Je samozřejmě výmluvné, kde všude se nacházejí, ale ještě výmluvnější je fakt, o kolik zmiňovanějším tématem jsou mikroplasty oproti jiným syntetickým polutantům, s mnohem lépe známými (negativními) biologickými účinky.

Je dobře, že přišlo chladnější jaro. Suma efektivních teplot pro vývoj (nejen) lýkožroutů je zatím nižší, může být aspoň o generaci míň. To je skvělé. Odpadů je strašně: Kovid se potkal s touhou lidí neumývat po sobě nádobí. Ještě před dvěma lety se řešila brčka a uchošťoury... Za chvíli budeme mimo respirátorů odhazovat po jednom použití kompletně své oděvy i obuv.

Ale chci říci něco jiného: Lidé se umí bát jen o sebe. Nárokují si nesmrtelnost. Proto šílí z kovidu, nerealistickému cíli eradikace obětují nejen vše, co by nikdy neobětovali klimatu nebo deštným pralesům, ale i celou svou kulturu a vzdělanost. (Kdo věří, že "společenský" a "duchovní" vývoj jsou pokračováním zastavené fyzické evoluce lidského druhu, může si teď přidat do toho diagramu další čáru další barvičkou: Evoluce asi bude pokračovat strmě k Božským výšinám on-line vývojem virtuálním.)

A stejní lidé, co se bojí jen a jen o sebe, zmiňují mikroplasty v plodech moře; krevetkách v salátu a v chobotničkách na své pizze. Hrůza, vždyť nevíme zda to neškodí! No a? Kdyby to škodilo moc, už bychom věděli. Jestli trochu, "se s tim smiř". Dokud plave v moři celá folie nebo nylonová síť, je to mnohem horší. Až to zkřehne a rozláme se na mikroplasty, už je dobře. Klesnuv na dno, pořád ve směsi polymerovaných uhlovodíků, uloží se na pár set let nezoxidovaný uhlík, který by jinak měnil klima hned. Mnohem, mnohem větší problém jsou rezidua nikoli plastů, ale toxických a biologicky aktivních látek, zejm. pesticidů. Ale těch se nebojíme, my se bojíme virů, bacilů, hmyzu, obzvláště neviných a krásných sršňů, taky netopýrů, hrabošů, dravých ptáků, velkých šelem, a - učitelky na Jadranu - žraloků. Ne o ně, jak bychom měli - bojíme se jich. Kdybychom se báli o ně, proč bychom užívali pesticidy? Osoba sprejující biolitem byt se biolitu nebojí, vadí jí moucha, co určitě sedla na ... a teď roznáší bacila. A vlaštovky serou pod hnízdo. A v tom pod hnízdem pak taky budou bacily, a určitě i roztoči, ať už dotyčný/á ví nebo neví jak si takového roztoče představit.

Nepřestává mne zarážet, jak křečovitě se bojíme o sebe, my přemnožení "J" křivkou na sedm a tři čtvrtě miliardy specimens. Jak musíme každičký ohled na přírodu, sebemenší sebeomezení zdůvodňovat (racionalizovat) nějakým výlučně lidským zájmem (aspoň budoucím či potenciálním typu klišé "v amazonii by se mohl skrývat lék na rakovinu").

Letošní jaro je krásně obyčejné.

Studená a vlhká léta zde byla před dvaceti lety. V roce 1997 spláchla povodeň ZOO Zlín, v roce 2002 ZOO Praha. Tlaková níže se tehdy v létě zdržela nad centrem Evropy.

Ale už před čtrnácti lety se to změnilo: Přivezli nám v dubnu z Finska soby. Nakládali se na sněhu. Tady bylo pětadvacet stupňu ve stínu a pod sotva rašícími duby místo hlíny a trávy prach. A vedra pak vydržela celé léto. Následovaly, až do loňska, roky nadprůměrných teplot a podprůměrných srážek. I loňský duben byl ještě suchý, vláhu přinesl až Medard.

Skončila ta perioda? Netroufám si doufat. Ale jestli ano, kovidem to zcela vysvětlit nejde.