Loni v létě srazil v Brně řidič cyklistu. Do Lukáše J., který na svém kole projížděl po ulici Cejl, narazil při odbočování do postranní ulice v plné rychlosti Benjamin S., řidič auta rozvážejícího pizzu. Způsobil mu tím vícečetná zranění, jimž Lukáš po převozu do nemocnice téměř podlehl.

Několik týdnů strávil v kómatu, a nebylo zdaleka jisté, že se ještě někdy probudí. Jeho život visel na vlásku a ještě dlouho nebude jako dřív — někdejší závodník a rozhlasový redaktor se musel znovu učit chodit a mluvit. Dodnes vidí v některých směrech dvojitě a teprve pomalu se mu vrací paměť.

↗

V reakci na neštěstí se v Brně konal protest cyklistů. Foto Marie Slámová

V případu je krystalicky jasné, že nešlo o nešťastnou náhodu a na vině byl jednoznačně řidič. Jak vyplývá i z kamerového záznamu, Benjmanin S. nedal Lukášovi přednost v jízdě. Řídil bezohledně a téměř zabil člověka.

Ještě horší pak je, že byl po nehodě pozitivně testován na amfetamin, tedy drogu, která často umocňuje právě bezohledné, impulzivní chování a za volant tak jednoznačně nepatří. Ukázalo se navíc, že pod jejím vlivem zřejmě neboural poprvé — tak jako v prvním případě ale odmítl nechat si udělat krevní trest, který by vliv látky definitivně potvrdil.

Tím absurdnější je, že zatímco Lukáš J. trpí na následky řidičovy bezohlednosti až dosud, Benjamin S. si z nehody už mnoho dělat nemusí. Soud mu udělil jen tříletou podmínku.

Nepřijatelné jednání státního zástupce

Jak je to možné? Za neadekvátní trest nese podle Lukáše J. odpovědnost brněnský státní zástupce Jaroslav Mezník, na nějž kvůli jeho jednání v průběhu soudního řízení podal k státnímu zastupitelství v Brně stížnost.

Mezník totiž na základě předběžných výpovědí dvou svědkyň nehody dával již v obžalobě (jejíž obsah je autorovi — stejně jako rozsudek — znám) sraženému cyklistovi za nehodu spoluvinu. Tvrdil v ní dokonce, že Lukáš J. na kole „lehkovážně“ jezdil po chodníku, načež skočil do silnice. A napsal, že „tato skutečnost je potvrzena i pořízenými kamerovými záznamy“.

To přitom prokazatelně není pravda. Z kamerových záznamů naopak jasně vyplývá, že výpovědi svědkyň byly nesmyslné a v přímém rozporu se skutečností, zaznamenanou na obou u soudu posuzovaných videích — právě proto soudce nakonec v rozsudku k výpovědím svědkyň nepřihlížel.

Chyba v obžalobě má tudíž jen dvě možná vysvětlení. Buď její přípravu Mezník odfláknul a na videa se před jejím sepsáním vůbec nepodíval, nebo spoluvinu cyklistovi přikládal bez ohledu na jejich obsah.

Ať již byla chyba výsledkem opomenutí či zlé vůle, jisté je, že ji Mezník následně nechtěl připustit, natož aby se ji snažil napravit. Když jej na to, že se zmýlil, chtěli upozornit Lukášovi rodiče, nebral jim podle jejich svědectví více než dva týdny telefon, aby nakonec v rozhovoru zatvrzele trval na své verzi.

Také v průběhu soudního řízení se pak, jak potvrdil také Lukášův právník Tomáš Čapek, ke straně poškozeného choval s nestandardní arogancí. S Lukášem odmítal komunikovat, neodpovídal na pozdrav, s právníkem nechtěl hovořit.

Přestože tak nakonec o spoluvině v soudní síni už nemluvil — a že se zmýlil tak doznal alespoň implicitně — proti rozsudku se bez jediného rozhovoru s Lukášem J. či jeho právníkem neodvolal a možnost přísnější potrestání, o nějž Lukáš J. z pochopitelných důvodů stál, znemožnil.

Roli mohly hrát i předsudky a fámy

Není tedy divu, že Lukáš J. má oprávněný pocit, že se mu křivda stala hned dvakrát: nikoli jen ze strany bezohledného řidiče, jenž ho téměř připravil o život, ale i ze strany svědkyň a státního zástupce, kteří ho v příkrém rozporu se skutečností v průběhu soudního řízení činili za jeho neštěstí spoluzodpovědným. Zbývá otázka, proč se vůči němu zachovali tak předpojatě.

Mohli bychom si myslet, že mylně zafixované vzpomínky svědkyň na průběh nehody jsou jen dílem nedokonalé lidské paměti. A skutečnost, že je Mezník přijal bez ohledu na video jako hotovou věc, může být jen výsledkem jeho nepoctivosti, stejně tak jako jeho následná zatvrzelost mohla být prostě věcí profesní pýchy. Na druhé straně je tu fakt, že automatické obviňování obětí dopravních nehod z řad cyklistů i pěších se v diskusích po podobných neštěstích objevuje s železnou pravidelností.

Projevuje se v něm všeobecně rozšířený předsudek, že si lidé sražení řidiči aut mohou za svůj osud obvykle tím či oním způsobem sami. Fáma, že Lukáš J. se s vozem Benjamina S. střetl proto, že jel po chodníku či dokonce po přechodu, se ostatně bezprostředně po nehodě šířila sociálními sítěmi — stačí se podívat například na diskusi pod tímto videem — a především v agresivních reakcích na protesty brněnské cyklistické komunity za bezpečnější dopravní infrastrukturu, které nehoda vyprovokovala.

Podle Čapka pak navíc platí, že poměrně benevolentí trestání viníků i závažných dopravních nehod je v České republice časté — rozhodování soudů je navíc v rámci republiky dost nejednotné, a existují dokonce i případy, kdy bez adekvátního trestu odcházejí od soudu i viníci, kteří jiné lidi svou neohleduplností zmrzačili na celý život či jej o něj přímo připravili.

„Soudy jsou k viníkům dopravních nehod dle mého názoru poměrně dost benevolentní, a to i v poměrně závažných a dost tragických případech, kdy trestní stíhání viníků buď podmíněně zastavují, anebo jim často ukládají jen mírné podmíněné tresty (jedním z důvodů může být i přeplněnost českých věznic),“ uvádí Čapek a upozorňuje na aktuální případ, kdy stíhání policisty, jenž usmrtil mladou ženu, okresní soud v Plzni zastavil, a alespoň podmínku mu nakonec dal teprve poté, když opakování řízení nařídil soud krajský.

Zbytečná bezohlednost k slabším

Dokud budou existovat auta, cyklisté budou v ulicích měst vždy ti slabší. Jejich bezpečnost opravdu nezáleží na tom, zda tak jako Lukáš J. mají na hlavě helmy, které mohou sice pomoci v jednotlivých případech, ale statisticky mají na úrazovost cyklistů prakticky nulový efekt, nýbrž na vhodnosti dopravní infrastruktury a ohleduplnosti řidičů. Jejich odpovědnost za bezpečnost ostatních účastníků provozu je řádově vyšší — na rozdíl od cyklistů a chodců mohou totiž zabíjet.

Automatické obviňování obětí agresivního řízení je podobného řádu, jako když se vyčítá ženám, že si mohou samy za své znásilnění vyzývavým oblečením, nebo když se o případu rasistického útoku na muže černé pleti řekne, že „takové věci se stávají“. Je to projev bezohlednosti k slabším, která působí reálné a zbytečné lidské utrpení.