Rok s covidem

Filip Outrata

Koronavirová pandemie to je také vynucený život v ostrovech sociální izolace a všudypřítomný strach. Dopad těchto aspektů na individuální i kolektivní psychiku je, a především bude masivní. Vězme, že pokud se nedokážeme snášet, nepřežijeme.

Život s covidem je život se strachem. Číst si články o smrti pacientů a zoufalých, vystresovaných a přepracovaných zdravotnících je samo o sobě dost depresivní. Ještě větší obavy ale dokážou vzbudit osobní svědectví přátel a známých sdělované na sociálních sítích. Foto Free-Photos, pixabay

Bude zajímavé, až se jednou s odstupem budeme moci podívat na to, co covidová pandemie udělala s psychikou lidí, jako jednotlivců i jako celé společnosti. Zdá se jisté, že to bude něco celkem podstatného. Už jen ta základní, vynucená změna v přístupu k druhým, k (řečeno křesťanským slovníkem) „bližním“, kteří se náhle stali kromě všech obvyklých vlastností také potenciálním ohrožením, přenašeči zákeřné choroby. Straň se bližního svého…

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Co s lidmi udělá dlouhodobé psychické vypětí života v izolovaných „ostrovech“? V ostrůvcích naštěstí propojených moderními technologiemi, které však nikdy zcela nenahradí skutečnou lidskou blízkost, dotek, pohled z očí do očí… Je jisté, že nebudeme stejní jako předtím. Ale jací vlastně budeme, to teď ještě nemůžeme vědět.

Šel jsem krátce po výměně roušek za respirátory po ulici, na ústech těsnící zašpičatělý náhubek, a zápasil s myšlenkami, jestli je skutečně nutné a k něčemu dobré nosit ho i venku na poloprázdném chodníku. Připadal jsem si trochu jako blbec, jako parodie vzorného občana. V tu chvíli jsem před sebou uviděl skupinu metařů, bylo jich asi pět šest. Postávali na chodníku těsně vedle sebe a respirátory měli všichni dole. Nenuceně si povídali.

První reakce byl vztek, že to takovíhle nezodpovědní jedinci kazí nám, těm slušným, poctivým, kteří dodržují všechno, co je stanovené. Nebo to aspoň dodržují většinou, nebo aspoň to neporušují tak bezohledně a okatě. Pak mi ale došlo, že tihle lidé opravdu nemají tak jako já možnost pohodlné home office bez nutnosti nosit celý den náhubek. Zastyděl jsem se, uklidnil a prošel okolo nich.

Mnohokrát jsem v posledních dnech a týdnech viděl v blízkých parcích větší či menší skupinky teenagerů a odrostlejších dětí. Téměř nikdy respirátor nenosili. Opět jsem si po prvotním pohoršení rychle uvědomil, že už téměř celý rok nemohou chodit do školy, chybí jim kamarádi, společné aktivity, kontakty, které jsou v tomto věku tak důležité. Dělají, co můžou, aby to nějak přežili, nezbláznili se doma zavření jen s rodiči a sourozenci.

Jedním z nejkrutějších paradoxů téhle doby je to, že z epidemiologického hlediska by tím úplně nejlepším řešením bylo, kdyby se ze všech dětí, a koneckonců i dospělých, stali závisláci, kterým by stačilo prosedět celý den sami s mobilem. Bylo by to až zvrhle účinné. Děti ale musí chodit ven, musí se pohybovat, hrát si, a to znamená ohrožení, potenciální nakažení, nebezpečí. To nebezpečí se ale nedá, dokonce nesmí zcela eliminovat, protože jedinou alternativou je sociální smrt.

Život se strachem

Život s covidem je život se strachem. Číst si články o smrti pacientů a zoufalých, vystresovaných a přepracovaných zdravotnících je samo o sobě dost depresivní. Ještě větší obavy ale dokážou vzbudit osobní svědectví přátel a známých sdělované na sociálních sítích. Smyčka strachu, loni v první vlně, kdy bylo těžkých případů a mrtvých pomálu, jen volně nasazená, se utahuje. Co s námi strach, tento nový spolubydlící, udělá?

Opět, z hlediska blokování epidemie by asi bylo ideální, kdyby se všichni báli co možná nejvíc, a podle toho důsledně uzpůsobili svůj život: přestali se s kýmkoli stýkat, nebo rovnou zůstali doma v jakési dobrovolně uložené karanténě. Samozřejmě kromě těch, kteří z domova vycházet a s druhými se setkávat prostě musejí, aby měli co jíst, a aby se ti druzí mohli doma bát zabezpečení energií, potravinami a dalšími nutnými životními potřebami.

Pokud ale ti, kdo si tuto dobrovolnou preventivní karanténu zvolili, v ní setrvají i po odeznění epidemie — a ona nejspíš dlouho neodezní úplně a bezezbytku, takže tu pro strach stále bude dost potravy — bude to pro společnost další problém. Je možné, že se asociální ostrůvky karanténního života stanou něčím běžným, ale rozhodně to nebude něco psychicky prospěšného a zdravého.

Při pročítání diskusí pod články o covidu je snadné odsoudit „popírače“, kteří píšou cosi o vymyšlené nemoci, která ve skutečnosti neexistuje. Některé názory jsou skutečně ostudně hloupé a zaslepené. Za mnohými projevy odporu k proticovidovým opatřením a omezením se ale skrývá především strach a nejistota. A ty jsou zcela reálné, to nejsou žádné fake news a práce internetových trollů.

Život se vztekem

Není nic špatného na tom vztekat se kvůli nedomyšleným opatřením, pochybením vlády a úřadů, hloupým výrokům různých veřejných „celebrit“, nezodpovědnému jednání lidí okolo. Bez ventilu, kterým nahromaděné emoce můžeme upustit, bychom těžké ponorkové měsíce, které se hromadí jeden za druhým, asi nedokázali přežít. Tahle epidemie je mimo jiné velkou školou tolerance. Pokud se nedokážeme snášet, nepřežijeme.

Jako rodič dítěte, které chodí do první třídy, jsem měl po většinu prvního covidového roku život přece jen o něco jednodušší než třeba rodič dítěte o dva roky staršího. Bylo to hned dvojnásobné štěstí — dítě mohlo chodit do školy, a nenakazilo se přitom. Vynucená distanční výuka pro prvňáky je čiré zlo, ospravedlnitelné skutečně jen tím, že jde o život. Trpí tím děti, trpí jejich rodiče, jejich duševní rovnováha a pocit, že dokážou dobře zvládat svůj život a svoji práci.

Chce to výdrž a víru, že to jednou skončí a život se vrátí do normálu. Ne ve smyslu opakování toho, co bylo předtím, protože to se pravděpodobně už nevrátí, některé věci se změní. Tím skutečným „normálem“ je takový život, který umožňuje setkávání, rozvíjení sociálních vazeb, život s druhými, kdy v nich už nevidíte v první řadě ohrožení a zdroj nákazy. Jaký vlastně ten kýžený normální stav bude, se rozhoduje právě teď, v době nenormální, v době psychické zátěže.

Pesimista by tento článek zřejmě pojmenoval „První rok s covidem“. Protože pro přežití těžkých životních situací je důležitá také víra v lepší budoucnost, dovolím si zadoufat, že další celý covidový rok nás již nečeká.

Diskuse
March 25, 2021 v 3.12

Zvláštní je, že to všechno začalo, když Deník Referendum zavedl nový web.