika pohledu do budoucnosti? Stát si na svůj prostý provoz půjčoval už před pandemií.

Do naší ekonomiky při tom plynuly i miliardy z Evropské unie, kterých bude napříště spíše ubývat. Nynější zásek míří k zatažení za dluhovou brzdu, ke které jsme povinováni nejen svým členstvím v EU. Dlouho jsme si půjčovali peníze poměrně levně, v další periodě, při větším dluhu, se nám prodloužení půjček zdraží.

Je takto matematika správně? Pokud ano, je to celé schválně? Je účelem těchto manévrů dostat nás nakonec z unie a vytvořit ostrov chaosu vedle Německa, jako silné země s proevropským konsensem?

Nechce se mi končit na poli spikleneckých teorií. Považuji za poněkud obludné, že mě ke spikleneckým teoriím zahání jen prostá nechuť vzdát se používání zbytků středoškolské matematiky.

Pojem „druhotná organizační neschopnost“ je, pokud vím, originální, tímto textem vzniklý, posílám ho do světa. Otázka, co je prvotní, když prvotní má být zájem o soudržnost společnosti, zůstává otevřená. Někdo říká, že zájmy Agrofertu, někdo říká, že ideová zaslepenost ODS, někdo říká, že snaha fašistů rozkmitat společnost. Neumím říct, jen nechci znovu zažít výprodej.