O pomalém jaru

Filip Outrata

Druhé jaro v covidové době je v mnohém jiné než to loňské. Je pomalé a pozvolné, prodlužuje mládí květů, dává klid. Má ale i své odvrácené stránky.

I v důsledku pandemie se v Praze se konečně začalo víc jezdit na kole. Foto Charlotte90T, flickr
I v důsledku pandemie se v Praze se konečně začalo víc jezdit na kole. Foto Charlotte90T, flickr

„Ze všech měsíců je duben nejkrutější, vyhání šeříky z mrtvé půdy, mísí vzpomínku s touhou, probouzí malátné kořeny jarním deštěm,“ napsal básník Thomas Stearns Eliot na úvod své Pusté země.

Deník Referendum psal o klimatu ještě, než to bylo cool. Podpořte naši práci a pomozte nám učinit z něj společenskou prioritu.
×

Duben, který právě skončil, byl opravdu chladný, ale krutý nebyl. Jaro letos nastupuje zvolna. Jako by chtělo potvrdit staré pranostiky, vrátit čas někam před sérii jar horkých a suchých, někam do doby, kdy opravdu platilo „duben, ještě tam budem“.

Na facebooku se s údivem a překvapením sdílejí dva tři roky staré fotky z půlky dubna s plně rozkvetlými šeříky. Letos ještě mají do plného květu opravdu daleko.

Loni bylo jaro nejspíš normální — kdo si ale dokáže pamatovat, jaké vlastně bylo loňské jaro, léto, podzim? Zato loňské léto bylo studené a deštivé. Trochu se díky tomu zmírnilo katastrofální sucho v českých zemích.

Vkrádala se myšlenka, že to nějak souvisí s covidem a s tím, že se na řadu měsíců po většině světa omezily lidské aktivity, jako třeba letecká doprava. Podle odborníků souvislost nebylo možné prokázat, ale ani vyvrátit.

Mám rád chladné jarní dny s dostatkem vláhy, protože prodlužují život kráse květů, která jinak příliš rychle odchází. Je hezké vidět po mnoha dnech stejné květiny, třeba veliké modřence na zahrádce před naším panelákem, jak jsou stále svěží, jako by vynalezly elixír věčného mládí.

Jednou stejně odkvetou. Ale ne tak rychle a překotně. Celý život se tím tak nějak uklidňuje a zbavuje spěchu a nervozity.

V Praze se konečně začalo víc jezdit na kole. I v důsledku pandemie. Sám jsem loni na jaře s překvapením zjistil, že se dá dojet do centra na kole, že to není tak nepříjemné a komplikované, jak jsem si bůhvíproč předtím myslel.

Loňské jaro, kdy na pár týdnů ulice centra doslova osiřely a dalo se v sedle volně prohánět i po místech, kde by to jindy opravdu nešlo, ovšem asi už zůstane cyklistovým krásným snem. Ale jezdit se bude stejně dál.

Jako vždycky a se vším, i letošní jaro má dvě tváře. Snad ještě nikdy jsem si nevšímal tolika pokácených stromů. Podél ulic, cest a cyklostezek, v parcích, u fotbalových hřišť, v lesích při pohledu z okna vlaku, dokonce i v trojské botanické zahradě u dolního vstupu, je to jeden pařez a pahýl na druhý.

Boj o starý javor na Smetanově nábřeží, který měl být pokácen a který se v těchto dnech začíná odívat květy a listím, má hodně velký symbolický význam. Žádný strom rozhodně není „jenom strom“.

Letos na jaře mám také temné tušení, že covidová krize jen posílí automobilismus jako životní styl. Je tísnivé vidět lidi na chodnících v respirátorech a zároveň v projíždějících autech se svobodně odhalenou tváří.

Auto je dnes ještě víc než kdy dřív symbolem volnosti, bezpečnosti, nezávislosti na problémech druhých. Hromadná doprava je přesným opakem. V době zavřených kin otevírají v Braníku autokino v americkém stylu, s bohatou nabídkou prvotřídního občerstvení. Je to také gastrokino.

K tomu obrovský a neustávající příval nových jednorázových plastových výrobků, navrch ke všem těm obvyklým. Několikadílné soupravy na běžné antigenní testy, zatavené krabičky na jídlo z restaurací, roušky a respirátory válející se kam se podíváš.

Je to opravdu nutné? Osud? Mikroplasty jsou úplně všude, po celé planetě, jak se teď stále znovu dočítáme, z představy nahánějící temnou existenciální hrůzu se zřejmě brzy stane něco běžného, vůči čemu postupně otupíme...

Otupět, nechat se otupit ale přesto nejde. Rozdíl mezi jarem loňským a letošním je v tom, že před rokem byl strach z nové a neznámé nákazy tak intenzivní, že i přes její objektivně vzato nízkou úroveň se lidé drželi doma a v izolaci. Letos, v situaci mnohem horší, jsme se otrkali, zvykli si, otupili se vůči hrozbě a nebezpečí.

