↗

Život s covidem je život se strachem. Číst si články o smrti pacientů a zoufalých, vystresovaných a přepracovaných zdravotnících je samo o sobě dost depresivní. Ještě větší obavy ale dokážou vzbudit osobní svědectví přátel a známých sdělované na sociálních sítích. Foto Free-Photos, pixabay

Bude zajímavé, až se jednou s odstupem budeme moci podívat na to, co covidová pandemie udělala s psychikou lidí, jako jednotlivců i jako celé společnosti. Zdá se jisté, že to bude něco celkem podstatného. Už jen ta základní, vynucená změna v přístupu k druhým, k (řečeno křesťanským slovníkem) „bližním“, kteří se náhle stali kromě všech obvyklých vlastností také potenciálním ohrožením, přenašeči zákeřné choroby. Straň se bližního svého…

Co s lidmi udělá dlouhodobé psychické vypětí života v izolovaných „ostrovech“? V ostrůvcích naštěstí propojených moderními technologiemi, které však nikdy zcela nenahradí skutečnou lidskou blízkost, dotek, pohled z očí do očí… Je jisté, že nebudeme stejní jako předtím. Ale jací vlastně budeme, to teď ještě nemůžeme vědět.

Šel jsem krátce po výměně roušek za respirátory po ulici, na ústech těsnící zašpičatělý náhubek, a zápasil s myšlenkami, jestli je skutečně nutné a k něčemu dobré nosit ho i venku na poloprázdném chodníku. Připadal jsem si trochu jako blbec, jako parodie vzorného občana. V tu chvíli jsem před sebou uviděl skupinu metařů, bylo jich asi pět šest. Postávali na chodníku těsně vedle sebe a respirátory měli všichni dole. Nenuceně si povídali.