↗

I v důsledku pandemie se v Praze se konečně začalo víc jezdit na kole. Foto Charlotte90T, flickr

„Ze všech měsíců je duben nejkrutější, vyhání šeříky z mrtvé půdy, mísí vzpomínku s touhou, probouzí malátné kořeny jarním deštěm,“ napsal básník Thomas Stearns Eliot na úvod své Pusté země.

Duben, který právě skončil, byl opravdu chladný, ale krutý nebyl. Jaro letos nastupuje zvolna. Jako by chtělo potvrdit staré pranostiky, vrátit čas někam před sérii jar horkých a suchých, někam do doby, kdy opravdu platilo „duben, ještě tam budem“.

Na facebooku se s údivem a překvapením sdílejí dva tři roky staré fotky z půlky dubna s plně rozkvetlými šeříky. Letos ještě mají do plného květu opravdu daleko.

Loni bylo jaro nejspíš normální — kdo si ale dokáže pamatovat, jaké vlastně bylo loňské jaro, léto, podzim? Zato loňské léto bylo studené a deštivé. Trochu se díky tomu zmírnilo katastrofální sucho v českých zemích.

Vkrádala se myšlenka, že to nějak souvisí s covidem a s tím, že se na řadu měsíců po většině světa omezily lidské aktivity, jako třeba letecká doprava. Podle odborníků souvislost nebylo možné prokázat, ale ani vyvrátit.

Mám rád chladné jarní dny s dostatkem vláhy, protože prodlužují život kráse květů, která jinak příliš rychle odchází. Je hezké vidět po mnoha dnech stejné květiny, třeba veliké modřence na zahrádce před naším panelákem, jak jsou stále svěží, jako by vynalezly elixír věčného mládí.

Jednou stejně odkvetou. Ale ne tak rychle a překotně. Celý život se tím tak nějak uklidňuje a zbavuje spěchu a nervozity.

V Praze se konečně začalo víc jezdit na kole. I v důsledku pandemie. Sám jsem loni na jaře s překvapením zjistil, že se dá dojet do centra na kole, že to není tak nepříjemné a komplikované, jak jsem si bůhvíproč předtím myslel.

Loňské jaro, kdy na pár týdnů ulice centra doslova osiřely a dalo se v sedle volně prohánět i po místech, kde by to jindy opravdu nešlo, ovšem asi už zůstane cyklistovým krásným snem. Ale jezdit se bude stejně dál.

Jako vždycky a se vším, i letošní jaro má dvě tváře. Snad ještě nikdy jsem si nevšímal tolika pokácených stromů. Podél ulic, cest a cyklostezek, v parcích, u fotbalových hřišť, v lesích při pohledu z okna vlaku, dokonce i v trojské botanické zahradě u dolního vstupu, je to jeden pařez a pahýl na druhý.

Boj o starý javor na Smetanově nábřeží, který měl být pokácen a který se v těchto dnech začíná odívat květy a listím, má hodně velký symbolický význam. Žádný strom rozhodně není „jenom strom“.

Letos na jaře mám také temné tušení, že covidová krize jen posílí automobilismus jako životní styl. Je tísnivé vidět lidi na chodnících v respirátorech a zároveň v projíždějících autech se svobodně odhalenou tváří.

Auto je dnes ještě víc než kdy dřív symbolem volnosti, bezpečnosti, nezávislosti na problémech druhých. Hromadná doprava je přesným opakem. V době zavřených kin otevírají v Braníku autokino v americkém stylu, s bohatou nabídkou prvotřídního občerstvení. Je to také gastrokino.

K tomu obrovský a neustávající příval nových jednorázových plastových výrobků, navrch ke všem těm obvyklým. Několikadílné soupravy na běžné antigenní testy, zatavené krabičky na jídlo z restaurací, roušky a respirátory válející se kam se podíváš.

Je to opravdu nutné? Osud? Mikroplasty jsou úplně všude, po celé planetě, jak se teď stále znovu dočítáme, z představy nahánějící temnou existenciální hrůzu se zřejmě brzy stane něco běžného, vůči čemu postupně otupíme...

Otupět, nechat se otupit ale přesto nejde. Rozdíl mezi jarem loňským a letošním je v tom, že před rokem byl strach z nové a neznámé nákazy tak intenzivní, že i přes její objektivně vzato nízkou úroveň se lidé drželi doma a v izolaci. Letos, v situaci mnohem horší, jsme se otrkali, zvykli si, otupili se vůči hrozbě a nebezpečí.

Částečně je to asi nutné pro to přežít a nezbláznit se. Ale skutečné hrozby tím nezmizí, jsou a budou tu stále.

Přes toto všechno je ale letošní příjemně pozvolné jaro nadějné. Sníh, který ještě ve velkém množství leží na horách a který bude pomalu tát a měnit se v životodárnou vláhu. Po mnoha letech se i v Praze dalo řadu dní jezdit na běžkách. V dubnu jsme se koulovali. Zima existuje, není to jen vzpomínka z dětských knížek. A jaro není jen krátká a prchavá předehra spalujícího léta.