Částečně je to asi nutné pro to přežít a nezbláznit se. Ale skutečné hrozby tím nezmizí, jsou a budou tu stále.

Přes toto všechno je ale letošní příjemně pozvolné jaro nadějné. Sníh, který ještě ve velkém množství leží na horách a který bude pomalu tát a měnit se v životodárnou vláhu. Po mnoha letech se i v Praze dalo řadu dní jezdit na běžkách. V dubnu jsme se koulovali. Zima existuje, není to jen vzpomínka z dětských knížek. A jaro není jen krátká a prchavá předehra spalujícího léta.

Diskuse
May 1, 2021 v 16.36
Mikroplasty mne zas tak netíží

Je samozřejmě výmluvné, kde všude se nacházejí, ale ještě výmluvnější je fakt, o kolik zmiňovanějším tématem jsou mikroplasty oproti jiným syntetickým polutantům, s mnohem lépe známými (negativními) biologickými účinky.

Je dobře, že přišlo chladnější jaro. Suma efektivních teplot pro vývoj (nejen) lýkožroutů je zatím nižší, může být aspoň o generaci míň. To je skvělé. Odpadů je strašně: Kovid se potkal s touhou lidí neumývat po sobě nádobí. Ještě před dvěma lety se řešila brčka a uchošťoury... Za chvíli budeme mimo respirátorů odhazovat po jednom použití kompletně své oděvy i obuv.

Ale chci říci něco jiného: Lidé se umí bát jen o sebe. Nárokují si nesmrtelnost. Proto šílí z kovidu, nerealistickému cíli eradikace obětují nejen vše, co by nikdy neobětovali klimatu nebo deštným pralesům, ale i celou svou kulturu a vzdělanost. (Kdo věří, že "společenský" a "duchovní" vývoj jsou pokračováním zastavené fyzické evoluce lidského druhu, může si teď přidat do toho diagramu další čáru další barvičkou: Evoluce asi bude pokračovat strmě k Božským výšinám on-line vývojem virtuálním.)

A stejní lidé, co se bojí jen a jen o sebe, zmiňují mikroplasty v plodech moře; krevetkách v salátu a v chobotničkách na své pizze. Hrůza, vždyť nevíme zda to neškodí! No a? Kdyby to škodilo moc, už bychom věděli. Jestli trochu, "se s tim smiř". Dokud plave v moři celá folie nebo nylonová síť, je to mnohem horší. Až to zkřehne a rozláme se na mikroplasty, už je dobře. Klesnuv na dno, pořád ve směsi polymerovaných uhlovodíků, uloží se na pár set let nezoxidovaný uhlík, který by jinak měnil klima hned. Mnohem, mnohem větší problém jsou rezidua nikoli plastů, ale toxických a biologicky aktivních látek, zejm. pesticidů. Ale těch se nebojíme, my se bojíme virů, bacilů, hmyzu, obzvláště neviných a krásných sršňů, taky netopýrů, hrabošů, dravých ptáků, velkých šelem, a - učitelky na Jadranu - žraloků. Ne o ně, jak bychom měli - bojíme se jich. Kdybychom se báli o ně, proč bychom užívali pesticidy? Osoba sprejující biolitem byt se biolitu nebojí, vadí jí moucha, co určitě sedla na ... a teď roznáší bacila. A vlaštovky serou pod hnízdo. A v tom pod hnízdem pak taky budou bacily, a určitě i roztoči, ať už dotyčný/á ví nebo neví jak si takového roztoče představit.

Nepřestává mne zarážet, jak křečovitě se bojíme o sebe, my přemnožení "J" křivkou na sedm a tři čtvrtě miliardy specimens. Jak musíme každičký ohled na přírodu, sebemenší sebeomezení zdůvodňovat (racionalizovat) nějakým výlučně lidským zájmem (aspoň budoucím či potenciálním typu klišé "v amazonii by se mohl skrývat lék na rakovinu").

Letošní jaro je krásně obyčejné.

Studená a vlhká léta zde byla před dvaceti lety. V roce 1997 spláchla povodeň ZOO Zlín, v roce 2002 ZOO Praha. Tlaková níže se tehdy v létě zdržela nad centrem Evropy.

Ale už před čtrnácti lety se to změnilo: Přivezli nám v dubnu z Finska soby. Nakládali se na sněhu. Tady bylo pětadvacet stupňu ve stínu a pod sotva rašícími duby místo hlíny a trávy prach. A vedra pak vydržela celé léto. Následovaly, až do loňska, roky nadprůměrných teplot a podprůměrných srážek. I loňský duben byl ještě suchý, vláhu přinesl až Medard.

Skončila ta perioda? Netroufám si doufat. Ale jestli ano, kovidem to zcela vysvětlit nejde.