Ten příšerný rok

Filip Outrata

Říká se, že každá krize je zároveň příležitost. Jenže těm, kteří právě krizi prožívají a přicházejí při ní o život, zdraví, o úspory a celoživotní sny, se to tak nejeví.

Pletená rouška islandské umělkyně Ýrúrarí to vystihla. Foto Ýrúrarí
Pletená rouška islandské umělkyně Ýrúrarí to vystihla. Foto Ýrúrarí

Většina přání k Novému roku obvykle zní jednoduše tak, ať je ten nadcházející rok dobrý. Nepamatuji si, že by se tak často jako letos přálo, ať je nový rok lepší, nebo aspoň není tak hrozný, jako byl ten právě končící. Většina hodnocení roku 2020 se dá velice jednoduše shrnout slovy: byl to úplně příšerný rok.

Říká se, že každá krize je zároveň příležitost a přináší nové přístupy, možnosti a řešení, a něco na tom dost možná je. Jenže těm, kteří právě tu krizi prožívají, přicházejí při ní o život, o zdraví, o své blízké, o úspory nebo životní sny, kterým věnovali mnoho let a spoustu úsilí, se to rozhodně jako příležitost k něčemu novému nejeví. Je to pro ně jednoduše bída, pád na dno, těžká životní hodina.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Ani pro ty, kteří žádnou zásadní ztrátu (zatím) neutrpěli a zažívají „jen“ každodenní nejistotu, omezení běžných a pro celkové zdraví a životní pohodu tak zásadních věcí, jako jsou návštěvy blízkých lidí, není krize něčím zanedbatelným, srovnatelným s jinými životními těžkostmi. Psychické dopady omezení sociálních kontaktů, ztráty lidské blízkosti, se zatím asi nedají přesně zhodnotit a dá se tak jen předpokládat, že budou značné.

Přání dobrého, lepšího nového roku ztěžuje skutečnost, že výhled do začátku roku 2021 nenabízí mnoho naděje na zásadní zlepšení. První měsíce budou zcela jistě velice krušné, pak už má nastoupit vakcinace, ale jak rychlé a jak účinné zlepšení přinese, to zatím zřejmé není. Přesto je to pravděpodobně jediná cesta, jak se ze začarovaného kruhu nejistoty dostat. Snad bude česká veřejnost natolik racionální, aby to až na nečetné výjimky pochopila.

Racionalita je zřejmě jedním z klíčových slov právě končícího roku. Ve zkratce řečeno: ukázalo se, že ačkoli vláda často nejednala a nejedná racionálně a předvídatelně, není racionální ani nějaké zásadní odmítání jejího počínání a přijímaných opatření.

Koronavirová krize jako by všem ukázala, jak málo racionální ve skutečnosti ve svém pohledu na věci jsou. Do nového roku by se v tomto ohledu asi hodil určitý zdravý odstup a nadhled, a také velká míra trpělivosti.

V celkově prachmizerném roce se dá najít dost pozitivních věcí. Projevy solidarity, často velice kreativní, od pověstného domácího šití roušek v jarní vlně po nebývalou míru finanční pomoci postiženým institucím, jako je třeba pražská zoo, ze strany veřejnosti.

Nebo třeba to, jak se učitelé na všech stupních dokázali naučit dálkovou výuku a vytěžili z ní co nejvíc pro žáky i pro sebe sama. I přesto, že si byli velice dobře vědomí toho, že distanční výuka prostě tu fyzickou zcela nahradit nedokáže.

Držet se všeho toho dobrého a nadějného, neztrácet naději, zachovávat si nadhled a trpělivost, hledat všechny možné způsoby, jak být stále v kontaktu se svými blízkými. Zní to trochu jako definice smyslu života ze stejnojmenného filmu skupiny Monty Python, ale asi je to to nejlepší, co se dá popřát do nového roku. Který by mohl být dobrý, nebo aspoň o něco méně špatný než ten, se kterým se právě loučíme.