Na benzínce v jednom menším německém městě zastřelil muž dvacetiletého studenta za kasou, protože mu připomněl nutnost nosit roušku. Zní to jako absurdní, surreálná zpráva, a skutečně je to výjimečná událost, zločin spáchaný vyšinutým jedincem, který je a naštěstí téměř jistě i zůstane naprosto ojedinělý.

A přece je šokující příběh vraždy kvůli roušce a dvěma basám piv svědectvím o mnohem hlubším problému. Devětačtyřicetiletý muž, který vraždu spáchal, se cítil být obětí anticovidových opatření, cítil se přitlačený ke zdi, považoval se za zbaveného svých práv, protože ho vládní nařízení nutí nosit roušku a omezovat se v dalších věcech. Měl pocit, že přichází o svobodu.

Jistě, můžeme nad tím mávnout rukou a odbýt to s tím, že nošení roušky v době nebezpečné, smrtící pandemie nikdo normální nemůže považovat za omezování svobody. Tak snadno ale věc smést ze stolu nejde. Podobné pocity jako vrah z Idar-Obersteinu totiž chová mnoho lidí. Stačí se podívat na české protirouškařské protesty. Povinnost nosit roušky se například pro představitele Svobodných stala symbolem nesvobody, státního diktátu, „covidové totality“.

Je příznačné, že v tomto zápasu za svobodu zcela chybí ohled na druhé. Je tu jen „já“, případně namnožené a sdružené ve společném protestu, ale vždycky ryze individualistické, hledící jen na svoji potřebu, na svůj vlastní názor, na svoji ideologii. V případě Svobodných je smutné sledovat, jak nepřekonatelný odpor ke státu zaslepuje a zbavuje obyčejné lidskosti, která v krizových situacích zajišťuje nezbytnou ohleduplnost vůči druhým.

Covidová pandemie je zkouškou svobody. Snad žádný normální člověk nepřijímá omezení typu zákazu vycházení, zákazu zpěvu, uzavření škol a kulturních akcí ochotně a zcela bez námitek. Všichni s vnucenými opatřeními zápasíme, snažíme se pochopit jejich nezbytnost a nějak je porovnat se svým pojetím svobody. Přesvědčujeme se o tom, že opatření mají smysl, protože chrání životy druhých i můj vlastní. Že omezení mé svobody znamená pomoc pro druhé, třeba i záchranu jejich života.

Problém se státními zákazy a nařízeními je v České republice v tom, že je neprosazuje instituce nadaná zcela nespornou a všemi uznávanou autoritou (která instituce to však o sobě může říci…), ale naopak instituce mnohými — a nejde zdaleka jen o příznivce Svobodných — považovaná za špatně fungující či nefunkční, nedůvěryhodnou, za nutné zlo. Je těžké, a pro někoho zřejmě i nemožné odlišit opatření samotné od toho, kdo je vydává.

Velice frekventované hanlivé označení „ovce“, které odpůrci roušek používají proti těm, kdo vládní nařízení dodržují, odkazuje k náboženské poslušnosti (věřící jako „ovečky“, pojem stále ještě v církevním prostředí používaný) a je vlastně určitou deklarací vlastní svobodomyslnosti. Já nejsem někdo, kdo jen slepě poslouchá, co se mu přikáže, dovedu se vzepřít vynucovaným omezením. I kdyby mě to mělo něco stát. Jsem svobodný.

V takovém postoji je určitě velká přitažlivost, vždyť kdo by aspoň někdy nechtěl vystoupit z „matrixu“ všeobjímajícího všemocného byrokratického systému a postavit se proti němu jako hrdý, samostatně myslící, svobodný občan… a tady je právě ta zkouška svobody. Zcela jistě je totiž velice mnoho těch, kteří se přes velké výhrady ke státu a navzdory vlastní svobodomyslnosti rozhodli nařízení důsledně dodržovat.

A nestali se tím méně svobodnými. Spíš dospěli k hlubší, moudřejší svobodě. Svobodě, která prošla zkouškou. Přijmu omezení svých možností, odložím naplnění svých potřeb a realizaci svých přání, a to ne proto, že by mi na tom nezáleželo, ale kvůli ohledu na druhé. „Společnost“, pojem, který také určité části lidí působí alergické reakce, zde získává konkrétní, uchopitelnou a přijatelnou podobu jako mezilidská síť vztahů vzájemné ohleduplnosti a odpovědnosti.

Jisté je, že bez této živé sítě, v níž se realizují skutečné etické hodnoty, zůstane jakýkoli příkaz a nařízení, ať sebelépe odůvodněné, jen mocenským nástrojem ze strany vnější, nepřátelské instituce. Teprve když příkaz ze strany státu projde zkouškou svobody každého občana, jeho kritickým uvažováním a osobní zodpovědností, přetaví se v něco víc než pouhý akt represe. A může být jako něco jiného než jako akt represe také přijímán.

Zkouška svobody, kterou nám přinesla a stále přináší pandemie, je tak příležitostí k tomu vybudovat soudržnější, zodpovědnější, ale také svobodnější společnost. Prospěch z toho budou mít úplně všichni, včetně těch nejpřesvědčenějších odpůrců roušek.